Novozákonní teologie růstu

Zjeveným Božím záměrem je, abychom všichni dorůstali

• k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. (Ef 4,13, NBK)

Tímto před nás Bůh staví celoživotní cestu, která má být charakterizována růstem, a to jak na osobní, tak na společné rovině.

Náboženská svoboda, které se již dvacet let těšíme, nám otevřela nové možnosti a příležitosti. Přinesla s sebou však i nové výzvy. Máme k dispozici široký výběr často importovaných strategií a programů k podpoře křesťanského růstu. Problémem je, že různí lidé a různé křesťanské skupiny nebo církve rozumějí duchovní dospělosti mnoha různými způsoby. V nabídce je mnoho různých žebříků, po nichž můžeme šplhat vzhůru a mnoho strategií, jak učinit naše šplhání co nejefektivnější. Potíže však mohou nastat, pokud se zapomeneme pozorně podívat, zda jsou tyto žebříky opřeny o tu správnou stěnu a zda jsou ‚ergonomicky vhodné‘ pro konkrétní lidi, jimž chceme pomáhat. Spíše než začínat své úsilí o podporu růstu druhých hledáním programů a strategií, měli bychom začít definováním výsledků tohoto procesu (tj. jak vypadá ta stěna, o níž bychom měli náš žebřík opírat). Potřebujeme rozvíjet takové chápání duchovního růstu, které je pevně zakotveno v biblických principech. A zároveň potřebujeme rozumět bohatství prostředků, které nám Bůh dává k tomu, abychom mohli dorůstat ve zralé a celistvé křesťanské osobnosti.

Základním předpokladem našeho růstu je „uchvácení pravdou“. K tomu je však nutné oprášit biblické chápání této kategorie, které se z naší společnosti vytrácí.

Nerůst je nenormální

Hlavními výrazy, které řecký Nový zákon používá v souvislosti s růstem, jsou sloveso auxanó a podstatné jméno auxósis. Jsou používány pouze v pozitivním významu a označují kvalitativní nebo kvantitativní proměnu. Tato slova se často objevují v metaforách popisujících přirozené procesy biologického růstu do zralosti nebo procesu budování s cílem kompletizace. Nacházíme je v metaforách biologických (růst lidského těla – Ko 2,19; Ef 4,15–16), botanických (růst rostlin – Mt 6,28 a 13,32; Mk 4,8; Lk 13,19; 1 K 3,6–7) nebo stavebních (budování domu nebo chrámu – Ef 2,21). Jako takové poukazují na skutečnost, že růst křesťanů je něco přirozeného a očekávaného, není to v křesťanském životě „nepovinný předmět“. Měl by být charakteristikou Božích dětí, a to jak na úrovni osobní, tak společné, eklesiologické. Absence růstu je patologický stav, který je v rozporu s Božím záměrem pro nás a neslučitelný s Božími přikázáními (např. 2 Pt 3,18; 1 Te 4,3; Ř 12,1–2). Biblickým imperativem je také existence cílevědomého vyučování uprostřed Božího lidu, které má tento růst podporovat (Mt 28,18–20; 2 Tm 2,2; Ko 1,25–29; Sk 2,42; viz též Dt 4,5–8; 6,4–9 (Šéma); 31,10–13 („veřejné vyučování“)).

Kristus jako zdroj a cíl růstu

Podle Božího slova je nezbytným předpokladem opravdového duchovního růstu „zůstávání v Kristu“ a v Jeho slovu (J 15,1–11). Tak, jako ratolesti nemohou růst a nést ovoce samy od sebe, nezůstanou-li ve kmeni, ani my nejsme schopni prožívat duchovní růst do křesťanské dospělosti a nést ovoce k Boží slávě, aniž bychom zůstávali v Ježíši. Jak ukazuje tato pasáž, růst je též spojen s „prořezáváním a čištěním“ (v. 2), ale v konečném důsledku vede k „plnosti radosti“ (v. 11). Apoštol Pavel rovněž hovoří o Ježíši jako o základu naší víry a zdůrazňuje, že nikdo nemůže položit základ jiný (1 K 3,11; Ef 4,16). Dospělost, k níž má duchovní růst vést, je „kompletnost“ (plnost) posuzovaná měřítkem kompletnosti Kristovy; Božím záměrem je, abychom rostli „v míru postavy Kristovy plnosti“ (Ef 4,13, KMS; viz též Fp 2,5). Ježíš je tedy nejen zdrojem, ale též cílem našeho růstu. V praktické rovině ovšem nemůžeme v našem životě kompletní podobnosti Kristu dosáhnout, můžeme k ní pouze dorůstat. Duchovní růst se tak stává otevřeným celoživotním procesem dospívání v Bohu a „vztahování se k tomu, co je před námi“ (srovnej Fp 3,7–15).

