• [Kristus] vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrti drženi po celý život v otroctví. (Židům 2,15)

Způsoby překonání strachu ze smrti

Lidstvo od pradávna provází touha po nesmrtelnosti. Pocit vlastní konečnosti a pomíjivosti je tíživý, a tak se lidé snaží různými způsoby tuto krutou realitu překonat. Již dávné kultury a civilizace měly své systémy víry v posmrtný život. Zemřelí lidé byli balzamováni a uchováváni v zapečetěných hrobkách, kam jim byly vkládány předměty, které by mohli potřebovat na onom světě. Bohatí a slavní si nechali vybudovat obrovské pomníky. Lidé se snažili a snaží „zvěčnit" nějakým dílem nebo stavbou. Chtějí zanechat své jméno na nějaké budově, v názvu ulice či alespoň na náhrobním kamenu. Vše proto, aby se na jejich existenci nezapomnělo, aby jejich jméno neskončilo zcela v propadlišti dějin.

V každém člověku také dřímá více či méně vědomý strach ze smrti - strach z vlastního konce a nejistota, co bude dále. Někteří psychologové dokonce tvrdí, že strach ze smrti je tou nejhlubší podstatou všech jiných strachů a obav. Zkušenost smrti je však naprosto jedinečná, nenapodobitelná a neopakovatelná. Zdrojem největších obav je především skutečnost, že ve smrti člověk zůstává naprosto sám, je odloučen od všech blízkých, je naprosto izolován. Je to úplné oddělení od této existence a tento proces je nezvratný a konečný.

V současné době můžeme ve společnosti pozorovat několik trendů, jak se lidé chtějí s otázkou smrti a s ní spojených obav a strachu vypořádat.

V první řadě je to pokus o vytěsnění zkušenosti smrti až na sám okraj života společnosti. Zatímco kdysi lidé umírali ponejvíce doma, dnes umírají v nemocnicích, v ústavech dlouhodobé péče či v hospicích. Smrt je institucionalizována, péče o umírající je svěřena „odborníkům", pozůstalí již nejsou očitými svědky umírání svých nejbližších. Smrt a umírání jsou tak vytlačeny ze zkušeností každodenního života.

Dalším pokusem změnit smrt a umírání je odstranit z ní vše bolestivé a negativní. Strach z pomalého umírání, utrpení, předcházejícího handicapu nebo bolesti vedl k myšlence eutanazie - navození rychlé, bezbolestné a „důstojné" smrti. Člověk si přeje spolknout tabletky nebo nechat si píchnout injekci, po které usne a již se neprobudí. Ze subjektivního lidského pohledu se tento způsob umírání a smrti může jevit jako „humánnější", ale neexistují žádné objektivní důkazy, že taková smrt je opravdu lepší. Základní otázkou samozřejmě zůstává, zda člověk má právo takto nakládat se svým životem.

Konečně se setkáváme s úsilím předefinovat smrt na příjemný zážitek, kterého není třeba se vůbec obávat, ale na který se naopak mohou všichni těšit. Tyto snahy vidíme především u lidí ovlivněných filozofií New Age. Zřejmě nejrozsáhlejší materiály tohoto typu lze najít na internetové stránce věnované prožitkům blízké smrti, které vytvořil a spravuje Kevin Williams. Tento člověk je autorem knihy Nothing Better than Death (Není nic lepšího než smrt), kde tvrdí, že žádný ze zážitků v tomto těle, i kdyby člověk žil na zemi milion let, se nevyrovná tomu, co člověk prožívá, když zemře. Můžeme však důvěřovat takovým zprávám o životě po smrti?

Prožitky blízké smrti

K zesílení zájmu o prožitky blízké smrti došlo po vydání knihy amerického lékaře Raymonda Moodyho Life after Life (Život po životě). V této knize popisuje zážitky lidí, kteří přežili tak zvanou klinickou smrt, což je stav, kdy člověk sice nejeví známky života, ale kdy ještě nedošlo k nezvratnému poškození mozkových buněk. Je to krátké období několika minut, které představuje zvratnou fázi umírání.

