• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,28-30)

Toto krátké zamyšlení se týká dopadu přijetí biblického učení o Božím vyvolení na život křesťana. Ačkoliv zastávám ten názor, že arminián se s kalvinistou mohou domluvit a že oba mohou skrze Pána Ježíše přijít do nebe (nejedná se jistě o otázku života a smrti) – domnívám se, že pohled a postoj k otázce Božího vyvolení – predestinace – zásadně ovlivňuje vnitřní „svět“ věřícího, jeho osobní teologii a tedy i vnímání Pána Boha jako takového.

Co je ordo salutis neboli řád spasení? Je to vyjádření posloupnosti jednotlivých událostí v procesu spásy člověka od Božího vyvolení na počátku až po oslavení na konci – tak, jak o tom svědčí samo Písmo. Je to jedna z doktrín Božího slova, která zásadně ovlivňuje mnoho aspektů křesťanova života, ale o tom až později. 

Já osobně jsem začínal svou cestu víry jako „arminián“. Pocházel jsem z nevěřící rodiny – děda s babičkou byli členy Církve československé husitské, takže o evangeliu neměli ani ponětí. Od dědečka jsem věděl jen to, že Bůh asi je a něco málo událostí ze SZ – David a Goliáš atd. Přesto jsem od malička „toužil“ Boha poznat a v těžkostech jsem se k Němu obracel na modlitbách. Bibli jsem samozřejmě neznal – zajímal jsem se i o antiku (polyteismus řeckého panteonu atd.), takže jsem si nakonec vytvořil vlastní „náboženský“ systém a těšil se, jak si ve stáří přečtu onu Svatou knihu, ke které jsem měl sice respekt, ale vůbec jsem ji neznal. Vše se radikálně změnilo ve 2. ročníku na gymnáziu. Po smrti babičky jsme zůstali sami s maminkou a život začal být velmi těžký – v mých očích až nesnesitelný. Přál jsem si zemřít, ale od babičky jsem věděl, že sebevražda je strašný hřích – člověk si život nedal a tak nemá právo si ho ani vzít, a tak jsem denně prosil Všemohoucího Boha, který stvořil nebesa i zemi, aby si mě odtud vzal On sám, protože už jsem už nemohl dál….

V tomto obtížném období se Pán ke mně sklonil, a hluboce se mě dotkl – Bůh mi ve své neskonalé milosti zjevil, že takto k Němu nesmím přistupovat, že k Němu smím přistoupit jen a jen skrze Pána Ježíše Krista. A to byl zlom! Od té chvíle byl Pán Ježíš někdo, koho jsem toužil poznat víc a víc. Začal jsem číst Písmo, mluvit s kamarády ve škole o Bohu, ale žel nebyl jsem v kontaktu s žádnými opravdovými křesťany, kteří by mi vyložili evangelium. A tak jsem sice věděl, že Pán Ježíš zemřel za moje hříchy, ale vůbec jsem si nebyl jistý, zda mne Pán přijme do nebe nebo ne. Myslel jsem, že se o tom rozhodne až jednou na Soudu. Navíc jsem hodně inklinoval k římským katolíkům. Když jsem ale poznal jejich život a nenalézal to, co jsem očekával podle Písma, hluboce to mnou otřáslo. V Novém zákoně jsem četl o něčem, co jsem u nich vůbec neviděl – o osobním vztahu s Pánem. A když jsem narazil na něco, co dělali jinak než je v Písmu, řekli mi, že nesmím brát všechno z Bible tak doslova. Tak jsem raději od „církve“ utekl a několik let nechtěl o společenství „křesťanů“ ani slyšet. Byl jsem zklamaný. Přesto všechno jsem byl stále v srdci obviňován, že potřebuji být pokřtěn a že „sólo“ křesťanství se Hospodinu nelíbí – dlouho jsem tomu ale vzdoroval.

Další obrovský zlom nastal až na vysoké škole. Dostal jsem na koleji na byt úžasné kluky (za což jsem se moc modlil), se kterými jsme se velice dobře spřátelili. Byli a dosud jsme skoro jako vlastní bratři – když pominu ten fakt, že z nás šesti byli nakonec další dva také znovuzrozeni, takže to bratrství má pádné opodstatnění. Na vysoké škole jsme společně s kluky poznali službu Studentů pro Krista (SPK) a ti mi konečně vyložili evangelium. Nesmírně mi pomohli  na mé cestě a jsem jim v Pánu neskonale vděčný.

