• Všechno zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. (1Te 5, 21-22)

Tento článek si po mně vyžádala řada přátel poté, co jsem s nimi rozebíral různá křesťanská témata. Dříve jsem býval rozčarován skutečností, že mnoho představitelů církví a sborů v minulosti zastávali učení, která později opustili, aniž by je veřejně odvolali. Nechci nyní tato učení rozebírat a mám pro tyto představitele pochopení. Možná si sami nejsou jisti, možná nechtějí dělat zmatek a možná to ani nepovažují za podstatné. Je ovšem třeba si uvědomit, že učení, pokud nejsou veřejně odvolána, přetrvávají ve formě tiskovin, nahrávek a ústní tradice a dále nesou své ovoce.

Pokud jsou přece jen odvolána, někdy bývají nahrazena opačným extrémem. Jinými slovy, čím více je kyvadlo vychýleno k extrému, tím snadněji se přehoupne do extrému opačného. V této souvislosti mne nedávno velice oslovil verš:

• Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost. (Př 11,2)

Ačkoliv jsem řadu svých učení nemusel ve svém životě podstatněji korigovat, ve dvou oblastech jsem zašel dále, než ukazuje Písmo, a je možné - protože jsem je ve sboru i řadu let vyučoval - že jsem působil zejména mladým lidem komplikace. Neomlouvá mne, že jsem tato učení z velké části přejal, podstatné je, že jsem je šířil a někdy i radikalizoval. Postupem času jsem většinu aspektů opustil a nevyučoval je uceleně, ale každý z nich jsem v určité době zastával.

Jedná se o učení o manželství, resp. volbě životního partnera, o autoritách a úloze církve. S učením o prakticky nekritizovatelné autoritě, kterou je třeba poslouchat i proti svému poznání a svědomí, jsem se již do značné míry vypořádal dříve, ale s učením o manželství, resp. volbě životního partnera veřejně nikoliv. Rád bych se proto krátce podíval na dvě témata, a to „uzavírání sňatku" a „členství ve sboru". Aniž bych si to uvědomil, byl jsem v tomto, ať přímo, či nepřímo, ovlivněn pohledem některých, kteří mezi obě věci dávali principiální rovnítko. Učení pak vypadají velmi duchovně a mají je snahu aplikovat zejména lidé se sklony k asketismu, ve snaze se co nejvíce zalíbit svému Pánu. Pokud si tedy tento článek přečte někdo, koho jsem ovlivnil, prosím jej upřímně za odpuštění.

Volba životního partnera

Toto učení ve stručnosti říká, že svůj stav si člověk nemůže sám svobodně, na základě svého rozhodnutí, zvolit. Člověk je buď povolán k životu v manželství, nebo ke stavu celibátu. Pokud je člověk povolán ke stavu manželskému, není jeho věcí svobodně si zvolit svého partnera, ale je třeba k tomu mít zjevení. Aby člověk toto zjeve- ní mohl rozpoznat, je nejlepší, pokud k dotyčnému budoucímu partnerovi příliš mnoho necítí (není zamilován). Jakmile si je v tom člověk jist (zde se jedná o muže), oznámí to druhému (ženě) a ta pak hledá potvrzení. Pokud oba prožijí, že k sobě patří, oznámí to nejprve vedení sboru, zda s tím autority souhlasí, a poté se před sborem závazně zasnoubí. Tak v podstatě uzavřou jakousi „předmanželskou smlouvu", na jejíž zrušení je nahlíženo jako na osobní selhání.

Pokud vztah projde touto procedurou, tj. oboustranným zjevením, odsouhlasením autoritou a závazným zasnoubením, chystá se svatba. Zde teprve může zpravidla dojít k citovému vzplanutí, které je chápáno jako Boží potvrzení. Pro podporu takovéhoto schématu je citována řada podpůrných textů ze Starého zákona jako politická manželství (1S 18,27), rodová manželství patriarchů - Izák (Gn 24,51), Jákob (Gn 29,25) nebo proroků (Oz 1,2). Zapomíná se, že se jedná o popis konkrétních historických událostí, které byly specificky podmíněny, nikoliv o model pro všechny věřící. Stejně tak si dnes nevolíme vedoucí losem (Sk 1, 26). Ačkoliv řada výše zmíněných bodů může být na první pohled odhalena ve své bizarnosti, je třeba nezajít do opačného extrému.

Manželství je vskutku Boží institucí a Božím darem člověku. Každý má v této věci svůj specifický dar (1K 7, 7). Jak manželství, tak celibát jsou před Bohem rovnocenné, přesto apoštol Pavel říká, že pro toho, kdo je toho schopen, je lepší zůstat sám. K jakému stavu je člověk povolán, se pozná podle toho, v čem bude více lnout k Pánu Bohu. Ale i stavu manželského je možné se dobrovolně vzdát pro království nebeské (Mt 19, 12).