Růst a proměna

Důležitými biblickými výrazy v souvislost s růstem jsou slova odvozená od řeckého kořene morfé (který nám ne náhodou připomíná slovo metamorfóza používané i v češtině) s významem formovat, přetvářet, proměňovat se. Stejné slovo popisuje v evangeliích změnu, která se s Ježíšem udála na ‚hoře proměnění‘ (např. Mk 9,2).

V Ř 12,2 (NBK) Pavel říká:

• Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. 

Být ‚transformován‘ znamená projít hlubokou a komplexní proměnou charakteru i jednání. Podstatou této transformace je směr od způsobů a měřítek tohoto světa do Kristovy podoby. „Stádia mravní proměny křesťana jsou tato,“ říká John Stott, „nejprve je naše mysl obnovena skrze Boží slovo a Ducha; potom jsme schopni poznat Boží vůli a toužit po ní; a potom jsme skrze ni v rostoucí míře proměňováni.“

Ve 2. Korintským Pavel prohlašuje:

• My všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme přetvářeni v týž obraz, od slávy k slávě. (2 K 3,18, KMS)

Richard V. Peace vidí v této pasáži tři důležité skutečnosti ohledně naší proměny:

Za prvé, transformaci přináší náš prožitek Boží slávy. Jsme proměňováni tím, jak spatřujeme Jeho božskost. Za druhé, cílem této transformace je, abychom byli proměněni do podoby Pána, kterého vidíme, i když jen matně (jako ve starověkém zrcadle z leštěného kovu). Za třetí, tento proces je postupný a progresivní, směřující od jednoho stupně k dalšímu. V této pasáži je definován cíl i proces duchovního formování.

Cíl této proměny je ještě explicitněji vyjádřen v listu Galatským:

• Děti moje, znovu vás v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus. (Ga 4,19)

Růst znamená, že máme být přebudováni, vytvarováni, předěláni, změněni z jedné formy do jiné, až budeme odrážet Kristovu podobu.

Role Boží a lidská

Role Boží. Duchovní růst jako takový je dílem Božím (1 K 3,6–7). Křesťanský život nezačíná ani nepokračuje na základě lidského úsilí. „Jsme přece jeho dílo,“ píše Pavel Efezským (Ef 2,10) a je si:

• ... jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6) 

Též tělo Kristovo „roste Božím růstem“ (Ko 2,19) a Pavel plísní Galatské, že sice začali žít z Ducha, ale sklouzli znovu ke spoléhání se na sebe a dodržování Zákona (Gal 3,3).

Role každého člověka. Růst však přesto není automatický. Každý z nás je také volán k osobní spoluzodpovědnosti za svůj vlastní růst (i když jej jako takový nemůžeme v sobě sami ‚vypůsobit‘). Použijeme-li biologickou metaforu, máme se sytit, abychom se mohli proměňovat z dítěte v dospělého, máme usilovat o hodnotnou stravu (1 Pt 2,2; Žd 5,12–14, srov. Mt 4,4), použijeme-li botanickou metaforu, máme v Kristu zapustit kořeny (Ko 2,6–7), abychom z Něj mohli čerpat živiny k růstu, košatění a přinášení ovoce, použijeme-li stavební metaforu, máme se stávat živoucími kameny v Boží stavbě, které jsou v procesu výstavby vzájemně formovány a obrušovány (Ef 2,20–22, 1Pt 2,5).

