Manipulace a nová elita

Ti, kdo ví, že většinový hlas společnosti není zaklínací formulí úspěšné demokracie, ale v dnešní době spíše iluzorní návnadou pro naivní dav, vidí hrozbu nástupu elitářské vlády a cílené manipulace. Uvažuje-li člověk o elitě vládnoucí garnitury autoritářského státu, pak nemusí hned pomýšlet na nedávný komunismus nebo jinou podobnou totalitu. Současné "demokratické" vlády mají k dispozici takové manipulační prostředky, jaké svět nikdy nepoznal.

Manipulační zručnost se začala rozvíjet ruku v ruce s biologickým a genetickým výzkumem šedesátých let. Záměr využívat poznatků biologie a genetiky v sociální politice lze pozorovat například na názorech Francise Cricka, nositele Nobelovy ceny za odhalení kódu DNA. V roce 1971 byl otištěn Crickův článek s názvem "Proč studuji biologii?". Crick zde vyzývá k plnému genetickému inženýrství a uvádí svůj motiv ke studiu biologie: "Mojí vlastní motivací, o níž jsem doposud hovořil jen velmi málo, je vlastně všechno a všude. Je těžké to vyjádřit jen několika slovy. Mám-li jednoduše říci, proč se zabývám biologickým výzkumem, pak to není jen z důvodů filozofických, ale i z důvodů, jež byste mohli nazvat náboženské."

Zatímco obecně tvrdil, že v konvenční formě je jeho přístup nenáboženský, sám přiznal: "... můj postoj je náboženský, protože se zabývá náboženskými problémy". Měl zcela jistě pravdu! Dr. Crick použil určitý systém víry založený na prestiži vědy, přestože jeho představy a návrhy neměly k  podstatě oné prestiže žádný logický vztah. Stěžejním bodem Crickových životních názorů byla myšlenka, že člověka lze zredukovat na chemické a fyzikální vlastnosti šablony vzorce DNA. Francis Crick je tedy svými zaknihovanými názory - redukcionista; to znamená, že člověka redukuje na elektrochemický stroj. Takový názor vede samozřejmě velmi rychle k představě, že člověk může být a měl by být ovládán, řízen, ba dokonce manipulován. V tomto článku dr. Crick popisuje setkání se studentkou významné kalifornské univerzity, která se jej otázala na datum jeho narození, jaký je jeho názor na Věk Vodnáře a astrologii. Dr. Crick uvádí: "Myslím, že z vědeckého hlediska je astrologie naprostým nesmyslem. Tak mě napadá, zda lidé, kteří ji berou vážně, by vůbec měli studovat na univerzitách." A kdo by tam podle vás, pane Cricku, měl studovat? Cožpak vy a vám podobní nemáte také své filozofické a "náboženské" motivy? Dr. Crick zde neřekl jen to, že obsah astrologie je chybný nebo nesmyslný, ale také, že by lidé s takovým názorem neměli na univerzitách ani studovat.

Ve svém článku " Proč studuji biologii? "se Crick vyjádřil k otázce mentálního chování:  "O mentálním zdraví bychom rádi věděli mnohem více, zejména do jaké míry je geneticky předurčeno a nakolik závisí na životním a společenském prostředí. Totéž bychom rádi věděli o inteligenci a tvořivosti." Cožpak z tohoto citátu není zcela jasné, jak osobnost člověka mizí a zaniká? Zbývají tu potom pouze dva příčinně podmiňující faktory - dědičnost a prostředí. Vůbec nezáleží, který je významnější. Každý faktor je totiž mechanistický. Člověk vlastní genetický kód a žije v prostředí, které ovlivňuje produkty daného kódu. To je podle Cricka a dalších evolučních deterministů vše, čím člověk je. Moderní deterministé nepředkládají pouze neškodné abstraktní teorie. Říkají, že člověk nemá možnost svobodné volby, aby ovlivnil svůj způsob života. Člověk je prý pouhým produktem psychologického, sociologického a biochemického podmínění. S přijetím deterministických představ o člověku se lidé začali vědomě nebo podvědomě otvírat tomu, aby s nimi bylo jednáno jako se stroji. Oni sami pak jednají s druhými stejným způsobem. Každá teorie determinismu sebou nese určitou míru manipulace. Manipulaci jsou vystaveni dokonce i ti, kteří koncepci člověka coby produktu psychologického, sociologického a biochemického podmínění odmítají. Manipulace je v dnešní době hrozbou bez ohledu na to, zda většina lidí determinismus uznává nebo ne. Ve skutečnosti jsou tyto manipulační možnosti k dispozici každé vládní moci, každému státu a jsou dokonce do určité míry dávno používány.