Je mnoho krásných manželství, která - jak věřím - vznikla skutečně z Boží iniciativy, kdy se lidé vzali pouze z lásky k Bohu. I Bible popisuje podobné zkušenosti. Jedná se ale spíše o výjimky, které jsou spojeny se specifickou službou a nezřídka bývají v Písmu použity jako určitá znamení. Problematické je to, když někdo ze své opravdové zkušenosti s Bohem učiní měřítko pro ostatní. Bibli je třeba chápat v celé její šíři a nepanovat nad vírou druhého. Ve většině případů bylo manželství uzavřeno jako svobodná volba člověka, z lásky a s odpovědností Bohu. Je přitom přirozené, že člověk v rozhodujících chvílích svého života hledá Boží radu a Boží pomoc, resp. Boží vedení. Problémem je, když se univerzálně vynucuje Boží zjevení.

Co je třeba odmítnout a co jsem taktéž zastával, je, že by měl člověk ke svému rozhodnutí mít souhlas autorit. Je přirozené, že pokud je autorita zároveň oddávajícím, musí mít právo oddání odmítnout. Příčin může být několik, například zda jsou oba snoubenci křesťany (1K 7, 39). Konečnou zodpovědnost nesou ale ti, kteří do manželství vstupují a nikoliv třetí osoba. Ta může mít hlas toliko poradní, ale nesmí v této, ryze soukromé záležitosti, vynucovat uposlechnutí své rady. Katastrofa pak nastává, když někdo další vnáší do této oblasti „slova od Pána". Někdy se dokonce stává, že tam, kde Písmo uvádí jediný požadavek, a to víru, a sám apoštol Pavel říká, že v této věci žádný příkaz „od Pána" nemá (1K 7, 25), vystupují lidé, kteří poselství „od Pána" mají. A opět, nemluvím o prorockém hlasu k užitku, povzbuzení nebo napomenutí (1K 14, 3), ale o tom, když někdo na základě „proroctví" lidi páruje nebo před manželstvím neopodstatněně zrazuje.

Poslední věcí, na kterou bych chtěl upozornit, je institut „zasnoubení". Léta jsem učil, že manželství musí předcházet „závazné" zasnoubení, které je třeba uzavřít před sborem. Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy zmaten, že jsem pro toto učení nemohl nalézt oporu v Písmu, neboť někdy mezi zasnoubením a manželstvím nebyla v Písmu jasná diferenciace a uzavření manželství se v různých biblických dobách uzavíralo podle různých kulturně podmíněných okolností. I v dobách socialismu bylo manželství třeba uzavírat na národním výboru a církve neměly jiné volby.

Nelze asi nic namítat proti tomu, když si jednotlivé církve vytvoří svojí vlastní tradici, která zavádí do určitých věcí řád. Tento řád ale nesmí omezovat svobodu víry a má v těchto věcech člověku usnadnit jeho rozhodování a jednání. Situace, kdy člověk nemá svobodu poznat a napravit svůj omyl, může vést k osobním tragédiím. Jinými slovy - pokud člověk spoléhá na zjevení, které nám není za všech okolností zaslíbeno a které je v těchto záležitostech do velké míry ovlivněno hlasem našeho srdce, může být touto věcí svázán. Mladý člověk, který takto jedná, se ocitá pod tlakem svému následnému „předmanželskému závazku" dostát, i když později, samozřejmě v čistotě zjistí, že druhý člověk se k jeho osobě prostě nehodí, jinak věří a má i jiné životní priority nebo ho jednoduše fyzicky nepřitahuje. Rovněž žena se může ocitnout pod tlakem „Božího zjevení" od toho, kdo ji žádá o ruku spíše, než odpovědně zvažovat osobnost a charakter žádajícího. Řešit tyto věci až v manželství, poukazem na poddanost ženy muži a přikázání lásky muže k ženě, se pak může stát velkým břemenem.

Je tedy samozřejmě dobré a v této věci i nezbytné hledat Boží vedení a vstupovat do věcí odpovědně. Co je ale tragické, když se vyžaduje „zjevení", včetně schválení církevní autoritou, a když je člověk veden do prakticky závazného svazku dříve, než se tento svazek stává skutečně závazným podle Písma. Je jistě dobré být rádcem, nejlépe vlastním příkladem, ale nelze vynucovat více, než ukládá Písmo, a to manželství „jen v Pánu". Mnohem důležitější je klást důraz na odpovědnost a závažnost této volby ve vztahu k Bohu a k partnerovi. Muž má ženu milovat a být za ni ochoten položit život a žena má mít před mužem úctu a má se podřizovat. Zároveň se mají oba jeden druhému tělesně vydávat. Ani jeden z těchto požadavků není snadné naplnit bez lásky. Pokud člověk není způsobilý milovat svého partnera, neváží si ho a není jím přitahován před svatbou, bylo by naivní domnívat se, že svatbou se to náhle změní (Gn 29,31).

