Členové místní skupinky služebníků, k níž jsem patřil, mě požádali, abych už nechodil. Řekli, že od té doby, co se zúčastňuji, stala se ze schůzek nepříjemná setkání. Šlo mi o problémy, které oni považovali za nedůležité. Koho zajímá, jestli se v Bibli opravdu nevyskytují žádné chyby? A proč by něco takového jako evoluce versus stvoření mělo vyvolávat debaty? Rozhodně to tak nebylo, dokud nepřišel Ganz. A ten názor, že do staršovstva by měli patřit jen muži… (Myslím, že to byla poslední kapka!) V každém případě všechny sbory, které nahlížely na mé názory (jež raději označuji jako „biblické křesťanství“) jako na problematické, v počátcích vycházely z původní reformované víry. O generaci dříve by se mnou každý z nich z celého srdce souhlasil. Co se stalo s touto poslední generací? Co způsobilo, že vypadám, jak mě označil jeden můj přítel – pastor – jako dinosaurus (což znamená „vyhynulý“)?

Problémem je filozofický posun v církvi, přesněji řečeno posun v církvi k postmodernismu. Jako pastor a bývalý (zotavující se) klinický psycholog vidím tento posun velmi jasně, protože post­mo­dernismus si vybral psychologii jako plavidlo svého nihilistického zjevení, kterému se od té doby ochotně klaní celé masy. Abychom tomu přišli na kloub, není nutné se vracet dál než ke „starým dobrým dnům“ modernismu. Problémem modernistického světa byla myšlenka, že pravdu lze objevovat jen prostřednictvím metodik racionalismu nebo empirismu. Zjevení bylo zavrženo. Objevování nám nepomohlo. Člověk se vzdálil od Boha a Jeho slova. Opodstatněné datum konce (nebo začátku konce) modernismu je rok 1914. První světová válka vyhodila tvář Evropy do povětří a člověk zjistil, že není schopen řešit tyto obrovsky složité problémy. Posledním hřebíčkem do rakve modernismu by mohl být rok 1986, kdy pochlebovačný svět přihlížel explozi amerického raketoplánu Challenger několik sekund po jeho startu. Pak jsme pronesli: „Neplatí žádná pravda, ale můžeš si vytvořit svou vlastní pravdu (obzvláště pokud ti to udělá dobře).“

Propojení s církví přichází prostřednictvím pragmatismu, který je dítětem modernismu. Spolu s modernismem přichází to, čemu budu říkat „starý pragmatismus“, který také počítá s pravdou. Ve skutečnosti je ve Stručném oxfordském slovníku křesťanské církve (Concise Oxford Dictionary of the Christian Church) uvedeno, že pragmatismus je „systém přesvědčení založených na pravidle, že každá pravda má praktické následky a ty jsou zkouškou její pravdivosti“. Církev poměrně jednoduše vstoupila do modernistického pragmatismu, když se začala podílet na takzvaném křesťanském poradenském hnutí. Toto hnutí totiž razilo myšlenku, že církev by měla používat „cokoliv, co funguje.“ Následkem však byl smrtonosný (ale nevyhnutelný) posun, kdy církev svůj vlastní model přenesla z poradenství do teologie, takže začala učit, že „křesťanství je pravdivé, protože funguje“. Velká evangelizační výzva pozdních 60. a 70. let odhaluje tento filozofický myšlenkový postoj: „Bůh tě miluje a má s tvým životem nádherný plán,“ což znamená, že „křesťanství pomůže i tobě!“ Biblické křesťanství je přece jen méně přitažlivé (alespoň na povrchu), protože říká, že „funguje, protože je pravdivé“ a potom ještě dodává, že „je pravdivé, dokonce i tehdy, když tobě nepomáhá“.

V období postmodernismu byl starý pragmatismus nahrazen novým, chudokrevnějším pragmatismem. Jeho krédo nemá pro pravdu žádné místo: „Cokoliv ti pomáhá, pomáhá možná tady a teď, ale nepočítej s tím, že ti to pomůže zítra, a je pravděpodobné, že včera by ti to také nepomohlo.“ V tomto systému není místo pro něco vyššího. David Wells to podává takto: „V prostředí relativismu je docela obtížné trvat na obecné životaschopnosti vlastních zjištění.“

Církev, vždy svolná k umenšující se roli zjevení (kromě zjevení subjektivního, nebiblického druhu), tančí v rytmu valčíku se svými intelektuálními a filozofickými vrahy. Výsledek lze vidět v křesťanských knihkupectvích – řady a řady knih typu „pomoz si sám“ („toto ti zaručeně pomůže“ atd.) a v některých knihkupectvích nenaleznete ani jeden teologický text. Dokonce i psychologické integrační hnutí sedmdesátých let je překonané. Zkuste v knihách současných integristů najít jakoukoliv přijatelnou teologii. Zabývají se spíše „new age“ psychologií než křesťanstvím. Stejně jako Francis Schaeffer varoval před „přirozeností pohlcující milost“, zde vidíme, jak psychologie, kterou vydavatelé a křesťanská společenství milují, pohlcuje teologii. Tímto přístupem dochází k prosazování povrchního a mdlého křesťanství.

Základní problém se nikterak neliší od toho, který se projevoval za Ježíšových dnů. Dokonce se ani netýká soupeření mezi psychologiemi nebo filozofiemi. To jsou jen příznaky hlavního problému, který Ježíš nejlépe vyjádřil, když odsoudil farizeje slovy: Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc (Mt 22,29). To je ten problém. Možná právě to nás přivedlo k individualismu, pragmatismu, sekularismu a materialismu postmodernismu. Církev je lhostejná k Písmu a Boží moci. Naše semináře vyprodukovaly generaci sociálních pracovníků, ne kazatelů, a sociální kluby pastorů, ne armády bojovníků za pravdu. Shromáždění mají zájem o setkávání se a uspokojování duchovních potřeb (těch osobně definovaných). Vzdělávání se v Božím slově a usvědčování z hříchu při kázání Božího slova tiše opustilo dějiště. Odpovědí na zvyšující se útoky post­mo­dernismu v církvi je armáda kazatelů oddaná jasnému výkladu Božího slova. Otázkou není, zda budou lidé naslouchat nebo ne. Vždyť Bůh řekl Ezechielovi:

• A oni poznají, ... že uprostřed nich byl prorok. (Ez 2,5)

∎

Richard Ganz je autorem knihy Psycho­blábol, DIDASKO 2012.

Copyright © 1998 Ligonier Ministries-Tabletalk Magazine
www.richardganz.com