Role pastýřů. Jako pastýři v církvi si musíme být vědomi toho, že my sami také nemůžeme v lidech růst způsobit. Je to Bůh sám, kdo dává růst. Používá k tomu však prostředí, v němž a skrze nějž pracuje svým Duchem a volá nás jako své spolupracovníky k tomu, abychom cílevědomě pomáhali takové prostředí vytvářet a kultivovat. Jsme zváni k účasti na Jeho díle prostřednictvím „zasévání“ a „zalévání“ (1 K 3,7–9; Ko 2,19). K růstu do „plné míry Kristovy dospělosti“ (Ef 4,13, NBK) dává Bůh církvi své duchovní dary, které zahrnují pastýře a učitele (Ef 4,11–13). Na jedné straně se tedy musíme vyvarovat pokušení brát na sebe v procesu růstu druhých lidí roli Ducha svatého, na druhé straně však sloužíme našim bratrům a sestrám s vědomím našeho povolání k tomu, abychom cíleně usilovali o podporu jejich duchovního růstu po vzoru apoštola Pavla, který se obrací na jemu svěřené stádce se slovy:

• Děti mé, které opět v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus. (Ga 4,19, NBK)

Růst – a v čem?

V Novém zákoně je s konceptem růstu explicitně spojeno několik dalších termínů, další s ním souvisejí implicitně. Bible přímo hovoří o několika klíčových věcech, v nichž by křesťané měli růst. Vyjadřuje očekávání, že bychom měli růst „ve víře“ (2 K 10,15; 2 Te 1,3). V této souvislosti je nutné si uvědomit (jak to vyjadřuje i kontext těchto pasáží), že rostoucí víra je vždy něčím, co se projevuje navenek – nese ovoce a je svědectvím o moci evangelia. Druhým termínem je růst „v poznání Boha“ (v plnosti významu tohoto konceptu, jak je chápán v hebrejské epistemologii). Objevuje se jak v Pavlově modlitbě, tak Petrově příkazu křesťanům (Ko 1,10; 2 Pt 3,18). Za třetí, Pavel se raduje z růstu křesťanů„v lásce“ a zároveň se za něj i modlí (1 Te 3,12; 2 Te 1,3). Použití slova pleonazó (namísto zmíněného auxanó) pro růst naznačuje, že se jejich láska má rozhojňovat takovým způsobem, že bude přetékat a „překypovat“ všude kolem. Neustálé prohlubování nezištné lásky k druhým má být pro křesťanský růst charakteristické. Za čtvrté, jsme volání k tomu, abychom rostli „v milosti“ (2 Pt 3,18).

Růstu do křesťanské dospělosti napomáhá používání darů, které Bůh dal církvi, aby své vyvolené „připravil k dílu služby“ a také „mluvení pravdy v lásce“ (Ef 4,11–15). Duchovní růst souvisí s posvěcováním a obnovou mysli (1 Te 4,3; Ř 12,1–2; 1 Pt 1,13nn). Znamená odkládat hříšné jednání a postoje a destruktivní návyky, které ubližují druhým (jako jsou zloba, lest, přetvářka, závist, pomluvy) a toužit po „nefalšovaném duchovním mléku“, jímž je Boží slovo (1 Pt 2,1–2). Duchovní dospívání se také projevuje rostoucí stabilitou, vytrvalostí, pevností, zakořeněním v pravdě Božího slova a schopností správně věci rozsuzovat (Ef 4,14). Znamená rozvoj Kristova charakteru v nás. Rostoucí víra (spojená s narůstající mírou ctnosti, poznání, sebeovládání, vytrvalosti, zbožnosti, bratrské náklonnosti a lásky) nás chrání před tím, abychom byli:

• Nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. (2 Pt 1,5–9)

Je také velmi důležité povšimnout si, že většina pasáží hovořících o růstu je adresována společenství místní církve, a nikoli jednotlivcům. Pro křesťanský růst je podstatný kontext komunity víry, těžko lze „do plnosti Krista“ dorůst v izolaci.

