Když před více než 100 lety varoval Charles Spurgeon před těmi, kdo chtějí "sloučit kostel a divadlo, karty a modlitby, tanec a svátosti", vysmívali se mu, že vidí všechno příliš černě. Jenomže lidé jako byl Spurgeon vidí dopředu, a již dávno se začalo naplňovat to, co Spurgeon předpovídal.

V roce 1955 napsal známý křesťanský pracovník a autor celé řady publikací, A.W. Tozer, toto:

"Po celá staletí se Církev stavěla proti každé formě světské zábavy, protože si byla dobře vědoma toho, že se tu jedná o ztrátu času, o prostředek k přehlušení svědomí, o odvádění pozornosti od morální zodpovědnosti. Byla za to vystavena posměchu syny tohoto světa. V poslední době se však zdá být unavena výpady světa a vzdává se jeho vlivu. Zdá se, jakoby se rozhodla, že když nemůže zdolat velkého boha Zábavy, musí se přidat na jeho stranu a využít jeho moci a síly. Dnes jsme svědky toho, jak se vynakládají obrovské prostředky na pobavení takzvaných synů nebes. Náboženská a církevní zábava pomalu ale jistě vytlačuje vážné věci Boží. Z mnohých místních církví se stala náboženská divadla s uboze kvalifikovanými producenty a aktéry, kteří prosazují své 'umění' se schválením církevního vedení, které bude citovat svatá Písma na ospravedlnění takového jednání. Pomalu nikdo už se neodváží vznést jakékoli námitky."

Tozer se nebránil takovým novotám jako bylo tehdy promítání filmů při nedělním večerním shromáždění, moderní hudba, humorná kázání, nejrůznější hry při shromážděních křesťanské mládeže. Tozer však viděl dál, viděl za tím vším filosofii nového přístupu k evangelizaci a k růstu Církve. Filosofii, která povyšovala zábavu nad základní priority Církve. Tozer se už tehdy obával - a dnes víme, že právem - věděl, že tento nový přístup k evangelizaci a k růstu Církve bude mít za následek úpadek zájmu o Boží slovo a o pravou bohoslužbu.

Ve své knize nazvané "Ubavíme se k smrti", publikované v roce 1985, píše americký autor Neil Postman takto: "Závěr 19. století je poznamenán pomalým ústupem Věku výkladu a prvními neklamnými znaky nástupu nového věku, Věku Zábavy." Není pochyb o tom, že dvacáté století je především v západní kultuře silně ovlivněno snahou bavit lidi. Zatímco v 19. století vidíme intenzivní výměnu myšlenek - ať už slovem nebo tiskem - 20. století, prostřednictvím filmu, divadla, televize a video-produkce, posunuje zábavu do samého středu lidské existence: do rodiny, do školy, do zaměstnání, a také do Církve.

Jedním z charakteristických prvků zábavy je, že na podstatě, na pravdě, vlastně ani moc nezáleží. Záleží na tom, jestli se dobře pobavíme. Forma je důležitější než obsah. Médium - prostředek - se stává poselstvím. Když se nás někdo zeptá, co jsme včera večer dělali, odpovídáme: "Dívali jsme se na televizi." A většinou taková odpověď stačí. Málokdo se zeptá: "A na co jste se dívali?" Na tom už tak moc nezáleží. Podstatné je, že jsme se dívali na televizi. Kvalita obsahu je nepodstatná.

V západním světě, a platí to snad především pro Ameriku, je docela běžné říci: "V neděli jdu do kostela." Tázajícímu taková odpověď stačí. Co se bude v kostele dělat, nebo jaké bude kázání, to už je vedlejší. Hlavně že se jde do kostela.

Dnešní náboženská zábava v některých největších amerických církvích přesahuje všechny myslitelné hranice a často nemá s křesťanstvím nic společného.