Manželství je Božím darem člověku, je radostnou záležitostí a zároveň je celoživotním závazkem. Časem jistě dojde k situacím, kdy je člověk veden k sebezapření a bylo by naivní se domnívat, že radostné vzplanutí přetrvá celý život. Zamilovanost a vzájemná přitažlivost je ale Božím nápadem a nedá se nahradit rozhodnutím. I Adam, když viděl poprvé Evu, radostně zvolal. Ačkoliv je církev povinna v této záležitosti vyučovat a manželství a rodinu vést v patřičné úctě, nesmí formou vynucených lidských přikázání z něho učinit nesnesitelné břemeno.

Členství ve sboru

Učení, které jsem zastával, je v podstatě analogií výše uvedeného. Říká, že člověk, který se obrátí, je na základě Božího zjevení veden do konkrétního společenství, kde s místním sborem uzavírá smlouvu, která je analogií smlouvy manželské. Stává se tak součástí viditelné církve, která je vyňata z království tohoto světa a z moci Zlého. To je zajištěno ochrannou úlohou církevních autorit, kterou je dotyčný duchovně přikryt a chráněn, což je součástí jeho záchrany. Smlouva s místním společenstvím je v podstatě zrušitelná jen přestěhováním se pod Božím vedením, následováním partnera (zpravidla ženy muže) do jiného společenství nebo odpadlictvím společenství evidentním a trvalým hříchem jeho autorit. Svědomí ani vlastní poznání není důvodem pro opuštění společenství. Dalším „legálním" důvodem ještě může být nespravedlivé vyloučení, kdy se i Bohem vedené autority mohou zmýlit. V takovém případě je raději třeba v tichosti vytrvat a čekat, až se dotyčného Bůh zastane, protože Bůh z principu rozhodnutí autorit respektuje.

Pokud člověk opustí společenství z jiného důvodu, stává se kořistí Satana a jeho démonů, neboť mimo hranice společenství, do kterého jej Bůh konkrétně povolal, je království Zlého. Člověk tím ztrácí ochranu, kterou Bůh zprostředkuje skrze „přikrytí" místních autorit, kterým je proto třeba se podřizovat i tehdy, když se mýlí. Bůh pak bude postihovat jen danou autoritu, protože Bohu se líbí i taková poslušnost, která je vykonávána proti svědomí a poznání. Jako příkladu, že tyto principy fungují, je možné uvádět příběhy lidí, kteří v něčem s autoritou nesouhlasili, oddělili se a byli Bohem trestáni duchovně, psychicky, fyzicky, případně finančně nebo Boha úplně opustili. Tolik dané učení.

Přesto, že Pán Bůh své ovce vede, svá rozhodnutí činíme na základě svých, zejména biblických znalostí a vědomostí, které si Duch svatý používá k našemu vedení. Ačkoliv věřím, že jsem byl veden do konkrétního společenství, existovaly zde věci, podle kterých bylo třeba Boží vedení rozsoudit. Zachráněn jsem byl ve chvíli, kdy jsem dal svůj život Kristu, i když jsem ještě minimálně rok členem žádného sboru nebyl. Přesto mi Pán žehnal, přiznával se k mým modlitbám a vysvobozoval mne. Členem jsem se stal až tehdy, když jsem řadu měsíců navštěvoval místní sbor a se svou tehdejší minimální znalostí Bible i posuzoval kázání. Měl jsem štěstí, že tehdejší kazatel sboru to vyžadoval a žádná zjevení si nevynucoval. Vztah s Bohem tedy není navázán skrze sbor, ale členství ve sboru je konkrétním projevem tohoto vztahu, který se projevuje i vztahem k Božímu lidu.

Je mnoho lidí, kteří do sboru přicházejí například skrze změnu bydliště (jak tomu bylo při mém přestěhování do Brna), sňatkem nebo jednoduše hledají. I když je zde třeba hledat Boží vůli, je opět přehnané, když si vedoucí sboru vynucují Boží zjevení. A opět, není třeba zacházet do opačných extrémů. Já sám jsem před Bohem poznal, že patřím do konkrétního společenství, kde mám i konkrétní službu. Někdy je ale člověk veden k tomu, aby si zjevení vyprosil, a pak je mu řečeno něco ve smyslu: pokud tě sem Bůh povolal, pak musíš ve všem poslouchat, věci nekritizovat, jinak se vzpíráš samotnému Bohu, který autoritu povolal.

