Upřímnost je populární mantra našich dnů. Upřímnost je to jediné, na čem záleží, nejde o objektivní pravdu, správnost nebo dobro toho, co je činěno. Ale pokud upřímní věřící nebudou činit pokání, stihnou je strašlivé následky v den zúčtování.

První kniha Letopisů, 13. kapitola, je dokonalou ilustrací, která dává za pravdu mému kazatelskému znepokojení. Připomíná temné dny izraelské historie, kdy Hospodin zúčtoval se svým vyvoleným lidem, protože sice jednali upřímně, ale chybně, a to nezůstalo bez následků.

Připomeňme si příběh Uzy, který napřáhl ruku, aby zachytil schránu, protože spřežení vybočilo z cesty a to jej stálo život. Celé události předcházelo mnoho porad a celé shromáždění Izraele, kněží i lid, považovali přemístění Boží schrány za správné. Než se vydali na cestu, lid oslavoval, bujaře křepčil před Bohem, zpívali za doprovodu citar, harf, bubínku, cimbálů a pozounů. Šokující Uzovo usmrcení zůstává posvátným varováním, jako neonový varovný nápis, jak fatální následky mohou mít dobré úmysly.

Ti, kdo jsou bezmezně oddaní upřímnosti a dobrým úmyslům, mohou být celým příběhem a tím, jakého Boha představuje, hluboce pobouřeni a dokonce i rozhněváni. Stačí jen malý test, který odhalí vnitřní postoj a reakci k celé události. Podívejme se na to, co se odehrává v myslích upřímných a kam mohou vést podobné rouhavé myšlenky. Následující prohlášení se dá nalézt na internetu:

Jste překvapeni, že Bůh Uzu zabil za to, že se snažil udělat něco dobrého? Říkáte si: no to je tedy pěkné. Za to, že se Uza obětavě snažil uchránit schránu před pádem, byl Bohem zahuben. Mě to vůbec nepřekvapuje, protože vidím Boha takového, jaký opravdu je; neodpouštějící tyran plný nenávisti, který nemá žádné pochopení a uznání pro vlastní stvoření.

Podívejme se, kam podobné rouhavé myšlenky člověka mohou zavést. Upřímní věřící nedosuzují Uzův obětavý zásah, ale jedním dechem odsuzují Boží svaté rozhořčení a spravedlivé odsouzení považují za zlo! Jsou přesvědčeni, že Boží záměr společně s upřímnými dobrými úmysly mají být pro Boha dostatečné. Pokud tomu tak není, pak vše ostatní považují za vážný nedostatek Božího charakteru. Všimněme si nenápadného náznaku, že Boží povinností je, aby byl bez ustání milosrdný, zatímco pomíjejí fakt, že On milost uděluje podle svého svrchovaného rozhodnutí a záměru. Každý jednotlivý příklad Boží trpělivosti, odpuštění a potěšení prokázaného hříšným lidem by nás měl uvádět do neustálého údivu a vděčnosti. Uzovo usmrcení se nám nemusí líbit, ale z Božího úradku bylo spravedlivé. Místo toho, aby člověk upřímný svůj postoj změnil, Boha kritizuje a odsuzuje tím více, čím víc se liší jeho pokřivená perspektiva od svaté Boží přirozenosti a Jeho svrchovaného jednání s člověkem.

Když k celému příběhu přistupujeme s bázní před Hospodinem, musíme být hluboce zaujati Jeho svatostí, mocí slova a chválou, která mu v každém okamžiku náleží. Ani na okamžik nemůžeme očernit nebo znevážit Jeho ryzost. Není divu, že Písmo zdůrazňuje bázeň před Hospodinem, abychom Mu sloužili bezvýhradně a věrně, abychom žili ve svatosti a poslušnosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na Boží milost (Joz 24:14; 2K 1:12; Ef 6:24). Deformovaná víra a nemístné chvály jsou urážkou svatého Boha, který zná naše nitro a motivy daleko lépe než my sami.

