Lidé, kteří zkoumají moderní trendy, ohlašují „návrat hodnot". Etika a morálka jsou ústředními tématy 21. století. Dokonce i hospodářství se v dobách globalizace a liberalismu odvrací od myšlenek na výkonnost a požaduje základní etickou orientaci.

Co tím myslíme když mluvíme o hodnotách? Hodnoty, morálka, etika a ctnosti spolu sice souvisí, je však potřeba je pojmově odlišit. Například ctnosti chtějí „převést" hodnoty do všedního života. Morálka (latinsky moralit znamená „mravný") je takříkajíc obecný pojem. Označuje se jím soubor pravidel, který je ve společnosti akceptován a závazně přikazuje, co je mravné, co je špatné a správné, co je dobré a zlé.

Lidé, kteří zkoumají moderní trendy, ohlašují „návrat hodnot". Etika a morálka jsou ústředními tématy 21. století. Dokonce i hospodářství se v dobách globalizace a liberalismu odvrací od myšlenek na výkonnost a požaduje základní etickou orientaci.

Co tím myslíme když mluvíme o hodnotách? Hodnoty, morálka, etika a ctnosti spolu sice souvisí, je však potřeba je pojmově odlišit. Například ctnosti chtějí „převést" hodnoty do všedního života. Morálka (latinsky moralit znamená „mravný") je takříkajíc obecný pojem. Označuje se jím soubor pravidel, který je ve společnosti akceptován a závazně přikazuje, co je mravné, co je špatné a správné, co je dobré a zlé.

Etika (řecky ethos znamená „mrav", „obyčej") oproti tomu určuje normy morálky, která pochází buď z náboženství nebo filosofie. „Věda o mravnosti" zkoumá lidské jednání a pátrá po motivech (etika smýšlení), působení (etika úspěchu), hodnotách a normách (etika hodnot). Je vzrušující hledat odpověď na otázku, zda stanovení norem a tudíž i oceňování hodnot je vrozené a všem lidem společné, nebo zda je odvozeno ze zkušenosti a předáváno výchovou.

Hodnoty jsou představy, které jsou uznávány celou společností nebo alespoň velkým počtem jejích příslušníků. Hodnoty nám chtějí a mají poskytovat orientaci. Tradičně se rozlišují mravní hodnoty, jako jsou upřímnost, spravedlnost, věrnost. Nebo náboženské hodnoty: bohabojnost a láska k bližnímu. Politické hodnoty: tolerance, svoboda, rovnost. Materiální hodnoty: blahobyt. Hodnoty jsou konec konců výsledkem hodnocení, to znamená upřednostnění jednoho jednání před jiným.

Ctnosti jsou v posledu schopnosti chovat se v souladu s jednotlivými hodnotami. Sokrates jako první definoval ctnosti jako smýšlení, které je zaměřeno na uskutečňování morálních hodnot. A tím se nám kruh definic opět uzavírá.

Ctnosti chtějí dát lidskému společenství řád. Existují křesťanské ctnosti (víra, naděje, láska) a morální ctnosti (upřímnost, soucit, velkorysost, mírnost). Důležité jsou takzvané občanské ctnosti jako odvaha, píle, zdvořilost, přizpůsobivost.

Knihy o ctnostech jsou žádané. Nyní je v kurzu ten, kdo volá po hodnotách. Ale to, co nám chybí, nejsou jen hodnoty samy o sobě, ale obecné hodnoty. Nepotřebujeme individualistické normy, ale ty, které jsou obecně závazné. Žádnou ego-etiku utilitarismu, tedy prospěchářské smýšlení.

V pluralismu názorů je dnes všechno vedle sebe, dokonce i protichůdná etická přesvědčení. Poslední vyjádření autorit jsou relativní jako ještě nikdy dříve. Sociolog Peter L. Berger hovoří o „čarodějnickém kotlíku relativizace".

Subjektivizace etiky ústí v krizi. Kde člověk nad sebou nestrpí žádnou instanci, která by stanovovala hodnoty, a je sám sobě nejvyšším zákonodárcem i soudcem, nemůže vzniknout žádný nezbytný konsensus (shoda) ohledně norem.

A že to není jen přelud, nýbrž skutečnost s dalekosáhlými důsledky, dokazuje událost na Harvard Business School, jedné z nejznámějších ekonomických univerzit na světě. Škola dostala dar ve výši 20 milionů dolarů a za tyto peníze měla být zřízena katedra etiky a nabídnuty odpovídající přednášky. Profesoři však konstatovali, že bez dohodnutých absolutních hodnot nelze o etice mluvit, a poslali peníze zpět. Financial Times to okomentoval, že kořen problému je třeba hledat ve ztrátě víry v „objektivní etický standard".

