Každý z nás se setkává s lidmi, kteří namítají, že po smrti vše končí, že neexistuje žádná vědomá existence ani v pekle, ani v nebi. "Zápas o duši" dostává na toto téma mnoho dopisů a názorů.

Postupně se budeme zabývat tím, co je to: 1) duchovní smrt; 2) tělesná smrt; 3) nesmrtelnost; 4) přechodný stav; 5) pět oddělení podsvětí; a 6) věčná smrt.

Nebudeme se držet tohoto přesného pořadí, protože odpovědi i otázky se vzájemně prolínají. K ucelenému porozumění doporučuji postupné pročtení celé studie. Podívejme se nejprve na duchovní smrt:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:1-10)

Z předešlých veršů jasně vyplývá, že člověk je duchovně mrtev, a přesto žije ve vědomé tělesné existenci. Všichni lidé bez Krista jsou v tomto oka- mžiku duchovně mrtvi! Duchovní smrt není nic jiného než bytí člověka jež je oddělené od Boha. Duchovní smrt, jak Bible učí, není bezvědomá neexistence, ale rozpojení vědomého existujícího Boha a vědomého existujícího člověka. Smrt není neexistence, ale oddělení existencí. Podobně, život není určen vědomou existencí, ale spojením vědomých existencí.

• Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. (Izajáš 59:2)

Naše nepravosti nás duchovně usmrtily, jsme duchovně mrtvi, odděleni, přesto jsme. To je separace hmotného viditelného těla od neviditelného a nehmotného ducha. Duše nebo duch, ač jsou nehmotné, jsou "něco", mají svoji podstatu, podobně jako má hmota svoji podstatu.

• A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal. (Lukáš 23:46)

Ježíš zde skonal, zemřel tělesně, protože tělo oddělené od ducha je mrtvé. Přesto duchovně žil, protože byl propojen s Bohem Otcem a Duchem svatým. Znovu, propojení je život, oddělení je smrt. Život není existence, ale propojení existencí. Smrt není neexistence, ale oddělení existencí.

Nazývejme propojení vnitřního člověka s tělem tělesným životem, a propojení vnitřního člověka s Bohem duchovním životem. Okamžik spojení vnitřního člověka s tělem je tělesné narození, okamžik spojení vnitřního člověka s Bohem je duchovní narození. Opak spojovacího narození je rozpojovací smrt. Proto Ježíš říkal Nikodémovi, že se musí narodit znovu. Nikodém začal mluvit o nemožnosti tělesného narození, ale Ježíš mluvil o duchovním narození:

• Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (Jan 3:6)

To, co je propojeno s tělem, je přirozený život, co je propojeno s Duchem Božím, je duchovní život. Vždyť i přirozený člověk říká: Ten má život! A myslí tím, že dotyčný je propojen se slastmi světa; jeho smysly, oči, uši, chutě, hmat a čich se opájejí; ale ten kdo říká: To není život, je připraven o všechno dobré. Život ve vězení není život, o který odsouzený člověk stojí, protože vězni jsou odděleni od požitků a prožitků světa. Když jsem začal číst Bibli, nechápal jsem následující verš:

• Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něhopojedl, propadneš smrti. (Gen. 2:17)

Adam s Evou pojedli a ani jeden z nich nepadl mrtvý. Zdá se, že nezemřeli. Ale zemřeli!

• Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." (Genesis 3:9-10)

Adam s Evou propadli okamžitému oddělení od Boha, okamžitě zemřeli duchovně, a to je věčná smrt. Kromě toho, muž a žena si také zemřeli vzájemně, protože si přikryli svá pohlaví. Navíc propadli i tělesné smrti, jež na Adamovi pracovala pozvolna během jeho přirozeného života, za 930 let se Adamův duch oddělil od jeho těla a teprve pak zemřel tělesně.

Duchovní smrt, oddělení od Boha je věčné, pakliže se nenarodíme znovu, pakliže nás Bůh sám se sebou znovu nepropojí, tehdy a jenom tehdy, pouze a jenom skrze Ježíše Krista a nikoho jiného:

• Jak je psáno: ,První člověk Adam se stal duší živou', poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. (1. Korintským 15:45-47)

Věčný duchovní život, spojení s Bohem, je nám dán bez zásluh, samotným Bohem skrze Krista, skrze znovuzrození.

• Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, (tj. spojil Jej s novým tělem - pozn. autora) pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Římanům 8:9-16)

Duchovní věčný život, spojení s Bohem, zaručuje i věčný život v nových tělech:

• A život věčný je v tom, když poznají tebe (tj. budou s Tebou spojeni - pozn. autora), jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

Jak člověk, který je duchovně mrtev, získá věčný duchovní život - propojení s Bohem? Důležité je pochopení skutečnosti, že duchovně mrtví lidé jsou tělesně živí.