Růst ve společenství

Známky duchovního růstu jsou ve své podstatě sociální, vztahové. Projevují se ve vztahu k Bohu, Jeho slovu a Jeho stvoření, ve vztahu „k bratřím“ (sestry z toho nevyjímaje) a ve vztahu ke ztracenému světu. Naše západní kultura má sklony dívat se na Boží slovo s perspektivou západního individualismu. Pasáže jako Ef 4,14 („nesmíme nadále zůstat nemluvňaty“, NBK) nebo 4,15 („mluvit pravdu v lásce“, NBK.) potom máme tendenci vykládat pouze ve světle osobního růstu jednotlivce. Tato a jim podobná slova však byla psána společenství věřících a týkala se jejich společného růstu. Podobně často citovaná slova z Ef 5,18 „nechávejte se naplnit se Duchem“ (NBK) jsou křesťany v západní kultuře mnohdy interpretována jako výzva k hlubšímu osobnímu náboženskému prožitku, přitom však jsou psána do kontextu vzájemného soužití věřících. Křesťanský růst je tedy růstem ve společném životě v těle Kristově, v němž jsme na sobě vzájemně závislí. Těžko bychom mohli „růst a budovat se v lásce“ (Ef 4,16) jako shluk izolovaných jednotlivců. Podívámeli se znovu s touto perspektivou na pasáž v Ef 4,11–16 zjistíme, že se tento společný růst bude projevovat: používáním rozmanitých darů, kterými si vzájemně sloužíme s vědomím toho, že jsme každý obdarován jinak, což nás osvobozuje od srovnávání se a zároveň uvádí do zdravé vzájemné závislosti (v. 11), společnou službou „budování“ (nikoli organizace, ale živého organismu), v níž má každý své důležité místo (v. 12 a 16), jednotou v rozmanitosti, která se týká všech členů a kde je jednotícím prvkem společná víra a poznání Krista (v. 13), dospíváním celého společenství a každého z jeho členů a připodobňováním se Kristu ve společné i osobní rovině (v. 13 a 14), společnou ‚doktrinální soudností‘ a stabilitou (v. 14), integritou ve vztazích – pravdivostí v kontextu lásky (v. 15), společnou závislostí na Kristu jako na hlavě (a ne na pozemských vůdcích) a již zmíněným vzájemným budováním se v lásce, přičemž každý člen má v tomto procesu svůj důležitý a jedinečný úkol (v. 16).

Milování Boha a růst v integritě a celistvosti

Prostředí, které pomáhá lidem správně dospívat, je takové, jež podporuje soulad mezi vnitřním a vnějším já a celistvost. Jak již bylo zřejmé z předchozích pasáží, vnější proměna člověka vychází z proměny vnitřní. Jim Willhoit trefně poznamenává:

Růže se nepěstují tak, že bychom na růžové keře přilepovali lepidlem okvětní lístky. Podobně se nám nepodaří stvořit dospělého křesťana tím, že budeme na nedospělého věřícího připevňovat ‚křesťanské‘ chování. Nejdůležitější jsou kořeny a kořenem opravdového křesťanského jednání je naprostá oddanost Bohu.

Křesťanská dospělost se projevuje milováním Boha „celým srdcem, duší, myslí a silou“ (Mk 12,30). Osobní růst tedy zahrnuje neustálou proměnu věřícího v kognitivní, emoční i behaviorální stránce jeho víry. Proces duchovního formování, jak už jsme předeslali, je spojen s obnovou mysli. Ta souvisí s růstem v poznání Boha a Jeho slova, které vede ke změně přesvědčení a postojů. Naše vnímání Boha, sebe samého, druhých lidí a světa kolem nás se vyvíjí a proměňuje tak, jak se učíme přemýšlet v biblických a teologických kategoriích. Milování Boha srdcem

vyžaduje víru, která je vztahová a plná života vůči Bohu,

píše Perry Downs.

Dospělý věřící bude mít srdce, které se ‚rozkošuje‘ v poznání Boha a které Bohu touží v každém ohledu přinášet potěšení.

Takový člověk se též bude upřímně radovat z věcí, které dělají radost Bohu, a bude hluboce znepokojen věcmi, které Boha zarmucují. Bude schopen milovat lidi Boží láskou, protože se na ně bude dívat Jeho očima a bude mít soucit se ztracenými a utiskovanými. A konečně, dospělá víra vede člověka k tomu, aby na základě toho, čemu věří, také jednal a zapojil tak nejen své srdce a mysl, ale také svou vůli. Výsledkem je život aktivní poslušnosti Bohu a Jeho slovu. Poznání Boha, láska k Němu a láska k bližnímu se promítá do konkrétních a hmatatelných činů. Prostředí, v němž se má odehrávat opravdový proces dospívání, musí tedy oslovovat všechny tři složky osobnosti člověka: mysl, srdce a vůli.

