Následující zamyšlení má širší platnost než to, které se týká samotného Křesťanského společenství, jež oslavilo 100 let své existence. Dozněly jubilejní projevy, pohasla světla výročních slavností. Co dál? Co dál se týká většiny z nás, kterým není lhostejný současný stav církve. (Pozn. redakce)

Neodhalím žádné skryté tajemství, když sdělím, že Křesťanské společenství prožívá v současnosti určitou krizi a mnozí se ptají: Kam dál? Anebo dokonce: Zda dál? Konáme sice ve sborech svou službu, ale vyvstávají otázky: Proč máme sloužit ve struktuře oddělené od struktury církve? Jakým směrem máme vést službu? Kde rozšiřovat a kde utlumovat?

Následující zamyšlení má širší platnost než to, které se týká samotného Křesťanského společenství, jež oslavilo 100 let své existence. Dozněly jubilejní projevy, pohasla světla výročních slavností. Co dál? Co dál se týká většiny z nás, kterým není lhostejný současný stav církve. (Pozn. redakce)

Neodhalím žádné skryté tajemství, když sdělím, že Křesťanské společenství prožívá v současnosti určitou krizi a mnozí se ptají: Kam dál? Anebo dokonce: Zda dál? Konáme sice ve sborech svou službu, ale vyvstávají otázky: Proč máme sloužit ve struktuře oddělené od struktury církve? Jakým směrem máme vést službu? Kde rozšiřovat a kde utlumovat?

Každé hnutí má určitý prvotní náboj, který časem vyprchává, a je třeba se průběžně zastavovat a klást si tyto otázky, aby naše služba nejela na setrvačník, ale měla dynamický impuls. Ostatně Křesťanské společenství během své historie přinejmenším jedním takovým zásadním přelomovým obdobím prošlo - stalo se tak po druhé světové válce, kdy vyhasínající horlivost a prudké změny ve společnosti po nástupu komunistického režimu hrozily započatou práci umlčet a zastavit. Díky Bohu za to, že dal tehdy pastoru Santariusovi a jeho spolupracovníkům moudrost, aby v nové době a v nových poměrech vytyčili nové cíle a nové úlohy, založené ovšem na starých, neměnných biblických principech a zásadách.

Přemýšlíme-li nad určitou dnešní krizí v činnosti, je třeba říci, že tato krize má nejen negativní, ale i pozitivní stránku. Když pastor Karol Kulisz kladl před sto lety ideové základy Společenství, napsal v traktátu „Czego chcemy?" tato slova: „...díky těmto společenstvím se bude duchovní probuzení stále rozšiřovat, až pokud možno nakonec celý sbor přejde do tohoto společenství a společenství bude spolknuto sborem, a tak dojde k požehnané obnově celého sboru." Právě určité prolnutí práce společenství a sborů je mnohde příčinou úvah nad tím, zda je KS-SCh ještě potřebné. Cíle, který byl před sto lety vytyčen, již bylo v mnoha sborech alespoň částečně dosaženo. Má tedy KS-SCh ještě nějaké poslání, nebo už svůj úkol splnilo a je na čase se rozpustit?

Myslím, že Křesťanské společenství má stále v církvi svůj úkol, či - přesněji řečeno - může ho i v budoucnu mít. Důvodů je vícero, zmíním tři:

1) Křesťanské společenství, které vytváří struktury práce založené na čistě dobrovolnické (tj. neplacené) službě, prakticky uskutečňuje zásadu všeobecného kněžství. Lze samozřejmě namítnout, že tuto zásadu lze realizovat ve sborech i bez KS-SCh. Ano, je to možné. Ale pokud jsme přijali určité dědictví, proč se ho bez rozmyslu zbavovat? Navíc systém sborové práce má přece jen tu nevýhodu, že je v něm možné tiše a skoro nepozorovaně přesunout službu na pastory či jiné zaměstnance, a služba členů sboru ustává. Plíživě se tak může vkrádat vlažnost a je dlouho nepostřehnutelná. Naopak v činnosti Křesťanského společenství se vlažnost projeví takřka okamžitě. Buď jsou bratři a sestry horliví a pracují, nebo horliví nejsou a nepracují. Nemají žádnou jinou pobídku (jako je třeba finanční odměna nebo plat) k tomu, aby vykonávali nějaké církevní činnosti - aby zachovávali formu, vytratil-li se obsah.

