Evoluční teorie, jejímž cílem je snaha o vysvětlení vzniku a rozvoje živé přírody, vznikla asi před 150 lety a dílo anglického přírodovědce Charlese Darwina se postupně stalo součástí evolucionistické koncepce popisu světa. Na začátku dějin vesmíru nastal „velký třesk", gigantický výbuch neuvěřitelně koncentrované hmoty, po němž následovala astrofyzikální evoluce, tedy vývoj galaktických a hvězdných systémů. To vedlo na naší Zemi k evoluci biochemické, tj. ke vzniku a rozvoji života. Toto schéma uznává velká část vědeckého světa a proto je přijímáno i naprostou většinou širší veřejnosti. Typickým příkladem tohoto stavu je obsáhlý článek ve známém časopise National Geographic (duben 2003), věnovaný tématu „Vzestup savců". Jde o populárně podané vyprávění „jak to asi bylo", které neskrývá nejistotu, pokud se týká dílčích aspektů, které vycházejí ze skutečnosti, že evoluce samotná je nezpochybnitelný, vědecky prokázaný fakt. Pravda je ale taková, že ke skutečné vědě má evoluční teorie hodně daleko. Jeden z kritiků říká:

Pokus o vysvětlení vzniku všech životních forem z jediného pramene je sice odvážný a pochopitelný, je však bohužel ukvapený a nedá se ospravedlnit evidencí současných vědeckých poznatků… Vývojová teorie nebyla nikdy dokázána bez rozumných výhrad.

Obecně platí, že otevřít se pro nějaký nový pohled nemusí být vždy snadné, protože do našeho hodnocení vždy vstupují i jiné faktory než pouhá fakta a logická argumentace. Jako lidé jsme už takoví, že chceme fakta nejen poznávat, ale také je nějak uspořádat, zařadit do určitého systému, učinit je součástí svého obrazu světa. A do této projekce skutečnosti vstupují i naše přání, představy a zbytky překonaných starých názorů. S trochou nadsázky můžeme říci, že v našem pohledu se vždy mísí mýtus se skutečností.

Uveďme si dva příklady. Johannes Kepler objevil v 17. stol. objektivně platné zákony, kterými se řídí pohyby planet. V Praze v Karlově ulici je deska, která tuto skutečnost připomíná. Kepler na druhé straně věřil, že tyto planety pohánějí vesmírem andělé, zpracovával horoskopy a vydal spisek na obhajobu astrologie. To už nikde na žádné desce nenajdeme. Směšné se takové věci zdají obvykle až po letech, ale v dané chvíli nemusí být snadné odlišit omyl od skutečnosti.

1. Historický pohled

Pokud jde o živou přírodu, do snahy člověka o její systematické poznání se vždy promítal zápas o dva hlavní principy: za prvé, zda je příroda kontinuální, či diskontinuální, a za druhé, zda vykazuje – či nevykazuje – rysy nějaké účelnosti či návrhu. První princip spadá do roviny exaktního poznání vědy, druhý do roviny příslušné filozofické nadstavby a bez rozlišování mezi nimi není možné se v problematice dobře orientovat. Až do Darwina byla příroda chápána jako diskontinuální, tj. přijímalo se, že zvířata a rostliny se v ní vyskytují v jasně oddělených skupinách a druzích. To bylo i základním východiskem biologie té doby. Pokud jde o filozofické aspekty, v souladu s tehdejším křesťanským obrazem světa, převládala tendence vidět za existencí živé přírody nějakou skrytou, transcendentní příčinu. Živá příroda byla chápána jako diskontinuální a myšlenka o transcendentní příčině byla pociťována jako přijatelné vysvětlení, i když ovšem k exaktnímu základu biologie nikdy nepatřila. Tento stav trval zhruba do poloviny 18. století, kdy se v biologii začaly objevovat jiné názory. Jejich podstatou bylo, že živou přírodu viděly jako výsledek kontinuálního vývojového procesu, jehož hnací síla byla odvozována z pouhých vlastností hmoty. Vyvrcholením v tomto smyslu bylo právě vystoupení Charlese Darwina, který v r. 1859 uveřejnil svůj známý spis „O vzniku druhů přirozeným výběrem". České vydání z r. 1914 má rozsah asi 400 stran. Podstatou jeho teorie je schéma „mutace – selekce".

