Můžeme důvěřovat Bibli?

CO JE TO TEOLOGIE?

Definice termínu

Ve starověkém Řecku byl každý příběh mající za téma bohy teologií. Každý, kdo psal o bozích, jakkoli byl fantaskní, absurdní, obscénní nebo seriózní, byl teolog! Existovaly stovky teologů a teologií spekulujících, představujících si, vysmívajících se a idealizujících podle své chuti. Moderní svět mě svádí k myšlence, že se tato definice vrátila! Jsme obklopeni pohybujícími se stíny lidských spekulací.

Stalo se tedy nezbytným, aby seriózně uvažující lidé již více nedovolovali, aby teologie byla vlastnictvím vypravěčů pohádek. Filosof Aristoteles (385-324 př. Kr.) se svou silnou myšlenkou prvotní příčiny či prvotního hybatele, na kterém závisel celý proces vývoje vesmíru, viděl teologii jako studium bytí a existence. Zachránil teologii jako koncept od horečnatých představ vypravěčů příběhů a zúžil ji do spekulativních teorií filosofů. Teologie se stala na intelektuální úrovni seriózní, ale masám nepříslušnou.

Vtělení Syna Božího způsobilo zájem křesťanů o teologii. Pro rané církevní otce byla teologie především zájmem o osobu Krista, jeho božství a podstatu. Hyppolitus (asi 170-236), nadšený vyhledávač sporu o christologii, argumentoval tím, že Kristus byl „teologizován" od prvních dnů. Zájem Janova evangelia a jeho epištol o osobu Krista vynesl Janovi titul „teolog Jan". Teologie byla ekvivalentem k christologii – studiu toho, kým Ježíš je – a dávala přednost především jeho Božské podstatě před lidskou.

K modernímu použití termínu „teologie" se dostáváme s Abelardem (10791143). Byla studiem náboženských pravd obecně. Zahrnovala jak bytí a existenci Boha, tak christologii, ale i mnoho dalšího. Předmětem teologie se stala celá náboženská sféra.

Definice teologie jako studia náboženství je nicméně neodpovídající a zavádějící. „Náboženství" je velice široký pojem. Odkazuje k široké škále názorů. Předmět náboženství by mohl zahrnovat celou starořeckou teologii i teologie dalších národů, všechny spekulace filozofů, všechna náboženství světa a všechny lidské výklady, které se vztahují k náboženským ideám. Studium náboženství se stává zkoumáním toho, čemu lidé věří, všech chybných lidských domněnek a spekulací i jakékoliv pravdy, která by mohla existovat.

V moderním světě se studium náboženství stává srovnáváním náboženství, filozofických spekulací a studií lidských představ o spiritualitě a religiozitě. Většina náboženství není studijním předmětem pro teologii, protože je vytvořena člověkem a je zaměřena na člověka, zatímco teologie se soustředí na Boha.

Pozdější pisatelé definovali teologii jako studium víry. Tato definice je však poznamenána stejným nedostatkem jako ta předchozí. Víra je subjektivní; pravda je objektivní. Studium víry se soustřeďuje na člověka, na to, čemu člověk o Bohu věří. A protože je zde mnoho názorů na Boha, je jasné, že mnohé z nich jsou nesprávné. Pravda je jedna; zato existuje mnoho forem omylů. Pravá teologie nemůže být studiem toho, co si myslí člověk; pak by se nelišila od filozofie. Odhalovala by pouze člověka, ne Boha.

Může být pouze jedna teologie, jedna pravda o Bohu. Teologie musí být studiem Boha, a to do té míry, do které se sám Bůh člověku zjevil. Teologie není studiem lidských spekulací. Je studiem Božího sebezjevení.

Aby teologie mohla existovat, musí být tři věci realitou.

Za prvé, musí existovat Bůh, o kterém by mohla existovat fakta.

Za druhé, tento Bůh se sám musí dát člověku poznat. Musí proběhnout zjevení. Nezjevený Bůh je neznámý Bůh. To, co není zjeveno, může být pouze objektem spekulací, ale nikdy zde není jistota, že je to pravda. Bez zjevení jsou sice filozofie, náboženství a víra možné, ale všechny pouze jako nepotvrditelné lidské spekulace. Bez zjevení není teologie. Jestliže neexistuje zjevení, neexistují fakta o Bohu.

