V současné době v naší zemi probíhá - přinejmenším sporadicky - jednak rozhovor mezi muslimy a nemuslimy, jednak rozhovor o islámu uvnitř české, převážně sekulární a z malé části křesťanské společnosti. Zatím se mi zdá, že ostřejší spory probíhají mezi samotnými nemuslimy: jde především o to, jak hodnotit současné islámské probuzení a jaký postoj zaujímat vůči muslimům. Sám se považuji za vyznavače Hospodinova, tedy za křesťana, i za účastníka diskuse. V tomto článku chci vyslovit své námitky proti tomu, jak je diskuse vedena v rámci samotného křesťanského tábora.

V současné době v naší zemi probíhá - přinejmenším sporadicky - jednak rozhovor mezi muslimy a nemuslimy, jednak rozhovor o islámu uvnitř české, převážně sekulární a z malé části křesťanské společnosti. Zatím se mi zdá, že ostřejší spory probíhají mezi samotnými nemuslimy: jde především o to, jak hodnotit současné islámské probuzení a jaký postoj zaujímat vůči muslimům. Sám se považuji za vyznavače Hospodinova, tedy za křesťana, i za účastníka diskuse. V tomto článku chci vyslovit své námitky proti tomu, jak je diskuse vedena v rámci samotného křesťanského tábora.

Naše sekulární společnost se vnitřně rozhodla pro radikální relativismus. Mnozí lidé, u nichž není zcela patrné, jaký světonázor vlastně zastávají oni sami, se hlasitě dovolávají práva všech lidí zastávat a hlásat právě ten svůj světonázor. Tyto lidi mnohdy zajímá právě právo hlásat nějaký světonázor, nikoli obsah kteréhokoli z oněch světonázorů, za jejichž místo na slunci bojují. V sekulární a relativistické společnosti je dovoleno hlásat prakticky vše; jedinou výjimku tvoří popírání holocaustu. Ovšem zákony zapovídající popírání holocaustu jsou již vystaveny značnému tlaku a patrně není daleko doba, kdy bude možno beztrestně popírat i skutečnost, že západní společnost zahubila několik milionů bezbranných Židů. (Vedlejším účinkem bude, že padnou určité skromné námitky proti vyjednávání, případně smíření se současným íránským prezidentem Ahmadínedžádem, v delším horizontu se pak bude vytrácet motivace zabránit novému holocaustu, jenž bude tentokrát proveden nikoli nacistickým Německem a jeho dobrovolnými či nedobrovolnými přisluhovači, nýbrž muslimy.)

Tento relativismus proniká i do křesťanského tábora. Projevuje se mimo jiné tím, že i ti, kdo se hlásí ke křesťanství, hovoří způsobem vyvolávajícím dojem, že křesťanství a islám jsou vlastně podobná náboženství, vyznávající téhož Boha. Mluví se o nutnosti dialogu mezi těmito náboženstvími a nabádá se k přehlížení určitých negativních jevů mezi muslimy, protože křesťané přece mají také máslo na hlavě.

Lidé, kteří takto hovoří, ovšem pravdu znají, nicméně z nějakého důvodu ji nechtějí říkat. Naše sekulární společnost nezná ani Bibli, ani Korán; když pak člověk, který je známou křesťanskou osobností, hovoří o tom, že s násilím se setkáme ve svatých knihách obou těchto „velkých náboženství", pak jen utvrdí ty, kdo tvoří nekřesťanskou většinu, v tom, co si už stejně dávno mysleli: jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Tito učenci, zastupující křesťany, ovšem naši společnost matou, místo aby ji poučili a seznámili s pravým stavem věcí.

Bible a Korán

Bible není jakýmsi křesťanským Koránem a Korán není jakousi muslimskou Biblí. Mnozí liberální teologové, kteří tvrdí, že Bible určitě není Boží slovo, nýbrž jen lidské svědectví o Božím slovu, případně něco ještě méně, vyzývají ke „kritickému zkoumání" Bible; neřeknou vám však, že něco takového islám striktně zapovídá. Jak liberální, tak biblicky věřící teologové se shodnou, že Bible je vlastně knihovna, která vznikala téměř dvě tisíciletí; celý Korán byl údajně zjeven negramotnému Mohamedovi během druhé poloviny jeho života. Korán je inspirovaný jako celek a v islámu neexistuje žádná analogie křesťanské liberální teologie či tzv. textové kritiky. Proto muslimové považují svou svatou knihu za neskonale závaznější než většina křesťanů.