• Také vás vzkřísil, když jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. (Efezským 2:1-6)

Otázka nesmrtelnosti duše

Někteří věřící vycházejí z předpokladu, že živá duše člověka reprezentuje celého člověka, a ne jenom jeho určitou část, která by byla nezávislá na ostatních částech jeho podstaty. Dále věří, že duše nemůže existovat mimo tělo, neboť člověk je nedílný celek, proto po tělesné smrti člověk "spí". V podstatě tvrdí, že člověk je jednojediný, tedy, že s ukončením "dchnutí života" člověk přestává existovat a jen ti, kdo jsou spaseni, budou z tohoto spánku probuzeni do vědomého spaseného života.

Bible nikde výslovně neříká, že duše je nesmrtelná, ale také výslovně neříká, že Kristus je Bůh, nepoužívá slovo trojjedinost Boha, a přece obojí z mnoha a mnoha biblických veršů vyplývá. Je to podobné, jako bych řekl - první přímka je rovnoběžná s druhou, a druhá s třetí. Aniž by to bylo výslovně řečeno, je navíc jasné, že první přímka je rovnoběžná s třetí.

Člověk byl ovšem stvořen k obrazu Božímu a Bůh je trojjediný! Platí něco podobného i o člověku? Popírat trojjedinost Boha by znamenalo podkopat základní pilíř křesťanské teologie. Na druhé straně, popíráním zřetelného Božího slova, že člověk byl stvořen k Jeho obrazu, by ponížili člověka na úroveň všeho ostatního stvoření a slovo člověk by tím pozbylo na významu.

Věřím, že Bible je zřetelná v tom, že vnitřní člověk je neoddělitelný, neodstvořitelný a nepomíjitelný. Člověk je prostě věčný ve vědomém stavu. V bdělém nespánkovém stavu vnitřní člověk očekává po tělesné smrti buď oslavené tělo pro věčný duchovní a tělesný život s Bohem, nebo očekává nové tělo, v němž jej čeká soud bílého trůnu, aby byli souzeni podle svých skutků a uvrženi do hořícího jezera (Zjevení 20:11-15). Věčné oddělení od Boha není nic jiného než skutečnost konečného stavu oddělení - "usmrcení" pro možnost věčné existence s Bohem. Taková představa se nelíbí ani mně. Věčná muka, pláč a skřípění zubů je děsivá a představa sycení se sebou samým je stejně mučivá.

• ... nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1 Petr 3:4)

Zde Petr bez jakékoliv pochybnosti říká, že vnitřní člověk a jeho duch - a můžeme dodat i duše - je nepomíjitelný. Někdo namítne, že nepomíjitelný je jenom tichý, tedy spasený duch, ale nespasený duch je pomíjitelný. Je to otázka harmonizace s jinými verši. A ještě jednou apoštol Petr:

• Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni. (1. Petrův 4:6)

Těmto tělesně mrtvým je zvěstováno evangelium. Zvěstovat cokoliv můžeme jenom tomu, kdo je v bdělém vědomém stavu. Spícímu nevědomému duchu se nic zvěstovat nedá. To, že se jedná o tělesně mrtvé vyplývá z toho, že během jejich tělesného života je lidé odsoudili. Pojďme ale do Starého zákona. David řekl o Kristu v Žalmech:

• neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný ocitl v jámě (pekle - pozn. autora). (Žalmy 16:10-11)

Víme, že Kristova duše byla po smrti vědomá a v bdělém stavu během tří nocí a dní, i když bylo Jeho tělo v hrobě. Neexistující duše nemůže být v moci nikoho, ani podsvětí, ani Boha, z jednoduchého důvodu, protože neexistuje. V moci kohokoliv může být ponechána jenom existující duše, uvědomující si sama sebe. Kdyby naše duše po naší tělesné smrti neexistovaly, pak nás skutečnost existence jakékoliv jámy nebo pekla nemusí trápit. S ničím se totiž nedá nic dělat. I Kristus, zatímco byl tělesně mrtev, kázal v podsvětí. Komu asi, jestliže ne vědomým duším. Spící neexistující duše by ho nemohly poslouchat. Nikomu nekáže ani Bůh, Jeho Slovo je vždy určeno někomu vědomému.

Apoštolové se mnohokrát zmínili, že vnitřní člověk existuje poté, co opustí své tělo. Jen několik veršů:

• On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1. Tesalonickým 5:10)

Pavel v podstatě říká, ať jsme v těle, živí, nebo už mimo tělo, zemřelí, žijeme s ním, s Bohem. Ve spojení, v životě, mohou být jenom existující bytosti. S neexistující spící bytostí se nedá vejít ve svazek, to jest život.

• Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. (2. Korintským 5:5)

Pokud jsem doma v tomto těle, nejsem doma u Pána. To znamená, až nebudu v tomto těle, pak budu doma u Pána. U Pána a doma mohou být jenom bdělé, sebe si uvědomující duše. Ten, kdo není, nemůže být nikde, a ten, kdo spí, sice je, ale i kdyby byl doma u Pána, nic mu to neprospěje, protože o tom neví. Pavel dále píše Filipským:

• Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; (Filipským 1:21-23)

Že by se Pavlovi chtělo odejít na dočasný odpočinek - do spánku, kde není vědomí? Vždyť Pavel se těšil z toho, že v tomto těle má možnost práce, ne že by dával přednost svému nebytí nebo spánku, kde se nepracuje! Tohle by nebyl žádný zisk ani pro Pavla ani pro nikoho jiného.

• A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Kor. 4:16-18)

Tento verš hovoří o naší věčné slávě, hovoří o našem neviditelném duchu jako věčné existenci - neviditelné je však věčné. Kdyby vnitřní člověk nežil věčně, jaký smysl by dávaly následující verše?

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Kdo věří v Syna a tomu, co vykonal na kříži, má v tomto okamžiku život věčný a přešel ze smrti (tj. odloučení od Boha) k věčnému životu (tj. spojení s Bohem). Následující verš to zdůrazňuje přítomným časem - má život věčný:

• Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (Jan 3:36)

Nespasený, to je ten, kdo Syna nemá, neuzří život, rozuměj - neuzří Boha Syna. Uzřít může jen ten, kdo vědomě existuje. Kdo není nebo spí, nemůže uzřít ani neuzřít, protože prostě není v bdělém stavu, zůstává spící a v bezvědomí. I nespasený, bez věčného života a bez Boha, bude vědomě, bděle existovat. Dále:

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5:24)
• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (Jan 10:27)

Že by je z Kristovy ruky vyrval spánek? Neexistence v hrobě?

• A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1. Janův 2:17)

Nyní si objasníme, že to, co "spí", je pouze tělo, vnější člověk. Duše a duch jsou při sobě, v bdělosti a vědomí. Jakub 2:26 nám říká, že tělo bez ducha, oddělené od ducha, je mrtvé. Tělesná smrt je tedy oddělení vnitřního člověka od vnějšího. Co se stane s tělem, s vnějším člověkem?

• V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Genesis 3:19)

Vnější člověk, tělo, se navrátí do země, z níž byl vzat. Mrtvý vnější člověk opravdu vypadá, jakoby spal. Proto, a nejen v češtině, mluvíme o zesnulém. Zesnout, spánek je připodobnění a utišující eufemismus. Podívejme se ale na Ježíšův slovník:

• To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. (Jan 11:11-13)

Ježíš hovořil o Lazarově smrti, o separaci vnitřního člověka od vnějšího, o vyjití ducha a duše z těla, a přesto použil sloveso spát. Lazarovo tělo skutečně spalo v hrobě. Když Bible mluví o spánku mrtvých, vždy mluví o vnějším člověku, o jeho těle. K tomu se budeme vracet.

• Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. (1. Korintským 15:17-18)

I v tomto verši se hovoří o zesnulých tělech. Další verš to dokazuje:

• Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. (1. Korintským 15:20)

Kristus také zesnul, jak jsme právě četli, jeho tělo "usnulo" na 72 hodin. Přesto, Jeho Duch vědomě kázal v podsvětí vědomým bytostem. Když Ježíš skonal, tak své "spící" tělo odevzdal hrobu, a svého Ducha odevzdal Otci.

• A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal. (Lukáš 23:46)

Duch u Otce nespí, ani nezůstává v nevědomí. Pouze Jeho tělo, Jeho vnější člověk skonal, skončil, usnul a byl položen do hrobu. Kdyby byl člověk jen "jednojediný", pak by smrtí jeho existence úplně skončila a Bůh by musel člověka tvořit znovu jako novou jednotku. Podobnými příklady bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Tělo jde tedy do hrobu, ale co vnitřní člověk? Duch a duše spasených lidí jdou dočasně do nebe, dokud jejich těla nebudou vzkříšena ze spánku v zemi.

• Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána, žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nade vše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. (2. Korintským 5:6-9)

Být doma u Pána je nebe. Tam patří všichni ti, kdo zesnuli v Kristu. Navíc, tito křesťané v důvěře už chtějí odejít z ciziny tohoto světa. Následující verš nad jakoukoliv pochybnost potvrzuje, že spasení vnitřní lidé bez těl jsou už teď, v přítomnosti, v bdělém stavu v nebi.

• Vy stojíte (přítomný čas) před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle. (Židům 12:22-23)

Kdyby zesnulí spravedliví, kteří již dosáhli cíle, v tomto okamžiku spali a čekali na probuzení vědomí při vzkříšení, jak před nimi my věřící dnes v přítomnosti můžeme stát? Navíc, spící nevědomá neexistence není žádné dosažení cíle.

- pst, pokračování příště -