Za třetí, člověk musí mít schopnost přijmout takové zjevení, rozumět mu a používat ho. Člověk musí mít náboženské a rozumové schopnosti. Zjevení, které by nemohlo být přijato a které by bylo nesrozumitelné a nepoužitelné, by bylo neužitečné a spíš než zjevením by bylo skrytím Boha. Člověk, který by přenášel nějaký program, a nedovolil by nikomu, aby ho přijal, by zesměšňoval ostatní i sám sebe. Stejně tak Bůh, který předává zjevení, tak musí činit se záměrem umožnit člověku takové zjevení přijmout. Teologie je studium zjevené pravdy o Bohu. Jak uvidíme, křesťané věří, že zjevení, které Bůh dal, je přesně zaznamenáno v bibli. Teologie je proto studiem bible jako neomylného záznamu Božího zjevení.

Správné postoje k teologii

Předpokládejme nakrátko, že Bůh existuje, že zjevil pravdu o sobě a že člověk je schopen tato fakta přijmout a rozumět jim – to znamená, že budeme předpokládat, že existence teologie je možná. Jaký postoj bychom měli k takovému zjevení zaujmout?

1. Jsme příjemci zjevení, ne jeho soudci

Přírodovědci se nemusí líbit barva, vůně nebo tvar každé květiny, kterou zkoumá, ale zdaleka by překročil svou pravomoc jakožto vědec, kdyby jen kvůli svému vkusu a svým předsudkům žádal o vymazání tohoto druhu z atlasu rostlin! Přírodovědec musí studovat rostliny, které existují, a ne rozhodovat o tom, které by neměly existovat. Vědecký postup požaduje, aby byla fakta studována, ne aby ta, která se nehodí byla vyřazena.

Stejným způsobem musí člověk studovat teologii. Ne jako soudce, který ignoruje to, co v Božím zjevení shledává odporným a nepřijatelným a přijímá jen to, co neodporuje jeho představám. Člověk musí přijímat zjevení takové, jaké je. Nemá zavrhovat zjevení jen proto, že se mu nelíbí. Úkolem teologa je studovat to, co Bůh zjevil a ne vyjadřovat své vlastní závěry. Když se od zjevených faktů odkloní k vlastním soudům, odklonil se od pravého předmětu teologie – zjevených faktů – ke svým osobním názorům – jinými slovy, k osobnímu náboženství.

Když v naší analogii přejdeme od přírodovědce k novináři, opět uvidíme, proč by teolog neměl být soudcem, ale pouhým reportérem faktů. Jak často slyšíme stížnosti, že novináři napíšou po rozhovoru zprávu, která vůbec nebyla založena na tom, co bylo řečeno! Když reportér přidá nebo ubere z rozhovoru proto, aby se rozhovor stal senzačnějším a vhodnějším pro noviny, pak ti, pro které má pravda hodnotu, na něj pohlížejí s pohrdáním. Teolog zcela překračuje svou pravomoc a prokazuje značný stupeň arogance, když naslouchá tomu, co Bůh zjevuje, a rozhodne se, že to potřebuje být „opraveno", než se to může poslat dál. Teolog by neměl vymýšlet domněnky, ale měl by pouze rozebírat a vysvětlovat pravdu.

Od botaniků a novinářů se obraťme k fyzikům. Jestliže fyzikové čelí potřebě definovat světlo, popisují ho jako vlnění i částice, i když uznávají, že takový popis je logicky neslučitelný. Fyzikové obhajují antinomii – což znamená, že existují dvě pravdy, které si navzájem zjevně odporují, ale přesto drží pří sobě. Popřít možnost antinomie (protikladu) by v mnoha oblastech vědění znamenalo zavřít oči před fakty. V Božím zjevení se také nacházejí prvky antinomie – pravdy, u kterých nemůžeme nalézt způsob, jak bychom je navzájem usmířili – ale přiznat existenci antinomií v Božím zjevení je chvályhodnější, než odstranit jednu stranu antinomie nebo obvinit Boha z iracionality. Bůh jsou tři, ale i jeden. Kristus je lidský, ale i božský. Bůh je svrchovaný a člověk nese zodpovědnost. Víme to, protože nám to Bůh zjevil. Teolog by takové skutečnosti neměl popírat jen proto, že je nemůže vysvětlit!