Mutace jsou náhodně vzniklé odchylky, jež vytvářejí prostor, ve kterém začíná působit přírodní výběr (selekce) jako vlastní tvořivý faktor. Výsledkem je růst organizovanosti. Všechno živé vzniklo pomalým samovolným procesem tak, že z jakési původní prabuňky se život vyvíjel do stále složitějších forem. Příroda je tedy kontinuální povahy, protože jednotlivé formy života na sebe časově navazují a všechny je možno uspořádat do vývojové řady.

Darwinův princip přirozeného výběru byl od doby svého vzniku opakovaně kritizován. Protože ale nebylo známo nic o tom, jakým způsobem se uvnitř organismu uplatňuje, měly všechny námitky jen velmi neurčitý charakter. To se změnilo teprve se vznikem nových biologických disciplín – genetiky a molekulární biologie, které otevřely novou etapu biologie a umožnily převést diskusi o podstatě života na kvalitativně novou úroveň.

Podstata věci spočívá v tom, že v jádrech buněk živých organismů byla objevena kyselina deoxyribonukleová (DNA). Objevení DNA a odhalení způsobu, jakým je v její struktuře uložena genetická informace, tzv. genetický kód, patří k největším objevům přírodních věd ve 20. století. Podstatnou věcí zde je, že veškerá živá příroda má tentýž genetický základ. Na molekulární rovině se jednotlivé druhy živých organismů liší jen různým pořadím nukleotidů v řetězci DNA a jejich různým počtem. U jednobuněčné bakterie, která váží pouhou biliontinu gramu, jde o řadu dlouhou asi 4 miliony nukleotidů, u člověka je tato délka vyjádřena počtem kolem 3 miliard. Podívejme se na Darwinovo schéma „mutace – selekce" a nahodile vzniklé odchylky, které Darwin označil jako přírodní výběr. Je jasné, že náhoda samotná je princip, který je s myšlenkou pozitivního vývoje v příkrém rozporu.

2. Život vzniká jen ze života

• NA POČÁTKU STVOŘIL BŮH NEBE A ZEMI.

Zde máme 1. verš bible, který má i s mezerami mezi slovy 35 znaků. Napsat ho na stroji trvá pár vteřin. Jednoduchý výpočet však ukazuje, že náhodnými údery kláves by ho milion opic nenapsal ani za miliardu let. Takový je rozdíl mezi inteligencí a náhodou: výsledkem náhody je degradace a destrukce. Pro 3 písmena máme 6 možných kombinací, pro 10 písmen je to už 3,5 milionu a pro 60 písmen je to nepředstavitelně vysoké číslo, jehož velikost je srovnatelná s celkovým počtem atomů v celém známém vesmíru.

Darwin přišel s myšlenkou, která potom byla znovu opakována: Náhoda způsobí, že v organismu vznikne příznivá odchylka, a tu potom zachytí přírodní výběr. Aniž se přesně vědělo jak, byl přírodní výběr postulován jako princip, který postačuje na vysvětlení rozmanitosti celé živé přírody. Vezměme si např. vznik funkce létání u ptáků. Podle klasického darwinistického schématu existují dva způsoby vysvětlení, oba v principu stejné. Podle prvního se ptáci postupně vyvinuli z tvorů běhajících po zemi. Ti lovili hmyz, a tak dlouho se přitom nadnášeli, až nakonec začali létat. Podle druhé teorie to bylo přesně naopak – z tvorů žijících na stromech. Skákali a padali z nich tak dlouho, až se nakonec naučili létat.

Obě tyto konstrukce přechodných tvorů jsou ovšem jen spekulacemi bez jakéhokoli důkazu. Přesto se věřilo, že tak nějak to muselo proběhnout, a že potřebné změny zajistil přírodní výběr. Dnes víme, že každá taková změna musí mít svůj základ ve struktuře molekuly DNA. Ta chemická „písmena" jejího textu jsou sice jenom čtyři, ale za to jich tam je ohromný počet: 4 miliony u „primitivní" bakterie a 3 miliardy u člověka. A tato ohromná řada musí mít zcela určitou strukturu, aby mohla fungovat jako genetická informace, tj. musí mít hodnotu smysluplného biologického textu, schopného spouštět užitečné biologické mechanismy. A to je právě to, co od náhodného procesu není možno očekávat. Že v živé přírodě dojde ke vzniku nové kvality, může být pouze výsledkem přesné informace, vložené do molekulárního základu života. Kde se však tato informace bere, je ve světle současné molekulární biologie záhada, na kterou věda nezná odpověď. Prof. Werner Gitt, německý odborník z oblasti teorie informace, považuje informaci za třetí základní veličinu přírody, která je vedle hmoty a energie nezbytně nutná pro pochopení současné struktury vesmíru. Jeho základní dílo na toto téma nese název Na počátku byla informace (Am Anfang war die Information, 1994), 3. doplněné vydání je z roku 2002. Obsahuje např. tyto kapitoly: Co je informace? Původ života z hlediska informatiky. Původ informace atp. Z hlediska makromolekulární chemie jde o to, že jsou známy jen dva způsoby, jak může lineární makromolekula typu DNA vzniknout. Darwin na jednom místě své knihy píše, že „vznik nového druhu je pochod přirozený proti pochodu zázračnému", a jako vysvětlení vymyslel přírodní výběr. O 100 let později, když se roku 1959 konaly v Londýně velké oslavy darwinismu, Sir Huxley tuto myšlenku zopakoval, když řekl, že