Dr. Moody se na základě svědectví 150 lidí snažil najít určité charakteristické rysy těchto zkušeností. Podle Moodyho lidé uslyšeli konstatování vlastní smrti - ať již na místě nehody či v nemocnici. V tom okamžiku se jich zmocnil zvláštní pocit klidu, míru až radosti. Přestali cítit bolest. Mnozí z nich slyšeli zvláštní zvuky, které někteří vnímali pozitivně - slyšeli vznešenou hudbu, jiní je naopak prožívali nepříjemně jako dunění a bzučení. Velká část dotazovaných dále popisuje pohyb tmavým tunelem či kanálem. Podle Moodyho mnoho lidí ve stadiu klinické smrti prožilo také mimotělní zkušenost. Vznášeli se nad svým vlastním tělem a mohli je pozorovat, stejně jako dění kolem něj. Jiní popisovali setkání s duchovními bytostmi, v nichž identifikovali zemřelé osoby ze své rodiny, ale také dávné předky či duchovní strážce.

Někteří z těchto lidí se dále setkali se světelnou bytostí, která vyzařovala oslňující světlo a uvolňovala ze sebe lásku a teplo. Tato bytost jim sdělovala různé zprávy týkající se smyslu života. Dále někteří zhlédli přehled svého života, kdy se jim v obrovské rychlosti vybavovaly velmi živé a barvité vzpomínky z jejich života a slyšeli hodnocení různých událostí. Lidé, kteří dospěli až k tomuto bodu, pak narazili na určitou bariéru či zeď, přes kterou nebylo možno dále pokračovat, a všichni se vrátili zpět do těla.

Dr. Moody dále udává, že zkušenost prožitku blízké smrti většinou na lidech zanechala určité následky. Mnozí pod tímto vlivem změnili svůj pohled na smrt. Většina z těchto lidí již nemá strach ze smrti, chápou ji jako přechodný stav přestupu do jiné formy života. Podle Moodyho smrt člověka není spojena s nějakým soudem, při kterém by člověk byl odměňován nebo trestán.

Existují různé pokusy o vysvětlení tohoto záhadného fenoménu. Uvažovalo se například o působení některých léků, které byly používány při oživování nemocných, či vlivu určitých látek, které se mohou uvolňovat v mozku. Jiní se pokoušeli vysvětlit tyto zážitky jako následek vlivu nedostatku kyslíku v mozku či jako zvláštní halucinace. Všechny tyto teorie však mají svá slabá místa a žádný z doposud navržených modelů neobjasňuje všechny prvky, se kterými se setkáváme u prožitků blízké smrti.

Další považovali prožitky blízké smrti za výsledek předchozích kulturních a výchovných vlivů - tedy například i náboženské výchovy u člověka. Avšak ani toto vysvětlení není uspokojivé, protože předchozí náboženská zkušenost se v těchto zážitcích nemusí vždy zobrazit a naopak prožitky blízké smrti měli lidé, kteří byli předtím ateisty.

V současné době tedy nelze tento jev uspokojivě objasnit a fenomén prožitků blízké smrti zůstává nevysvětlenou záhadou. Neexistuje racionální vysvětlení, proč někteří lidé v tomto stavu viděli ověřené události. Nelze vysvětlit pomocí halucinací promítání životního panoramatu, které je vnímáno velmi živě a barvitě. Je problém vysvětlit tyto zážitky u malých dětí, které si je stěží mohly vymyslet.

To jsou důvody, proč i seriózní vědci, kteří tuto oblast studují, připouštějí, že možným vysvětlením prožitků blízké smrti může být skutečnost, že vědomí člověka přežívá jeho mozek. Jeden z nich, Sam Parnia, připouští myšlenku, že mozek nevytváří lidské vědomí, ale pouze jej zprostředkovává, stejně jako televize nevytváří obraz a zvuk, který vnímáme, ale pouze převádí elektromagnetické vlny z prostoru na tyto jevy.

Prožívají všichni lidé po smrti blaženost?

Máme tedy uvěřit těmto zprávám, ve kterých je smrt popisována jako veskrz pozitivní zkušenost s prožíváním pocitů míru, klidu či blaženosti? Mýlí se snad Boží slovo, když říká, že po smrti existují dvě místa, kde se lidé mohou ocitnout - tedy nikoli jen místo blaženosti, ale také místo, které je označováno jako ohnivé peklo? Neměl Ježíš Kristus pravdu, když své posluchače tak důrazně varoval před peklem?

Ukazuje se, že ne všechny zážitky z období klinické smrti jsou tak pozitivní, jak je popisoval dr. Moody a někteří jeho následovníci.

