• Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstá­vá; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. (1 J 3,9)

Dnes ráno se vám chci k něčemu přiznat, k něčemu, co o mně málokdo ví. Mým nejoblíbenějším filmem je Kung-fu pan­da. Hlavní postavou tohoto filmu je med­ví­dek panda, který se jmenuje Po a mi­lu­je kung-fu. Pracuje v obchodě svého otce, pana Ping, kde prodává nudle, avšak jeho otec je kachna. Už asi každý z vás tuší, co je na tom zajímavé. Vždyť kachny mají peří, ale pandy mají srst. Kachny jsou malé, pandy jsou velké. Kachny kvákají a nemám ponětí, jaké zvuky vydává pan­da. Kachny umí létat, panda jen sedí a ne­dělá nic, kromě toho, že jí bambus a cvičí kung-fu. Po bydlí ve stejném domě jako jeho otec a má stejnou práci i stejné příjmení jako jeho otec. Nám je však jasné, že kachna Ping nemůže být jeho otec.

Poslechněte si první část verše devět: Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích. ... Tady to můžete vidět. Nikdo, kdo se narodil z kachny, nemůže být panda. A nikdo, kdo se narodil z Boha, nečiní hřích.

Co to znamená být narozen z Boha? Má takový člověk svatozář? Nebo snad vydává nějaké světlo? Nebo to znamená, že udělal tolik dobrých skutků, že získal nějaký svatý odznak od Boha, na kterém je napsáno „Bůh je můj Otec“? NE!

Narození z Boha závisí pouze a jedi­ně na Bohu. My v této místnosti jsme se narodili v různých částech světa. Mohli jste ovlivnit, kde a kdy se narodíte? Vy­bra­li jste si své rodiče? Narození je udá­lost, ve které jste sice hlavním účastní­kem, ale ovlivnit jste nemohli vůbec nic.

Ano, je pravda, že se člověk stane křesťanem vírou, když uvěří tomu, že Bůh je dokonalý a svatý a že člověk je hříšný a nesvatý. Člověk se stává křesťa­nem, když vloží všechny své naděje ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista, v toho, který byl vydán pro naše provinění a vzkří­šen pro naše ospravedlnění. Nebo jak říká Pavel:  

• Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. (2 K 5,21)

Křesťan je ten, kdo ví, že jeho život je hříšný a zotročený hříchem a že jeho je­di­nou nadějí a odpovědí je Kristus, který přišel nejen vzít naše hříchy, ale i zmařit skutky ďáblovy a osvobodit nás od moci ďábla (1 J 3,8).

Ale jak k tomu může dojít? Jak se stát Božím dítětem? Vlastní prací? Svými skutky? Poslechněte si Janovu odpověď.

• Přišel do svého vlastního, ale jeho vlast­ní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho při­jali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,11–13)

A Pavel to říká následovně:

• ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se na­má­há, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15–16)

Apoštol Petr:

• Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z po­míjitelného semene, nýbrž z nepo­mí­jitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. (1 Pt 1,23)

Jakub, pastor první církve v Jeruzalémě, prohlásil:

• Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zro­di­li slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

Znovu Jan: Kdo je narozen z Boha, ne­do­pouští se hříchu. Všimněte si, že to slovo narozen je v trpném rodě (pa­si­vum). To znamená, že my jsme to neudě­lali, my jsme jen příjemci. Naše narození byl skutek Boží. Můžeš najít novou práci, přestěhovat se, můžeš si i změnit státní občanství. Ale nikdo nemůže změnit svou přirozenost.

Můžete být adoptovaní, ale stále ještě budete mít biologické rodiče. Ne­můžete se změnit geneticky. Nemů­že­te změnit svou osobnost. Ale Bůh ji může změnit.

A Bůh to také dělá. Bůh nás skrze své evangelium mění zevnitř směrem ven! Boží moc radikálně jedná se srdcem člo­věka – ukáže mu jeho absolutní bez­moc a hříšnost. Bůh ukazuje lidem, že nej­vět­ší krize v jejich životě není jejich finanční situace, jejich vzhled, jejich hmotnost, bolestivé problémy ve vztazích nebo osa­mělost či zdravotní problémy. Bůh skrze svatého Ducha otvírá oči srdce, aby lidé viděli, že jejich největší problém je problém s hříchem. Bůh ukazuje li­dem, že je to jejich vzpoura a sebevláda, které přinesly Boží hněv. A že je to na prvním místě jejich vlastní vůle a vzpou­ra, která z jejich životů udělala takovou mizérii.