Nyní k tomu podstatnému. Na jedné skupince jsem se bratra, který mě vyučoval z Božího slova základy víry, zeptal na téma Božího vyvolení, které mě z Božího slova už několikrát přímo uhodilo do tváře. Dostal jsem tehdy ale odpověď, že Pán vyvolil ty, o kterých předem věděl, že přijmou Pána Ježíše – to se mi sice vůbec nezdálo, protože jsem v Písmu četl něco jiného:

• Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,15–21)

Ale přece:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2 Pt 3,9)
• Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. (1 Tm 2,1–6)

Protože jsem si bratra velice vážil (a stále si ho vážím), řekl jsem si, že chyba je jistě na mé straně a že já jsem špatný a zřejmě špatně vnímám Pána a Jeho slovo. A raději jsem se o tom již dále s nikým nebavil.

Ve sboru, kam jsem přišel, se o tom také vůbec nemluvilo. A tak jsem na několik let ve svém uvažování o Boží svrchovanosti a ordo salutis „zamrzl“. Pána jsem vždy vnímal jako toho, kdo činí vše, co chce, kdo má absolutní moc a je nade vším. Přesto jsem otázku svrchovaného vyvolení ke spáse považoval za něco zapovězeného. Vůbec jsem v té době neměl ani ponětí o kalvinismu a reformovaném učení. Jak čas šel a já více odkrýval Boží slovo, začalo mi velmi vadit, jak náš pastor opomíjel dočítání veršů z Písma při kázání. Mnohdy citoval třeba:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. (Ř 8,28)

ale v žádném případě jeho druhou polovinu a verše následující. Tak to bylo žel i s mnoha dalšími verši (i s jinou tematikou než ordo salutis a Boží svrchovanosti). No prostě a narovinu – četlo se jen to, co se líbí člověčenství… Ale o tom již není třeba více psát. Chvála Pánu je to dnes u nás již jinak.

Jednoho dne mi jeden bratr starší (kterého si nesmírně vážím a který je opravdu věrný křesťan) přinesl svazek ZODů a tak jsem začal studovat. A najednou jsem narazil na ono „zakázané“ ovoce – na otázku Boží svrchovanosti, predestinace. No a byl tu další zlom! V bolestech a s obrovskou bázní s horlivostí a zaujetím, i s velikým nadšením – jsem začal pronikat do hlubin Písma, k věcem které mne stále zastavovaly a uchvacovaly, ale kterým jsem raději dříve nevěnoval pozornost, protože jsem si myslel, že se to ani nemá. A jednoho dne jsem zjistil, že nejsem arminián, ale kalvinista, a nemusím se za to stydět. Mnoho jsem o tom mluvil i se svým velmi blízkým bratrem v Kristu, jehož cesta k reformovanému učení o doktrínách spasení byla velmi podobná té mé.

Jak toto učení ovlivňuje službu věřícího, evangelizaci, vztah k Pánu Bohu?

Myslím, že zcela zásadně. Alespoň u mne tomu tak bylo.

Především věřím, že kalvinistický pohled (osobně nemám takové vyjádření rád, protože dle mne stačí napsat pohled Písma) jednoznačně srovnává lidské hodnoty: Co Bůh a co člověk.

1. Bázeň Boží

Učení o Boží svrchovanosti ve spasení vede člověka k veliké bázni před Pánem nebe i země. Boří jakoukoli sebemenší představu o lidské spravedlnosti, dobrotě, záslužnictví a vyvrací jakoukoliv myšlenku na to, že jsme se Pánu Bohu něčím zalíbili. Prostě jasně ukazuje, co to znamená být spasen pouze z milosti – jen a jen díky Jemu.

• Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,16)

Toto otřásá lidským „já“ v celém jeho základu a roztřásá kolena. Co by se mnou bylo, kdyby se Pán neslitoval? A vede k veliké vděčnosti pramenící z nepochopitelné milosti, která se člověku dostává. Proč zrovna já?

• Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ (Ř 9,22–26)

Myslím si, že je pak hned jasné, jak se věci mají. Některé výroky Písma tak září mnohem jasněji: 

• Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny. (Ř 3,19)
• Milostí tedy jste spaseni skrze víru.  Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8–10)

Co k tomu dodat?

2. „Kamarád Bůh“

V dnešní době, kdy se v církvi hodně zápasí se ztrátou Boží bázně, mnoho lidí přistupuje k Pánu Bohu jako k rovnocennému partnerovi: pojmy jako nebeský táta, parťák, kamarád atd. dnes jen málokoho vyvedou z míry. Zato pojmy Boží svatost, svrchovanost, přísnost, Boží hněv, soud se již raději někde ani nevyslovují. Jako by vše bylo stvořeno kvůli člověku, pro člověka. „Bůh je přece láska“ a toto k Němu nepatří, nebo ne? No prostě humanismus, humanismus a ještě jednou křesťanský humanismus – verš Jan 3,16 vytržený z kontextu na každém místě. A přisoudit Hospodinu právo nezahrnout někoho do spasení? Tak to je už nemyslitelné! Stále více si uvědomuji, že i tady někde je chyba.

