• Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako jsme jedno my. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. (Jan 17:20-23)

K zamyšlení nad tímto textem mne přivedly dva nedávno vydané dokumenty římskokatolické církve. Prvním je dokument kongregace pro nauku víry nazvaný „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi", vydaný 29. června 2007, druhým pak apoštolský list papeže Benedikta XVI. nazvaný „Motu proprio", vydaný 7. července 2007. Dokument Odpovědi na otázky zjednodušeně řečeno zdůrazňuje, že jen římskokatolická církev (a spolu s ní i řeckokatolická) je ta jediná pravá církev Kristova. O protestantských církvích, které nazývá nikoli církvemi, nýbrž církevními společnostmi, pak píše:

Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.

Takže podle tohoto dokumentu jsme my protestanté vlastně spaseni jedině odvozeně skrze katolickou církev. Dokument „Motu proprio" pak usnadňuje podmínky pro znovuzavádění latinských mší do farností a různých společenství uvnitř římskokatolické církve. První dokument tak je dokumentem směřujícím proti jednotě Církve, proti ekumeně, druhý dokument pak dokumentem podporujícím nejednotu uvnitř římskokatolické církve.

Ve skutečnosti oba dokumenty jsou dokumenty zarmucující Pána Ježíše Krista, který touží, aby všichni byli jedno jako On s Otcem, aby tak svět poznal, že Ježíš je ten, kterého poslal Otec ke spáse světa. Pán Ježíš prosí za své učedníky i za ty, kdo skrze jeho učedníky uvěří, za všechny další generace křesťanů, aby byli jedno. Proč? Protože ví, že kromě lásky k Němu a k sobě navzájem mají také každý z nich své pochopení či nepochopení Ježíše a také svou tvrdou hlavu, a že to by mohlo být na překážku jednotě církve. Žel, již velmi brzy se Ježíšovy obavy ukázaly být oprávněné. Nejprve na rozporech ohledně toho, zda musí pohané před křtem přijímat obřízku a na dalších sporech kolem křesťanů ze Židů a křesťanů z pohanů. Pak to šlo dokonce až tak daleko, že se mezi některými křesťany začalo říkat: já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Pavel proti této nejednotě důrazně argumentuje:

• Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? (1 Korintským 1:13)

Ježíš se právem obává, že pokud k nejednotě křesťanů dojde, bude to pohoršením pro svět, pro ty, kdo ještě Krista nepoznali, a tato nejednota jim bude na překážku k uvěření v Něj. Pán Ježíš dále říká svému nebeskému Otci:

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (Jan 17:22 -23)

Ježíš mluví o tom, že svým učedníkům dal slávu, kterou dostal od Otce. O jakou slávu jde? Určitě ne o slávu světskou, o bohatství a moc, jež mají slavní lidé. O jakou slávu tedy jde? Jde o slávu, nádheru Boží lásky, Boží blízkosti, Božího doteku, Božího slitování. Jde o slávu, nádheru toho, že v Kristu jsme Božími dětmi a že naším cílem není zavržení, nýbrž život věčný. Tedy tuto slávu, tuto nádheru dal Ježíš svým učedníkům, aby se mohli směle vrhnout do oné velkolepé a dokonalé jednoty s Otcem a Synem - a samozřejmě i Duchem Svatým, o Němž se píše na jiných místech Písma. A skrze tuto jednotu aby svět poznal, že Otec poslal Ježíše a své učedníky, své děti že si zamiloval stejně jako Jej. Ovšem, když jsou křesťané nejednotní, navíc když jsou v hádkách a sporech, jak mají nevěřící skrze ně poznat Ježíše?

A nyní si položme otázku: Kde se bere nejednota, kde se berou spory mezi křesťany, církvemi? Domnívám se, že základ této nejednoty tkví v tom, že křesťané, církve, berou své nedokonalé, neúplné, částečné duchovní poznání za jediné správné. Přesto o našem poznání čteme:

• Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. (1Ko 13:9-13)

Proč jsou vydávána dogmata za jedině správná, místo toho abychom se navzájem milovali a společně se snažili následovat Pána Ježíše Krista? Křesťanská láska nestojí na teoriích, ani teologiích, ale na lásce k Bohu a k bližním, ve službě těm nejpotřebnějším. Jak kdosi řekl:

Hovořte o Bohu, a když to nejde jinak, použijte i slov.

A tak, bratři a sestry, varujme se podobných dokumentů. Varujme se i toho, když se nám naše úskočné srdce snaží namluvit, že ne katolická, nýbrž jiná, ta a ta, právě ta naše církev je ta pravá, ta církev nejcírkvovatější. Ve vyznání víry vyznáváme:

Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.

Tou církví jsme my všichni. Ta církev je společenství, souhrn všech, kdo milují Pána Ježíše Krista a snaží se Jej následovat a kdo milují své bratry a sestry a snaží se jim sloužit. A tak nehleďme na žádné dokumenty, které by toto popíraly, ať pocházejí z ruky teologů jakékoli církve, nýbrž ruku v ruce, katolíci, pravoslavní, protestanté, usilujme žít v lásce a jednotě, aby svět poznal Toho, kterého zvěstujeme, Boha Otce, Syna i Ducha Svatého, Jeho lásku a spásu, a aby došli věčného života, který je v Něm.

- Bc. Eduarda Heczková -