Jak jsme viděli minulý týden, Kristus nepřišel jednoduše odstranit hříchy, ale zničit Satanovu moc a vliv na naše ži­vo­ty. Satan přišel krást, zabíjet a ničit. A vše, co musíte udělat, je podívat se na svůj vlastní život a uvědomit si škody, které jeho lži přinesly!

Když se dostanete do bodu, kdy oprav­du poznáte, že hřích je vzpoura proti svatému Bohu a uvědomíte si, že si spravedlivě zasloužíte zemřít za své hříchy, nebudete moci udělat nic jiného, než uvěřit v Ježíše Krista, aby vám byly vaše hříchy odpuštěny.

Proto verš pět říká, že On přišel, aby vzal vaše hříchy. Ale nejen to. Verš sedm říká, že přišel zmařit činy ďáblovy. A jak nám ukazuje verš devět, evangelium je po­selství nejen o adopci, ale i zpráva o znovuzrození, o změně v jádru vaší by­tosti, o tom, že každý věřící je úplně nový člověk. Nezmění se váš vzhled, barva vla­sů, váha, finanční situace nebo váš stav. Promění se zdroj vašich problémů a trá­pe­ní, vaše srdce. A to Bůh udělal trvale.

Jan zde používá sloveso ve tvaru per­fek­ta. V řečtině se jedná o akci, dokon­če­nou v minulosti, která má trvalé násled­ky. Jinými slovy, ty jsi nový člověk. Nyní jsi schopný žít nový život, spravedlivý život, svatý život, radostný život. Jak? Protože jsi lepší než ostatní lidé, protože jsi více náboženský, protože chodíš do kostela a modlíš se? Ne! Další výraz nám říká: protože v něm zůstává Boží símě – v TOBĚ zůstává Boží símě.

To je zdrojem naší síly. To je důvod, proč je křesťan schopen žít ve sprave­dl­nosti – protože Boží símě v nás zůstává.

Ale co znamená símě? Nejčastěji se používá místo slova „zrno“. Ježíš neustá­le mluvil o tom, jak rozsévač rozhazoval zrno, nebo že království nebeské je jako hořčičné semínko (zrno). Ale to by zde nedávalo smysl. Toto slovo můžeme ta­ké přeložit slovem „potomek“. Napří­klad když farizeové říkali Ježíši:

• Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš ří­kat: stanete se svobodnými? (J 8,33)

Ale ani výraz potomstvo zde nefunguje, protože by nedávalo smysl, kdyby Jan napsal „protože jeho potomstvo v nás zůstává“. Ve skutečnosti se toto slovo ve verši devět vyskytuje v celém Písmu pouze na tomto jediném místě, a proto je dosti obtížné ho přeložit.

Ale pokud si položíme otázku: „Co to znamená, být něčí potomstvo? Co to zna­mená, že jsme potomkem nějakého člo­vě­ka?“ Myslím, že pak nám to bude jasné. Pokud je někdo z rodu Davidova, je Davidovým potomkem, znamená to tedy, že v něm koluje Davidova krev a on může sledovat svůj rodokmen zpět až k němu. Patří do rodiny té osoby.

Jsem přesvědčen, že právě to má Jan na mysli. Mít Boží „símě“, které v nás zů­s­tává, znamená, že náš původ je v Bo­hu, proto Jan řekl, že jsme zrozeni z Boha. Jsme z Boží duchovní linie. Apoštol Petr napsal:

• Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti. (2 Pt 1,4)

Petr nám odkrývá, co je Boží símě. Je to Jeho přirozenost v nás. Símě je Boží život v nás.

Proto poslední fráze nejen opakuje, že jsme se narodili z Boha, ale také vy­světluje, jaké jsou dopady toho, že Boží símě v nás zůstává. Takový člověk ne­mů­že hřešit, protože se narodil z Bo­ha. Nyní je ten verš velmi kontro­ver­z­ní. Mnohé odradí a na základě špatného výkladu tohoto verše vznikly i falešné doktríny. Snadno pochopíme, proč. Zdá se, že Janovo vidění je zcela čer­no­bílé, tedy: „křesťan nemůže hře­šit.“

Pokud by to byla pravda, mohl bych položit následující otázku: „Kolik lidí v té­to místnosti se vlastně může zapo­čí­tat mezi pravé křesťany?“ A odpověď by zně­la: „Nikdo.“ A to by byla špatná zprá­va. Pokud verš má tento význam, neměl bych ani kázat, protože ani já nejsem křes­ťan. Ale my víme, že to nemůže být správný význam, protože Jan už dříve napsal:

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klame­me sami sebe a pravda v nás není. (1 J 1,8)
• Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spra­ved­livého. (1 J 2,1)

Křesťan neztrácí svou spásu, když hřeší. A nemusí strávit 40 dní v modlitbách a v půstu na poušti, aby se ujistil, že je spasen. Když hřešíme, jdeme přímo ke Kristu, vyznáváme své hříchy a hned je nám odpuštěno! Víme, že po celý svůj život budeme hřešit, budeme selhávat.