Dr. Crick pokračuje: "Nejdůležitější závěr, který lze z dnešní biologie vyvodit, je tento: přirozený výběr je nesmírně významný. Podstatou přirozeného výběru jsou náhodné procesy. Přirozený výběr není naprogramován předem, ale je poháněn nahodilými událostmi. Náhoda je jediným skutečným zdrojem pravé novoty." Přirozený výběr tedy není naprogramován, je prý řízen náhodou. Dále dr. Crick uvádí: "Zde nelze stanovit žádný obecný trend evolučního směru. Přirozený výběr je ještě chytřejší - myslí na kombinace a způsoby, jak dělat věci, které nejsou předurčeny." Všimněme si Crickova vyjadřování - přisuzuje totiž přirozenému výběru vlastnosti osobnosti. V knize "Původ genetického kódu" Crick píše slovo příroda s velkým P a v díle "O  molekulách a lidech" přírodě říká "ona". Jinými slovy - zosobňuje to, co je podle definice jeho vlastního deterministického filozofického systému neosobní. Proč? Protože není schopen čelit důsledkům "neosobnosti". S takovým závěrem není schopen žít, i když se jej snaží filozoficky prosazovat. Tento druh zosobňování neosobního poskytuje úlevu všem těm, kdo jsou chyceni v síti "odosobnění". Podle vlastní definice dr. Crick žil v neosobním vesmíru, ale pomocí konotace jazyka jej zosobňuje. O přirozeném výběru říká, že je "chytrý", že "myslí" apod. Tímto způsobem vyjadřování, pomocí druhotných významů slov s  citovým zabarvením, si ulevuje od tlaku skutečnosti.

V poslední části článku se Crick věnuje tématu biologie a politiky a jak by měl stát nakládat s biologickým výzkumem. Dr. Crick tu odpovídá: "Myslím, že je nám všem známo, anebo si alespoň začínáme uvědomovat, že budoucnost je v našich rukou, že si do určité míry můžeme dělat, co se nám zlíbí. Co se tedy děje v současnosti? S  jistotou víme, že pomocí technologií můžeme lidským bytostem usnadňovat život a provádět změny. Naše činnost je neodborným vrtáním do systému. Velmi zřídka se však uvažuje o základní otázce - jaký typ člověka vlastně chceme? Smyslem lékařského výzkumu je snaha vyléčit co nejvíce nemocí, zejména rakovinu a choroby srdeční. Avšak co se za takových okolností bude dít? Co se stane, budeme-li jednoduše prodlužovat život? To znamená, že populace rychle zestárne. Vypracujeme na základě stabilní populace a úmrtnosti věkovou distribuci? Lékařský výzkum by se měl soustřeďovat spíše na ochranu světa před senilitou." Dr. Crick tím ve skutečnosti říká "upravme humanitární pojetí medicíny a začněme hned." A dále pokračuje: "Bude to záležitostí lidí, kterým je dnes od 15 do 25 let. Vidíme tedy, že je zcela nasnadě hovořit o tom, kolik lidí by mělo na světě být.

V současnosti (1971) ještě nezvažujeme, kdo by měl být v příští generaci rodičem, kdo by měl být narozen a kde, kolik dětí na rodinu atd. Dnes zde platí taková obecná dohoda - budeme-li k sobě ohleduplní, budeme-li mít každý raději ne více než 2 děti, pak bude všechno vyřešeno. Domnívám se, že to není zdaleka pravda. I za těchto okolností, pokud se lidem dostane více lékařské péče, vznikne nezdravá biologická situace. Potom bude určitá skupina lidí rozhodovat, kdo se narodí a kolik dětí kdo bude mít. Máme právo rozhodovat, kdo má být narozen?