2) V misijním díle často občanské sdružení dosáhne dál než církev - proto i různé „vyznavačské" církve (jako je Apoštolská církev nebo Církev bratrská) - zakládají občanská sdružení, kterým jsou svěřovány určité úlohy, zpravidla v evangelizační oblasti. I kdyby tedy ve všech sborech nastalo dokonalé prolnutí Křesťanského společenství se sborem, mohlo by KS-SCh fungovat nadále s tím, že by se zaměřilo právě na takovéto určité specifické činnosti. V tomto bodě je ovšem třeba přiznat, že máme velké rezervy. Loni byl učiněn institucionální krok tímto směrem, když byly novelizovány stanovy Společenství tak, aby mohly vznikat různé specializované evangelizační služby pod záštitou KS-SCh. Je potřebné tuto možnost využít a vytvořenou formu naplnit obsahem.

3) V naší Slezské církvi evangelické je bohužel stále velký prostor pro falešná učení. Jsou nejen trpěni, ale i zváni lidé, jejichž duchovní orientace je zcela jiná, než je evangelické křesťanství založené na autoritě Písma svatého. Nepřekáží nám, že mladí bohoslovci studují na ústavech, které se vzdalují teologii reformátorů a stávají se semeništi herezí a bludných učení. Do církve se vtírá teologický liberalismus, nerozvážně široce pojatý ekumenismus - a je dějinnou zkušeností, že za úpadkem učení přichází i úpadek mravů. Zde připadá Křesťanskému společenství úkol dbát na čistotu učení a pilně vést vyučování v duchu nejlepších tradic reformačních a probuzeneckých. Ovšem vztah církve a Společenství v tomto bodě není možná jednostranný: I církev ovlivňuje Společenství a zakotvení KS-SCh v církvi tvoří určitou brzdu proti tomu, aby se ve Společenství prosadily extrémní nauky. I zde můžeme sáhnout pro příklad z minulosti - když se od SCEAV v 50. letech oddělil Svaz pro rozhodné křesťanství, jeho členové brzy upadli do vleku pochybných proroctví a nedbali na moudré rozsuzování duchů, což pak vyústilo do jejich masového exodu do jihovýchodního Polska. Lze tedy uzavřít, že v oblasti učení je soužití církve a Společenství určitým systémem brzd a protiváh, který chrání obě jednotky před upadnutím do nezdravé krajnosti.

Pokud přemýšlíme nad tím, jaký je úkol KS-SCh pro budoucnost, je třeba jít „ke zdrojům" (ad fontes). První československý prezident Tomáš G. Masaryk vyslovil památnou myšlenku, že „státy se udržují těmi ideami, na kterých byly založeny". Tento princip neplatí jen pro státy, ale pro jakékoli sdružení osob - i pro Křesťanské společenství.

Je třeba, abychom si dnes připomínali základní důrazy naší činnosti - ale nejen to. Naše důrazy si připomínáme celkem často. Je dále zapotřebí převádět obecné principy do konkrétních činností. Každá část práce Společenství potřebuje mít stále na zřeteli fundamentální principy naší služby a činit kroky k jejich převedení do reality. Je to možná věc, která byla v minulosti samozřejmostí, ale zdá se, že v současnosti nám tento druhý krok trochu schází.

Jaké jsou důrazy, které je třeba uvádět ve skutek? Vzpomenu čtyři všem čtenářům dobře známé zásady.