Dr. Maurice Rawlings, který je kardiologem, se snažil zoufale zachránit život jednoho poštovního doručovatele. Pacient v meziobdobí, kdy se v průběhu resuscitace opakovaně probíral ze stavu klinické smrti křičel, že je v pekle a žádal zdráhajícího se lékaře, aby jej vedl v modlitbě. Zkušenost s peklem u tohoto pacienta byla tak přesvědčivá, že původní skepticismus lékaře k těmto zážitkům se vytratil. Jeho pacient přežil a stal se křesťanem. S odstupem času si byl schopen vybavit svou modlitbu a zkušenost, jak pozoroval z určité vzdálenosti své vlastní tělo, avšak na zážitky z pekla si již nevzpomínal. Patrně byly tak příšerné, že byly v jeho psychice potlačeny.

Vědci zjistili, že když jsou pacienti dotazováni bezprostředně po resuscitaci ze stavu klinické smrti, 80 procent z nich neudává žádnou zkušenost. Polovina z těch, kteří něco prožili, popisuje své zážitky jako negativní s pekelným obsahem. U sebevrahů má dokonce každá taková zkušenost pekelný charakter.

Lékaři, kteří prováděli výzkum prožitků blízké smrti před dr. Rawlingsem, neresuscitovali osobně své pacienty. Jak dokazuje výzkum dr. Rawlingse, u lidí, kteří měli negativní zkušenosti, dochází k vytěsnění těchto děsivých vzpomínek z paměti v průběhu dnů, týdnů nebo měsíců. A tak je značně pravděpodobné, že lékaři jako dr. Moody a ostatní, kteří popisují jen pozitivní zkušenosti v průběhu klinické smrti, studovali a popsali značně nereprezentativní vzorek. Navíc se ukazuje, že některé zkušenosti mohou mít dvoufázový průběh - začínají štěstím a pokojem a končí zážitky z pekla. Jeden z pacientů dr. Rawlingse byl po své resuscitaci přesvědčen o tom, že se nacházel v pekle. Avšak první část jeho zkušenosti byla nádherná - vznášení se nad svým tělem, pocit štěstí, pokoje a nevnímání bolesti. Kdyby byl resuscitován v tomto okamžiku, jeho dojmy na téma života po smrti by byly naprosto rozdílné.

Nelze také zcela vyloučit možnost, že prožitky blízké smrti s negativními, pekelnými obsahy byly některými autory odfiltrovány záměrně. Prosazování jednostranného pohledu na zkušenosti z období klinické smrti jako na prožívání radosti, pokoje a lásky může být programové a může souviset s náboženskou orientací propagátorů těchto názorů.

Dr. Moody ve svých knihách prosazuje náboženský univerzalismus. V knize „Život po životě" vyjadřuje přesvědčení, „že všechna velká náboženství nás učí mnohé pravdy, a nikdo z nás nemá všechny odpovědi na hluboké a fundamentální pravdy, jimiž se náboženství zabývá". Aby zasadil prožitky blízké smrti do historických souvislostí, Moody dále cituje Tibetskou knihu mrtvých (okultní dílo pocházející z 8. století po Kristu) a z děl mystika E. Swedenborga z 18. století. Čtenář je tak diskrétním způsobem vtahován do okultně mystického chápání duchovní reality.

Při interpretaci prožitků blízké smrti Moody také popírá objektivní existenci hříchu a Božího soudu. V jeho pojetí je život po smrti místem plným lásky a přijetí, kde není přítomna žádná bytost, která by lidi na základě jejich skutků a charakteru soudila. Představa o životě po smrti jako o místu, kde je člověk odměněn nebo potrestán, je nahrazena obrazem světelné bytosti, která reaguje na lidské nedostatky s porozuměním a dokonce i humorem. A tak povaha nejvyšší bytosti, kterou Moody prezentuje ve svých dílech, je naprosto rozdílná od nekonečně milosrdného, ale současně i spravedlivého Božího charakteru, který představuje Bible. Podle Moodyho je dále světelná bytost, kterou lidé viděli ve svých prožitcích, identifikována s různými osobami v závislosti na náboženské orientaci dotazovaných. Pro některé to byl Ježíš Kristus, pro jiné anděl či jiná svatá osoba nebo prostě světelná bytost. V Moodyho pojetí není život po smrti omezen jedinečnou vládou Ježíše Krista.