Díváme-li se na biologii z tohoto hlediska, pak je to obor skutečně revoluční. Právě tento obor vytvoří nové chápání, jež naplní společenské vědomí. Biologie již není tak jednoduchá a prostá jako bývala. Zahrnuje i tak spletité věci, jakým je z hlediska psychologie vzájemné chování lidí ve společnosti. Problémy nevyřešíme pouhým zásahem do genetického materiálu. Budeme se muset zamyslet. Nezačneme-li se těmito úvahami zabývat, bude se jimi zcela jistě zabývat někdo jiný." A  Crick svůj článek uzavírá slovy: "Docházíme ke stěžejnímu bodu - je třeba výchovy a vzdělávání mladých lidí. Je sice hezké, když si něco přečteme v časopise nebo v novinách, ale jestliže se člověk něco učí ve škole, pak to přijme a je naprogramován to použít i v praxi. Chceme-li dospět k novému názoru na člověka, musíme o tom přemýšlet." Autor si zjevně přál, a jeho současní stoupenci si přejí, aby bylo téma "biologická povaha člověka a genetické inženýrství" obsaženo v osnovách škol od nejnižších stupňů.

Je-li člověk tím, co tvrdí dr. Francis Crick, pak není ničím víc než sumou čehosi neosobního + času + náhody; pouhopouhou skladbou molekul, jen o něco složitěji rozptýlenou energetickou částicí. Naše současná generace s  pomocí Crickova názoru znevažuje lidský život. Na jedné straně zabíjí živé nenarozené děti a na straně druhé nemá daleko od zavedení euthanasie pro starší a nemohoucí osoby. Humanismus dosahuje v současnosti vrcholu své nehumánnosti. Francis Crick je tedy jeden z mnoha, kteří kladli a kladou důraz na okamžité a plné využívání genetického inženýrství. Otázka genetického inženýrství je často považována spíše za science-fiction a není brána příliš vážně. Zatím! Lidé, jako byl dr. Crick a jeho současní následovníci, by nás však rozhodně neměli ponechávat ve lhostejném klidu. Jedná se vesměs o nositele Nobelovy ceny, přední sekulární vědce, filozofy a pedagogy na nejvyšších místech světového akademického fóra. Jejich vliv je v oblasti biologické manipulace obrovský. Crickův názor, že lékařství je hrozbou, protože udržuje na živu nemocné a staré na úkor příští generace, je nebezpečný. Nebuďme naivní a nemysleme si, že inteligence musí být nezbytně spojena s "vysokou morálkou". Toho, že se chytří a vzdělaní pánové dopouštějí nelidských experimentů, jsme svědky každý den.

Problém genetického inženýrství ale musíme vidět vyváženě. Ne všichni v tomto oboru mají stejné názory jako dr. Crick. Zvažujeme-li genetické inženýrství, pak musíme uvést, že mnohé z  postupů nejsou stále proveditelné - např. růst dítěte naprosto mimo tělo matky (in vitro) nebo výroba nekonečných duplikátů jednoho jedince bez použití mužských i ženských prvků, tedy asexuálně. Tyto metody však mohou být skutečností v blízké budoucnosti, a proto jsou součástí celého problému, eticky i prakticky. Některé, jako např. transplantace, jsou s  úspěchem užívány dnes. V tomto případě jde ještě stále o velký pokrok, za který můžeme být vděčni. Avšak i tento výdobytek lékařského pokroku způsobuje etické problémy. Komu takovou nadstandartní péči poskytneme a kdo ospravedlní preventivní nebo předčasné odebírání potřebných orgánů? Dnes považujeme za kritérium smrti nehybnou přímku na monitoru osciloskopu po 24 hodin, což má znamenat nulovou činnost mozku. To není sám o sobě etický problém, ale dveře k legálnímu udržování těl s nefunkčním mozkem (neomortů) k odběru orgánů jsou plně otevřeny. Celou problematiku lze tedy charakterizovat jednoduše a jasně. Bez absolutní linie, kterou křesťanství z hlediska definice člověka poskytuje, vedou věci, jež mohou být samy o sobě dobré, ke ztrátě humanity. Bez absolutních hodnot křesťanství člověk ztrácí význam. Jeho hodnota mizí. Bez významu a hodnoty je vystaven nebývalé manipulaci ze strany vládnoucí elity nebo určitého řídicího akademického centra. Odmítá-li člověk biblické křesťanství, pak je strůjcem svého vlastního novodobého pádu.