Jacob Hermann (lat. Arminius), podle něhož bylo označeno arminiánské učení, byl silně ovlivněn holandským humanistou Desiderem Erasmem a semipelágiánským učením Johna Cassiana. Protestantský synod v Dortu z r. 1618 (trval sedm měsíců a byli na něm zástupci církví z Anglie, Holandska, Skotska a Švýcarska), který byl reakcí na pět bodů arminianismu, tento humanismus rozpoznal.

Doktríny Písma o Boží suverenitě a svrchovanosti skrz na skrz probodávají lidskou pýchu, sebestřednost a vůbec všechno tělesné v nás, ale na druhé straně nás dostávají do úžasné závislosti na Pánu samotném – svlékají z nás všechno záslužnictví, ponechávají nás nahé, a nutí nás obléci se v Krista, Jeho spravedlnost a Jeho zásluhy. Už ne já, ale jedině On a zase jen a jenom On. Pane, tady jsem – ačkoliv nic nemám a nic nemůžu prosím na kolenou, přijmi mne…

• Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)
• …nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)

Slova Páně „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den“ (J 6,44) člověka vždycky dráždila a dráždit nepřestanou.

• „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (J 6,63–66)

Tak to je a bude. I křesťan konfrontován mnohými doktrínami Písma stojí před otázkou Pána:

• Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ (J 6,67)

Ale nemůže odpovědět jinak než:

• Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.  A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6,68–69)

3. Jistota spasení

Doktríny o předurčení vedou do úžasné jistoty pro Boží vyvolené, vždyť je psáno:

• Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen. (Ju 24–25)

Kolik křesťanů se dnes trápí v nejistotě své spásy? Kolik jich prožívá strach?

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1 Te 5,23–24)

4. Evangelizace

Proč někteří lidé tak odmítají evangelium a je jen málo těch, kteří chtějí slyšet? Jiní sice slyší, skoro bych řekl, že i rozumí, „zajímá“ je to, ale vůbec to neovlivňuje jejich život. Říkají, že věří v Ježíše, ale žijí úplně něco jiného! Proč je tomu tak, když dokonce odříkali modlitbu přijetí Pána? A co teprve strach, jaký jsem prožíval, když jsem někomu při výkonu své práce nestihl říci evangelium a on zemřel? Kladl jsem si to za velikou vinu a úplně ztrácel radost. Půjdou do zatracení sice kvůli svým hříchům, ale také kvůli mně, že jsem jim nestihl zvěstovat? Jak se má s těmito a jinými otázkami arminián vypořádat? Osobně vyznávám, že to moc nejde.

Když jsem ale přijal učení Písma o Boží svrchovanosti ve spasení, hodně mě to osvobodilo a dalo mi jasněji pochopit, co apoštol Pavel myslí, když říká:

• Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý? (2 K 2,15–16)

Mnohem více jsem si uvědomil, že spasení člověka závisí na Pánu samotném a ne toliko na mně a mojí službě. Přestal jsem se obviňovat a hledat neustále chyby ve svém zvěstování a zaobírat se myšlenkou úspěchu či neúspěchu evangelizací. A myslím, že za to vděčím právě pochopení Písma – a řádu spasení. Kdo je tu Pánem a kdo za vším a nad vším stojí? Čí je to vlastně dílo a co je jeho nejvyšším cílem?

• Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. (2 K 2,14)
• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Co k tomu dodat? – Vše pro Jeho slávu! Jak osvobozující!

• Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest. (Zj 4,11)
• Slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ A ty čtyři bytosti řekly: „Amen“; starci padli na kolena a klaněli se. (Zj 5,12–14)

Vždyť i pohanský král Nebúkadnesar poznal Svatého Izraele a vyznal svými ústy:

• Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit." (Dn 4,31–34)

A co teprve my – jeho lid, řekneme snad:

• Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! (Ř 9,14)
• Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,20–21)

Jakoby snad Pavel již před 2000 lety tušil, že nastanou spory ohledně Boží svrchovanosti ve spasení. Ne, žertuji. Pán to samozřejmě věděl, a proto svoji teologii jasně a stručně obhájil svým slovem.

Závěr

Někdy může být a také je křesťanům „kalvinistům“ vytýkáno, že jestliže je všechno tak přímo a jasně nalinkováno, tak proč se snažit a unavovat? Arminián bojuje o každou duši. Věřím, že tomu tak být nemůže, protože Písmo jasně hovoří:

• …které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,30)

A jak je povolal?

• Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘ (Ř 10,12–15)

Jestli někdo přehlédl Pánovo velké poslání:

• Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,19–20)

Pak to není problém učení kalvinistů, ale osobní neposlušnost daného bratra či sestry. Na druhé straně je až zarážející, kolik vlastně ve skutečnosti velkých kazatelů evangelia bylo a je mezi kalvinisty – čím to asi bude?

Tak a toto je můj pětibodový TULIPán – jak osobně vnímám přínos učení o doktrínách Ordo salutis.

∎