Někteří křesťanští pracovníci a kazatelé tvrdí, že když se při církevní zábavě nějakým způsobem dostanou do publika biblické principy, všechno je v pořádku. Na formě prý nezáleží. To je však nesmysl. Dnes se církve téměř předhánějí v tom, jak nalákat lidi do kostela nebo do společenství věřících. Chtějí nalákat i ty, kdo nemají zájem o křesťanství, o bohoslužby, o kázání Božího slova. Proto jim nabízejí rádoby křesťanskou zábavu, která má nahradit (!) slyšení Božího slova. Jedna velká místní církev v jihozápadní části Spojených států amerických investovala půl milionu dolarů do zařízení, které vyrábí umělý kouř, oheň, jiskry a laserové paprsky v tzv. modlitebně. Ti, kdo toto zařízení obsluhují, se byli školit v Hollywoodu. Při jednom nedělním večerním shromáždění se nechal kazatel tohoto sboru "vynést do nebes" prostřednictvím dovedně ukrytých lanek, zatímco pěvecký sbor spolu s orchestrem zajistil patřičný hudební doprovod. K tomu si přimyslete kouř, oheň a laserové blesky. Úžasná podívaná! Zábava jedna radost, nabitý kostel! Co by tomu říkali Spurgeon s Tozerem? Co tomu říká svatý Bůh?

Ptáte se, proč mluvím o Americe a cituji tamní autory? Jednak proto, že tam právě žiji a chci varovat. A jednak proto, že není zapotřebí půl milionu dolarů a zvláštního zařízení k tomu, aby pronikla mentalita "křesťanské zábavy" do Církve i u nás, v našich zemích. Dívají se Češi a Slováci raději na televizní film domácí produkce, anebo na americký Dallas? Co je lákavější? A co je škodlivější?

Násilná izolace od světa, kterou na naše církve uvedl komunismus, bude ještě dlouho patrná v určité úzkoprsosti a "maloměšťáckosti" v našich církvích. Potřebujeme širší teologický rozhled, ujasněné základní biblické učení a při tom všem velikou vzájemnou toleranci. Skloubit pravdu s láskou nebylo nikdy snadné. Nemůžeme si však dovolit obětovat jedno pro druhé: ani lásku pro pravdu a ani pravdu pro lásku. Církvi je vlastní obojí. Zároveň však je potřeba vidět to, že americký vliv se dostává velice rychle i do zemí bývalé východní Evropy. Musíme si připomenout, že Církev Ježíše Krista jako Jeho Tělo je rozšířena po celém světě a věřící lidi v našich zemích by nutně mělo zajímat to, co se děje v Církvi v jiných zemích: to dobré i to horší. Komunismus nás uvedl do uměle vytvořené a násilné izolace, ze které se jen pomalu a těžko dostáváme. Když hovoříme o Církvi, musíme o ní mluvit ve smyslu globálním, celosvětovém. Považuji to za tragedii, když věřící člověk řekne: "Jó, to je Amerika (nebo Korea, apod.), u nás je to jiné." Asi to jiné je, ale zas tak moc ne, a pokud je to jiné, neznamená to nutně, že je to lepší nebo horší. Církev Ježíše Krista je jedno tělo, jeden organismus, kde jeden úd má vědět o druhém, o jeho problémech i radostech, vítězstvích i porážkách. Tolik na vysvětlenou.

Nalákat co nejvíc lidí do kostela nebo modlitebny se stalo heslem doby. Velká návštěvnost zajišťuje velké sbírky, velký příjem a otevírá velké možnosti. Možnosti čeho? Káže se těm tisícům, kteří přijdou, Boží slovo? Ozývá se z přepychového jeviště takového kostela volání k pokání a k důslednému následování Krista? Naneštěstí se tak zpravidla neděje. To, že je návštěvnost vysoká, ještě vůbec v Americe neznamená, že to jsou všechno lidé, kteří přišli k poznání svého hříchu a přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele. Mnozí tam chodí za nevinnou křesťanskou zábavou jako do nějakého klubu. Některé mega-kostely vypadají někdy spíš jako luxusní hotely nebo rekreační podniky, včetně restaurace, kuželkových heren, bazénů, tělocvičen, apod. Zábava a rekreace jsou tu jednoznačné v popředí.