Na příkladu Boží odvety v Uzově příběhu vidíme, že samotné dobré úmysly nestačí. Neobstála příprava na cestu, jednomyslnost lidu, opatrnost těch, kteří byli pověření převozem, ani nový povoz, Hospodina neoslovily chvály, zpěv a křepčení lidu, i když se všichni společně snažili ze všech sil Pána Boha uctívat. Nakonec i Uza sám, tím že vztáhl ruku, aby schránu zachytil před pádem, ve svém srdci chtěl svým činem vykonat dobrý skutek, aby Boha nerozhněval. To vše bylo v tomto příběhu zdůrazněno. Přesto vše poukazuje na nedostatek poslušnosti a Boží přísný soud. Hřích, který v Bohu vzbudil hněv, byl nedostatek víry a důvěry. Ta měla pravděpodobně vycházet z instrukcí, které byly všem zúčastněným dobře známy, ale zúčastnění jednali podle svého rozumu. Levité nebo ještě přesněji Kehatovci, měli přesné instrukce, jak mohou schránu přenášet. Způsob, jak ji nést, bylo přímé nařízení. Ke schráně byly připevněny kruhy, skrze něž byly provlečeny dřevěné sochory pokryté zlatem, měly spočívat na ramenou nosičů, k této službě pověřených. Těm bylo přikázáno pod trestem smrti, aby se archy ani žádných svatých předmětů nedotýkali (Nu 4:15). Takové bylo Boží nařízení. Při převozu archy David se souhlasem kněží i lidu překročil Boží nařízení tím, že místo toho, aby schránu nesli k tomu určení nosiči, naložili a vezli schránu na novém povozu taženém spřežením volů (1Pa 15,12-15).

Mimochodem Bůh byl vůči všem zúčastněným milosrdný i v tomto případě. Jen Kéhatovců, nosičů schrány, bylo 120 a Hospodin usmrtil jen jednoho z nich. Vina padla na kněží, všechen lid a byly jich tisíce; přesto nebyl nikdo z nich potrestán ani odměněn za jejich upřímnost a jednomyslnost, ale byla jim prokázána milost. A nejen to, Hospodin jim všem později požehnal; vydal nová nařízení a nakonec byla schrána podle Božího řádu umístěna do stanu ve městě Davidově.

Horlivost pro Boha bez pravého poznání a duchovní znalosti Božího slova je charakteristická pro nábožensky založené upřímné věřící, kteří zůstávají ztraceni ve svém hříchu, podobně jako odpadlíci pravé víry Izraele v době apoštola Pavla (Ř 10,1-2). Ti všichni měli nesplnitelné ambice – zakládali si na vlastní spravedlivosti a Bohu se nepodřídili (Ř 10,3-4).

Když přijde na náboženství, to je právě to, k čemu lne lidská přirozenost. Masy upřímně věřících lidí podléhají iluzi, že vlastně nezáleží na tom, čemu věříme, důležité je, abychom věřili upřímně. Nezáleží na tom, jakým způsobem Boha chválíme, hlavně že jej chválíme; nezáleží na tom, jakou víru vyznáváme, jaké denominaci dáváme přednost, hlavně že věříme upřímně. Všechna náboženství světa kladou důraz na upřímnost a toleranci, stačí věřit v nějakého boha, každý jej může nazývat jiným jménem. Tito upřímní hlasatelé víry nevidí, že se za ní skrývá modlářství, nemravnost a hřích, který odporuje jediné pravé biblické víře křesťanů (Ef 4,5). Stejně jako starodávní Židé ignorovali Boží nařízení a pochybovali o Jeho spravedlivosti, upřímní věřící pochybují o tom, že jediná spravedlivost, která může ospravedlnit hříšníky, přichází jedině skrze Ježíše Krista. Hospodina je třeba chválit v pravdě. Ke svrchovanému Bohu máme přistupovat s bázní a věrně sloužit bezvýhradně a věrně (Joz 24:14). Pokud tato slova nemají zůstat pouhou formalitou, je třeba věnovat opravdovou pozornost tomu, co od nás Hospodin očekává a co vyžaduje; není možné hovořit o spasení jinak, než skrze biblickou jednomyslnost, ne jednomyslnost lidskou. Přijatelná chvála pravého Boha je určena jím samým, tak jak nám ji v Písmu ukázal, ne aby byly naše bohoslužby vedeny podle lidských představ a stylů, které se do církví vloudily upřímnou snahou přiblížit se k nevěřícím. Písmo je dostatečným vodítkem a měřítkem, co je Bohu milé a dostatečným varováním před lidskými i satanskými svody. Svět nenávidí pravdu, ale pokorní a věrní věřící jsou vděčni, že uniknou věčnému zatracení, které upřímná, ale nebiblická víra vydává za cestu ke spáse a jednotě církví.

D. Scott Meadows, kazatel reformovaného baptistického sboru, Exeter, New Hampshire, USA http://cbcexeter.sermonaudio.com

Překlad: Klára Steiger