Jestli jste Pána Boha nikdy nezklamali, nejsou tato slova určena vám. Ale jestli jste Mu někdy něco slíbili a neudělali; jestliže jste se rozhodli, že skoncujete se starým hříchem, ale opakovaně jste prohráli, jestliže vás provází vina za minulé hříchy, pak jsou tato slova určena právě vám. Dnes můžete od Boha přijmout opravdovou naději.

Marek do svého záznamu o Kristově vzkříšení vložil dvě krátká slova, která jsou nadějí nás všech, kteří jsme selhali a zklamali jsme Boha: „zvláště Petrovi“.

• Marek 16:7-8 Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Zde se můžeme ptát, proč se anděl, který mluvil s ženami u prázdného hrobu, přidal slova „zvláště Petrovi“? Jsem přesvědčen, že vzkříšený Ježíš přikázal andělovi, aby přidal i tato slova. Petr, který bídně zapřel Pána Ježíše Krista! Petr, který se vychloubal svou oddaností a věrností, ale nakonec selhal daleko více než všichni ostatní ustrašení učedníci! „Zvláště Petrovi“ – jak tato slova musela Petrovi zvonit v uších. Na ten výstup Petr nemohl zapomenout. A teď přicházejí ženy s radostnou novinou, že hrob je prázdný. Petr se zřejmě krčí někde v kouktu naprosto zdeptaný a v totální depresi. A pak, když slyšel z úst žen slova „zvláště Petrovi“, úplně ožil. „Co jste to řekly?“ Jste si jisté, že anděl vyřkl moje jméno? Zopakujte přesně, co jste slyšely? Je to doslovné?“

Znalci Markova evangelia potvrzují, že bylo psáno pod Petrovým vlivem. Představte si Marka, jak píše, asi brkem: „Jděte, řekněte učedníkům,“ Petr se mu dívá přes rameno a říká Markovi: „Synu, nezapomeň napsat ‚zvláště Petrovi!‛“ Pamatujete, je to tentýž Marek, který Petra na jeho první misijní cestě zklamal. Můžete si být jisti, že každé slovo je pečlivě a přesně zaznamenáno. A právě tato dvě slova nás budou provázet tímto zamyšlením.

Vzkříšený Spasitel je nadějí všech, kteří selhali a Boha zklamali. Z Petrova života můžemem vysledovat tři vhledy na to, jak může vzkříšený Spasitel proměnit naše selhání v naději:

1. Žádné selhání nemůže zůstat skryto před zrakem vzkříšeného Spasitele. Od Adamova prvního hříchu je přirozenou lidskou reakcí při selhání skrýt se před Bohem. I když je to nesmyslné a nemožné, vždy to zkusíme. Zkuste zvážit následující:

A. Ježíš věděl o Petrově selhání dříve, než se to stalo. Připomeňme si rozhovor, který se mezi nimi odehrával. Petr si byl jistý sám sebou a řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív, než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ On však ještě horlivěji prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě“ (Mk 14:29-31). To, co se odehrálo později, Petra překvapilo, ale nepřekvapilo Krista. Ten znal Petra daleko lépe, než on sám sebe.

B. Pán Ježíš Petrovo selhání zaznamenal ve chvíli, když k němu došlo. Lukášovo evangelium popisuje celou tu hroznou událost, kdy Pán Ježíš musel snášet zesměšňování a Petr Ho na vnějším nádvoří zapřel. Petr ještě ani nedokončil svoji promluvu, když kohout zakokrhal. A Lukáš dodává ta mrazivá slova: „Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra“ (Lk 22:61). Jaký to musel být pohled! Bylo v něm více, než lze vyjádřit slovy! V Ježíšově pohledu se spojovala láska s pokáráním. Není divu, že Petr z místa odcházel a hořce plakal.

C. Pán Ježíš upozorňuje na Petrovo selhání také potom, co se tak stalo. To plyne ze slov „zvláště Petrovi“. Pán Ježíš se netvářil jako by se nic nestalo. Tuto událost nepřehlížel ani neignoroval. Právě naopak, vrátil se k ní. Ani my nemůžeme skrývat svá selhání a přestoupení před zrakem Spasitele. On toho o nás ví mnohem více než my sami. On zná každou naší špatnou myšlenku ještě dříve, než se v naší hlavě zrodí. On dopředu zná každé hrozné slovo, které vyslovíme. On ví, jak ho zklameme za týden nebo za rok. On ví o každém našem selhání, ví o všem, co právě činíme, na co myslíme. Nepřehlíží je a nechce ani, abychom je přehlíželi my. Očekává, že svá selhání nebudeme přikrývat, ale vyznáme Mu je.