je v možnostech přirozeného výběru, aby vysvětlil každou známou formu života.

Netrvalo dlouho a dříve netušený pohled na molekulární základ života ukázal, že se jednalo o hluboký omyl a že pojem „přírodní výběr" jsou v podstatě prázdná slova. Za těch 100 let si ovšem darwinismus vytvořil tak silnou pozici, že se s ním jeho stoupenci nechtějí rozloučit, a místo zásadního přehodnocení se snaží teorii za každou cenu obhájit. Z biologické disciplíny se totiž evoluce mezitím stala obecnějším principem, který je charakterizován těmito slovy:

Evoluce je obecná podmínka, jíž se musí podřizovat a jíž musí vyhovovat všechny teorie, hypotézy a systémy, mají-li být myslitelné a správné… Evoluce je dráha, po které se musí ubírat všechny myšlenky.

Americký autor Phillip Johnson tuto situaci analyzuje v knize s výstižným názvem „Spor o Darwina", jejíž překlad vyšel i v češtině (Návrat domů, 1996). Dochází k závěru, že darwinismus je empirické učení, jen pokud se týká vysvětlení modifikací u populací živých organismů. Odborně se tomu říká jevy mikroevoluce, příkladem mohou být stovky různých plemen psů nebo odrůd jabloní. Změny tohoto typu probíhají pouze v rámci daného druhu a mají své limity – žádný kočkopes neexistuje. Nové druhy tímto způsobem prostě nevznikají, z tohoto hlediska je darwinismus čirou filozofií.

V 10. kapitole s názvem „Darwinistické náboženství" říká Dr. Johnson toto:

Darwinistická evoluce je nápaditý příběh o tom, kdo jsme a odkud pocházíme, což je tak říkajíc mýtus o stvoření… Ve své mytologické dimenzi je darwinismus příběhem osvobození lidstva z mylné iluze, že jeho osud řídí moc, která je vyšší než ono samo. Moderní lidé se dozvídají, že jsou produktem náhodného přírodního procesu, který nemá žádný cíl a vůbec se o ně nezajímá.

Další neřešitelný okruh problémů vyplývá z toho, že život musel vzniknout na úrovni buňky, a ta je nesmírně složitou a jemně vyváženou soustavou. Nejmenší známá živá substance je složena asi ze 600 různých bílkovin o průměrné délce 400 článků. Vysvětlení vzniku tak komplikovaného systému naráží na neřešitelné problémy, analogické vzniku DNA. Vyšší organismy jsou také vybaveny řadou biochemických mechanismů, jako je např. imunitní systém, srážlivost krve atp., které jsou pro jejich přežití nezbytné, a které jsou nesmírně komplikované. Většina z nás považuje srážení krve za naprostou samozřejmost, a proto jí často ani nevěnujeme pozornost. Biochemický výzkum však prokázal, že se jedná o neobyčejně složitý systém, který se skládá ze stovek vzájemně se ovlivňujících bílkovin. Nepřítomnost či poškození kterékoliv z jeho složek způsobí selhání systému: krev se nesráží v pravý čas nebo na správném místě. Tímto okruhem problémů se zabývá kniha „Darwinova černá skříňka" amerického biochemika Michaela Behe, která vyšla v roce 2001 rovněž v českém překladu. Ve Spojených státech vzbudila všeobecnou pozornost, diskuse na toto téma probíhala i na půdě amerického Kongresu. Dr. Behe není stoupencem kreacionismu, tedy víry ve stvoření, jeho kniha není psána z náboženské pozice. Respektuje však fakta a dochází k závěru, že biochemické mechanismy musely být zkonstruovány nějakou vyšší inteligencí.