Dalším příkladem podobného problému je péče o bezdětnost manželů. Taková bezdětnost je často řešena umělou inseminací s použitím manželova semena. Toto je jistě velká pomoc mnoha manželským párům. Ale co v případě spermie dárce, jiného muže? Současný zákon Anglie považuje dítě narozené za těchto podmínek za nelegitimní. Ve Spojených státech při některých rozvodových řízeních soudcové rozhodli, že děti matky a neznámého dárce jsou nelegitimními produkty cizoložství, a proto na manžela nespadá vyživovací povinnost. A jaký by měl být další krok? Vědecká příručka "Naše budoucí dědictví - volba nebo náhoda" odpovídá: "Snad nejrozumnější by bylo koncepci legitimnosti úplně vymazat." Dojde-li v budoucnosti k uplatnění tohoto návrhu, pak se soudobá morálka posune ještě blíže ke svému tragickému konci. Význam rodiny je snižován již dnes. Podle evropského parlamentu mohou spolu žijící homosexuálové adoptivně založit rodinu. Jaký bude vztah rodičů a dětí v budoucnosti? Podle zmíněné příručky mají být změny morálky a zákona provedeny na základě jakýchsi "sociálních zábran". Je to jen příklad skutečnosti, kde zákon současnosti je pouze zákonem sociologickým, nikoliv morálním.

Metody genetických změn, které by vyléčily genetické choroby a pomohly tak jednotlivcům, oceňuje jistě každý z  nás. Oddělit jedinečnost člověka, kterou mu přisuzuje biblické křesťanství, od křesťanských hodnot však nevyhnutelně znamená pozvolnou ztrátu lidskosti. S postupem plného genetického inženýrství se otevírají dveře k nebývalé manipulaci. To se netýká jen otázek - kdo by měl mít děti a kolik, jaká by měla být nová generace, ale je to volání po společenské elitě, která by rozhodovala, jaký typ člověka je ve společnosti třeba, a která by prováděla genetický výběr. To už tady bylo a ne jednou.

Je zajímavé, že dr. Watson, spoludržitel Nobelovy ceny s dr. Francisem Crickem a sám horlivý stoupenec evolucionismu, před něčím takovým hlasitě varoval a označil tyto snahy za velmi nebezpečné. Lidé, zejména mladí, jsou naprogramováni humanistickou ideou, že člověk je pouze souborem molekul. Díky této filozofii, a její výuce na všech stupních škol, je odolnost vůči manipulaci, krok za krokem, oslabována. Moderní člověk nezná žádnou hranici, co by neměl dělat, co je morální a co ne. Zbývá mu tedy to, co dělat může. Morální povinností se stává pouze to, co je v dané chvíli sociologicky přijatelné. Bude to, co je dnes považováno za nemyslitelné, nemyslitelným i za deset let?

Člověk se již dávno nepovažuje za kvalitativně odlišného od nečlověka. Biblické křesťanství lidem poskytovalo jediný možný základ k chápání své jedinečnosti a důstojnosti - byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Moderní doba však křesťanství nahradila náboženstvím humanismu. Lidé jsou pod vlivem humanismu již dost dlouho. Skrze tuto filozofii jsou pomocí školství a masmédií indoktrinováni dogmatem, že objektivní pravda neexistuje. Jak morálka, tak zákon jsou považovány za relativní názory jedince nebo společnosti. Lidé postupně, ale jistě, přijímají různé formy manipulace. Na tomto místě se můžeme zmínit o díle Jacquese Monoda "Nutnost a náhoda". V této knize jsou vystaveny manipulaci všechny hodnoty. Monodova teorie, že všechno je produktem náhody, nevycházela z jeho vědeckého pozorování, ale spíše z učení Camusova existencionalismu. Tato filozofie byla základem většiny jeho prací. S Monodem se věda stala daleko spekulativnější. Jeho vědecká prestiž totiž u mnoha lidí vzbuzovala důvěru, přestože není mezi její vědeckou a spekulativní částí žádná souvislost. Monod správně argumentuje, že z přírody, tedy z toho, co jest, nelze nikdy odvodit to, co by mělo být. Neuznává žádné morální a etické hodnoty. Podle něho je veškerá existence jednoduše to, co vzniklo přirozeně - slepou náhodou. Protože holá existence nemůže poskytnout žádné morální normy, žádné hodnoty, tak, podle Monoda a jemu blízkých, si člověk musí hodnoty zvolit zcela svévolně a libovolně. Přijme-li člověk takové myšlení, pak nemá k nastolení absolutistických hodnot příliš daleko.