Nestalo se vám ještě, že vám Bůh připomněl během nějakého hříchu, že On to vidí? Kdysi jsem četl příběhy „Božího vanutí“ od Raymonda Davise, kde popisuje probuzení v Etiopii ve 30. a 40. letech. Protože byla válka a zemi pustošili vojáci, byl nedostatek jídla. Jeden etiopský křesťan musel opustit svoji rodinu, aby našel nějakou práci. Když se po roce vracel domů s veškerým výdělkem 25 dolarů, byl přepadem lupiči a o vše přišel. Byl tak rozčilen a rozhněván, že opustil své křesťanské vyznání a vydal se za mocným čarodějem a léčitelem Alemem, aby proklel ty, kteří jej zbili a okradli.

Čaroděj po léta nevycházel z domu, kde žil jako poustevník v temnotě. Nemyl se a nestříhal si vlasy. Sotva do jeho domu vstoupil křesťan, pocítil přítomnost duchovní moci. Dříve než promluvil, čaroděj naléhal, aby mu prozradil jméno jeho boha. Křesťan se zastyděl a začal vysvětlovat, proč za ním vlastně přišel. Čaroděje křesťanův problém vůbec nezajímal. Chtěl pouze vědět o duchovní síle, která vstoupila do jeho domu. Když se zahanbený a pomstychtivý křesťan trochu vzpamatoval, začal hovořit o Kristu. Když řekl, že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých, Alemu byl velice rozrušen. Uslyšel odpověď na to, na co tak dlouho čekal – existuje někdo, kdo je mocnější než satan. Otevřely se mu oči, uvěřil dobré novině Pána Ježíše Krista, začal docházet do církve a časem patřil k vedoucím osobnostem společenství.

I když si myslíme, že se svého selhání nějak zbavíme, náš Pán nám jej v pravý okmažik připomene. On má své způsoby, jak nás upozorní, abychom se konečně vypořádali s tím, co před ním skrýváme. Klameme sami sebe, jestli si myslíme, že před vzkříšeným Spasitelem něco navždy skryjeme. Nezavírejme oči před svými poklesky, ale vyznávejme je okamžitě. To je vždy první krok k nápravě.

Teď si možná říkáte, jestliže před vzkříšeným Spasitelem nemohu vůbec nic skrýt, moc naděje nemám. Neklesejte na mysli a vytrvejte! Slova „zvláště Petrovi“ nám ukáží, že nic není ztraceno.

2. Osobní selhání nás nemohou oddělit od Boží lásky.

To mohu říci, protože:

A. Petrovo selhání mohlo být sotva horší. Nechci poukazovat na chudáka Petra, stejně se mohl zachovat kdokoli z nás. Kdybychom byli ve stejné situaci, zrovna tak hrozně bychom selhali. Přesto si sotva dovedeme představit větší selhání než to Petrovo. Téměř tři roky byl v Ježíšově přítomnosti. Slyšel, co vyučoval. Viděl zázraky, které vykonal, byl jedním z nejbližších dvanácti učedníků. Byl u toho, když Ježíš vzkřísil z mrtvých Jairovu dceru. Na vlastní oči viděl Ježíše v Jeho slávě na Hoře proměnění. Jestli kdy Pán Ježíš potřeboval lidskou oporu, bylo to v noci v Getsemanské zahradě a během událostí, které následovaly.

Všechno se ještě zhoršilo tím, že Petr si uvědomoval, že poslední slova, která ho Ježíš slyšel promluvit, byla slova zapření v okamžiku, kdy byl Pán Ježíš v nouzi. Je strašné žít s myšlenkou, že vaše poslední slova, která jste pronesl k někomu, koho nadevše milujete, nebyla taková, jaká byste bývali chtěli. Petr prožil temnou sobotu, sužován myšlenkou, že poslední slova, která ho Ježíš slyšel promluvit, byla slova zapření a naprostého selhání. Pán Ježíš nechal Petrův příběh zařadit do Bible, aby nám ukázal, že i přes naše nejhorší selhání a pády máme naději! Možná, že někteří z vás jste hluboce věřící, znáte svého Pána a Spasitele, ale v minulosti jste udělali něco strašného, co vás nepřestává trápit. Toto tajemství nosíte v srdci a nedokážete je někomu vyznat. Stydíte se, že nemůžete stát před tváří Pána a lidí. A právě ta dvě slova „zvláště Petrovi“ nám dávají naději, že nás žádné selhání nemůže oddělit od lásky vzkříšeného Krista. I když Petrovo selhání bylo tak vážné.

B. Kristova láska byla větší než Petrovo selhání. Boží láska je vždy větší než naše selhání. Všimněme si tří projevů Ježíšovy lásky k Petrovi, které se vztahují i na nás:

• Kristova láska zná každého hříšníka jménem.