Jiný vědec současné doby, molekulární biolog Dr. Denton, popisuje dnešní situaci evoluční teorie takto:

Všeobecná nadvláda tohoto mýtu vytvořila široce rozšířenou iluzi, že evoluční teorie byla dokázána již před sto lety, a že všechen následující biologický výzkum poskytuje další důkazy pro Darwinovu ideu. Nic není vzdálenějšího pravdě než toto… Jeho teorie, že všechen život na Zemi se vyvinul následkem postupného hromadění náhodných mutací, je stále jako v době Darwinově jen vysoce spekulativní hypotézou bez přímé faktické podpory.

3. Shrnutí a filozofické důsledky

Pokusme se nyní o určité shrnutí a závěry. Historik Jan Křen řekl toto:

Prosazovat něco nového není nikdy snadné, v Čechách dvojnásob, a trojnásob v oborech, kolem nichž jsou zabudovány účinné brzdící mechanismy.

Konkrétně měl na mysli česko-německé vztahy, jeho výrok ale můžeme velice dobře použít i na situaci kolem evoluční teorie. Ta je nám předkládána jako jedině možné vědecké vysvětlení přírody, kde jiný názor nepřipadá v úvahu. Asi ve smyslu slov jednoho teoretika evoluce:

O této teorii se dá pochybovat právě tak málo, jako že Země obíhá okolo Slunce.

Skutečnost je ale taková, že k evoluci dnes mnoho vědců vznáší zásadní výhrady. K těm, které jsme již zmínili, bych uvedl ještě dva další.

První z nich je prof. Bruno Vollmert, ředitel Ústavu polymerů univerzity v Karlsruhe, který se k tomu vyslovuje z hlediska makromolekulární chemie. Říká:

Všeobecně rozšířené úvahy o chemické evoluci, která měla předcházet evoluci biologickou, postrádají jakékoliv vědecké opodstatnění.

V roce 1985 vyšla v Německu jeho kniha, která se jmenuje „Molekula a život". Její podtitul zní: „O makromolekulárním původu života a druhů: Co Darwin nemohl vědět a co darwinisté vědět nechtějí." Autor v ní ukazuje, že molekula DNA – jako biologický základ života – je makromolekulární sloučenina přesně známého druhu, že zákonitosti, podle kterých vzniká, jsou naprosto přesně známy, a že výsledek není s konceptem evoluce v žádném souladu. A že ten, kdo tvrdí něco jiného, jen prozrazuje, že o makromolekulární podstatě věci nemá ani ponětí. Své závěry formuluje prof. Vollmert do dvou kategorických bodů:

1. Protože nejsou dány makromolekulární předpoklady, je dnes vládnoucí neodarwinismus jako přírodovědecká hypotéza neudržitelný.

2. Vznik života a druhů je v rámci exaktních přírodních věd neřešitelný problém.

K závěrům podobného druhu dochází v knize „Evoluce – teorie v krizi" (Londýn 1985) rovněž molekulární biolog Dr. Denton.

Ukazuje v ní, že objevy molekulární biologie ani zdaleka nepotvrzují darwinistická tvrzení, ale naopak, vrhají stále větší pochybnosti na korektnost celé teorie. Stoupenci evoluce přesto spoléhají na nějakou dosud neznámou přírodní zákonitost, kterou by se vše dalo vysvětlit. Ve dvacátých letech to byla teorie tzv. koarcervátů známého sovětského biochemika Oparina, později to byly populární pokusy s elektrickým výbojem Američana Millera či teorie hypercyklů německého chemika Manfreda Eigena atd. V základě jejich uvažování je asi toto: živá příroda zde přece je, a proto se vyvinout nějak prostě musela. Tento způsob myšlení výstižně ilustruje biochemik Ernest Kahan:

Je absurdní a absolutně nesmyslné věřit, že živá buňka vznikla sama od sebe; avšak věřím tomu přece, protože jinak si to neumím představit.

Tento výrok nám jasně ukazuje, že v jádru tohoto postoje jsou důvody, které s přesným vědeckým myšlením nemají mnoho společného. Jde vlastně o určitý druh „víry", znamená to spoléhání na něco, o čem není známo, zda to vůbec existuje. Stojí za připomenutí, že těmito postoji se evoluční biologie vlastně vrací do Pasteurovy doby. Ten v roce 1862 důmyslnými experimenty vyvrátil teorii samoplození a dokázal, že život vzniká jen ze života, tedy tam, kde jsou už přítomny jeho zárodky. Tento důkaz platí od té doby za jednu z nejlépe prokázaných skutečností vědy a postulát o samovolném vzniku života se s ním dostává do zásadního rozporu.