Společenství

• Jestliže však chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1J 1,7)

- to je text, který mělo Křesťanské společenství ve svých prvních stanovách z r. 1906. Vytváření společenství bylo prvním důležitým důrazem služby KS-SCh. Společenství ovšem nesmíme zaměňovat se skutečností, že je na nějakém místě více lidí pohromadě. Pastor Kulisz to v promluvě O pěstování křesťanského společenství (1902) vystihl těmito slovy: „Mezi společenstvím a společenstvím je rozdíl. Dva lidé spolu mohou žít léta, a nikdy si nepohlédnou upřímně do očí, nikdy se jejich duše nesetkají. Během každodenních, obyčejných setkání často každý předstírá, že je spokojený, a nedůvěřivě zakrývá hlubiny své duše a svobodně si oddechne, až když je zase sám. Možná není mnoho takových lidí, kteří vědí, jak chutná společenství a co to je. Křesťanské náboženství je ve své podstatě a v jádru společenstvím. Musí být něco scestného a nezdravého v křesťanství člověka, který se nechce sdílet, svěřovat druhým život svého srdce. Přátelství těch, kteří jsou sjednoceni v Kristu, je největší sladkostí života, je předsálím nebe. A je přímo nemožné, aby se několik takových srdcí poté, co se poznají, nescházelo, neradilo, nemodlilo."

Při realizaci společenství je dobré se ptát, zda je mezi pracovníky vzájemná důvěra, a pokud není, proč tomu tak je? Není náhodou, že mocné působení Ducha svatého přichází tam, kde jsou bratři a sestry sjednoceni na modlitbách, kde jsou vyznávány hříchy a panuje vzájemná důvěra.

Všeobecné kněžství

V 1. dopise Petrově čteme, že všichni my, kdo jsme Pánem povoláni ze tmy do jeho podivuhodného světla, jsme

• vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný k vlastnictví". (1Pt 2, 10-13).

K tomu pastor Santarius dodává: „Ve všeobecném kněžství bylo něco fascinujícího - mučedník Štěpán se stává svědkem pro svého pronásledovatele Saula, pozdějšího apoštola Pavla; rodiče jsou kněžími ve svých rodinách, muž ženě a opačně atd. V evangelizaci podle všeobecného kněžství je dynamická síla, větší než dynamit a atom. Satan tuto sílu zneškodnil zavedením placených funkčních míst v církevních organizacích a zbavením ostatních znovuzrozených členů sboru misijní služby ve sborech. Systém jednoho úředního pracovníka v Kristově sboru je nepřípustný a je zradou díla Ducha svatého. Tam, kde lidi probouzel Duch svatý, docházelo k duchovnímu obrození a uvědomění si svého poslání v národě, vedlo to k novému způsobu života..."

Pokud Pán přidal do řad znovuzrozených nové lidi - jak je můžeme povzbudit ke službě, jak motivovat, jak delegovat odpovědnost?

Podřízenost Písmu svatému

Autorita Písma je v našich shromážděních vysoce ceněna, obtížnější je však podřídit Písmu svůj každodenní život. Jestliže odmítáme, že nějaké vyznání, koncil nebo jednotlivec smí zavazovat vnitřní hlas křesťana, jestliže popíráme, že Duch svatý promlouvá v protikladu k tomu, co je řečeno v Bibli, je to velmi dobré. Písmo však musí rozhodovat „nejen na kazatelnách, ale i v každodenním životě jednotlivců i církví" (Santarius).

Evangelizace a duchovní růst

Evangelizace a duchovní růst, to je vlastně celý předmět služby Křesťanského společenství, který je podmíněn zásadami předchozími. V této věci není co dodat, než jen připomenout všem známý příkaz našeho Pána:

• Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Amen. (Mt 28,19-20)

Zde se otevírá nejširší a přerozmanité pole působnosti jak v oblasti osobní evangelizace, tak také v tom, abychom měli společenství, do kterých je možné hledající a právě znovuzrozené lidi pozvat a kde budou přijati a ne odstrčeni. Kde budou moci růst a stávat se podobnější Pánu Ježíši.

Je patrné, že pro druhé století své existence má Křesťanské společenství ideály, vize a program k uskutečnění. Pokud se bude držet biblických zásad a očekávat vedení Duchem svatým, bude mu Pán Ježíš dávat jeho nové vize a program. Kéž by KS-SCh netrpělo ani nedostatkem uskutečňovatelů a realizátorů těchto ideálů, vizí a programu -

• ...proste tedy Pána žně, aby vypudil dělníky na svou žeň! (Mt 9,38).

- Daniel Spratek -