To je všechno výsledkem mentality tržního hospodářství nejhrubšího druhu. Církev je touto mentalitou hluboce zasažena. A ono to všechno souvisí se základní otázkou poslání Církve na světě. Jestli je tu Církev jen proto, aby prodávala nějaký svůj "výrobek", pak je jistě správné, aby se řídila všemi osvědčenými zákony volného trhu. Pokud se chce měřit se světem, jestli si myslí, že musí se světem soutěžit o pozornost lidí, pak musí žít podle tvrdých zákonů marketingu. Svět má co nabízet a má k tomu nesmírně účinné metody. Jestli si Církev klade za svůj cíl odlákat co největší počet lidí od světských zábav, musí jim nabídnout stejně atraktivní zábavu náboženského charakteru. Tak to vidí dnešní zastánci posledních teorií církevního růstu.

Co je na tom špatného? Tak především - Církev není na světě proto, aby nabízela alternativní způsoby zábavy. Tím se ponižuje a zastírá pravý důvod své existence. Nejsme prodavači, jsme Kristovi vyslanci (2. Kor. 5,20). Apoštol Pavel nám připomíná, že

• známe bázeň před Pánem ... láska Kristova nás váže (zavazuje!) ... jsme novým stvořením ... a na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem (v. 11, 14, 17 a 20).

Dále, namísto aby mega-sbory, o kte- rých mluvím, konfrontovaly svět s pravdou evangelia Ježíše Krista, propagují ty nejhorší prvky sekulární kultury. Nahrávají lidské touze po zábavě, a znásobují tak přílišný důraz na city, neutralizují lidskou mysl a rozum, dělají z návštěvníka diváka.

Zvěstování Božího slova ke spasení a k osobnímu i společnému duchovnímu růstu má být hlavní náplní shromažďování Církve. Jestli okolní svět vidí Církev jako náboženský zábavní podnik nebo společenský klub, míjí se Církev svým základním posláním. Jedna věřící sestra to vyjádřila takto:

"Kdy už konečně přestaneme bavit kozly a začneme pást ovce?!"

Početní růst Církve

Nikde v Písmu nečteme o tom, že by se Církev měla snažit přilákat lidi ke Kristu tím, že by jim nabídla křesťanství jako přitažlivou životní alternativu! Na evangeliu není nic "alternativního".

• A není v nikom jiném záchrana, neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni. (Skutky 4,12)

Evangelium nemusí být atraktivní ve smyslu "světských atrakcí".

• Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení ..." (Řím. 9, 33).
• Nevěřícím je to kámen, který stavitelé zavrhli ... narážejí, protože jsou neposlušni slova .... (1. Petr 2,8)

Evangelium pohoršuje, protože narušuje naši autonomii, konfrontuje naši pýchu, usvědčuje ze hříchu, vede k zá- sadním životním změnám. Proto se evangelium nedá "prodávat". Ten, kdo se o to snaží, kompromituje pravdu. Církev si musí stále připomínat, že není prodavačem evangelia, nýbrž zvěstovatelem Pravdy.

Početní růst Církve je samozřejmě součástí Božího plánu s Církví na světě, ale ne za každou cenu. Uvedu citát jistého George Peterse, který o početním růstu Církve říká:

"Početní růst může vyvolat klamné zdání. Může se jednat jen o uměle vyvolané hnutí, o jakýsi duchovní 'kulturismus', při kterém skutečný organický růst schází. Mnohá masová hnutí v dějinách nebyla právě ničím jiným. Lidé byli hromadně získáváni pro křesťanství, pokřtěni a přičleněni k Církvi, i když osobně neprožili skutečné pokání a obrácení. Tento přístup k práci evangelia nemá mnoho společného s křesťanstvím Nového Zákona a s Církví biblické knihy Skutků. V mnoha případech je taková expanze křesťanství poznamenána hlubokými kompromisy evangelia. Taková povrchní Církev je pak plná pohanských prvků, pověr a praktik. Dochází k vytváření křesťansko-pohanských společenství."