Pro dokreslení můžeme ještě dodat, že východisko z této svízelné situace hledají někteří vědci v konceptu tzv. panspermie, který říká, že život nemá původ na naší Zemi, ale pochází ze vzdálených končin vesmíru. V moderní době použil tuto ideu poprvé začátkem 20. stol. slavný švédský chemik Svante Arrhenius. Její současná podoba – řízená panspermie – předpokládá, že zárodky života byly na naši Zemi záměrně dopraveny nějakou mimozemskou civilizací. To je čirá fantazie bez jakéhokoli podkladu, která vychází z poznání, že na naší Zemi prostě nebyly vhodné podmínky ani dostatek času k tomu, aby zde evoluce v plném rozsahu mohla proběhnout. To je také důvod proč je tento koncept přes svoji fantastičnost zastáván řadou vědců světového jména jako vážně míněná vědecká hypotéza. Patří mezi ně např. známý britský biochemik Francis Crick, jeden z objevitelů genetického kódu, a někteří další. Je možné věřit v evoluci, je samozřejmě možné věřit v panspermii, ale to znamená zůstat slepý pro zjevnou skutečnost, že živá příroda má povahu složitě konstruovaného díla, za kterým stojí nějaký původce. Dr. Behe ve své knize „Darwinova černá skříňka" používá pro tuto absurdní situaci následujícího příkladu: Představme si halu, ve které leží rozdrcené lidské tělo. Kolem obchází tucet detektivů s lupou a zkoumají podlahu ve snaze najít nějakou stopu po pachateli zločinu. Vedle těla mrtvého stojí velký šedý slon, ale tomu detektivové nevěnují žádnou pozornost. Opatrně se nohám slona vyhýbají, ani na něj nepohlédnou a nakonec znechuceně odcházejí, protože žádné stopy nenašli. Ale utěšují se: My toho zločince jednou dostaneme! A Dr. Behe uzavírá:

V místnosti plné vědců, kteří bádají nad vznikem života, je slon, který je označen štítkem „plánovitá činnost"… Každého, kdo se necítí povinen omezit své bádání pouze na nenaplánované příčiny, ihned napadne, že biochemické systémy byly naplánovány. Konstruktér věděl, jak budou systémy po dokončení vypadat, a začal je sestavovat. Život na Zemi je ve své nejzákladnější podobě výsledkem důmyslné, inteligentní činnosti.

Když vše shrneme, je zřejmé, že evoluční teorie není zdaleka tak jednoznačným konceptem, jak to obvykle slyšíme. Skutečnost 150 let od Darwinova vystoupení je taková, že žádná exaktní teorie vzniku a rozvoje života neexistuje a že princip přírodního výběru je jen zajímavá, ale neověřená hypotéza. To nás vede k všeobecnému závěru, že v biologii je nutno rozlišovat mezi dvěma oblastmi: mezi linií exaktní vědy a linií evolučních hypotéz. Wolfgang Smith, profesor matematiky a fyziky na univerzitě v Oregonu, to vyjadřil následovně:

Říká se nám, a to velice často, že tato doktrína je založena na důkazech. Ale kardinální otázka, v čem přesně tyto důkazy spočívají, zůstává skryta v temnotách. V konečném pohledu se evolucionismus jeví jako metafyzická doktrína oděná do vědeckého hávu.

Podobně to charakterizuje v knize „Evoluce – teorie v krizi" již zmiňovaný Dr. Denton:

Dalo by se očekávat, že teorie tak kardinálního významu, teorie, která doslova změnila svět, bude něčím více než metafyzikou, něčím více než mýtem. V konečném hodnocení však Darwinova teorie evoluce není ničím více ani méně, než velkým kosmologickým mýtem 20. století.

Darwinův model je prostě chybným výkladem skutečnosti. Můžeme tomuto výkladu věřit, ale nemůžeme tvrdit, že je to výklad vědecký.

– josef.potocek@mmhk.cz –

Redakčně kráceno. Uživatelům internetu doporučujeme prostudovat celou přednášku i s ilustracemi: <http://www.eljoy.net/

evolution/cs/potoc_1.php>