Jako Boží spolupracovníci jsme povoláni k tomu, abychom pomáhali při vytváření a rozvíjení takového prostředí v církvi, které podpoří duchovní proměnu lidí, kteří jsou nám svěřeni. Častým nebezpečím přitom může být pokušení formovat toto prostředí pragmaticky, na základě marketingu. Ospravedlnění takového přístupu lze shrnout slovy: „Toto nám funguje!“ Na to můžeme opáčit: „Co tím myslíte? V jakém smyslu to funguje?“ Odpověď může znít: „Je to zábavné a přitahuje to hodně lidí.“ Klíčovou otázkou však vždy zůstává: „Rostou tito lidé duchovně podle biblických měřítek?“ a „Rostou do duchovní celistvosti, do dospělosti měřené mírou Kristovy plnosti?“

Pravda jako nezbytný základ růstu

Přehlížení mysli

Pravda je klíčový koncept, který se v Bibli opakovaně objevuje v souvislosti s vírou, růstem a duchovní dospělostí. Tato skutečnost se také odráží v mnoha spisech autorů zabývajících se křesťanským vzděláváním. Například Perry Downs v pojednání o kognitivním, vztahovém a volním aspektu víry uvádí, že vzdělávání v církvi musí být takové, aby pomohlo lidem nejenom porozumět pravdě, ale být také pravdou uchváceni (ovládnuti). [Dospělá] víra znamená oddání Boží pravdě a srdce, které v pravdě nachází potěšení.

Jak ale můžeme takový úkol naplnit ve společnosti, která je v rostoucí míře ovlivňována pluralismem a relativismem? V mnoha postkomunistických zemích jsou navíc postmoderní postoje doprovázeny historicky podmíněným skepticismem, cynismem a hlubokou nedůvěrou ke všemu, co si osobuje právo být ‚jedinou správnou cestou‘. Novou ideologií se stává tolerance a s ne příliš velkou nadsázkou lze říci, že jediným absolutnem, které společnost uznává, je to, že bychom neměli mít žádná absolutna.

Naneštěstí mnohé z těchto postojů proniklo i do křesťanského myšlení a ovlivňuje křesťanskou církev. To, na čem často více záleží, není obsah naší víry, ale spíše upřímnost této víry, vřelost vztahů ve společenství nebo hloubka individuálního náboženského prožitku. Toto bylo mnohde (zvláště v nedávné minulosti v souvislosti s nadšením z nových příležitostí ke službě, které přinesl pád komunismu) neúmyslně doplněno pragmatickými a antiteologickými postoji mnohých jinak oddaných křesťanů, kteří se chtěli rychle naučit efektivním strategiím pro záchranu ztracených a pro růst církve, přičemž noření se do hlubokých vod teologie se v tomto procesu zdálo být nepraktickou ztrátou času. „Žeň je velká a dělníků málo,“ bylo heslem dne a teologie byla nesprávně vnímána jako něco odtrženého od života.

Nechci snižovat význam ‚srdce‘ a ‚rukou‘ v křesťanském životě. Lidé potřebují vidět pravdu v praxi, nejen ji slyšet jako sled teoretických tezí. Musíme mít nicméně na paměti, že „ignorovat mysl je nebezpečné“, jak říká James Sire. Podle něj, aby se mohlo srdce hluboce radovat v pravdě, musí tuto pravdu nejprve opravdově uchopit mysl. Sire pak volá své čtenáře k tomu, aby pomohli osvobodit postmoderní lidi „ze zajetí jejich kultury, ukázat jim, že na pravdě záleží a že rozumovost [a nikoli pouze zkušenost nebo pragmatismus] je důležitá a relevantní“.

Pomoc lidem v růstu ve všech aspektech jejich víry znamená pomoci jim naučit se takovému způsobu přemýšlení, který je založen na Bibli. Pomáháme jim ustavit zdravé biblické kategorie, skrze něž může docházet k obnově jejich mysli. Jak mohou být cele uchváceni pravdou a oddáni pravdě, pokud nezískali biblicky a teologicky soudné kategorie, aby o pravdě mohli křesťansky přemýšlet? Jak mohou růst ve své víře a jak mohou vést ostatní, pokud si sami nejsou jisti ohledně samotného významu biblického konceptu pravdy? V době, která tolik překroutila význam slova ‚pravda‘, je naším úkolem pomoci lidem znovuobjevit jeho pravý význam.

Koncepce pravdy

Studujeme-li užití výrazu ‚pravda‘ ve Starém i Novém zákoně, zjistíme, že je spojen s významy jako věrnost, ryzost, správnost, pevnost, opravdovost. Pravda označuje něco skutečného, trvalého, něco, co je pevně zakotveno a nepohnutelné. Hebrejský výraz pro pravdu je příbuzný slovu amen – „staniž se“. V kontrastu se současným postmoderním chápáním této kategorie Bible nikdy nepředstavuje pravdu jako něco relativního, ale hovoří o ní vždy v absolutních termínech.

