Minulý týden (26. 11. 2009) jsem se dozvěděl, že příčinou mých vleklých a bolestivých zdravotních problémů je mnohačetný myelom – zhoubné onemocnění krevních buněk. Musím říci, že mě toto sdělení nepřekvapilo, spíše jsem podobnou diagnózu čekal, protože se můj zdravotní stav žádnými běžnými postupy nelepšil. Moje tušení bylo posíleno podezřením lékaře, který mě poslal na další speciální vyšetření s tím, že příčina může být jakákoliv, včetně nádorového onemocnění.

Myslím, že mě Pán Bůh připravoval na citelnou změnu v životě už dlouho. Před necelým rokem, na konci prosince loňského roku, jsem si vylosoval toto novoroční heslo pro letošní rok 2009:

• Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. (Jb 19,25) 

Od té doby jsem se několikrát Pána Boha vážně ptal: „Má to znamenat, že letošní rok je tím posledním v mém životě?“ Druhým tématem mého uvažování a modliteb nad veršíkem byl dlouhodobý pocit, že v dejvickém sboru by mělo dojít k nějaké změně, k novému pohybu z Božího Ducha, k nové horlivosti a nadšení pro Ježíše Krista. Věřil jsem, že si k tomu Pán Bůh může použít spíše nového kazatele, než mě. Zároveň jsem cítil, že buduli Bohu ještě nějak sloužit, tak asi jinak než dosud. Pán Bůh na to odpověděl způsobem nečekaným a ‚předivným‘. Co nás může k Bohu přitáhnout více nežli utrpení, ztráta, a riziko blízkosti smrti?

Paradoxně jsem po zjištění diagnózy prožil úlevu a pokoj. Jako bych zažil jakési osvobození. Svým způsobem diagnózu vnímám jako odpověď na své modlitby a hledání. Teď jsem v rukou Božích. Jistě, vím, že přijdou těžké chvíle, krize, pochybnosti, úzkost, fyzická bolest, ale věřím, že jsem se Pánu Bohu neztratil ze zřetele.

• Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. (Ř 14,8)

Několikrát v životě mě Pán Bůh vyzkoušel, zda opravdu věřím tomu, co v neděli kážu. Mnohokrát jsem navštívil umírající a sloužil jsem na pohřbech lidí, kteří zemřeli po těžké nemoci. Leckdy jsem si pomyslel, že to přece není fér. Jak to, že oni umírají – a já jsem stále zdravý. To se snadno potěšuje!

Nevím, jak dlouho mě Bůh ještě zachová. Nejsem zatím v bezprostředním ohrožení života a možnosti medicíny jsou jistě mnohem větší, než dříve, ale mohou přijít komplikace, které nemohu předvídat.

Hledání nového kazatele je teď aktuálnější než dřív, a jestliže mi Pán Bůh přidá ještě nějaký čas života, bude to jiné než dosud. Pán mi už prodloužil život o 28 let. Kdyby mě a mého kamaráda v r. 1981 nezachránila ve Vysokých Tatrách Horská služba, už bych dávno nebyl mezi živými. Nemám důvod k depresím ani k pocitům marnosti a nesmyslnosti života. Jako nemocný člověk teď žiji a prosperuji díky práci, píli a odpovědnosti druhých.

Chci Vám ze srdce poděkovat za váš velký a láskyplný zájem o mé zdraví i za vlnu modliteb za mé uzdravení a za požehnání pro celou mou rodinu. Je to pro nás velkým povzbuzením a oporou. Věřím, že toto zastavení poslouží k požehnání a Boží slávě.

• Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (E)
• K dobrémuť jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým.“ (Ž 119,71 K)

David Wilkerson:

Utrpení je oblast života, kterou nemůžeme ovládat. Je to oblast, ve které se učíme vydat se Boží vůli. Je to výcvikové místo, kde padáme na své tváře a končíme pláčem: „Pane, nemohu to zvládnout.“ On odpovídá: „Dobře. Já to zařídím. Ale všechno mi odevzdej, své tělo, duši, mysl, srdce, všechno. Úplně mi důvěřuj.“

Zvykli jsme si na ten normální, běžný přístup Pána Boha k člověku, na Jeho milosrdenství tak, že s ním začínáme počítat, pak jej začneme vyžadovat a jestliže s námi Bůh nejedná podle našich představ o milosti, začneme se na Pána Boha zlobit a vyčítat mu.

Naše častá zkušenost je taková, že Pán Bůh odpovídá na modlitby později, než si přejeme, jinak, než chceme, opačně, než čekáme, a vždy tak, aby stoupla sláva jeho milosti.

Znám křesťanku, která je doslova spoutaná strachem, obavami a úzkostmi. Bojí se, že děti onemocní, že se může něco stát na silnici, že nebudou mít dost peněz atd. Jistá se cítí jen tehdy, pokud je všechno v pořádku a pokud má všechno pod svou kontrolou. Na radu, že by svůj život měla složit do Božích rukou, odpovídá, že znala mnoho věřících lidí, kteří i když věřili, stejně onemocněli nevyléčitelnou nemocí nebo havarovali v autě. K čemu jim byla jejich víra.