Nikde v Písmu nečteme nic o tom, že by si Církve a sbory měly stanovit početní cíle s ohledem na růst svých společenství. Apoštol Pavel vidí církevní růst takto:

• Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něčím zvláštním, ale Bůh, který dává růst. (1. Korintským 3,6-7)

Zkušenost ukazuje, že když se Církev soustředí na hloubku služby, Bůh se postará o její šířku. Když nám bude záležet především na duchovním růstu, Bůh způsobí růst početní. Vždyť je to tak logické: k čemu nám je početní růst, když členové našich sborů nejsou plně oddáni Ježíši Kristu? Máme-li vysokou návštěvnost jen proto, že lidi dobře pobavíme, ve chvíli, kdy nebudou s naší zábavou spokojeni, odejdou. Tato skutečnost přirozeně vede k nekonečnému závodění o co nejkvalitnější křesťanskou zábavu v Církvi.

Soudobý církevní pragmatismus, který se propaguje ve velkém, vznikl, lidsky vzato, z dobrých pohnutek. Donald McGavran, který je považován za jakéhosi "otce moderního hnutí církevního růstu", si všiml toho, že Církev neroste dostatečně rychle na jedné straně, a na druhé straně si uvědomil, že se vynakládá plno času, energie a finančních prostředků na církevní činnost, která nepřináší žádané výsledky. Jeho poznatky však vedly k názoru, podle kterého se všechna činnost Církve měří úspěšností nebo neúspěšností s ohledem na dosažení vytčených cílů. To, co není úspěšné, musí pryč. Když Církev neroste, děláme něco špatně a musíme vymyslet dokonalejší metodu. McGavranovým žákem je Peter Wagner, kterého jistě už mnozí u nás znají buď z jeho publikací nebo alespoň podle jména. Wagner se neskrývá s tím, že pragmatismus je základ soudobého hnutí církevního růstu. V jedné ze svých knih píše:

"Hnutí církevního růstu kladlo vždycky důraz na pragmatismus, navzdory veškeré kritice. Není to takový druh pragmatismu, který by kompromitoval učení nebo etiku .... Je to jakýsi 'posvěcený pragmatismus', který nemilosrdně zkoumá tradiční metodologie a programy tím, že klade nepříjemné otázky. Jestliže některý druh církevní práce nedosahuje žádaných výsledků, posvěcený pragmatismus tvrdí, že je tu něco špatného, co se musí napravit."

Wagner sice tvrdí, že "posvěcený pragmatismus" nekompromituje ani biblické učení, ani etiku. Zároveň však bez obalu říká, že "cíl posvěcuje prostředky". "Co jiného než cíl by mohlo světit prostředky? Jestliže metoda, které používám, dosahuje žádaného cíle, je to dobrá metoda. Jestliže žádaného cíle nedosahuje, jak ji mohu ospravedlnit?" Je to pravda, ptáme se?! Jistěže není! Nikde v Písmu nenajdeme vybídnutí k tomu, aby si Církev před sebe kladla početní cíle! Moderní hnutí církevního růstu klade před Církev špatný cíl, a proto i metody dosažení tohoto cíle jsou špatné, nebiblické.

Jiný z hlavních zastánců a propagátorů soudobého hnutí církevního růstu, Barna, píše ve své knize "Církevní Marketing" toto:

"Je přímo kritické, držíme-li se základního principu křesťanské komunikace; posluchač, nikoli poselství, je svrchovaným pánem. Jestliže naše reklama lidi zastaví a přinutí je k zamyšlení nad tím, co říkáme, musíme přizpůsobit své poselství potřebám posluchače."

Co kdyby se takovým pragmatismem řídili starozákonní proroci? Představme si například Jeremiáše, který zvěstoval Boží slovo celých 40 let bez nějaké zvláštní odezvy. Jeho spoluobčané mu vyhrožovali smrtí, když nepřestane prorokovat (11,19-23). Jeho vlastní rodina a přátelé se proti němu spikli (12,6), nemohl se oženit a zakoušel nepředstavitelnou samotu (16,2), existovala proti němu tajná spiknutí (18,20-23), byl zbit a dán do okovů (20,1-2), přátelé se mu chtěli mstít (20,10), byl neprávem obviněn z toho, že je zrádcem národa (37,13-14), trpěl hladem, byl uvězněn, a kdyby se za něj nebyl přimluvil etiopský pohan, Je- remjáš by býval ve vězení zemřel.

