Téma tohoto zamyšlení je, jak se má projevovat život křesťana. Je nezbytně nutné, abychom si uvědomili, proč nás to zajímá. Ne snad proto, abychom mohli posuzovat, zda ta či ona osoba je „opravdovým křesťanem", ale zajímá nás to proto, abychom věděli, co se má dít v našem vlastním životě. Odpovězme si tedy na několik základních otázek týkajících se života křesťana.

1. Kdy člověk začíná žít „opravdový křesťanský život?"

Myslím si, že je nesmírně důležité, abychom od sebe dokázali oddělit dvě biblické pravdy, či doktríny. Tou první je ospravedlnění (spasení, nové narození,...) a tou druhou je posvěcení. Na správném oddělení těchto dvou principů stojí základy luteránské - evangelické víry. Zdá se mi, že už samotný název tak trochu dokazuje, že s tím správným oddělením stále zápasíme. Ale bible tyto dvě doktríny jednoznačně odděluje.

Ospravedlnění - Ř 3:22-26

• Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Ř 3:22-26)

V tomto textu se o ospravedlnění dovídáme několik pravd:

a. Ospravedlnění je možné jen skrze víru v Ježíše Krista (Ga 3:24; Fp 3:9)

b. Ospravedlnění je pro všechny, kdo takto věří (Ř 10:13; Ga 3:28)

c. Ospravedlnění je darem, je zadarmo - nemůžeme udělat vůbec nic, abychom jej získali (Ř 5:15; Ř 6:23)

d. Ospravedlnění je možné jen díky smrti Ježíše Krista (Ef 2:13;1Pt 1:2)

e. Toto ospravedlnění je od začátku světa jedinou cestou k Bohu (J 14:6; Zj 13:8 - kral. překlad)

Luteránský teolog Hollaz na základě Božího slova zdařile definoval ospravedlnění takto:

Ospravedlnění je soudní a zároveň milostivý skutek, kterým Bůh, usmířený obětí Ježíše Krista, zprošťuje hříšníka věřícího v Ježíše Krista všech provinění a považuje a prohlašuje ho za spravedlivého.

Na rozdíl od ospravedlnění je posvěcení proces a začíná okamžitě po ospravedlnění. Ještě před tím bych chtěl přidat poznámku k názvu tohoto zamyšlení. Teologicky vzato, neexistují různé varianty křesťanského života. Křesťanský život je život člověka, který byl ospravedlněn a v tomto ospravedlnění také setrvává. A protože neexistují různé stupně ospravedlnění, pak tedy ani neexistuje „více a méně křesťanský život", neexistuje „opravdový a falešný křesťanský život" atd. Ospravedlnění není závislé na kvalitě člověka, ale na kvalitě toho, kdo ospravedlňuje. A tím je spravedlivý Bůh. A proto by se toto zamyšlení dalo nazvat „Znaky křesťanského života". Na druhé straně je pochopitelné, že často používáme upřesňující označení: opravdový křesťan, horlivý křesťan, ryzí křesťan. Ale tím nemyslíme stupeň ospravedlnění, ale stupeň či kvalitu posvěcení. Z tohoto hlediska bychom toto zamyšlení mohli nazvat „Znaky života v posvěcení" nebo podobně.

Proč mi jde o správné rozlišení? Pokud totiž nejsme pozorní, můžeme vzbudit dojem, že spasení je něco, co si musíme odpracovat, a že musíme pracovat na tom, abychom se stali „opravdovými křesťany", a když se jimi staneme, pak máme vstupenku do nebe. Můžeme vzbudit dojem, že pouze ti, kdo dosáhli „opravdovosti křesťanského života" (tzn. kdo dosáhli jistého stupně posvěcení), budou spaseni. To je ale tragický omyl a mnozí v něm žijí. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Protože jsme byli ospravedlněni a protože jsme za to Bohu vděčni, toužíme po novém způsobu života a službě, abychom dosvědčovali, že nás Bůh učinil „opravdovými křesťany".

Abych tedy odpověděl na úvodní otázku, člověk začíná žít opravdový křesťanský život v okamžiku, kdy byl ospravedlněn Ježíšem Kristem. To znamená v okamžiku, kdy v něj uvěřil.

2. Co je základním znakem křesťanského života?

Existuje jeden základní znak křesťanského života a všechno ostatní je mu podřízeno. Tímto znakem je život v posvěcení (odvozeno od slova svatý). Co to tedy je posvěcení? Americký teolog John T. Mueller ho definoval takto: „Posvěcením označujeme vnitřní duchovní proměnu věřícího člověka, která následuje po ospravedlnění a zároveň je s ním neoddělitelně spojena". Je to tedy proces, kdy se ospravedlněný hříšník odvrací od svého hříchu a koná dobré skutky ve službě Bohu. Mluvíme sice o dobrých skutcích, ale znovu opakuji, že mluvíme o dobrých skutcích po našem ospravedlnění, ne před ním!

• Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. (Římanům 6:22 )
• Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží. (2 Korintským 7:1)
• Ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. (1 Petrův 1:15)
• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Tesalonickým 5:23)

Musíme si ale uvědomit, že v křesťanu, ve kterém při obrácení vznikl nový člověk, zůstává stále i ten starý člověk a jeho tělesná přirozenost. Takže i ospravedlněný člověk, žijící život posvěcení, je pořád hříšník a za svého pozemského života nikdy nedosáhne stavu, kdy by nehřešil. Posvěcení je tedy neustálý zápas nového a starého člověk v nás.

• Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. (Římanům 7:18-20)
• Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (Efezským 4:22-24)

Posvěcení je v tomto textu definováno dvousměrně: negativně máme odkládat starého člověka a pozitivně máme oblékat nového. Je nezbytné si uvědomit, že starý člověk nemůže být pouze „reformován", ale musí být „usmrcován".

• Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. (Římanům 8:13)
• Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Galatským 5:24)

Ustavičný zápas mezi novým a starým člověkem není známkou ztráty spasení, ale naopak, je důkazem, že tento člověk je stále objektem Boží milosti. Duchovně mrtvý je ten, kdo tento zápas neprožívá.

Poznámka: Nedejme se zmýlit některými biblickými texty, kde slovo posvěcení je použito v jiném smyslu. Pojem posvěcení je totiž v Bibli použit také v širším významu slova, než v jakém jsme jej definovali. Tedy nejen jako proces následující ospravedlnění, ale jako kompletní Boží dílo v životě člověka. To znamená, že v něm je obsaženo obojí - ospravedlnění i posvěcení v úzkém slova smyslu (tak, jak jsme to definovali na začátku kapitoly). Když tedy při našem čtení narazíme na slovo posvěcení, je nezbytné vědet, co přesně má autor na mysli. Jako příklad použití tohoto slova v širším slova smyslu můžeme uvést několik textů: Skutky 26:18; 2 Tesalonickým 2:13; 1 Petrův 1:2;

• Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. (Židům 13:12)

V tomto širším smyslu jsou také křesťané nazýváni svatými. Ne proto, že by byli absolutně posvěcení, ale proto, že byli ospravedlnění.

3. Kdo/co způsobuje posvěcení?

Řekli jsme, že Bůh je jedinou příčinou našeho spasení. Také jsme řekli, že posvěcení je vnitřní duchovní proměna člověka, kdy se ospravedlněný hříšník odvrací od hříchu a koná dobré skutky. Tato definice nás ale nesmí svést k tomu, abychom řekli, že zdrojem či příčinou posvěcení je člověk. Není tomu tak. Jediným zdrojem posvěcení je pouze Bůh. Bez něho bychom nebyli schopni udělat nic dobrého.

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)
• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Tesalonickým 5:23)

Tady, na rozdíl od ospravedlnění, vidíme „angažovanost" člověka v tomto procesu. Můžeme říci, že člověk se na procesu posvěcování spolupodílí, protože v něm působí Boží Duch. Zároveň však musíme říct, že člověk je součástí procesu posvěcení pouze do té míry, do které v něm tento Duch působí. (Ř 8:14; Ga 5:16-18).

Nástrojem, který Boží Duch používá a kterým je ten starý člověk umrtvován a nový posilován, je Boží slovo. Proto můžeme říct, že základním znakem křesťanského života je život v posvěcení a základním znakem života v posvěcení je život pod vlivem Božího slova.

Znakem křesťanského života je, že člověk touží po Božím slově, a jak v soukromí, tak i ve společenství (rodinném, sborovém) z něj čerpá a jemu se opakovaně vystavuje. Proč? Protože Boží slovo je jediným zdrojem poznání dobré zprávy o Bohu. Je pravda, že o Bohu dokážeme zjistit něco i z přírody atd., ale to, co takto zjistíme, je pouze důkaz o existenci Boha, který sám o sobě není pro hříšníka tou „dobrou zprávou". Dobrou zprávu přináší pouze evangelium, tak jak je zapsáno od prvních po poslední stránky bible.