Václav Havel:

Naděje není víra, že to dobře dopadne. Naděje je víra, že to má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Modlíme se za konkrétní věci pozemského života, ale náš životní optimismus má zakotvení ve víře v dobrého a mocného Boha. Učím se dávat Bohu to, co bere a přijímat od Boha to, co dává. Naše duchovní cesta nevede oklikou kolem utrpení, ale skrze ně. Dovolme utrpení, aby rozbilo naše ego. Aby rozbilo naší představu o životě. Může nás otevřít Bohu, jenže zcela jinému než jsme si dosud představovali. Utrpení samo o sobě nemusí mít smysl, ale když se jím nedáme zlomit, ale přijmeme je jako příležitost podívat se na svůj život novýma očima, pak svému utrpení přece dáme smysl. Neztrácejme čas hledáním smyslu toho konkrétního trápení, spíše dávejme smysl našemu dalšímu životu, který byl tím utrpením otřesen. Podstatné není to, co nás potkalo, ale co s tím, co nás potkalo, uděláme. Bez Jeho vůle se nic nestane. Lidé se ale bojí dát k vůli Boží bezpodmínečný souhlas, protože by v ní mohlo být utrpení. Jenže právě ta tělesná nemoc, životní ztráta, zklamání atd., nás vedou k tomu, co je v životě podstatné – přimknout se k Bohu a nechat se jím vést. Co by se mohlo stát, kdybychom úplně ztratili kontrolu nad svým životem? Co se bude dít, když nastane to, čeho se bojíme?

Otto Kladenský

V září 2000 jsem se v Ekvádoru setkal s mužem, který byl 20 let úspěšným zástupcem významné zahraniční firmy. Vedlo se mu skutečně dobře. Ale pak, za určitých okolností, které neznám, mu Pán Bůh jeho úspěšné postavení vzal. V krátké době se stal obyčejným člověkem s průměrným příjmem. Když na to vzpomínal, několikrát při tom zopakoval známé věty, které vyslovil Job, poté, co o všechno přišel:

• … Job… padl k zemi, klaněl se a pravil: …Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. (Jb 1,20)
• To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jb 2,10)

Teprve až řekneme nejen to, že Bůh nám dal, ale také to, že Bůh nám vzal (!), budiž jeho jméno požehnáno, jsme skutečně svobodní. Náš život je pevně srostlý s věcmi, materiální i nemateriální povahy, bez kterých si život ani nedokážeme představit. Je to naše vlastnictví, náš poklad, naše právo, náš život, naše rozhodování, naše svoboda, naše všechno, prostě to, co držíme v rukou. Lidé mají svůj vysněný svět, který chtějí získat. Bylo by to úžasné, kdyby nám ten svět ležel u nohou. Nikdo by nám na něj nesměl sáhnout! A přiznejme si, bojíme se, aby nám na náš svět nesáhl Pán Bůh. Co bychom si pak počali? Co by nám zbylo? Tady má své kořeny strach ze ztráty. Co by nám zůstalo? Lpíme na tom, co nám má jenom sloužit.

Když se stane něco nepředvídaného, s čím nepočítáme, je třeba se ze všeho nejdříve modlit, jestli tím Duch svatý něco nesleduje. Možná to bude příležitost k našemu růstu. Člověk duchovně roste když se podřídí svrchované Boží vůli bez reptání, nervozity a odmlouvání. On je Pánem a jeho plány jsou důležitější než ty nejlepší plány naše. Ať se stane cokoliv, Bůh nad tím neztratil kontrolu. V tom nás může naplňovat Boží pokoj. A Boží pokoj je důkazem opravdovosti našeho křesťanství. Spoléhejme se na Boha a nenárokujme si žádné zázraky. Napjatě však čekejme jak nás Bůh povede. Bible říká: Neklesej na mysli. Podvoluj se kázní. Nehněvej se na Boha, nereptej a přijímej vše jako z Božích rukou. Někdy k nám Bůh mluví jasně, zřetelně, tak, že Boží řeč nemůžeme přeslechnout. Někdy smysl toho, co Bůh činí a říká, vědí jen někteří, kterým to Bůh dal pochopit: „Kdo to může pochopit, pochop!“ V některých případech se smysl Božího jednání v tomto světě nikdy nedozvíme, ale vždy je to vhodná chvíle k hodnocení svého života i vztahu k Pánu Bohu. Cílem Božího jednání je Boží sláva. To je ten slavnější motiv a cíl. Jan Kalvín často opakoval: „Jen Bohu k slávě!“ Šel dokonce tak daleko, že prohlásil: „Vždyť v posledu není nejdůležitější spása člověka, ale Boží čest!“. „Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.“ Proto se potřebujeme od Pána Ježíše naučit modlitbu odevzdání:

• Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň. (Lk 22,42)

