1. Evangelium je slovo řeckého původu a obecně znamená dobrá, radostná zpráva. V Nové smlouvě toto slovo ukazuje na dar spasení v osobě a díle Pána Ježíše Krista:

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

To je obsah a podstata evangelia, které má vést člověka ke spáse. Pro kajícího se hříšníka, který se ptá „Co mám dělat, abych byl spasen?", je to zpráva pokoje se Stvořitelem a vysvobození od strachu:

• Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo. (Lukáš 19:10).

Apoštol Pavel připomíná korintským křesťanům evangelium, které sám přijal, „že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem" (1K 15, 3-4). Křesťanům v Římě z osobní zkušenosti svědčí, že evangelium Kristovo je

• … Boží moc ke spasení každého, kdo věří, … (Ř 1,16).

Petr v domě Kornélia řekl pohanům:

…Opravdu shledávám, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu příjemný ten, kdo se ho bojí a koná spravedlnost. Slovo, které Bůh poslal synům Izraele, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všeho: (Sk 10:34-36).

2. Evangelista je věřící člověk, který předává evangelium – dobrou zprávu o milosti Boží – jiným lidem. Toto označení se používá v Nové smlouvě:

a) Pro autory čtyř evangelií: Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Správněji „Evangelium podle…", protože evangelium je jen jedno – evangelium Ježíše Krista. Evangelisté jen vylíčili události, které se staly, jak o nich svědčili ti, co byli očitými svědky všeho, co Ježíš učil a konal, a také že trpěl, zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil do nebe.

b) Dále pro kazatele, misionáře a každého zvěstovatele evangelia. Pán Ježíš pověřil své učedníky – a tím i celou církev – protože jim řekl:

Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření". (Mk 16:15)

• On tedy dal některé jako apoštoly, jiné jako proroky, jiné jako evangelisty, jiné jako pastýře a učitele, (Ef 4,11)

Ap. Pavel povzbuzuje svého duchovního syna a spolupracovníka Timotea:

• … konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu. (2Tm 4,5).

V tomto smyslu jsou evangelisté nejen všichni kazatelé křesťanských církví, učitelé nebo misionáři, ale každý věřící, který slovem i životem dosvědčuje lidem, jaké změny v jejich životech udělal Pán, když se nad nimi smiloval. Osobní svědectví jsou Pánem požehnaná a slouží jako pozvání k víře v Ježíše Krista jako osobního Spasitele. Apoštol rozlišuje služby v církvi (Ef 4, 11) – evangelisty odděluje od apoštolů, proroků, pastýřů a učitelů – takže měl jistě na zřeteli lidi zvlášť obdařené pro misijní službu.

c) V dnešní době jsou to evangelisté, kteří zvěstují evangelium při masových evangelizacích a vyzývají posluchače, aby se rozhodli pro následování Pána Ježíše, aby se k Němu obrátili a přijali od Něho milost. Z minulosti jsou známi evangelisté Spurgeon, Wesley, Moody nebo Busch, ze současnosti Graham, Palau, Eikerson, Parzany a jiní. S lítostí konstatujeme, že jsme u nás v minulosti neměli a ani v současnosti nemáme zvlášť obdařené osobnosti evangelistů, kteří by vyrostli nad rámec své církve a našeho národa. V modlitebním společenství trvá úloha modlit se za jednoho misionáře z naší církve, který by sloužil v rámci vnitřní misie a konal požehnané dílo duchovní obnovy církve, a za jednoho, který by požehnaně pracoval v zahraniční misii naší církve. Postupně by pak vznikala samostatná misijní společnost pro přípravu misionářů a péči o ně.

d) Dále je třeba zdůraznit, že evangelisté jsou také autoři duchovní literatury, písní a modliteb. Jsme vděčni Pánu Bohu za všechny obdarované autory duchovní tvorby v církvi a národě v minulosti i přítomnosti.

3. Evangelík je pojmenování člena evangelické církve. Takovéto označení také zavazuje žít podle evangelia, žít z milosti a milost Boží nebrat nadarmo! I tady musíme otevřeně napsat, že ne všichni evangelíci žijí podle evangelia. Jsou sice členy církve, pro niž je bible normou učení i života, ale oni ji nečtou, nestudují a nezúčastňují se biblického vyučování a modlitebních skupin, kde by se mohli sdílet se vším, čím žijí, a tak budovat Boží rodinu. Na základě mých zkušeností a práce v církvi si dovolím na tomto místě napsat, že naše církev je živá jenom v menšině. Díky Pánu za ty, kteří se neklanějí Baalovi, neposkvrnili svoje roucho a stále si je perou v krvi Beránkově. Většina v naší církvi zůstává duchovně mrtvá. Mnozí jsou formálními členy, jejich život je světský, jdou po široké cestě, která vede do zahynutí. Právě proto jsou i oni objektem evangelizace; měli by být stálou součástí našich modliteb. To pěkné heslo „Přiveď přítele do církve" by bylo dobré poopravit na heslo: „Přiveď přítele k Ježíši!" Ten, kdo přijme Pána Ježíše, vyhledá i společenství věřících, které je i v naší církvi, i když možná ne v každém sboru jsou podmínky pro péči o „novorozeňátka", tj. teplé duchovní prostředí. Máme ovšem všude podmínky pro změnu k lepšímu, protože ještě trvá doba milosti, ještě je den spasení. Evangelikální křesťané, probuďme se!

– M. Hreško, CS/únor/05 –