Co tedy znamená, když Jan řekne, že křesťan nemůže hřešit? Sloveso „hřešit“ je v řečtině v přítomném aktivním (ne­do­konavém) infinitivu. Pokud Jan sku­teč­ně myslel „ten nemůže nikdy zhřešit“, musel by použít dokonavý tvar slovesa. Jan tedy neříká, že „křesťan nikdy nezhře­ší“, ale říká, že „křesťan nikdy nehře­ší“ (nežije v hříchu, nesetrvává v něm). Bude toužit po spravedlnosti a bude činit pokání. Český studjní překlad je nejpřesnější – „nečiní hřích”.

Ale chci, abyste si povšimli, že v ang­lič­tině a češtině máme napsáno, „nemů­že“. Řečtina však ve skutečnosti říká, „není schopen“. Řecké slovo je δύναταιa znamená „síla, schopnost“. Ten verš říká, že „křesťan nemá sílu nebo schopnost pokračovat v hříchu“.

To je úžasný verš. Jeho důsledky by­chom mohli přirovnat k „postižení“ od Boha. V našem světě je mnoho osob se zdravotním postižením. Je mnoho lidí, kteří jsou slepí, hluší nebo chromí, a pro­to říkáme, že jsou postižení. Něco se poka­zi­lo. Buď se nenarodili zdraví, nebo měli nehodu a zůstali postižení. Ale nik­do nikdy neslyšel, že by člověk toužil po zdravotním postižení. Slyšel jsem o oso­bách, které spáchali sebevraždu, aby ukon­čili své utrpení, ale nikdy jsem nesly­šel o někom, kdo by záměrně sám sebe oslepil nebo si zničil ušní bubínky, aby se stal zdravotně postiženým.

Ale tady ve verši devět je největší a nejkrásnější postižení na celém světě. Křesťan je božsky postižen. Když řekne­me, že jsme postižení, lidé se budou ptát: „Co se stalo? Nevidíš? Neslyšíš?“ Ale my můžeme říct: „Ne, já nemůžu hřešit.“ Před­tím jsme nebyli schopni nehřešit. Byli jsme otroci, spoutaní vlastní hříš­nou vůlí a vášněmi.

Poslouchejte, co napsal Pavel:

• Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovlá­da­né hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. (Ř 6,6–7)

Pavel říká otrok, ne sluha. Byli jsme otro­ky. Neustále jsme padali do hříchu, ne­schop­ni dělat to, co jsme věděli, že je správ­né. Přemýšlejte o tom, kolik zár­mutku jste zažili ve svém životě, když jste si uvědomili, že vše, co jste činili, neby­lo dobré, ale stále jste se snažili sami sebe přesvědčit o tom, že to bylo v pořádku. Kolik z nás pokračovalo po této cestě zou­fal­ství a zkázy, i když naše svědomí volalo: „NE!!!“. A proč jsme to dělali? Pro­to­že jsme byli otroky hříchu, zotročení vůli našeho těla a ďábla.

Poslouchejte znovu, co Pavel napsal:

• Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Sou­středění na sebe je Bohu nepřá­telské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,6–8)

Ti v těle jsou děti světa. Ti v Duchu jsou děti Boží. Vidíte, jak jsou postižení nevě­ří­cí. Nejsou schopni poslouchat Boha. Ale postižení věřících nehřešit je ve sku­teč­nosti božská schopnost. Nadpři­ro­ze­ný dar Ducha Božího – Boha v nás, který nám umožňuje žít ve spravedlnosti a sva­tosti pravdy. Ve svatosti, která „při­ná­ší pokojné ovoce spravedlnosti!“

Proto je test spravedlnosti jediná prak­tická zkouška, která nás může ujis­tit, že jsme skutečně v Kristu. Evange­lium opravdu má obrovskou sílu. Sílu, která nám umožňuje dělat nejen to, co jsme kdysi dělat nemohli, ale vzbuzuje v nás i touhu po tom, co jsme si kdysi nemohli ani přát. Kolik lidí se snažilo mi­lo­vat Boha? Kolik se snažilo milovat druhé? Kolik se pokusilo najít klid a štěs­tí v tomto světě nebo předstírat, že už to štěstí má? Ale semínko Boží je pravdivá a trvalá síla, která setrvává, zůstává a roste v našem nitru. Není to přechodná fáze nebo jen stav mysli. Jak říká Pavel v Ř 8, to je Duch svatý v nás. My jsme po­sedlí, ne světem nebo jeho démony, ale Duchem živého Boha. Jsme schopni hla­dovět a žíznit po věcech, které jsme kdy­si nenáviděli. To proto, že Duch Boží, se­me­no Boží, zcela mění naši přirozenost.