Většina z nás může citovat verše z Janova evangelia, 3:16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Bůh chce, abyste věděli a cítili, že vás osobně miluje navzdory vašemu hříchu. Svou neobyčejnou lásku nám projevoval i tehdy, když jsme byli ještě hříšní. Římanům 5:8: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“

Bůh není jako komiksová postava, která rozčileně křičí: „Mám rád lidstvo, ale ty lidi nemohu vystát!“ Bůh miluje jednotlivce, hříšníky. Proto říká „zvláště Petrovi“. Při jiné příležitosti řekl: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 9:4-5). Boží slovo, které slyšíte, promlouvá se stejnou naléhavostí a láskou i k nám. Jestliže jste ho zklamali, volá vás k sobě vaším jménem.

• Kristova láska jedná s každým hříšníkem osobně a soukromě.

Ježíš nepostavil Petra před ostatní učedníky na pranýř. Je pravda, že Petrovo selhání se odehrálo na veřejnosti, a proto nakonec náš Pán obnovil vztah k Petrovi za přítomnosti ostatních učedníků. Všichni známe Ježíšovu třikrát opakovanou otázku v přítomnosti ostatních apoštolů: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (Jan 21,15-17). Přesto se Pán s Petrem setkal nejprve v soukromí a mluvil s ním osobně o jeho hříchu. Hovoří o tom Lukáš 24:34, kde učedníci říkají dvěma mužům z Emaus: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Další zmínku najdeme v Pavlově obraně vzkříšení, kde zaznamenává, že poté, co byl Pán vzkříšen z mrtvých, „ukázal se Petrovi, potom Dvanácti“ (1K 15,5).

O těchto setkáních neznáme další podrobnosti. Musela proběhnout velice brzy o první velikonoční neděli. Šlo o příliš osobní a důvěrné rozhovory, než aby byly zaznamenány v Bibli. Ale jedno je jisté – během těchto soukromých setkání došlo k usmíření Pána Ježíše a Petra. Stejně musíme být s Bohem na osobní rovině usmířeni i my. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat. V Boží přítomnosti musíme vyznat své hříchy, prožít a pocítit Jeho odpuštění. Nemá zájem o to, aby nás před ostatními zostudil tím, že by vynášel naše hříchy na světlo veřejně. Pokud se jedná o obnovu důvěry, kdy je třeba něco veřejně vyznat – hřích se odehrál na veřejnosti – učiňme to s pokorou, lítostí a Boží pomocí. Primární je osobní setkání se Spasitelem, kde vyznáváme, že jsme se provinili proti Jeho svatosti.

• Kristova láska je založena na milosti, ne na lidském úsilí.

Pán Ježší nekáral Petra slovy: „No tys tomu dal, styď se!“ Nikdo z nás nemůže své hříchy odčinit. Nepomohou nám žádné odpustky ani pokusy o nápravu. Boží láska tak nefunguje. Účinná je jedině Boží milost, která na selhání nehledí. Boží milost je nezasloužená přízeň. Nikdo z nás nemůže vykonat, učinit nebo odčinit cokoliv, čímž bychom si ji zasloužili. I kdybychom se znažili sebevíc, kdybychom slíbili nebo si odepřeli, nemůžeme si Boží milost zasloužit. Je-li možné udělat cokoli, čím bychom si ji zasloužili, pak milost přestává být nezaslouženou přízní – Bůh nám ji dluží. Milost však můžeme pouze přijmout! Je třeba ji přijmout tak, že Bohu vyznáme, že jsme zhřešili proti Jeho svatosti. Uvědomme si, že nikdo z nás si Boží milost nezaslouží. Pamatujme, že Pán Ježíš Kristus zemřel na mém místě, že nesl můj trest. Pak nám odpustí všechny naše hříchy. Jeho očišťující moc je jako vlna z oceánu. Lidská přirozenost nemůže přijmout koncepci Boží milosti. Mnozí lidé žijí v iluzi, že mají Boha na své straně, protože jsou slušní nebo výjimeční lidé. Bůh si své nevybírá podle zásluh, nevybírá si ani ty, kteří patří do klubu ctihodných a vážených. Milost nás však pokořuje, protože ji můžeme přijmout jedině tehdy, když si uvědomíme, že si ji nezasloužíme. Boží láska jedná na základě milosti, a proto existuje naděje pro každého hříšníka, bez ohledu na to, jak velký je jeho hřích. Žádné, ani sebevětší selhání nás nemůže oddělit od lásky vzkříšeného Spasitele, když se k Němu jednoduše obrátíme a milost přijmeme. Viděli jsme tedy, že selhání není možné skrýt před zrakem vzkříšeného Spasitele, ani nás nemůže oddělit od Jeho lásky. A konečně:

3. Selhání nás nevylučuje ze služby vzkříšenému Kristu. Náboženský systém založený na lidských zásluhách by Petra vyloučil z řad apoštolů nebo by ho srazil na nejnižší příčku apoštolské důležitosti. Ale Bůh používá právě ty, kdo selhali nejvíce, aby z nich učinil trofej své milosti jako viditelnou ukázku pro všechny ostatní. Byl to právě Petr, kdo na Letnice kázal, zapřísahal a napomínal naslouchající, aby přijali jeho slovo, byli pokřtěni a právě toho dne se přidalo na tři tisíce lidí. Petr se stal Božím nástrojem a byla ustavena církev (Sk 2:36-47). Z toho plynou dvě ponaučení:

A. Bůh používá naše selhání, aby nás něco naučil.

V časopise Křesťanství dnes jsem četl násludjící příběh: Jeden z nadějných manažerů v IBM se pustil do riskantní spekulace, která způsobila firmě ztrátu deseti milionů dolarů. Když si jej zakladatel firmy Tom Watson st. pozval na pohovor, mladý muž vyhrkl: „Myslím, že očekáváte moji rezignaci?“ Watson odpověděl: „To nemyslíte vážně. Právě jsme utratili deset milionů dolarů za vaše školení!“

Z Písma je nad jakkoukoliv pochybnost zřejmé, že Petrovo „školení“ skrze selhání nebylo zbytečné. Jeden z důvodů, proč selhal, byla jeho osobní pýcha a sebedůvěra. Petr řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne“ (Mk 14:29). Náležitě poučen řekl později: „Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas“ (1Pt 5,5-6). Petr také selhal v Getsemanské zahradě, a když měl bdít a modlit se s Ježíšem, usnul. Později napsal: „Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“ (1Pt 4:7). Petr také chtěl zbrkle zabránit nespravedlivému Ježíšovu zatčení a ohnal se mečem a napadl veleknězova sluhu. Jaký obrat v něm musel nastat, když později píše: „Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1Pt 2:20-21). Petr byl překvapen a zaskočen, když zapřel Ježíše před obyčejnou služkou. A později napsal: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, a čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1Pt 3:15). Petr se ze svých selhání poučil. Když říkám, že pro ty, kdo selhali, naděje trvá, nikoho nenabádám, aby selhání považoval za nezbytnou cestu k růstu a posvěcení. Selhání nevede ke svatosti, o niž máme usilovat. Bůh často používá naše osobní selhání, aby nás učil růst v poslušnosti. Jestliže se z nich stejně jako Petr poučíme, pak nás Bůh použije jako své služebníky.

B. Bůh používá naše selhání, aby se z nich ostatní poučili.

Vzpoměňme si na to, co řekl Pán Ježíš Petrovi, když předpovídal jeho selhání: „Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22,32). Později jej pověřil následující službou: „Buď pastýřem mých ovcí“ (J 21,16). Pán Ježíš používá ospravedlněné hříšníky, aby napravil a posílil ostatní hříšníky. Umíte si představit, jak se asi Petr cítil při kázání o letnicích? Mezi přítomnými mohli být i ti, kteří slyšeli Petrovo zapření Pána Ježíše v tu noc, kdy byl všemi zrazen. Petr si mohl říci: „Jak mohu promlouvat k těmto lidem, kteří znají moji minulost?“ Petr se nevydal vlastním myšlenkám, ale věřil, že hříšník, kterému bylo odpuštěno, musí povědět o hojnosti milosrdenství Pána Ježíše Krista. Skutečnost, že Hospodin vám odpustil, může přinést obrovskou naději těm, kdo si vaše minulé hříchy pamatují.

Na závěr

Možná nepatříte k těm, kteří selhali kolosálním způsobem. Svědky vašeho selhání nejsou davy lidí, možná o nich ani nikdo neví. Jedno je však jisté. V přítomnosti Boží svatosti jsme všichni grandiózně selhali. Nezdráhejme se přiznat si to, tak jako apoštol Pavel, který napsal: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.“ (1Tm 1:15-16). Apoštol Petr se mohl dohadovat s apoštolem Pavlem, kdo z nich je větší hříšník, ale určitě by se nepřeli o to, jak úžasnou milost Bůh prokázal všem, kdo selhali. Slova anděla „Jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi“ promlouvají i k nám – ještě jsme nedohráli. Výzvou zůstává, zda jsme ochotni přijmout odpuštění vzkříšeného Spasitele a pokračovat až do konce.

Otázky k zamyšlení

1. Jsou některé hříchy natolik závažné, že jsou neodpustitelné?

2. Znamená to, že Boží milost také odstraní následky hříchů a selhání? Pokud ne, je to opravdová milost? Viz Ga 6:7.