Naprostá většina křesťanů - a opět to platí jak pro křesťany liberální, tak pro křesťany ortodoxní - se shoduje v tom, že klíčem k celé Bibli je Ježíš Kristus. Proto dnes neexistuje žádná křesťanská skupina, žádný křesťanský směr, který by tvrdil, že dejme tomu starozákonní pravidla pro obléhání a dobývání měst z knihy Deuteronomium jsou relevantní pro křesťanské válečníky vedoucí boje za šíření pravé křesťanské víry. Klíčem je Ježíš Kristus, který řekl, že jeho království není z tohoto světa a který nabádal k lásce k nepřátelům, který nikdy nikoho nezabil a nikdy nikoho nevyzval, aby někoho zabil. Ti, kdo se snaží vyvolat dojem, že křesťanství a islám si nemají co vyčítat, protože obě náboženství se odvolávají na výzvy k násilí ve svých vlastních svatých textech, zpravidla zmiňují dvě místa z Nového zákona, kterými se někdy náboženské násilí, páchané křesťany, zdůvodňovalo. Jedná se jednak o slova z Matoušova evangelia:

• Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč (10,34),

a jednak slova z podobenství o svatební hostině:

• A pán řekl otroku: „Vyjdi na cesty a k ohradám a přinuť je vejít, aby se můj dům naplnil." (Lk 14,23).

Jakákoli, třeba i povrchní exegeze těchto textů ihned zcela vyloučí, že slova „nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč" by Ježíš mohl myslet jako výzvu k šíření víry mečem. Těmito slovy říká, že jeho příchod na tento svět nebude vždy znamenat smíření. Mnozí Ježíše odmítnou - a budou bojovat proti jeho následovníkům. A tak tomu také bylo po celé dějiny křesťanské církve. Kristovskou církev jste mohli ve všech dobách rozeznat podle toho, že mečem trpěla, nikoli že se meče chápala.

V druhém textu se o meči nemluví vůbec a není ani představitelné, že by Ježíš Kristus, který tato slova vyslovil, měl na mysli nějaké nucení násilím.

Pravdou ovšem je, že obě tato místa byla v křesťanském středověku zneužita ke zdůvodňování násilí ve věcech víry. Nutno jasně vyslovit, že šlo skutečně o zneužití a že jako křesťané litujeme, že tato slova byla vydávána za výzvu k vraždění. V žádném případě ale nelze tvrdit, že toto zneužití jde na vrub samotnému Ježíšovi, což je bezesporu jasné každému nezaujatému čtenáři. Jde tedy o zneužití, nikoli o legitimní interpretaci biblického textu.

V Koránu je tomu jinak. Korán obsahuje výzvy k boji, zapovídá z boje ustupovat, přikazuje pozabíjet všechny modláře a nevěřící. Mohamed mezi ně počítal všechny polyteisty a zjednodušeně řečeno všechny kromě muslimů, křesťanů a židů. Moderní teoretikové islámského džihádu mezi ně počítají ovšem jak křesťany a židy, tak i „vlažné" muslimy. Arabští a muslimští představitelé všech států, v nichž není důsledně uplatňováno právo šaría, jsou pro tyto radikální muslimy nevěřící, jež jsou hodni smrti. Mohamed nejen že k boji vyzýval, ale sám bojoval, nařizoval popravy a vysílal vrahy. To vám mnozí křesťanští představitelé dnes neřeknou. Budou se ošívat a vyvolávat dojem, že Mohamed je něco jako islámský Ježíš. Případně se od nich dozvíte, že muslimové si Ježíše také váží, a váží si dokonce i Abrahama. Ne tak často se už od nich dozvíte, že ovšem Ježíše považují za „překonaného".

Obě náboženství ve svých počátcích odrážela ráz svých „zakladatelů". Prvních tři sta let rostla církev na poli zkropeném krví mučedníků, prvních tři sta let se islám šířil proléváním krve „nevěřících".

Dovolte mi na závěr této části ocitovat slova jednoho z odpadlíků od islámu (nikoli ovšem konvertitu ke křesťanství), který se - podobně jako VŠICHNI odpadlíci od islámu - musí skrývat a který musí psát pod pseudonymem:

Lze jen těžko přehlédnout, že zdrojem nejbolestnějšího rysu islámských dějin (prolévání krve) je skutečnost, že Prorok masakroval své odpůrce, a teorie obsažená v Koránu, že krveprolití je rysem, který doprovází skutečného Proroka v určité fázi jeho dráhy. Západní volnomyšlenkáři jako kupříkladu Russell tvrdí, že Ježíš zasluhuje menší obdiv než Sokrates či Buddha. Co však Ježíšovi vyčítají? Mimo jiné, že proklel fíkovník, takže uschl a zašel. Ovšem apologetové islámu, ať už se jedná o příslušníky západu či muslimy samotné, se snaží omluvit Mohamedovy vraždy. Rozhodně nemohu postavit Mohameda na stejnou morální rovinu jako Sokrata, Buddhu, Konfucia, nebo, chcete-li, Ježíše Krista.