Jak tedy rozpoznáme, kdo je náš otec? Podle toho, jak žijeme.

Víte tedy, kdo je váš otec? Žijete z Božího Ducha? Nebo žijete podle těla?

Na tuto otázku si musí každý z nás poctivě a biblicky odpovědět. Odpověď nám totiž ukáže, kdo je náš skutečný otec.

Verš 10 nemůže být jasnější:

Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost…

Jak můžete vidět, ta otázka nás zasa­hu­je mnohem hlouběji. Neptá se jen: „Či­ní­te spravedlnost?“ Ta otázka spíše zní: Kdo je váš Bůh? Kdo je váš otec? A Jan říká, že určit našeho otce můžeme, když se podíváme na vlastní život – strom poznáme po jeho ovoci. Pokud byste byli Kung-fu panda a najednou by se ukázalo, že neumíte kvákat a nemáte ani peří a by­lo by více než zřejmé, že kachna není váš otec. Nebylo by nic platné, kdybyste se rychle začali učit kvákat a na svou srst si nalepovat peří. Nic by se tím nezmě­ni­lo. Je potřeba změnit samotnou podsta­tu, jádro osobnosti. To je případ křesťa­na. Není to někdo dokonalý, schopný za všech okolností dělat jen správné věci – je to ten, kdo byl proměněn ve své podstatě, uvnitř srdce i mysli – člověk, do kterého vstoupil Duch svatý, zabydlel se v něm a nyní ho začíná vést v myšlení a skutcích, které jsou v přímém protikla­du k jeho staré přirozenosti. Je to chvíle, kdy se panda probudí a vidí, jak mu z je­ho těla roste ocas s peřím. Není přile­pe­ný. A tak ví, že se něco změnilo.

Ani křesťan nemusí hned na začátku oplývat množstvím skutků. I jeho život může být stále poznamenáván hříchem. Ale brzy si začne všímat, jak mu začíná růst jedno pírko po druhém. Najednou přijdou první nové touhy. Pak další a další. A on poroste a jeho život se bude pro­měňovat a s tím přijde i potvrzení a ujištění, že Bůh učinil v jeho životě mnoho báječného a dobrého.

Stejně jako strom po zimě se nemůže jednoho rána probudit a být zcela pokry­tý zelenými listy a zralými plody. Ale jed­no­ho dne se probudí a všimne si, že na kon­cích větviček se začínají objevovat pu­pe­ny. A další den jsou větší a pak přij­dou květy a z těch květů začne růst ovo­ce a za­ne­dlouho se větve ohýbají pod množ­stvím chutného zralého ovoce. A pak už nebude pochybovat o tom, že je ovocný strom a že ovoce vyrostlo z něj a není jen připevněné nebo přilepené. Uvědomí si, že to nebyla jen náhoda – že na něm, na smrku vyrostla dvě tři jablíčka, ale že se stal skutečně ovocným stromem.

To říká Jan. V našem životě může a mu­sí být zřejmá radikální proměna skrze nové narození. Musíme nést ovoce a mít peří. Musí se projevovat sprave­dl­nost a hlad po ní.

Ve světě je mnoho křesťanů, kteří si na srst jen přilepí peří. Sesbírají popa­dané ovoce ze země a připevní si ho na vět­ve. Ale jejich vnitřní podstata se ne­změní. Budou konat křesťanské skut­ky, ale přesto nebudou mít opravdové srdce a jeho cit. A takoví lidé jdou, hledají a sna­ží se změnit život svými vlastními skutky; doufají, že když tomu budou vě­no­vat dost času a úsilí, stanou se tako­vý­mi, jakými je Bůh chce mít. Ale Bůh neří­ká „konejte spravedlnost, abyste se moh­li znovu narodit“. Říká: „Naroďte se znovu, abyste mohli konat sprave­dl­nost.“

Pokud dojdete k závěru, že váš život je buď bez skutečné spravedlnosti, nebo ta vaše spravedlnost je pouze posvát­ným aktem, můžete udělat jen jediné. Věřte. Věřte v Krista. Pohleďte na Krista. To je jediné, co vám Bůh ukládá – věřit v toho, kterého poslal.