Rovněž je nesmyslné přirovnávat vztah člověka ke sboru ke vztahu muže k ženě. Tohoto vztahu využívá Pavel jako symbolu vztahu Krista a církve, nikoliv jako vztahu člověka a místního sboru. Základní, spasitelná smlouva je ta, kterou činíme s Kristem, nikoliv s místním společenstvím. Církev, kterou brány pekel nepřemohou, je církví Kristovou, ke které patří všichni Bohem vyvolení. Není to obraz místního společenství. Zatímco mnoho místních společenství a církví časem zaniklo nebo se dokonce stalo sektami, Církev Kristova je zde stále a bude zde až do příchodu Krista.

Je zcela biblické svoji víru projevit formou členství ve viditelné církvi, tedy v místním společenství. Nicméně ochrana před Zlým je nám zprostředkována přikrytím krví Krista (Zj 12,13) a Božím slovem (1J 2,14), nikoliv přikrytím místní sborovou autoritou. Ačkoliv Písmo uvádí verše o poslušnosti autoritám, které jsem dříve při mnoha vyučováních neopominul zmínit (Žd 13,17, 1Te 5,12-13), na dalších místech Písmo varuje před panováním autorit (Mt 20,25-26, 2K 1,24) a sám Ježíš nebo Jan Křtitel se vzepřeli nelegitimním požadavkům tehdejších předáků a apoštol Pavel apoštola Petra otevřeně napomenul z pokrytectví (Ga 2,11-13).

Jistě není dobré opouštět společná shromáždění a není bezpečné odcházet z konkrétního společenství křesťanů, kde jsme obdarováni ke společné službě a jsme konkrétním údem církve. Je dobré si ale uvědomit, že Tělo Kristovo, jehož jsme údy, je i v tomto podobenství chápáno jako celá církev Kristova (1K 12,12). Věřím, že pokud se člověk dopustí hříchu, z kterého je usvědčen a z kterého není ochoten činit pokání, že jej starší místního společenství mají právo a dokonce povinnost káznit a případně vyloučit. Věřím, že tímto aktem je člověk vyloučen i ze společenství Božího lidu jako celku. Čemu však nevěřím, je to, že by Bůh z principu stranil autoritám, vždy se za ně stavěl, což je zcela v rozporu s Božím slovem (Ga 2,6, Ko 3,25) a že Bůh bude vyžadovat poslušnost tam, kde by člověk následoval lidské omyly a postavil se tak proti svému svědomí.

Svědomí jistě není absolutním měřítkem, ale je strážcem přijaté pravdy, a pokud člověk nebude jednat v souladu s vírou, pak jeho jednání bude hříchem, i když jeho poznání může být v této věci nedokonalé. Proto autorita nemůže panovat nad vírou člověka, čehož se Pavel sám zříká (2K 1, 14). Pokud by člověk, který je přesvědčen, že nemůže jíst maso obětované modlám, byl svojí autoritou nucen k tomu je jíst (což samo o sobě není hřích), hřešil by proti svému svědomí, protože by nejednal v souladu s vírou a Bůh by mu to v důsledku za hřích počítal (Ř 14, 23).

Z tohoto důvodu je třeba, aby dané společenství mělo jasně deklarováno, čemu věří, a podstatné věci mělo dáno například formou kréda nebo řádu či ústavy, a tyto dokumenty by na základě výkladu Písma jasně vymezovaly, co je po členu požadováno. Určitá kréda, která v církvi existovala, naznačuje již Písmo a potvrzuje je církevní historie. Zároveň je třeba, aby těmto řádům a symbolům byly poddány i církevní autority, které jsou toliko dozorci, kteří slouží a dbají na dodržování Božího slova a jeho uznaných výkladů, nikoliv vládcové, vynucující svoji vůli a své chápání Písma, které se s každou novou vlnou mění. Se základy učení by měl být každý člen seznámen předem a souhlasit s nimi, aby se zabránilo těmto konfliktům.

Zároveň není možné vynucovat poslušnost různých nekonkrétních smluv nebo vizí, které není možné konkrétně vyložit a které pak bývají nezřídka používány k vynucení právě později konkretizovaných požadavků autorit. Pokud se někdo rozhodne společenství opustit, není to rozhodně věcí, která by měla být doporučována, ale zároveň je nepřípustné vzbuzovat v člověku pocit viny, že odchodem z místního společenství člověk opouští Boha. Sbor není Bohem a autority nejsou prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Prostředníkem je Kristus, jehož krev, nikoliv lidská autorita, nás přikrývá a chrání před mocí Zlého.

- Aleš Franc -