Pravda jako objektivní realita může existovat nezávisle na tom, zda jsme ji poznali nebo zakusili. V biblickém pojetí však není pravda určena k tomu, aby byla skrytá nebo oddělená od našeho poznání a zkušenosti. Jako taková je rozmanitými způsoby sdělována, abychom ji v našem životě mohli poznávat a prakticky prožívat. (Podobně Bůh, který je Otcem pravdy, existuje jako nezávislá a neměnná entita. Existuje a zůstává stejný bez ohledu na to, jestli v Něj věříme nebo ne. Zároveň však touží po tom, abychom Jej mohli hluboce poznat a prakticky v našem životě zakoušet.) Zjevená Boží pravda není pouze etického charakteru, ale představuje pravdu „v celé své plnosti a rozsahu, jako ztělesněnou v Ježíši Kristu“, který je „dokonalým vyjádřením pravdy“ (J 14,6; 18,37). Poznání pravdy tedy není chápáno jako neosobní a teoretické pochopení objektivních skutečností, dokonce ani ne jako pouhý život podle Božích zjevených mravních principů, ale jako dynamický vztah s Tím, kdo sám je Cesta, Pravda a Život. Tuto skutečnost dále podtrhuje časté spojení slova pravda v biblickém textu s výrazem hesed (tj. vytrvalá láska, milosrdenství, milost, slitování, věrnost), a to obzvláště tam, kde je pravda zmiňována explicitně v souvislosti s Bohem (např. Ex 34,6; viz též J 1,14).

Bible přímo spojuje pravdu s Bohem Otcem (např. J 7,28), Jeho Slovem (J 17,17), Jeho Zákonem (Ž 119,142–160), s Ježíšem (J 17,17) a Duchem svatým (J 15,26). Pomáhat lidem v duchovním růstu znamená pomoci jim, aby je tato pravda zcela uchopila a aby jí byli prostoupeni. Zůstávání v pravdě (tj. v Bohu a Jeho slově) je nutnou podmínkou k tomu, aby mohl být člověk pravým Kristovým učedníkem (J 8,31–32; 17,17).

Písmo také mluví o významných věcech, které se v našem životě uskutečňují prostřednictvím zakoušeného poznání této pravdy. Jakub hovoří o záchraně duše člověka před smrtí a přikrytí mnoha hříchů, pokud se tento obrátí k pravdě (Jk 5,19–20). Jan cituje Ježíšova slova o osvobozujícím účinku pravdy:

• Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. (J 8,32)

Pravda také vede k posvěcení (J 17,17–19). Pomáhá lidem „dorůstat v každém ohledu v Krista“, jak Pavel připomíná Efezským (Ef 4,14–15) nebo, jak píše Petr, způsobuje očištění duší Božích následovníků „k nepředstírané bratrské lásce“ (1Pt 1,22).

Společenství s Bohem, svoboda, posvěcení, duchovní růst a očištění patří k pozitivním dopadům, které můžeme prožívat, zůstáváme-li v pravdě. Na druhé straně nás Bible varuje před vážnými důsledky toho, když lidé v pravdě nesetrvávají. Několik klíčových pasáží přímo popisuje některé špatné postoje vůči pravdě a poukazuje na důsledky nebo průvodní jevy takových postojů:

• 2 Te 2,10–12: Nemilování a nepřijímání pravdy vede do moci klamu, uvěření lži a k odsouzení. 
• Ř 1,25–32: Vyměnění Boží pravdy za lež vede k uctívání a klanění se tvorstvu místo požehnanému Stvořiteli, vydání napospas hanebným vášním a zvrácené mysli, které vedou k nejrůznějšímu pokřivenému, zneužívajícímu a zhoubnému chování a nakonec k smrti. 
• 1 Tm 6,3–5: Zbavení (nepřítomnost) pravdy je příčinou falešného učení a pokládání zbožnosti za prostředek k obohacení. Může být spojeno s „chorobným zájmen o sporné otázky a slovní potyčky, z nichž vzniká závist, svár, urážky a podezřívání a neustálé třenice“. 
• 2 Tm 3,2–5.8–9: Odporování pravdě je spojeno se sobectvím, nedostatkem sebeovládání, zradou, vnější zbožností bez vnitřního obsahu, zvrácenou myslí, selháním ve víře a nakonec s veřejně odhalenou pošetilostí. 
• Ř 2,8: Neposlouchání pravdy kvůli svému sobectví vede k podléhání nepravosti a ústí do soužení a úzkosti a odplatě Božího hněvu. 
• 2 Tm 3,6–7: Neustálé učení se, ale neschopnost přijít k poznání pravdy, je spojeno se sváděním rozličnými touhami, obtížeností hříchy, lehkověrností, hledáním poznání, ale neochotou jej osobně aplikovat, bytím snadnou kořistí pro falešné učitele. 