Arthur Koestler navrhoval, aby se vědecký výzkum věnoval vývoji chemického prvku, který by člověka uváděl do stavu klidu a umírněnosti. Na základě svého evolucionistického přesvědčení Koestler předpokládá, že se u člověka zachoval trojí mozek - mozek plaza, mozek koně a unikátní mozek lidský. Koestler naléhavě vybízel k vývoji chemikálie, která by nějakým způsobem vnášela mezi tyto tři mozky klid a umírněnost, aby jej zbavovala agresivity. Tím v podstatě navrhoval použití jakéhosi supersedativa. Dokonce navrhoval, aby tato droga byla rozpuštěna do pitné vody. Tím by ji přijímali všichni. Koestlerův návrh se měl týkat především obyvatelstva velkých měst. Jde o další princip manipulace.

Kermit Krantz, šéf gynekologického oddělení univerzitní lékařské fakulty v Kansas City, v roce 1969 navrhl aplikaci antikoncepčních prostředků do všech zdrojů pitné vody. To mělo údajně udržovat celosvětovou populaci v tzv. přiměřených mezích. Další pak dodali, že vláda by měla vlastnit i deaktivátor dané drogy. To znamená, že by stát rozhodoval o tom, kdo a kdy má mít děti. Zní to skutečně hrůzně. Nejde však o žádnou fikci. Tyto snahy, zejména v oblasti genetického inženýrství, jsou dnes ještě daleko nebezpečnější a zabývá se jimi celá řada předních světových genetiků. To vše za podpory humanistických myslitelů, z nichž se mnozí honosí titulem - nositel Nobelovy ceny.

José Delgado z Univerzity v Yale patří k těm, kteří začali aplikovat čidla do mozků opic a epileptiků, aby mohli ovládat jejich chování. Ve svém projevu k radě UNESCO zabývající se lidskou agresí Delgado prohlásil: "V lékařství dojde k nevídané revoluci. Agrese bude ovládána senzory. Bude to revoluce tak významná, jakou byla revoluce při objevu antibiotik pro léčbu infekčních onemocnění. Budoucí společnost bude psycho-civilizována pomocí E.S.B. - elektrické stimulace mozku."

Kenneth Clark, americký sociopsycholog, předseda Americké psychologické asociace (A.P.A.), v roce 1971 zdůrazňoval, že by měli být všichni političtí vůdcové přinuceni brát anti- agresní pilulky, jako léčivo proti agresivitě. Ještě nedávno obhajoval psychotechnologii, tedy experimenty s řízením pochodů v lidském mozku.

Prof. Russell Lee ze stanfordské univerzity přednesl následující požadavek - všichni veřejní političtí činitelé by se měli každoročně podrobit důkladným psychologickým testům. V případě, že to psychologové budou považovat za nezbytné, by se nálezy z těchto testů měly přednést parlamentu, a ten by doporučil státníka zbavit úřadu.

Jak Clark, tak Lee však opomenuli "malý" problém. Ten, kdo by vlastnil předpis na přípravu dané drogy nebo řídil psychologické testy, by byl neomezeným králem!

Hovoříme-li o sociologické manipulaci, pak nám vyvstávají tři otázky:

- kdo bude kontrolovat kontrolory?

- co se stane, když již nyní člověk přestává rozlišovat a vědět, co by měl dělat, oproti tomu, co dělat může?

- je-li lidstvo jenom tím, co tvrdí moderní člověk, tedy pouhým velkým shlukem molekul, proč má člověk vůbec hodnotu?

Katastrofální hrozba těchto tří otázek je skutečná. Nezamyslíme-li se nad nimi dnes, pak zítra již může být pozdě. Nikomu snad není třeba připomínat fašistické nebo sovětské nápravné ústavy, tzv. "psycho-fyzické léčebny na převýchovu mentálně postižených jedinců". Napravování nemusí být prováděno tak krutým způsobem, jak je popsáno například v knize "Komnata 7". Systém mentální převýchovy není součástí jen fašistických nebo komunistických států. Každá moderní autoritářská vláda, byť demokratická, vlastní k manipulaci téměř neomezené prostředky.