Tento standard, rovněž základní princip etiky jednání, je jasně, srozumitelně a bez jakýchkoliv filosofických obezliček formulován v biblickém zlatém pravidle („Co chcete, aby vám druzí činili, vy čiňte jim") a v Kantově kategorickém imperativu, který lze jednoduše shrnout takto: „Jednej tak, jak chceš, aby jednali i všichni ostatní."

Kdo se však o sekundárních ctnostech vyjadřuje opovržlivě, měl by vědět, co činí. V posledu odnímá naší společnosti motivaci a motor pro lidské, civilizované soužití. Kdo haní ctnosti, uctívá kulturu egoismu a nebrání v cestě radikálním ideologiím, kdy se v prostoru prostém jakýchkoli ctnosti stýkají moralisté s fundamentalisty a získávají vděčné přívržence.

Květnaté sny osmašedesátníků

To, že se lidé klasickým hodnotám, které stále nesou naši společnost, vysmívají jakožto sekundárním ctnostem (s nimiž lze velet i koncentračnímu táboru, jak řekl Oskar Lafontaine o Helmuthu Schmidtovi!), opouštějí je a systematicky je rozkládají, má několik příčin. Hlavní důvod spočívá v boji revoltující mládeže z osmašedesátého proti každé podobě tradice, autority a sepětí s hodnotami. „Tisíciletá zatuchlina - ven z talárů," skandovala lůza na ulicích. Prožíval jsem tyto události na vlastní kůži v baště kulturní revoluce na univerzitě v Heidelbergu počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Dodnes se nepřestávám divit, na jak klíčových pozicích dnes sedí tehdejší strůjci spiknutí. Túra po nejrůznějších institucích je nevídaným příběhem o úspěchu.

A přitom politická proměnlivost připomínající korouhvičku bere dech dokonce i jejím filosofickým průkopníkům. Zatímco v roce 1986 Jürgen Habermas plísnil své odpůrce Hillgrubera, Nolteho a Stürmera během „sporu historiků" jako „revizionistické historiky NATO", o dvanáct let později vystavil Bundeswehru a tím i rudo-zelené vládě Schrödera a Fischera jízdenku do prudce bojujícího Kosova.

Je zajímavé, že právě jeden ze zakladatelů neomarxistické frankfurtské školy, Max Horkheimer, krátce před svou smrtí odhalil základní nihilistický omyl osmašedesátníků a ke zděšení svých žáků prohlásil: „Politika bez teologie je absurdní. Všechno, co souvisí s morálkou a lidskostí, se vrací k biblické zvěsti. Vzpoura mladé generace je nevědomou pochybností, za níž se skrývá neutišená náboženská touha."

Každopádně se zdá, že Jürgena Habermase to nenechalo lhostejným. Při propůjčování Mírové ceny německých knihkupců v roce 2001, měsíc po útoku v New Yorku, mluvil v děkovné řeči o vztahu víry a rozumu. Stát s liberální ústavou podle něj má být naléhavě odkázán na teologii jakožto zdroj hodnot. Dále prý v křesťanských sborech zůstalo neporušeno cosi, co se jinde vytratilo. Při setkání s kardinálem Ratzingerem byl tento nejprominentnější filozof liberální, sekulární demokracie fascinován tím, jakou má náboženství moc uzdravovat společnost, která se sama obává „mylné modernizace".

Mnichovská badatelka v oblasti současných trendů Felizitas RomeissStrackeová předpověděla „Loučení se společností žijící pro zábavu": V příštích deseti letech bude egocentrická seberealizace jakožto míra všech věcí vystřídána renesancí existenciálních otázek po smyslu a hodnotách. Především křesťanská víra opět padne „na úrodnou půdu." Propočty osmašedesátníků nevyšly - podle hesla mládežnické organizace Jusco prohlásil Gerhard Schröder: „Chci společnost, kde bude církev přebytečná".

Mnohá hesla osmašedesátníků dnes znějí neškodně a upřímně, stejně jako kdysi podivínská hudba Beatles je dnes považována za klasiku.