Při studiu těchto pasáží nás zasáhne popis temné a zoufalé situace těch, kdo z jakéhokoli důvodu neznají pravdu a nezakoušejí ji ve svém životě. V této perspektivě nám ještě mnohem naléhavěji vyvstává potřeba toho, abychom lidem pomáhali růst ve správných postojích k pravdě a k jejímu pravému poznání.

Jaké jsou biblické postoje k pravdě, které by měly být vlastní Kristovým učedníkům, které nerozlučně souvisejí s růstem a křesťanskou dospělostí a ke kterým máme pomoci lidem dorůstat?

• Věřit a znát pravdu (1 Tm 4,3). Důsledkem je osvobození od temnoty a od falešného náboženství a prevence hereze. 
• Být utvrzen (pevně stát) v pravdě (2 Pt 1,12). Za povšimnutí stojí, že Petrovi není zatěžko těmto lidem některé věci znovu připomínat, aby posílil jejich základy. 
• Být poslušný pravdě (1 Pt 1,22). Pravdu v biblickém pojetí nelze oddělit od poslušnosti pravdě. Tato poslušnost však není vynucená zvnějšku, ale vychází z niterných motivací. 
• Chodit (žít) v pravdě (3 J 3–4). Všimněme si poznámky Jana o „nesmírné radosti“, kterou mu přineslo poznání, že lidé, jimž se věnoval, žijí v pravdě. 
• Mluvit pravdu v lásce (Ef 4,15 a 25). Takový postoj buduje ve společenství křesťanů (nebo v učednickém vztahu) důvěru a větší hloubku ve vzájemných vztazích a povzbuzuje jejich růst do Kristovy podoby. 
• Přicházet k plnému poznání pravdy (1 Tm 2,4). Růst do křesťanské dospělosti. Takové poznání zahrnuje všechny složky osobnosti a znamená celistvou angažovanost poznávajícího v předmětu poznání.
• Uctívat Boha v pravdě (J 4,23–24) vyžaduje a prohlubuje blízké společenství s Bohem. 
• Vyjevovat slova pravdy s jistotou, neboli jasně (Sk 26,25). Přijali jsme požehnání v podobě pravdy, abychom mohli být požehnáním dalším. Bylo by proti samotné přirozenosti pravdy, kdybychom si ji chtěli nechat jen pro sebe. 
• Správně vykládat slovo pravdy (2 Tm 2,15), znamená znát toto slovo a poctivě přistupovat k jeho výkladu. 

Viděli jsme, že pravda je úzce svázána s důležitými pojmy, jako je např. společenství s Bohem, svoboda, posvěcení, duchovní růst a očištění. Těmto pojmům můžeme těžko plně porozumět bez dobrého uchopení biblického konceptu pravdy.

Biblická pravda, kterou poznáváme, se netýká jen vnější znalosti objektivních skutečností, ale má ještě jiný, hlubší rozměr – je živá, životodárná, proměňující už ve své samotné podstatě.

Úkolem, který máme při vedení lidí ke křesťanské dospělosti, je pomoci jim k plnému porozumění a přivlastnění si tohoto konceptu (jakkoli se může jeho absolutní podstata neslučovat se současnými relativizujícími kulturními a společenskými trendy). Pomoci jim, aby „znali pravdu a přemýšleli na základě pravdy, aby tak i jejich jednání bylo pravdou formováno“. Pomoci jim, aby byli schopni předávat tento koncept v celé jeho plnosti zase dalším lidem. Bez poznání a praktického zakoušení pravdy v plnosti jejího biblického významu v našem životě nemůže totiž křesťanský růst existovat.

– Aleš Kratochvíl –

Kapitola 2. a 3. z ordinační práce autora. Celou práci naleznete na www.cb.cz