Přilévání oleje do ohně?

Další moment, u nějž se chci zastavit, jsou negativní reakce liberálních teologů na jakoukoli kritickou poznámku o islámu. Samuelovi Huntingtonovi tito lidé někdy podsouvají, že se svou knihou „Střet civilizací" vlastně pokoušel tento střet vyvolat. (Je to podobné, jako když sv. Augustinovi, jenž byl přesvědčen, že nepokřtěná nemluvňátka půjdou do pekla, podsouvali, že si něco takového přeje). Upozorňování, že islámští teroristé nejsou zdaleka nějakou marginální skupinou bez širší podpory, je vnímáno s velkou nelibostí, někdy dokonce vztekem. Existují muslimské plány na ovládnutí světa. Ty plány jsou naprosto konkrétní. (Nevyslovuji se tímto k otázce, zda jsou realistické.) Oběti islámského terorismu jdou do tisíců. Tuto skutečnost nelze bagatelizovat. Není jistě nutno odsuzovat islám jako celek, není nutno a není ani správné démonizovat všechny muslimy. Je ale třeba zkoumat pravdu, snažit se jí porozumět, snažit se seznámit se s relevantními skutečnostmi a „sine ira et studio" (bez hněvu a zaujatosti) je zhodnotit. Jaká je podpora sebevražedných atentátníků v islámské populaci? Jaká je tato podpora mezi muslimy žijícími v USA, v západní Evropě, v arabských muslimských zemích, v nearabských muslimských zemích? Co přitahuje k bin Ládinovi jeho sympatizanty? Jaké procento muslimů je přesvědčeno, že násilí je legitimní prostředek k šíření víry? Proč muslimové volají po zničení Izraele? Jak to zdůvodňují? Jaké informace mají občané arabských států o holocaustu, o křesťanství jako takovém, o západní demokracii? Existují nějaké směry v islámské teologii? Jaké? Kde právě probíhá dialog mezi křesťany a muslimy? Kdo ho vede? Jaké jsou jeho dosavadní výsledky? V co můžeme doufat, čeho bychom se měli vystříhat? Toto vše jsou legitimní otázky, a neměli bychom zavírat oči před nepříjemnými pravdami - ani o sobě, ani o muslimech.

Nenávist ke kritikům

Co mne bolí nejvíce, je, že jsem se setkal s nenávistnými reakcemi na své úvahy o islámu. Byl jsem prohlášen za fanatika, fundamentalistu a válečného štváče. Proto mi dovolte, abych jednoznačně vyjádřil svůj postoj: Bůh miluje každého jednotlivého muslima. Bůh miluje i každého jednotlivého teroristu, ať už se ohání Koránem nebo čímkoli jiným. Proto žádný muslim nemá menší hodnotu, než já, a já nemám větší hodnotu, než jakýkoli muslim, ať už pokojný či násilnický. Naše hodnota je dána ne tím, čím jsme sami o sobě, ale tím, že jsme Božímu Synu stáli za to, že za nás položil svůj život. Není ale jedno, čemu věříme. Určitá víra vede člověka k tomu, aby položil svůj život za druhé, jiná víra vede člověka k tomu, aby druhé vraždil. Jevy, které mají důsledky pro celou společnost, je legitimní zkoumat. Je legitimní zkoumat, do jaké míry je islám nebezpečný, a pokud je, je dovoleno - ba je nutno - o tom mluvit. Jistě, je třeba zdůraznit, že jsou různé interpretace islámu, ale konstatování, že interpretace násilná získává stále více přívrženců a ještě více finančních prostředků, není pomluvou ani válečným štvaním.

Tento článek jsem nazval „zradou vzdělanců". Kdo jiní, než křesťanští vzdělanci by měli bít na poplach! Kdo jiný by měl lépe rozumět, v jaké situace se ocitáme? Mám obavy, že naši vzdělanci zde hanebně selhávají.

Nejde jen o to, že ohroženi jsme my na Západě. Nezapomínejme na to, že prvními - a nejpočetnějšími - oběťmi militantního islámu jsou sami muslimové. Zamlčování pravdy o militantním islámu je neúctou k těmto obětem.

- Dan Drápal -

Konzervativní listí, Listopad 2006