Jedno rozšířené učení dnes mluví o zvláštní skupině lidí, kterou nazývá „tělesnými křesťany“. Je ale tento koncept biblický? Podívejme se na něj blíže.

Mnozí učí, že jsou různé druhy křesťanů – tělesní, duchovní a přirození. Tělesný křesťan je ten, kdo byl spasen, ale kdo zůstává ‚tělesným‘. Jeho život je nadále téměř takový, jaký byl před jeho obrácením. Přesto se ale předpokládá, že je v Božích očích „v pořádku“, protože učinil „rozhodnutí pro Krista“ nebo se Kristu „odevzdal“. Toto učení je založeno na pasáži z 1. Korintským (NBK):

• A já jsem k vám, bratři, nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako k nemluvňatům v Kristu. Napájel jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste dosud tělesní. Když je totiž mezi vámi závist, svár a různice, nejste snad tělesní a nechodíte podle člověka? (1 K 3,1–3)

Slovo „tělesný“ zde ale není použito pro označení nové kategorie křesťanů. Je použito, aby bylo zdůrazněno nebezpečí duchovní nedospělosti. Byla to výtka těm, kteří se mezi sebou hádali a politikařili. Nebyl to antropologický úkon, který by definoval novou „rasu“ věřících!

Jelikož tito lidé byli „nemluvňata v Kristu“, musely se na nich projevovat důkazy nového duchovního života. Byli zjevně aktivními členy církve. Byli chtiví duchovního mléka, ale když jim byla vysvětlena jejich křesťanská zodpovědnost, odmítli ji.

Taková varování jsou nezbytná. Pokud však označení „tělesný křesťan“ považujeme za popis těch, kteří vyznali obrácení ke Kristu, ale neprojevují žádné známky nového života, vykládáme tento text nepravdivě.

Spasitelný nebo spasený?

S konceptem „tělesného křesťana“ je úzce spjata i představa, že člověk může přijmout Ježíše jako Spasitele, aniž by ho uznával jako svého Pána. Toto není možné. Pravé obrácení znamená, že Ježíš se stane Pánem celého našeho života, který je hoden podřízenosti a každodenní poslušnosti vyvolených.

Ti, kteří jsou tak říkajíc spasení, a to aniž by Ježíš byl jejich Pánem – ti, jejichž životy nebyly změněny milostí – zjevně nikdy nezaslechli výzvu k pokání a víře.

Tyto chyby mohou být ve své moderní podobě připsány arminiánskému dispenzačnímu učení, které bylo zpopularizováno poznámkami ve Scofieldově Bibli v sedmdesátých letech 20. století a mimo mnohé jiné také Billu Brightovi (zakladateli Campus Crusade for Christ).

Jejich učení jsou založena na názoru, že Kristova smrt nás učinila spasitelné, ale nespasila nikoho konkrétního. Proto tedy vše záleží na člověku, jestli chce být spasen – hříšníkova „svobodná vůle“ se stává rozhodujícím v jeho spasení.

Tento pohled na spasení je běžný v mnoha liberálních, charismatických a novoevangelikálních církvích. Leží ale také v samotném srdci římskokatolické nauky o spasení.

Oltářní výzvy

Co má ale toto společného s „tělesným křesťanem“? Jednoduše to, že tato učení se odrážejí v „oltářních výzvách“, emocionálním vyzývání a tlaku „rozhodnout se pro Krista“ – marketingových technikách, které jsou v dnešní době až příliš často hybnou silou evangelizace.

Koncept „tělesného křesťana“ je pokus o vysvětlení, proč většina lidí, kteří „jdou dopředu“ v odpověď na výzvu, neprojde žádnou změnou svého takzvaného tělesného života – není zde žádný důkaz, že se znovuzrodili.

S teorií „tělesných křesťanů“ přišli právě lidé, kteří by si rádi spočítali, kolik lidí zareagovalo na jejich evangelizační úsilí, ti, kteří považují spasení za výsledek lidského rozhodnutí.

Argumentují tak, že tito lidé musí být už spaseni, protože se rozhodli pro Krista. A proto absence důkazů o jejich duchovním životě musí být zapříčiněna převahou „těla“ nad „Duchem“ – pokračujícím otroctvím hříchu.

Zbaven otroctví

To ale vůbec není učení Písma. Spasený věřící, kterému je odpuštěno, hříchu zemřel. Není žádný důvod, proč by měl být i nadále v otroctví hříchu:

• Hřích nad vámi už nebude panovat: vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Ř 6,1–14)

Díky Kristovu zástupné oběti jsme vykoupeni a zproštěni duchovního pouta – jsme osvobozeni z otroctví hříchu.

Křesťané se samozřejmě mohou dopustit hříchu a také se ho dopouštějí.

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe. (1 J 1,8) 

Mnoho důkazů v Písmu to dosvědčuje (například David, Šalomoun nebo Petr).

Ale ti, kteří jsou opravdu spaseni, budou činit pokání v pravý čas, budou hledat odpuštění a budou stále pokračovat v růstu do svatosti a poslušnosti Bohu. Žádný ryzí křesťan se dlouhodobě nemůže chovat tělesným způsobem.

• Usilujte o ... svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

Žádný mezistupeň

V takových pasážích jako jsou Galatským 5,17–24 a Římanům 8,1–9, Nový zákon nerozlišuje mezi tělesnými a duchovními křesťany, ale mezi těmi, kteří jsou Kristovi a těmi, kteří Kristovi nejsou. Jediné dvě třídy lidí jsou na jedné straně ti vykoupení a duchovní lidé, a na straně druhé nevykoupení, „přirození“ lidé. Jsou to buď křesťané, nebo nekřesťané – mezi nimi není žádný mezistupeň.

Zavedení jakési mezikategorie lidí nazvané „tělesní křesťané“ je neospravedlnitelné a může povzbuzovat k mylnému pocitu bezpečí – k víře, že člověk je spasen, i když vlastně není.

Opravdovým křesťanům to může poskytnout výmluvu pro hřích, i když ve skutečnosti žádná taková výmluva neexistuje. Takovéto učení popírá Boží svrchovanost, milost a spravedlnost – a znehodnocuje již dokončené dílo Krista.

On nezemřel jen proto, aby nás vykoupil, ale také proto, aby nás učinil svatými a bez poskvrny (Ef 1,3–4; 1 Pt 1,16). Když Duch Svatý milostivě uplatňuje Kristovo vykupitelské dílo v životech křesťanů, nesou „ovoce svatosti“ (Ř 6,22; Ga 5,22–24).

Ne ti, kteří nazývají Krista „Pane“ vejdou do Kristova království, nýbrž ti, kteří činí vůli Otce – to znamená, že žijí spravedlivě.

– Jack Sin –

Evangelical Times, leden 2006 (přeložil Petr Papež)