Když se člověk ustanoví soudcem Božího zjevení a chce působit jako jeho editor a upravovat jej podle svých vlastních představ, pouze ukazuje svou vlastní aroganci tím, že popírá omezenost svého myšlení a staví se na místo náležející Bohu. Takový člověk není teologem, ale humanistou.

2. Božímu zjevení nikdy neporozumíme dokonale

Jedna věc je vlastnit dokonalé zjevení a zcela jiná věc je tomu zjevení dokonale rozumět. Nikdo mu dokonale nerozumí. Základním principem každého teologa by mělo být, že, chce-li porozumět zjevení, které nám Bůh dal, by měl hledat pomoc u Boha. Nepožádáme snad o výklad pomoc umělce, když chceme porozumět jeho malbám, nebo o radu autora při interpretaci jeho díla? Může být při interpretaci zjevení ignorována rada „Zjevovatele"?

Jakkoli je člověk, který se snaží interpretovat Boží zjevení, pokorný a uctivý, jakkoli se namáhá, aby vyloučil sporné otázky a náznaky sektářství, přesto se ve všech interpretacích nalézá určitý stupeň subjektivity a slabosti. Proto je třeba, aby se nechal vést dvěma principy, které musí mít neustále na zřeteli.

Za prvé, nesmí přistupovat k interpretaci zjevení spoután tradicemi minulosti. Tradiční interpretace může být důležitá a správná, ale také může být beznadějně chybná. Časem prověřené tradice mohou být tradičními chybami.

Za druhé, nesmí přistupovat ke zjevení s tím, že opovrhuje interpretacemi ostatních. Je velice domýšlivé myslet si, že jenom já jsem správně porozuměl pravdě, zatímco ostatní tomu nerozuměli a mýlili se. Nové teologické myšlenky jsou často chybné. Historie sekt to dokazuje.

Pokora teologa nabádá, aby hledal pomoc Boha a

pomoc těch, kdo hledali Boží radu, když se snažili porozumět Jeho zjevení. Soběstačnost v teologii vede ke katastrofám.

3. Zjevení musíme používat pro účely, ke kterým bylo určeno

Jsme povoláni, abychom byli teology, ne teoretiky. Teologovi hrozí vždy nebezpečí, že bude studovat Boží zjevení jako akademické cvičení. Znalosti o Bohu, které nevedou k poznání Boha, nepřinášejí žádný užitek. Shledali bychom velice zvláštním, kdyby někdo zasvětil svůj život studiu nějakého člověka, aniž by projevil zájem setkat se s ním. Stejné je to s teologem a Bohem! Teologie nemůže být pouze studiem toho, co vzešlo od Boha, ale musí nás k němu vést.

I když teologie nesmí být zaměňována s náboženstvím a vírou, měly by náboženství a víra být jejím výsledkem. Je nestoudné, že stvoření přijme zjevení od svého Stvořitele a projeví o něj pouze teoretický a intelektuální zájem. Je to jako kdyby obdarovaný přijal dar, ale nikdy by z něj nesundal balicí papír a jednoduše by se něj díval, aniž by jej kdy otevřel.

Existují také teologičtí teoretici jiného druhu. Používají Boží zjevení jako odrazový můstek pro své vlastní spekulace. Zdá se, že Bůh jim toho nezjevil dost. Musí strkat nos do věcí skrytých a spekulovat o neznámém. To je vysoká forma pohrdání Božím zjevením. Je to, jako kdyby člověk sundal z poličky velikou bibli ne proto, aby ji četl, ale aby se na ní postavil, když se chce podívat z okna ven, kam jinak nedosáhne!

