V tomto roce (pozn. red.: rok 2009) si reformované církve celého světa připomínají 500. výročí narození Jana Kalvína. Vzpomínka se v podstatě netýká jen osobnosti Kalvína, ale připomíná vděčnost Bohu za vše, co v osobě reformátora 16. století nejen církev, ale celý svět získali.

Nemůžeme opomenout Kalvínovo lpění na čistotě Božího slova, hledání Boží slávy ve světě, který morálně stále více upadal a jeho naznačená východiska z krize společnosti. Už jen proto ne, že Kalvín svým životním dílem, pokládal svět za úrodnou půdu, na kterou má nárok Bůh a kde se má uplatňovat Jeho spravedlnost. Také proto jsou Kalvínovy výklady Písma hodnoceny jako „sola Scriptura civitate interpretata“, což znamená, že odkaz Svatého Písma má význam i mimo hranice církve. Svou činností i celým svým životem nepřispěl jen k duchovní, ale i ke společenské obnově, o čemž svědčí demokratizace prostředí a budování lidského života na nových mravních základech. Abychom lépe porozuměli Kalvínovu odkazu, potřebujeme nutně znát nejen dobu, v níž žil, ale i to, co jí předcházelo. Z tohoto poznání je potom patrné, jak se vyvíjela potřeba změny společenské morálky, větší spravedlnosti a pokoje.

Historie

Již ve 4. století, kdy římský císař Konstantin přestal pronásledovat křesťany a císař Theodosius později prohlásil křesťanství za státní náboženství, se objevují pokusy o změny. Církev totiž stála před dilematem: udržet čistotu učení, nebo žít podle možností a ve spolupráci se státní mocí usilovat o misii mezi masou pokřtěných. Zvolila si tu snadnější cestu a tak se křesťanství stalo oporou státu. Tímto aktem začal proces deformace. Prostřednictvím koncilů a formulací dogmat se církev snažila zachovat původní učení. Když se později vedení církve stalo součástí vládnoucí moci, církev se odklonila od původního Kristova učení a své mocenské ambice chtěla podpořit i teologicky. Můžeme tedy říci, že reformační zápolení se sjednocovalo proti světské moci. Hnutí za svobodu ve Švýcarsku proti Španělům, v našich zemích proti Habsburkům, se staly nástrojem, který šířil myšlenky reformace. Reformace započatá M. Lutherem, která se týkala vztahů s vrchností, nebyla tak radikální jako Kalvínovo učení. Ten totiž hlásal, že povinnosti vůči panstvu resp. vůči vládě mají nejen poddaní, ale i vláda má povinnosti zlepšovat úděl poddaných. Zabýval se tím, jak řešit situace, kdy se vrchnost změní v despoty a tyranizuje lid i následovníky evangelia? Lutherovou odpovědí na tuto otázku bylo, aby trpěli, nebo aby se vystěhovali. Kalvín však řekl, že Bůh nedal vrchnosti jen práva, ale i povinnosti, a proto ti, kdo se chovají despoticky, porušují Boží přikázání. Kalvín šel dokonce tak daleko, že připustil likvidaci despotické vlády ozbrojenými silami. Tyto myšlenky se v podstatě staly teologickým základem francouzských hugenotů, alsaských reformovaných, německých protestantů a v neposlední řadě i maďarských bojovníků za svobodu v 17. století pod zástavou Bočkaje a Rákocziho. V té době totiž Maďaři trpěli pod dvojí nadvládou – na jedné straně byli Habsburkové, na druhé expanzivní Turci – proto se víceméně přiklonili ke kalvínské reformaci. To bylo příčinou, proč se Maďaři v Karpatské kotlině stali převážně kalvinisty.