Televize a film jsou dokonalými manipulačními prostředky. Manipulace pomocí masmédií umožňuje měnit názory a chování lidí. Čím více jsou tyto způsoby užívány, a bezmyšlenkovitě přijímány, tím více se mění názory lidí na sebe samé, a tím více je nenápadná manipulace přijatelná.

Sublimní ovlivňování - opakované, bleskové střihy určitého námětu na v televizí nebo kině; probíhá v takové rychlosti, že divák ani neví, že něco viděl. Přesto je těmito střihy ovlivněn. V  jednom experimentu bylo divákům sublimně, skrze zdánlivě nepostřehnutelné střihy, vnucena koupě jednoho nealkoholického nápoje. Po skončení filmu lidé vůbec nevěděli, že se na plátně objevila reklama na nápoj. Přesto toho večera zmizely zásoby daného zboží z okolí kina do jediné! Tato manipulační technika je prozatím zakázána, ale v cestě k jejímu použití stojí pouze zákon. Kdyby začalo být sublimní televizní poselství používáno, nikdo by to ani nepostřehl. Nezapomínejme, že dnešní zákony mají s absolutními principy pramálo společného. Jde o naprosto svévolná rozhodnutí člověka, při nichž se zvažuje pouze dané momentální společenské dobro.

Ve skutečnosti televize s divákem manipuluje skrze běžné pořady. Časté přerušování pořadů reklamami a rychlými střihy odvádí pozornost a nedovoluje souvislé přemýšlení. Divák televize sleduje zpravodajství vlastníma očima a žije v domnění, že je součástí scény a má pocit většího přímého objektivního poznání. Pro mnohé se stává to, co na obrazovce vidí, mnohem pravdivější, než co na vlastní oči pozorují v okolním světě. Ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Divák nesmí nikdy zapomenout, že každá minuta televizního vysílání je již sestříhanou verzí. To, co pozoruje, není událost sama, ale její sestříhaný symbol. Člověku je nabídnuta iluze objektivity a pravdy. I kdyby byl kameraman jakkoli neutrální, vždy jde jen o iluzi. Fyzická omezenost kamery totiž obsahuje z  celkové situace jen určitý prvek. Pohne-li se kamera o tři metry doprava, bude ona "objektivní realita" úplně jiná. Navíc, v daném obrazu je téměř vždy obsažen subjektivní názor režiséra, kameramana nebo střihače. Ona hypotetická neutralita kameramana je opravdu neuskutečnitelná. Žádný člověk totiž není neutrální. Když na obrazovce spatříme osobnost z politického života, pak to nikdy není ten člověk, jakým ve skutečnosti opravdu je. Vidíme pouze image - obraz, představu toho, koho bychom podle záměru autora vidět měli. Někdo rozhoduje o tom, co máme vidět a jak. Každá událost, myšlenka, poselství mohou být filmově sestříhány tak, že se z ní stane dokonalá propaganda. Sedíme-li večer před televizí, nebuďme snadnou obětí manipulace. Dnes existují zpravodajské organizace, vydavatelství novin a rozhlasové stanice, které zprávy přímo tvoří. Tato "tvořivá" schopnost vychází z určitého druhu syndromu, psychiky nebo rozpoložení mysli člověka. Zkrátka - z jeho světového názoru. To se netýká pouze žurnalistických kruhů, ale i kruhů vládních, vědeckých, pedagogických atd. Síla dopadu těchto uměle vytvořených zpráv nespočívá ani tak na kvantitě jejich vydání, ale spíše na prestiži a společenském postavení popisovaných nebo popisujících osob. Hrozba prvního řádu vězí zejména v tom, jsou-li takové zprávy záměrně překrouceny a upraveny tak, aby posluchače nebo čtenáře zmanipulovaly. Nelze říci, že pouze tisk a masmédia mají vše na svědomí. Nemůžeme je vždy házet do jednoho pytle. Nicméně, média mohou být dokonalým prostředkem manipulace.