Volný čas, lhostejnost, nedbalost

Svoboda je jedním z velkých požadavků nebo sebeurčení. Ale svoboda se zvrhla do požadavku volného času. V žádné zemi na světě se nepracuje tak málo jako v Německu. Zvykli jsme si na to a hezky jsme se v zábavním parku zvaném Německo zabydleli, zatímco s konjukturou to jde dolů. Není divu, když se po celé zemi volá, že bychom měli pracovat o dvě hodiny týdně více. „Jednota a právo na volný čas" ironizuje naši hymnu Elmar Brand, který imituje spolkového kancléře.

Zatímco my již v pátek relaxujeme u piva, naši největší konkurenti na světovém trhu právě začínají pracovat: Američané pracuji 1805 hodin, Japonci 1859, Korejci šílených 2447 hodin ročně. Naše bilance: podle úřední zprávy OECD ze září 2003 pracujeme 1446 hodin na západě a 1467 hodin na východě Německa. Němci jsou mistry světa ve volných dnech a svátcích: v průměru 43 dní. V USA je to jenom 23 dní! Také věk pro odchod do důchodu je u nás (stále ještě!) neskutečně nízký: v průměru 60,3 let. V Anglii je to 62,6, v Japonsku lidé odcházejí do důchodu dokonce až v 68,5 letech. Uvážíme-li, že v Německu trvá doba vzdělávání nejdéle ze všech zemí světa, pak není třeba se divit úpadku sociálního systému. A kvůli tomu jsme se ocitli na posledním místě v seznamu rozvoje evropských zemí.

V oblasti práce jsme dospěli k společnosti ÚT-ST-ČT, jak odborníci vypočítali. V pátek musíme dorazit včas domů, abychom neuvízli v první dopravní zácpě. A v pondělí se musíme nejprve zotavit ze stresu nabitého víkendu. Již první vydání novin v novém roce nás krásnými obrázky lákají na rozkošné sváteční plavby, když můžeme během několika dní dovolené získat spoustu volného času. Sáhodlouhé zprávy o zácpách tvořených lavinami plechu vyplňují program rozhlasových stanic.

Pro podnikatele (pokud již z naprosté rezignace nejsou rovněž lhostejní) existuje vlastně jen jeden recept, jak znovu motivovat své spolupracovníky a svou firmu opět postavit na nohy: pracovníci musí energii, kterou promarnili o víkendu, dokázat znovu využívat na pracovišti. Práce musí mít smysl, ale může nám také přinášet radost.

Problémem pro naše hospodářství je také skutečnost, kterou lze výstižně popsat jako „hodit se marod". I tato diagnóza bolí: Německo je mistrem světa a Berlín hlavním městem nemocných. Berlín je rovněž metropolí simulantů, jak uvedla německá lékařská komora v květnu 2004. Šedesát tisíc návštěv u lékaře ročně je zbytečných. Dokonce i odborníci jsou překvapeni, že mladí lidé chodí k lékaři desetkrát častěji než občané, kterým je přes šedesát. Hlavně kvůli maličkostem, s nimiž starší lidé klidně zůstávají na pracovišti.

Občanská svoboda sebeurčení

Jeden ze (ne zas úplně špatných) snů osmašedesátníků, se rychle zvrhl v hedonistickou seberealizaci. A přitom seberealizace, jak řekl velký psychoterapeut Victor E. Frankl, není nic jiného než „manipulativní maskovací slůvko pro přehnaný egoismus". Já, já a ještě jednou já! Filosof kultury Robert Spaemann v tom spatřuje předstupeň sebeoslavy.

Tak společnost žijící pro zábavu posouvá jednotlivého člověka s jeho přáními a potřebami do celkového středu. A dostáváme se až k otázce, odkdy je (nenarozený) člověk hoden života a jak dlouho je (starý, nebo péči vyžadující) člověk schopen života, než jej „vysvobodíme" požehnáním moderní medicíny.

To, co brání zábavě, musí být odstraněno. I kdyby to byla ta nejprostší pravidla společného soužití. Spisovatel Claus Jacobi popisuje naši společnost post-osmašedesátníků ve své knize, jejíž název je parafrází hesla francouzské revoluce: Volný čas, lhostejnost, nedbalost.

... Ustavičná touha po vzrušení není charakteristická jen pro mladší generaci. Obecně naše společnost míří k něčemu, co lze považovat za příznak mánie k bezuzdnosti.

- Peter Hahne - „Konec legrace" aneb Německo na kolenou a co my?

Vydal Návrat domů, www.navrat.cz

Vřele doporučujeme