Dovedeme si představit, že by se byl Jeremiáš snížil k pragmatickému způsobu služby? Dovedeme si ho představit, že by změnil konfrontační způsob svého zvěstování? Umíme si ho snad představit, jak organizuje pro lidi zábavu jen proto, aby si ho přišli poslechnout? Slyšíme ho, že se nějak snaží zpopularizovat Boží poselství?

Ani apoštol Pavel se nesnížil ke komerčnímu způsobu zvěstování evangelia. Ve svém prvním listě Korintským píše známá slova:

• Také já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství vznešenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Krista Ježíše, a to toho ukřižovaného. A byl jsem u vás ve slabosti, v bázni a v mnohém chvění. Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci. (2,1-5)

Věřícím v Tessalonice píše:

• Mluvíme ne tak, jako bychom se chtěli zalíbit lidem, ale tak, abychom se zalíbili Bohu, který zkouší naše srdce. Jak víte, nikdy jsme nepoužili lichocení ani jsme nebyli chtiví zisku - Bůh je svědek! Nehledáme ani slávu od lidí, od vás ani od jiných. (1. Tess. 2, 3-6).

Všechny předkládané metody zvěstování evangelia musíme zkoumat ve světle Písma. Úspěch nemůžeme vždycky měřit početně. Pragmatik nutně kompromituje pravdu, když se řídí jen a jen zákonem úspěchu a neúspěchu podle lidských měřítek. Písmo je jediným objektivním a správným měřítkem veškerého našeho jednání. Početní růst Církve není spolehlivým měřítkem Božího jednání a požehnání. Můžeme mít plný sbor, plný kostel lidí, a přece to může být sbor, kde se nezvěstuje Boží slovo v moci Ducha Božího a v pravdě. Může to být sekta nebo náboženský spolek, kde třeba vůbec není jmenován Ježíš Kristus.

Radikální zastánci soudobého učení o růstu Církve okrádají Církev o její prorockou úlohu. Dělají z Církve populistickou organizaci, do níž se získávají členové a v zájmu získání co největšího počtu členů propagují církevní atmosféru, která má být co nejvíc přátelská, nakloněná nevěřícím lidem, atraktivní pro každého. Takový trend odvádí lidi ze sborů, které jsou věrné Písmu, a odvádí sbory od biblických zásad shromažďování a služby. George Barna by rád viděl Církev jako místo, které by nahradilo místní hospodu, kam by si lidé rádi chodili popovídat u skleničky limonády, kde by se rozebíraly lokální a celosvětové problémy a kde by nějakým způsobem také mohlo zaznít tu a tam evangelium. Církev není lidský výmysl. Církev také není lidským majetkem. Církev není organizace, není to klub, není to čítárna, není to kulturní dům. Církev není nějaké fórum pro nejširší veřejnost. Církev je Tělo Kristovo (1. Korintským l2,27)! Církevní shromáždění jsou určena pro společné uctívání Boha a pro vzdělávání v Božím slově. Nevím, jestli si to dost dobře uvědomujeme, že koncept církevní služby, která spočívá v tom, že zveme lidi do shromáždění věřících, je poměrně nový. Nic takového nenajdeme v Písmu. Zdá se, že apoštol Pavel vidí návštěvu nevěřícího ve shromáždění věřících spíš jako výjimku (1. Korintským 14,23). Prvotní Církev se scházela k "učení apoštolů, ve společenství, v lámání chleba a modlitbách" (Skutky 2,42). Společné scházení bylo především za účelem uctívání a oslavování Boha a ke vzdělání, ke vzájemnému povzbuzení v životě víry. Evangelizace nevěřících probíhala především mimo Církev, v každodenním životním prostředí jednotlivců. Pán Ježíš Kristus vyslal učedníky k evangelizaci těmito slovy:

• Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy. (Matouš 28,19)

Jděte! Církev nemá čekat, až se do kostela nebo do modlitebny dostane nevěřící, aby mu bylo zvěstováno evangelium teprve tam. Evangelizační práce nespočívá v tom, že zveme lidi do shromáždění. Naší povinností je jít do světa, nést evangelium tam, kde lidé žijí a pracují a kde se rekreují. Mám zato, že snahy o co nejatraktivnější bohoslužby v kostelích a modlitebnách jsou výrazem neochoty a nepřipravenosti věřících svědčit o Ježíši Kristu ve světě, na pracovištích, ve školách a na ulicích, v parcích a na koupalištích, v malých městech a vesnicích. Byl jsem nedávno v jednom shromáždění, kde jsem si nemohl nevšimnout pozoruhodného nápisu. Byl to vlastně takový velký transparent, který visel nad dveřmi, jimiž se vycházelo po shromáždění ven. Bylo na něm napsáno: PAMATUJ, VSTUPUJEŠ NA MISIJNÍ POLE! Každý z nás by měl vědět, že ze společného shromáždění Církve vycházíme ven do světa, který je misijním polem. Důsledný život víry každého věřícího je sám o sobě světlem a solí tomuto světu.

Názor, podle kterého marketing patří k růstu Církve, je nebiblický, teologicky nemůže obstát. Je to názor, jehož zastánci tvrdí, že dobře zabalený výrobek se lépe prodává. Zastánci moderních teorií církevního růstu tvrdí, že totéž platí v Církvi, ve službě evangelia. Takový názor na jedné straně naprosto odporuje biblickému učení o svrchovanosti Boží v otázce spasení člověka a na druhé straně ponižuje nevěřícího, který jakoby neviděl za lákavý obal nabízeného "zboží". A zá- roveň se tím evangelium ponižuje na úroveň zboží, čímž jednoznačně není!

Když uděláme z evangelia zboží, lidé si také budou myslet, že prostě mohou jít do Církve "na nákup". Budou-li "cítit potřebu" slyšet Boží hlas, zajdou si do kostela. A jestli jim jedna církev nebude vyhovovat, zajdou do jiné, kde je "kvalitnější zboží" nebo "zboží, které jim vyhovuje víc". Následování Ježíše Krista? Urážka kříže Kristova? Poslušnost Božího slova? Čistý morální život? Pokání? Změna života? To je vedlejší. Hlavně, když se tam "dobře cítím". Slyšíme ještě dnes vůbec volání apoštola Pavla:

• Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? (Římanům 10,14).

Sborový růst, stejně jako růst celé Církve - jak po stránce duchovní, tak po stránce početní - je dílem svrchovaného Boha, není to zásluhou žádné strategie, žádné metody, když sbor roste. My se chceme a musíme spokojit s věrným a pravdivým zvěstováním Božího slova, a Pán se postará o růst, stejně jako tomu bylo v prvotní Církvi:

• A Pán denně přidával k jejich společenství ty, kteří byli zachraňováni. (Skutky 2,47)

V dubnu 1889 měl Charles Spurgeon jedno ze svých posledních kázání, ve kterém znovu důrazně varoval před zesvětštěním Církve. Řekl v něm mimo jiné toto:

"Kde je dnes svatost Boží Církve? Nemá snad být svatost Církve měřítkem jejího vlivu ve světě? Kdyby byli všichni, kdo se hlásí ke Kristu, skutečně Jeho, posvěceni Božím Duchem, ve svém každodenním životě doma i v za- městnání, Církev by se znovu stala mocnou silou v tomto světě. Boží svatí se právem mohou rmoutit nad nedostatkem duchovnosti a svatosti v Církvi. Jiným na tom vůbec nezáleží. Já to však vidím jako projev smrtelného malomocenství."

Bůh i nás dnes vyzývá slovy apoštola Pavla:

• Milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží. (2. Korintským 7,1)

- TWR - Ota Vožeh, EVANGELIUM -