Nakonec bychom neměli opomenout manipulační možnosti vysoce výkonných počítačů. S jejich pomocí lze ovládat celé společnosti, každého člověka. Jinak řečeno - co by se asi stalo, kdyby měl takový počítač k dispozici Stalin nebo Hitler? Znovu si uvědomme, že totalitní způsob vlády nemusí být podmíněn jen fyzickým násilím nebo diktaturou silné osobnosti. Autoritářská vláda může vzkvétat i za demokracie. Postačí jen změna způsobu myšlení davu. Není třeba hned pomýšlet na změnu ze dne na den, ale spíše na pozvolný rafinovaný způsob organizace státu a "věcí veřejných". Někteří nemusí s narůstající manipulací souhlasit, ale kdo v tomto relativistickém věku stanoví hranice? Mnozí z těch, kteří horlivě zastávají osobní svobody, a považují se za pravicově smýšlející, jsou současně oddáni názorům, že odpovědnost řešit všechny společenské potřeby jako byt, práci a zdravotní péči má právě stát.

Sociologickou se tedy stává nejenom věda a zákon, ale i zpravodajství. Objektivita se začíná v humanistickém rámci úplně ztrácet. Ideologie humanismu prorostla společnost ze všech stran. Souhlasí-li humanistický názor vůdčí světové nebo národní elity s názorem producentů zpráv, pak jde o  manipulační autoritářství prvního stupně. Totalitu nemusí charakterizovat pouze represe a násilí. Manipulace autorit může stejně tak vzejít i z ústavodárného usnesení. Jak prohlásil jeden z vysoce postavených vládních činitelů Spojených států amerických: "Legislativní (zákonodárná) diktatura není o nic lepší než exekutivní (výkonná) tyranie." Řídicím centrem by mohla být i nějaká polooficiální organizace. Přesně toto řešení bylo navrženo v Anglii i Spojených státech k potlačení občanského chaosu. Může jít i o organizaci mezinárodní, jakou je například Organizace spojených národů. A co když k něčemu takovému již dávno dochází?

Nezná-li člověk absolutní hodnoty biblického křesťanství, Boží pravdu - absolutní vztažný bod, měřítko, pak se nevyhnutelně stane obětí manipulace. Je-li biblická pravda odstraněna nebo zapomenuta, pak bude nahrazena pomocí manipulačních technik novodobou diktaturou. Není třeba ani žádného světového spiknutí nebo dohody. Snaha zaměřovat se na odhalování mezinárodních spiknutí a vidět v potenciálních komplotech jediné ohrožení objektivity, nám zamlžuje daleko větší nebezpečí. Většina z těch, kteří stojí na nejvlivnějších a prominentních postech ve školství, v politickém životě apod., sdílejí s mocnými představiteli masmédií stejný humanistický názor a z velké míry jej vědomě uplatňují v praxi. Nejde o žádné science-fiction. Humanistický relativismus prorostl svět, je bohem téměř každého státu, nepochybně i našeho.

Ústředním poselstvím biblického křesťanství je doktrína o přístupu člověka k  Bohu skrze Kristovu oběť na kříži. Poselství spásy má však i svůj druhotný význam. Na základě biblického křesťanství lze stanovit zákon, absolutní morálku i formu nechaotických svobod. Jsou-li svobody, zákon a morálka od biblických principů odtrženy, stávají se destruktivní silou vedoucí k chaosu a anarchii. Stane-li se to, pak můžeme citovat Ericka Hoffera: "Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu." Potom slova dobrý - zlý, levý - pravý, správný - špatný pozbývají na významu. Není mezi nimi rozdíl. Jsou to pouze dvě cesty vedoucí ke stejnému konci. Mezi autoritářskou vládou pravice a levice není rozdíl. Určitá autoritářská elita bude pozvolně vyvíjet na společnost takový nátlak, až se společnost v postupujícím chaosu zhroutí. Má-li si potom člověk vybrat mezi svobodou a pořádkem, vybere si pořádek i za cenu nastolení totalitního režimu. Za určitého krizového období ztichne každý hlas proti. Většina lidí přijme novou totalitu z touhy po osobním klidu a blahobytu, z touhy po řádu i z apatie. Přijme diktát, který by zajistil formou nějakého politického systému soukromé podnikání a chod každodenního života. Cožpak k tomu nedochází již nyní? Uvažujme, ptejme se a dožadujme se přímých odpovědí, braňme se! Ne-li, budou nás příští generace proklínat za zbabělost a obětování jich samých pro naše vlastní sobectví a cynismus.

- P. Bartoš - F. A. Schaeffer: "How should we then live", volné zpracování