Teologie, ekonomie, společnost

Kalvín svým učením představil teologii, na které je možné dodnes stavět a růst. Jednoduchost bohoslužeb má být každému srozumitelná. Při vyučování usiloval o věrnou a okamžitou aplikaci Písma. Své hlavní dílo, „Instituce křesťanského náboženství“ (Institutio religionis Christianae), zpracoval velmi důkladně. Své myšlenky rozšířil na život víry a každodenní život. Můžeme směle říci, že se mu podařilo vyložit nejsrozumitelněji a nejčistěji smysl a podstatu večeře Páně. Odmítl koncepci transsubstanciace (proměna vína a chleba ve skutečnou krev a tělo Krista – pozn. překl.) a zabýval se tím, co se děje s duší účastníka večeře Páně. Večeři Páně pokládal za „unie mystica cum Christo“, tedy tajemné sjednocení s Kristem.

Kalvínovo učení o předurčení (predestinatio) dodnes mnozí zpochybňují a odsuzují, ale on pouze prohlásil na základě sv. Písma a učení sv. Augustina, že k Boží svrchovanosti patří i Jeho vůle někoho vyvolit pro spasení nebo zatracení. To vše zůstává před člověkem Božím tajemstvím.

Své plány o správě církve v Ženevě nemohl realizovat, protože občanské vedení města to nepřipustilo. Ale tam, kde vrchnost nebo vláda uvolnila svůj dohled nad církví, tam církev dosáhla autonomie a sbory získaly samosprávu. Nejzajímavější a z hlediska praktického života nejužitečnější částí jeho učení je pokus o reformu společenského života. Skrze nastalý pokrok v oblasti vědy popřel působení andělů jako zprostředkovatelů spásy a pomocníků při správě světa. Hlásal, že jedině Bůh je stvořitelem a udržovatelem tohoto světa. Bůh člověku přikázal, aby si skrze poznání podmaňoval Zemi. Tím začal proces, který vysvětluje rozmach vědeckých objevů 17. století.

Kalvín dosáhl rozvoje hospodářského života tím, že připustil placení úroků. Zreformoval finančnictví tak, že prohlásil zákaz úročení půjček předchozího období za chybu. Byl přesvědčen, že pokud je někdo nucen půjčit si z existenčních důvodů, pak je třeba poskytnout bratrskou pomoc. Ale pokud si někdo chce půjčit kvůli zbohatnutí, pak má povinnost ze zisku získaného půjčkou splatit určitou část navíc, t.j. zaplatit úroky.

Práci považoval za povinnost, která vyplývá z řádu stvoření. Toho, kdo nepracoval a z lenosti byl odkázán na žebrání, takže žil na úkor společnosti, odsuzoval. V tomto smyslu se snažil každému práceschopnému jednotlivci v Ženevě poskytnout práci a ten, který ani tak nechtěl pracovat, musel město opustit. O práce neschopné však bylo postaráno, stejně jako o vdovy a sirotky a chudí byli léčeni bezplatně. Občanský život na každé úrovni byl organizován na základě přikázání Písma.

Kalvín nedržel v ruce klíč k řešení každého problému, ale nikdy neztratil ze zřetele toho, který v jeho životě způsobil změny a jehož on sám následoval: Pána Ježíše Krista. Během celého jeho života, rozhodování a života víry vždy pozorujeme a cítíme, že mu šlo o hledání Boží slávy. Jeho heslem bylo: Soli Deo Gloria – Jedině Bohu sláva. Vše zmíněné by nás mělo nasměrovat k tomu, abychom věnovali pozornost tomu, co Bůh skrze Písmo říká a abychom každodenně sloužili Jeho slávě, protože jsme k tomu povoláni.

Výročí Kalvínova narození si připomínáme proto, abychom více přemýšleli o odkazu jeho díla, a ne proto, že jde o bezchybného a před Bohem bezúhonného člověka. Ať je mi vzdálena jakákoliv snaha oslavovat člověka, vždyť sám Kalvín si to nepřál (proto zanechal závěť, kde si přál, aby byl pochován v neznámém hrobě). On sám se považoval za hříšného a slabého člověka, který se bouří proti Boží vůli.

Poznávejme tohoto reformátora, protože může být příkladem ve víře, vzdělání a duchovní hloubce i člověku 21. století.

– László Fazekas –

(biskup Reformované křesťanské církve na Slovensku – překlad z maďarštiny: šm a kas)