K napsání této úvahy mě nedávno inspirovala námitka proti učení o omezeném smíření. Ke zpochybnění tohoto učení byl citován následující biblický verš:

• V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. (2Pt 2,1)

Argumentace se pak nesla zhruba v tom smyslu, že jestliže někdo, kdo byl v Božím lidu a byl vykoupen a nakonec (jak zdánlivě text naznačuje) nebyl spasen, pak to znamená, že Kristus zemřel týmž způsobem za všechny lidi (ať již budou či nebudou nakonec spaseni). Pokud by ovšem měl být uvedený verš interpretován výše zmíněným způsobem, pak by byl v rozporu s řadou jiných biblických veršů. Uveďme si zde příklady takových veršů:

• Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. (Iz 35,10)

Je možné, aby zaplatil v tomto verši znamenalo totéž, co vykoupil v 2Pt 2,1? Nezdá se, protože z 2Pt 2,1 to nevypadá, že by věčná radost byla na hlavách lživých učitelů:

• Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid ... (L 1,68)

Patří snad, alespoň na omezenou dobu, lživí učitelé mezi pravý vykoupený Boží lid? Nezdá se, protože dikce verše se zdá o nich hovořit spíše jako o cizorodé příměsi v Božím lidu, než jako o jeho integrální součásti:

• Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21)

Je snad ze svých hříchů vysvobozen někdo, kdo záměrně zavádí zhoubné nauky? Ani to se nezdá:

• Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (J 10,14-16)

Jsou snad lživí učitelé také ovce, za které Ježíš Kristus dává svůj život? Nejsou takoví spíše vlky v beránčím rouše?

Kromě rozporu s výše zmíněnými verši svědčí proti interpretaci 2Pt 2,1 ve spasitelném smyslu rovněž použití výrazu Despotes (Panovník). Tento výraz se vyskytuje na jiných místech v NZ asi desetkrát, ale nikoliv ve vztahu k Otci nebo Synu jako prostředníku. Tento výraz je naopak převážně používán ve smyslu Bůh - absolutně svrchovaný Pán. Pro slovo vykoupil je použit v řeckém textu 2Pt 2,1 výraz agorazo. Ten se v NZ vyskytuje jak ve spasitelném, tak nespasitelném smyslu. Pokud je ovšem míněn ve spasitelném smyslu, pojí se na jiných místech NZ s termínem odpovídajícím ceně, za kterou se vykoupení uskutečnilo. Přiměřenější překlad 2Pt 2,1 by tedy snad mohl znít:

V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Vládce, který je získal. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu.

Pro čtenáře, kteří by se chtěli o interpretaci diskutovaného verše dozvědět více, uvádím na tomto místě odkaz na stránku (v angličtině), která se tímto veršem zabývá podrobněji:

http://www.aomin.org/2PE21.html

Přemýšlení nad tímto veršem je ovšem příležitostí podívat se na některé jiné biblické oddíly, které svědčí o lidech, kteří sice viditelně byli v Božím lidu, ale ve skutečnosti k němu nikdy nepatřili. Takovým příkladem může být podobenství o služebnících s různým počtem svěřených hřiven (Mt 25,1430). Služebník s jednou hřivnou může být někdo, kdo se viditelně vyskytuje v církvi. Nicméně čteme, že byl nakonec uvržen ven do temnot. Můžeme slyšet názor, že problém byl v jeho lenosti. Když si ale podobenství přečteme pozorně, zjistíme, že kořeny problému ležely jinde, totiž v samotných základech jeho víry:

• Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. (Mt 25,24)

Jak by mohl někdo, kdo věří v pravého Ježíše Krista, o Něm prohlásit, že sklízí kde nesel? Vždyť je psáno, že je v Něm stvořeno všechno na nebi i na zemi (viz Ko 1,16). Služebník s jednou hřivnou měl možná o Ježíši Kristu jisté povědomí, ale rozhodně neměl pravou spasitelnou víru v Pána Ježíše Krista Písma. Jedna hřivna, jež mu byla dána, byla patrně jistou milostí, která mu umožnila přidat se a být mezi křesťany, nebyla to však milost spasitelná, tedy taková, která by byla spojena se spasitelnou vírou.