Minulý týden jsme viděli ve verši osm, že Kristus přišel, aby zničil dílo ďáblovo. Je to Kristus a jenom Kristus, kdo je scho­pen proměnit samotnou naši podsta­tu. Jenom Kristus může zpřetrhat naše oko­vy a zachránit naše já ze třetí kapitoly Gene­sis. Protože celý svět v jis­tém smyslu stále žije v této kapitole. Člo­věk už nežije v zahradě, ale na poušti. A není to Bůh, kdo je jeho pánem, nýbrž lhář had. A  prostřed té pouště stojí strom – jiný než všech­ny ostatní. Strom, o kterém lidé ří­ka­jí, že na něm visel a zemřel muž, jehož krev smývá hříchy a usmiřuje lidi s Bo­hem.

Ale lhář had mluví k obyvatelům pouš­tě. Říká jim a připomíná, že pokud budou jíst ovoce ze stromu kříže, stanou se otroky živého Boha – Boha, který jim vez­me všechno štěstí, všechnu jejich svo­bo­du, učiní je otroky spravedlnosti. Umí­te si představit, jak hrozné to musí být, být otrokem spravedlnosti? Co bu­de­te dě­lat? Budete muset číst Bibli a modlit se, zatímco vaši přátelé se bu­dou bavit. V ne­děli budete muset vstávat před desá­tou ráno a jít na bohoslužbu, zatímco vaši přátelé se budou probouzet v cizích postelích. Budete muset tomu Bo­hu dát své peníze, čas, dokonce svůj život! A tak dnem i nocí Satan volá: „Drž­te se od kříže! Držte se od kříže!“

Ale jednoho dne, při procházce pouš­tí, přijdete k tomu stromu, abyste si od­po­činuli a skryli se před prudkým žá­rem slunce. A najednou stojí vedle kříže muž, kterého jste dosud neviděli.

Ten muž je mnohem moudřejší než kdo­koli z obyvatel pouště. A říká té una­ve­né duši: „Satan ti řekl, abys nejedl ze stro­mu kříže, je to tak.“ Ten ztracený od­poví: „Ze všech ostatních stromů mů­žeme jíst, ale ze stromu kříže jíst ne­smí­me, protože Satan řekl, že v den, kdy z něho pojíme, ztratíme všechnu radost, štěstí a potěšení a staneme se hroznými otroky živého Boha.“

Ten muž odpověděl: „Ach ano, sta­ne­te se otroky. A cožpak už nejste otroci? A jak můžete ztratit radost a štěstí, když žádné nemáte? Ale Satan ví, že v den, kdy pojíte, otevřou se vám oči a poznáte skutečnou pravdu o otroctví a svobodě.“

Když ten muž vzhlédl ke kříži a viděl ovoce, které vůbec nevypadalo lákavě, zaváhal. Jak by mohlo něco, co vypadá tak nechutně, být pro mě dobré? Proč by někdo toužil po tom, jíst něco tak odpu­di­vého – to by bylo bláznovství.

Ale nakonec díky Boží milosti natáhl ruku, vzal to příšerně vypadající ovoce a ochutnal. Nejdřív nic necítil. Pak, když se rozhlédl, vypadalo vše, co ho obklo­po­valo, úplně jinak. Viděl tu rozlehlou prázdnotu pouště, ve které žil. Zdálky viděl hada v jeho ošklivosti. Viděl svůj ži­vot takový, jaký byl, všechnu jeho prázd­no­tu, osamocenost a smutek. A vůbec po­prvé spatřil svůj hřích ve světle sku­teč­né pravdy. Znovu si ukousl. Tentokrát už byla chuť sladší a on uviděl toho mu­že, který visel na stromě, jako dobrého, spravedlivého a svatého. Muže, který přes­tože byl nevinný, vzdal se svého ži­vo­ta a vzal na sebe hříchy druhých.

A viděl, že ten muž stojí vedle něj, viděl Jeho slávu, Jeho dobrotu, Jeho světlo, Jeho radost a štěstí. Uvědomil si, že to je Kristus sám, ten, který visel na kříži a teď stojí vedle něj. A v radosti a vděčnosti padl ten muž k Ježíšovým nohám a uctíval Ho. A když vstal, byl to nový člověk s novými touhami a novými schopnostmi. A pomalu, den po dni, tý­den po týdnu, rok za rokem – nesl svým životem ovoce spravedlnosti. Amen

– Marcus Denny –
Biblický sbor křesťanů Kladno – zvukový záznam tohoto i dalších kázání z 1. Janovy najdete na stránkách www.bskk.cz.