Modlitba odevzdání znamená v životě vždycky zlom. V ní už nejsou zaťaté pěsti, výčitky, sebelítost, hořkost, ale naopak osvobodivé vydechnutí. Není to jednoduché, ale bez tohoto zlomu člověk nemůže duchovně růst. Jsme-li vedeni Duchem, ve zkoušce se podvolíme Bohu a snažíme se růst v poznání Ježíše. Jsmeli vedeni svou hříšnou přirozeností, řekneme, že to je ale smůla, to musíme nějak vyřešit, nebo ještě hůř, obrátíme se proti Bohu a zahořkneme. Hledejme především to, co má Pán Bůh s námi ve svých plánech s vědomím, že „Všechno je v Božích rukou, záleží jen na nás, nakolik své starosti vložíme na něho.“ Jedinou skutečnou zárukou a jistotou ohledně budoucnosti, zdraví, možností atd. je to, co sice my nevidíme, ale Pán Bůh ano. Když své problémy neobracíme proti Bohu, ale vyléváme je před ním a obracíme s k Němu, krizí nikdy neztrácíme, ale získáváme. Propracováváme se k hlubšímu poznání a vnitřnímu ozdravení. „Dobře, že jsem pobyl v trápení“. Cokoliv přitahuje člověka blíže k Bohu je pro jeho dobro:

• Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. (Ř 8,28)

I když Pán Bůh někdy odnímá „dobré“ ve smyslu vnějšího blahobytu a sesílá „zlé“ ve smyslu utrpení, je v tom vždy obsaženo požehnání. To je pro člověka dobré, protože dostává příležitost k nápravě a růstu, je posilován ve víře, naději, trpělivosti a poslušnosti. Proto je důležitější soustřeďovat se více na Boží věrnost než na bouře kolem nás.

Ladislav Kubíček napsal jisté ženě, která žádala o radu v jedné složité životní situaci tato slova:

Svou situaci sis nevymyslela. Je to Jeho záležitost, tak když tě už do toho namočil, ať ti dá rady a svou sílu – má jí dost!

Některé biblické texty, které jsou pro mne „živé“:

• Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (Ř 8,35)

Nic a nikdo nás od lásky Kristovy neoddělí. Podle toho jak vidíme a vnímáme vztah Pána Boha k nám, tak potom prožíváme různé události života. Stane se ti podle tvé víry! Nevěříš, že tě Bůh miluje a že všechno ti slouží k dobrému? Pak se stane všechno problémem. Věříš v Boží lásku, která se dokázala na kříži? Pak všechno bude příležitost Pána Boha poznat ještě lépe.

• Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,38–39)

Láska našeho Pána Ježíše je silnější a pevnější než všechno ostatní, co mě ohrožuje. Ani konec pozemského života, ani sám život se svými problémy, ani duchovní mocnosti, ani přítomné potíže a starosti, ani nejistota budoucnosti nás nemohou odstavit od lásky Kristovy. Ani dobrá ani špatná věc nás od lásky Ježíše Krista nedokáže oddělit. Tak jak vidím vztah Pána Boha ke mě, tak potom prožívám různé události v životě. Stane se ti podle tvé víry! Kdo nevěří, že ho Bůh miluje, a že mu (když Boha miluje) musí všechno sloužit k dobrému, pak bude pro něj všechno problém. Ale kdo věří v Boží lásku, která se dokázala na kříži, pak pro něho bude všechno příležitostí nechat se překvapit Boží pomocí a vedením. Nemusíme se starat dopředu, vše je v Boží režii. Já sice nevím co se mnou bude zítra, ale stačí mi, že to ví On. Nevěřím v Boha, který je jen někde vysoko „nade mnou“, ale především v Boha, který je v Duchu svatém „se mnou“.

• Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. (1 K 15,9)

„Nejsem hoden“ a přesto jsem toho tolik dostal. To je nejlepší začátek a také „duchovní klima“ života víry. Raději vždy pokorně, protože jenom za tohoto předpokladu můžeme doufat v Boží milost. Nové věci v životě víry začínají od nuly. Nemám se čím před ním pochlubit. Nejsem ten nejdůležitější. Nemusím nikomu nic dokazovat. Na Boží milost nemám nárok. Mohu jen poděkovat. A upřímná vděčnost – to je skutečná chvála, vzdávaná dobrému Bohu.

• Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Ř 8,28)

Kdyby Pán Bůh nebyl svrchovaný, tento verš by se musel upravit: těm, kdo milují Boha, někdy něco napomáhá k dobrému. Ale on je Pán. Všechno spěje k výsledkům, které si předem vytýčil. On zachází se zlem tak mistrovsky, že ho dokáže obrátit na dobré. Všechno, co nyní viditelně Jeho vůli odporuje, nakonec nějak využije ke svým cílům. Jak? Nevím a nechci se tím znepokojovat, ale spíše se více modlit a napjatě očekávat.

Pokud se nám zdá, že víme přesně, jak má Bůh jednat, Bůh takovým způsobem jednat nebude (Oswald Chambers).

• On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho očích. (1 S 3,18)

S přáním Božího požehnání, Váš

– Daniel Heczko, kazatel Církve bratrské, Praha Dejvice -