4. Jsou příkazy (zákon) pro posvěcení nejdůležitější?

Mnoho lidí se mylně domnívá, že k ospravedlnění potřebujeme slyšet evangelium a k tomu, abychom rostli v posvěcení, potřebujeme znát zákon. Tento předpoklad je ovšem mylný a je v něm vidět nepochopení významu posvěcení. Stejně jako při ospravedlnění, tak i při posvěcení zákon má pouze tu funkci, že nás připravuje na pochopení evangelia. Zákon dokáže pojmenovat hřích pravým jménem, ale nedokáže osvobodit hříšníka od prokletí hříchu. Zákon v procesu posvěcení slouží jako:

a. Zrcadlo, které ukazuje realitu hříchu:

• Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu. (Římanům 3:20)

b. Uzda, která brzdí a řídí starého člověka v nás:

• Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 Korintským 9:27)

c. Neměnné pravidlo, kterému chce křesťan podřídit svůj život:

• Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Žalmy 119:9)

Zákon nám ukazuje náš hřích, drží na uzdě naši přirozenost a vede nás k tomu, abychom konali dobré skutky. Ale to je všechno. Zákon nám nedokáže dát sílu žít posvěcený život a dělat dobré skutky. Proto je nesmírně důležité, abychom v našich kázáních, úvahách, svědectvích a duchovně pastýřských rozhovorech aplikovali s rozvahou nejprve zákon, který obviňuje z hříchu. Ten zákon nám připraví půdu pro evangelium, které musí okamžitě následovat. Evangelium přináší dobrou zprávu těm, kdo činí pokání. Bez evangelia člověka necháváme v beznaději.

5. Pro koho je naše posvěcení důležité?

a. Pro našeho nebeského Otce, tomu tyto skutky slouží:

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Římanům 12:1-2)

Naše dobré skutky jsou Bohu milé a On se v nich oslaví. Ale nejen to, On je může použít pro budování svého království a pro naplnění své svaté vůle.

b. Pro nás samotné, protože nám dosvědčují, že jsme Božími dětmi:

• My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. (1 Janův 3:14)

To, že vidíme v našem životě nějaký duchovní pokrok, ale i fakt, že procházíme duchovními boji, je pro nás svědectvím o Boží přítomnosti v našich životech. Když nám Boží slovo říká, že máme něco učinit, pak velice často zjišťujeme, že to nejsme schopni udělat, že nejsme schopni naplnit zákon. A nenaplnění Božího zákona je hřích. To nás žene zpátky pod kříž, kde tento hřích vyznáváme. Tzn. můžeme říct, že posvěcení nám pomáhá udržet se ve stavu ospravedlnění tím, že nám neustále připomíná naši hříšnost.

c. Nevěřícím kolem nás by měl náš život představit evangelium, které by mělo připravovat cestu k Ježíšovým slovům života:

• A žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu „v den navštívení". (1 Petrův 2:12)

6. Jaké jsou znaky „opravdového křesťanského života"?

Možná jste čekali, že vám řeknu, že „opravdový křesťan" nesází sportku, ani když je jackpot větší než 100 000 000. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan" nesmí mít doma televizi. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan" se nesmí ohlédnout za přitažlivou ženou. Možná jste čekali, že řeknu, že „opravdový křesťan" musí být alespoň třikrát týdně ve společenství dalších „opravdových křesťanů". V tom případě je možné, že jsem vás zklamal.

Je pravda, že bible nám dává mnoho pravidel a vyzývá nás, abychom je dodržovali. Každý z nás je schopen vytvořit rozsáhlý seznam toho, co křesťan má a nemá dělat. Dokonce to může být vhodné, abychom si sami pro sebe takové soupisy dělali, ale musíme si uvědomit, že nám hrozí dvojí nebezpečí. První je nebezpečí legalismu. To znamená, že si utvoříme svůj soupis příkazů a zákazů a budeme jej dodržovat. Tím, že jej dodržujeme, sice uspokojíme své ego, ale přitom nedovolíme Bohu, aby nám ukazoval na cokoliv jiného v našem životě. Druhé nebezpečí spočívá v odsuzování či posuzování druhých. Vytvoříme si určitou představu o tom, co má křesťan dělat, a potom „posuzujeme", jak dobrý ten či onen bratr je. Musíme si uvědomit, že to, že někdo nesází sportku, nemá doma televizi, neohlíží se za přitažlivými ženami a je ve shromáždění třikrát týdně, je velice ošidné znamení, které může, ale ještě nemusí být znakem „opravdového křesťanského života". Může to totiž být jen pomník toho, že kdosi tímto životem kdysi žil. Mnohem lepší, než vytváření seznamů Božích pravidel, je pravidelné čtení Božího slova s modlitbou, aby nás vedl Duch Boží. To je ta nejlepší cesta k posvěcení. Boží Duch, lépe než kdokoli jiný, nám odhalí hříšnost legalismu a pomůže nám v našem duchovním boji a růstu.

Závěrem tedy mohu říci, že znakem „opravdového" křesťanského života je život v posvěcení. Znamením posvěcení je život pod autoritou Božího slova, život, který je naplněn pokáním, život, ve kterém se odehrává neustálý duchovní zápas. Pán Bůh vám žehnej ve vašem životě posvěcení! Amen

- Michal Klus -