O tom, že spásu si nelze koupit ani vyvarováním se lenosti a naopak horečnou aktivitou, nám svědčí jiný biblický oddíl:

• Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.' (Mt 7,22-23)

Hovoří se zde o lidech, kteří Ježíšovi říkají Pane, jsou aktivní a ve jménu Ježíše Krista dělají řadu skutků, ale Ježíš nakonec prohlásí, že je nikdy neznal. Neřekne jim: „Skvěle jste začali, ale pak ke konci jste to nějak pokazili. Škoda." Právě naopak! Řekne jim: „Nikdy jsem vás neznal." V Jeho očích tito lidé nikdy nebyli spaseni, ač navenek mohli působit „velmi křesťansky." Podobný oddíl najdeme i ve druhé epištole Petrově:

• Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: 'Pes se vrátil k vlastnímu vývratku' a umytá svině se zase válí v bahništi. (2Pt 2,20-22)

Zde se nezdá, že by byla řeč o obrácených křesťanech, kteří mají uvnitř znovuzrozené srdce, ale zápasí s hříchem, ke kterému je táhne jejich padlá přirozenost. Takovou situaci naopak popisuje apoštol Pavel v Ř 7,15-25:

• Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. (Ř 7,22-23)

Srdce (nejvnitřnější bytost) je znovuzrozené, lidská přirozenost však táhne do hříchu. Naopak v 2. Petrově se hovoří o omyté svini, což evokuje, že nastal jistý efekt, ale ten byl jen vnější. Svině zůstala uvnitř sviní, jen nějakou dobu byla lépe vypadající sviní, protože byla zvenku omytá. Vrhla se do bahna a z něj už nepovstala. Kdo má od Pána Boha nové srdce, vede zápas s hříchem až do konce a ze svých pádů vždy znovu povstává. O lidech, kteří zakusili pravdivost Božího slova, ale pak odpadli, je řeč v epištole Židům:

• Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (Žd 6, 4-6)

Často tímto veršem argumentují ti, kteří věří, že je možné „ztratit spasení." Argumentují, že když byli tito lidé účastníky Ducha svatého, museli být znovuzrozeni. Ale nebyl snad i Jidáš mezi učedníky, které Ježíš vyslal uzdravovat nemocné, probouzet mrtvé k životu a vymítat démony (viz Mt 10, 1-8)? Ve verši Mt 10,4 je explicitně jmenován. Musel tedy mít jistou účast na Duchu svatém a zakusil moc budoucího věku. Ale Písmo naznačuje, že pravou víru Jidáš neměl:

• ... Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. (J 6,64)

Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: „Ne všichni jste čisti". Jidáš navenek možná působil jako ostatní apoštolové, ale uvnitř nebyl čistý. Jeho zrada nebyla pro Pána Ježíše Krista žádným překvapením. Naopak byla v Božím plánu:

• Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, [ty] které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. (J 17,12)

Naopak ti, které Pán Bůh vyvolil ještě před stvořením světa v Ježíši Kristu, aby byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří (viz Ef 1,4), zůstanou v pravém Božím lidu až do konce. Odpadnou pouze ti, kteří k Božímu lidu nikdy nepatřili:

• Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1J 2,19)

Zde je dokonce řečeno, že tím, že nezůstali s námi, se demonstruje určitý princip. Totiž, že ne všichni, kdo jsou ve „viditelné" církvi, patří ke skutečnému Božímu lidu - pravé Církvi Kristově. O jiných lidech nemůžeme nikdy s absolutní jistotou říci, zda patří nebo nepatří k Božímu lidu. Někteří se mohou horlivě hlásit ke křesťanství, ale přitom zůstat ve svém nitru nevěřícími až do konce. Někteří se naopak mohou obrátit těsně před smrtí podobně jako trestanec po Ježíšově pravici. Bible nás však nechce nechat v nejistotě v otázce naší vlastní spásy:

• Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1 J 5,13)

Můžeme o sobě vědět, zda věříme v Syna Božího, jak nám o Něm svědčí Písmo. Věříme-li takto, máme vědět, že máme věčný život. To je důležitý předpoklad pro to, aby naše skutky byly motivovány vděčností Bohu.

- Radovan Hynek -