Teoretické spekulace nejsou teologií. Jsou filosofií. Nepoužité zjevení není teologií. Je to teorie. Pokud Boží zjevení neurčuje meze našeho myšlení a pravidla našeho života, je užíváno nesprávně.

Přístupy k teologii

Jelikož je teologie studiem faktů zjevených Bohem o sobě samém a o jeho vztahu ke všemu ostatnímu, tak existují dvě oblasti studia, které se k teologii v pravém smyslu slova vztahují. Na jedné straně teologických studií máme apologetiku, která je učením o racionálních argumentech, kterými lze demonstrovat, že věřit v Boha a jeho zjevení je rozumné. Na druhé straně máme historickou teologii, což je učení o tom, jaký vývoj prodělala interpretace zjevení během staletí od doby, kdy bylo zjevení dáno. Apologetika se ptá: „Je rozumné, aby člověk věřil v takové zjevení?" Historická teologie se ptá: „Jakým způsobem člověk interpretoval toto zjevení?"

Teologie v pravém smyslu slova byla tradičně rozdělena na čtyři části. Je politováníhodné, že byly často vnímány jako čtyři rozdílné disciplíny. Přitom jsou vlastně jednou disciplínou rozdělenou na čtyři příbuzné části. Ani jedna část není bez těch ostatních kompletní. Zanedbání jakékoliv části přináší deformaci a nerovnováhu.

1. Boží zjevení musí být studováno exegeticky (výkladově)

Každé slovo, každá věta, každý odstavec, každý oddíl atd., je třeba pečlivě prostudovat v jejich bližším a širším kontextu. Někteří z nejlepších teologů začínali jako profesoři exegeze. Teologie zjevení může vzniknout pouze z formy, ve které bylo zjevení dáno. Exegetická teologie požaduje detailní studium zjevení v takové formě, v jaké bylo dáno.

2. Boží zjevení musí být studováno chronologicky

Chronologická teologie (neboli biblická teologie, jak je někdy nazývána, což je ovšem nepřesné označení) bere v úvahu skutečnost, že Bůh své zjevení nedal celé najednou, ale během určitého časového úseku. Svůj charakter a své cesty uváděl ve známost postupně. Chronologická teologie kopíruje vývoj tohoto Božího odhalování.

3. Boží zjevem musí být studováno tématicky

Je třeba pochopit všechno, co je vyučováno o určité oblasti Božího „sebezjevení" a každé takové samostatné téma je třeba vztáhnout ke všem ostatním tématům. Celý tento přehled učení, a to jak je uspořádaný po částech, i jako celek, je oblastí systematické teologie.

4. Boží zjevení musí být aplikováno do současné situace

Poté, co jsme objevili, co je pravda, je třeba ji uplatnit. To je praktická teologie. To je účel, na kterém se všechny ostatní části teologie podílejí, a cíl, ke kterému vedou.

To vše může být ilustrováno na příkladu vesty nebo svetru. Představme si muže, který má na sobě svetr se složitým vzorem. Můžeme se soustředit na detaily vzoru (exegetické studium). Můžeme uvažovat o tom, jak by vzor vypadal, když bylo upleteno deset řad, když bylo dokončeno padesát a sto řad (to je chronologické studium). Můžeme se podívat na dokončený výrobek po částech – rukávy, přední díl, zadní díl – nebo jako na celek (systematické studium). Můžeme si ho obléci, aby nás zahřál (praktické studium). Čtyři studia nám dohromady dají celkový obrázek. Každé jedno z nich nám dává pouze částečný obraz.

Existují snahy, udělat z těchto čtyř částí teologie protivníky nebo oddělené disciplíny. Takové snahy by měly být vyloučeny. Má-li se zabránit nerovnováze, pak každá část teologie potřebuje ty ostatní. Jediná teologie, která vychází ze studia jediného zjevení jediného a pravého Boha, nás ve svých částech učí mnohé z toho, co potřebujeme znát. I když nikdo teologií nemůže plně porozumět, neměl by dojít k závěru, že teologie pro něj není důležitá. Teologie je studium toho, co nám Bůh zjevil, aby to bylo k našemu současnému a věčnému užitku. Toto zjevení nám bylo dáno v bibli.