Moody popírá, že by byl odborníkem na okultismus, a snaží se ve svých knihách vystupovat jako nezaujatý vědec. Nicméně v celém svém díle rafinovaným způsobem neustále dávkuje okultní interpretaci skutečností, takže někteří čtenáři nakonec neodolají pokušení, aby přijímali jeho názory jako pravdivé nahlédnutí do duchovní reality. Existují také důkazy o tom, že Moody se již jako student zajímal o paranormální a okultní věci a pravidelně konverzoval s duchovními bytostmi.

Co říká Ježíš o životě po smrti?

Je tedy mnoho důvodů, proč bychom měli být velmi opatrní a rezervovaní v přijímání různých zpráv o zážitcích z období klinické smrti, ať už pocházejí z jakýchkoli zdrojů. Tento fenomén z jedné strany může poukazovat na skutečnost, že život člověka nekončí smrtí těla, ale že lidské vědomí své tělo přežívá. Z druhé strany však obsah zkušeností z tohoto období může být značným způsobem zkreslen nejen samotnými subjekty těchto prožitků (u nichž lze pozorovat tendenci k vytěsnění negativních zkušeností z jejich psychiky), ale i těmi, kteří provádějí v této oblasti výzkum a sami interpretují své poznatky prizmatem určitého náboženského přesvědčení, nejčastěji ve vazbě na filozofii New Age.

Především bychom si však měli uvědomit zásadní skutečnost, že tyto zkušenosti nejsou zážitky ze záhrobí v pravém slova smyslu, ale v nejlepším případě pocházejí z nějakého meziobdobí, či hranice mezi životem a smrtí. Tito lidé nebyli ještě skutečně mrtví, pouze procházeli zvratnou fází umírání. Ze skutečného záhrobí se nikdo z lidí nevrátil! Toto je hlavní důvod, proč bychom se měli radikálně vyhýbat jakékoli absolutizaci těchto zážitků.

Pouze jedna osoba má autoritu, aby hovořila o životě po smrti. Je to někdo, kdo sám prošel smrtí, vrátil se z ní, je navíc důvěryhodný a dokázal, že má nad smrtí moc. Touto osobou je Ježíš Kristus, Boží Syn, který žil v těle na tomto světě, zemřel na kříži a byl vítězně vzkříšen nebeským Otcem.

Ježíš nezemřel pouze klinickou smrtí. Po jeho smrti jeden z římských vojáků probodl kopím jeho bok, a ihned vyšla krev a voda. Krev zřejmě vytekla při probodnutí některé ze srdečních dutin a voda byla patrně čirá tekutina pocházející z osrdečníku nebo pohrudniční dutiny, kde se nahromadila v důsledku selhávání krevního oběhu před smrtí. Jeho zmrtvýchvstání nebylo procitnutím z nějakého hraničního stavu mezi životem a smrtí. Jeho návrat do života byl vzkříšením ze skutečné biologické smrti. Proto Ježíšova slova mají ve věci života po smrti tu největší autoritu a musí být měřítkem pro hodnocení všech ostatních zážitků a zkušeností.

Žijeme v době, kdy si mnoho lidí myslí, že nebe a peklo jsou výmyslem nebo v lepším případě symbolem či projevem touhy po věčné existenci. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že bytí člověka končí tělesnou smrtí. Jiní se domnívají, že nebe a peklo si vymysleli knězi, aby mohli lidi strašit a manipulovat s nimi. Je však zajímavé, že o pekle v Novém zákoně mluví především Ježíš, kterého často označujeme přívlastkem „láska".

Jen v Matoušově evangeliu mluví Ježíš šestnáctkrát o místě hrozného utrpení. Ježíšova slova o pekle jako o ohni neuhasitelném, o místě, kde je pláč a skřípění zubů, jsou šokující. Podle Ježíšových slov bude pobyt v pekle děsivým zážitkem. Dle Ježíše tou nejhorší charakteristikou pekla je však skutečnost, že z něj už nebude východisko.

V Lukášově evangeliu Ježíš vypravuje o dvou mužích. „Jeden z nich byl bohatý, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával chudák, jménem Lazar, jehož tělo bylo pokryto četnými vředy. Tento chudák hladověl a toužil se alespoň nasytit tím, co spadlo se stolu toho boháče." Pán Ježíš popisuje, jak rozdílný byl osud těchto dvou mužů po jejich smrti. Chudák byl přenesen k Abrahámovi, kde prožíval radost. Boháč, který zde na zemi žil jen pro sebe a chtěl ze života urvat co nejvíce, se však po smrti ocitl v pekle, kde nesmírně trpěl. Když zjistil, že nemůže nic udělat pro to, aby změnil svůj nynější osud, chtěl varovat alespoň svých pět bratrů, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.

Proč Ježíš Kristus, zosobnění Boží lásky, mluvil stále o pekle? Proč to stále připomínal? Chtěl lidi strašit? Chtěl jim nahánět hrůzu? Měl zalíbení v tom, že se lidé chvěli strachem? Nebo snad neměl správné informace o životě po smrti?

Ne, Ježíš mluvil pravdu. On tuto pravdu znal osobně. On věděl, kam satan, Boží nepřítel, lidi táhne. On věděl, jak hrozné bude peklo a jak děsivé bude ohnivé jezero, ve kterém budou lidé prožívat věčné trápení. Ježíš Kristus přišel na svět, aby lidem řekl pravdu, aby jim sdělil, jaká je realita života po smrti, života ve věčnosti. Je to nejen možnost života v Boží blízkosti spolu s otcem víry, Abrahámem, ale také možnost nesmírného utrpení v místě odloučení od Boha, ve věčné temnotě a utrpení. A protože Ježíšova slova mají nejvyšší autoritu, měli bychom je brát smrtelně vážně.

Kde hledat lék na strach před smrtí?

Ježíš však přišel také proto, aby vykoupil svůj lid z ďáblova otroctví, aby jej vysvobodil ze satanových pout. Autor listu Židům píše, že Kristus nás „svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla", a „tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví". On se „stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu." Jeho zástupná oběť byla dokonalým prostředkem pro smíření s Bohem Otcem. Proto již nemusíme žít v obavách, že satan, který vládne smrti, bude mít nad námi moc v okamžiku odchodu z tohoto světa. Ježíš zvítězil nad satanem i nad smrtí, a tak otevřel svému lidu svobodnou cestu do náruče nebeského Otce. Toto je radostná zpráva a evangelium pro každého, kdo z Boží milosti přijímá Kristovu zástupnou oběť.

Stále si velmi dobře v paměti vybavuji ten večer, kdy mě další den čekaly rozhodující testy pro posouzení rozsahu mé nemoci. Uvědomoval jsem si, že podle výsledků vyšetření mohou být moje dny na tomto světě značně zkráceny. Tehdy moje myšlenky byly velmi zaměstnány otázkami kolem života po smrti. Když jsem uvažoval o těchto posledních věcech, najednou se začaly objevovat obrovské pochybnosti. Jak to vypadá po smrti? Hlavou se mi honily všechny ty myšlenky z knížek Moodyho a jemu podobných. Vynořila se dokonce i pochybnost, zda smrtí všechno nekončí. Kde hledat útěchu v takových chvílích? Kde hledat potěšení pro sklíčenou mysl? Oč se opřít? V takových okamžicích jsou lidská slova velmi slabou útěchou. Jediné, co mě dokázalo potěšit, byla slova samotného Pána Ježíše, zvláště ta, která on sám o sobě prohlašoval:

„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít." ... „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." ... „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Nikdo jiný v historii lidstva nemohl o sobě prohlásit něco takového. Navíc nikdo jiný nezvítězil nad smrtí. Slova z úst takové osoby mají skutečně uklidňující účinek.

První věty známého Heidelberského katechismu odpovídají na otázku, co je jediným potěšením člověka v životě i v smrti. A odpověď zní: „Mým jediným potěšením v životě i v smrti jest, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne ze vší moci zla vykoupil a tak mne ochraňuje ..."

Co je tedy skutečným lékem na strach před smrtí? Její vytěsnění až na okraj současného života? Předefinování smrti na rychlý a bezbolestný závěr tohoto života v podání zastánců eutanazie? Nebo snad učení, které hlásají učitelé New Age, že není nic lepšího než smrt, protože po smrti každý člověk prožívá stav blaženosti?

Tím jediným skutečným lékem na strach před smrtí je společenství s Kristem, který zvítězil nejen nad smrtí, ale i nad satanem, jenž smrti vládne. On nás vysvobozuje ze satanova otroctví a také ze strachu před smrtí a dává nám záruku, že i v těchto okamžicích bude s námi.

Ukázka z knihy:

- Štěpán Rucki -

Je někdo z vás nemocen?, str. 176