Následující ukázku z knihy „Co je evangelikální?“ jsme zařadili jako reakci redakce na dopis Pavla Javornického (viz Evoluční teorie a křesťanství), neboť celkem jasně a komplexně vystihuje stanovisko redakce k diskutované problematice.

Knihu tvoří tři přednášky dr. M. Lloyd-Jonese, teologa, kazatele a dlouholetého člena vedení IFEC (u nás dnes Vysokoškolské biblické hnutí) , v nichž vymezuje hlavní a podstatné pilíře evangelikálního křesťanství.

Knihu vydali Poutníkova četba (www.poutnikovacetba.cz) a ZOD.

V současné době jsme voláni k tomu, abychom vedli usilovný zápas o víru. Nebo chcete-li to slovy apoštola Pavla:

• vedli jednou myslí zápas ve víře v evangelium. (Fp 1,27)

Uvažovali jsme o důvodech, proč kvůli určitým tendencím, které se objevily, a určitým výrokům, se pro nás stalo zásadním znovu přesně definovat, co máme na mysli pod termínem ,evangelikál‘. Co jsme mohli předpokládat ještě před nějakými deseti lety, dnes již předpokládat nemůžeme. Dochází k jemným změnám, jak jsem je popisoval v první přednášce, což nás nutí klást si otázku ,co je evangelikální?‘.

Včera jsme se na evangelikála dívali z všeobecného hlediska, což osobně považuji za velmi důležité a významné. Z celkového způsobu myšlení a postojů se leckdy o člověku dozvíme mnoho z toho, co nám pak sám o sobě řekne podrobněji. A někdy to o něm dokonce vypovídá i více.

Nyní můžeme jít do větších podrobností a ptát se, co zejména od evangelikála očekáváme a čemu musí věřit. Jak to jasně vidíme z dlouhé historie, nepůjde pochopitelně o jednoduchou záležitost, ale musíme se o to pokusit. Znovu bych rád připomněl, že naší základní starostí není exkluzivita, tedy co nejvíce toho vyloučit. Musíme začlenit vše, co je možné, ale přesto musíme vytyčit určité hranice, které považujeme za zásadní.

Stvoření, nikoli evoluce

Přijímáme biblické učení ohledně stvoření a nezakládáme naši pozici na evolučních teoriích, ať již lidé budou chtít zastávat kteroukoli z nich. Musíme prohlašovat, že věříme, že existoval jeden první člověk jménem Adam a jedna první žena jménem Eva. Odmítáme koncepci předadamovského člověka, protože je v rozporu s učením Písma.

Někdo se ale třeba zeptá, proč na tom záleží? Je to zásadní z pohledu doktríny o spáse? Nezabíhám nyní sám až do přílišných detailů a nedopouštím se tím chyby, ohledně které jsem vás varoval na začátku? Domnívám se, že nikoli, a to z následujících důvodů. Pokud říkáme, že věříme Bibli jako ve Slovo Boží, musíme to říkat o celé Bibli. A pokud se nám Bible prezentuje jako historie, musíme ji jako historii přijímat. Tvrdím, že úvodní kapitoly knihy Genesis, první tři kapitoly Genesis, jsou nám předloženy jako historie. Víme, že v Bibli jsou obrazy a symboly a když Bible používá určitý symbol nebo podobenství, je to tam naznačeno, ale když nám předkládá něco v podobě historie, je třeba, abychom takovou skutečnost také jako historii přijímali.

Musíme se proto držet důležité zásady, o níž jsem mluvil dříve, zásady celistvosti a těsné provázanosti každé části biblického poselství. Bible nečiní pouze prohlášení ohledně spásy. Jedná se o kompletní celek: Říká nám o původu světa a člověka; co se s člověkem stalo, o jeho pádu a potřebě spásy; a pak se dozvídáme, jak Bůh tuto spásu poskytl a jak ji začal postupně po částech zjevovat. Na Bibli je nejúžasnější právě její celistvost, dokonalá provázanost všech jejích částí.

A tyto úvodní kapitoly knihy Genesis s jejich historií tudíž hrají zásadní roli v celé doktríně spásy. Vezměme si například argumentaci apoštola Pavla v epištole Římanům 5,12–21. Celý Pavlův rozbor je zde založen na tom, že existoval jeden muž, Adam, který se dopustil jednoho konkrétního hříchu, a v kontrastu proti tomu je zde druhý muž, Pán Ježíš Kristus a jeho jeden velký čin. Totéž vidíme v 1 K 15. Celá argumentace apoštola Pavla je založena na historičnosti daných událostí. A proto mi připadá, že v těchto dnech musíme obzvláště zdůrazňovat – což bylo třeba zdůrazňovat vždy – že naše evangelium, naše víra není nějakým učením, není to ani filozofie; je to totiž především historie.

Vzpomeňme, jak apoštolové, naplnění ve dni letnic Duchem svatým, mluvili o podivuhodných Božích činech. Dílo spásy jsou Boží činy! Bible je záznam o Boží činnosti. Spása není nějaký nápad; spása vyplývá z dění, které se odehrálo v konkrétním čase v historii. Historičnost je naprosto zásadní záležitost. Jak už jsem řekl, je samotným klíčem k porozumění rozboru apoštola Pavla ohledně doktríny spásy.

Kromě toho samozřejmě vyvstává celá otázka ohledně osoby našeho Pána. Jednoznačně tuto historii přijímal, mluvil o Adamovi a při rozpravě o manželství jasně přijímá historičnost této části Písma (Mt 15,4–5). Ale pokud nepřijmete tuto historii a budete raději věřit, že lidské tělo se vyvinulo jako výsledek evolučního procesu a že Bůh pak vzal jednoho z těchto humanoidů, nebo jak jim chcete říkat, a nějakým způsobem jej přeměnil na člověka, přesto vám pak zbyde otázka, jak vysvětlit Evu, protože Bible o jejím původu mluví velmi konkrétně. Všichni, kdo přijímají evoluční teorii vývoje člověka, zcela selhávají ve vysvětlení osoby, původu a existence Evy. Jsou zde tedy vědecké obtíže, stejně jako závažnější teologické problémy, ale tato konkrétní záležitost má svůj všeobecný aspekt, který mi v určitém smyslu připadá být ještě důležitější.

Tito dobří přátelé, kteří v souladu se svým cítěním chrání křesťanské poselství spásy tak, že činí výše uvedený rozdíl, dělají dle mého názoru přesně totéž, čeho se dopouštěla římskokatolická církev ve spojitosti s Koperníkem a dalšími. Vzpomeňme, jak se římskokatolická církev stavěla proti objevům těchto lidí. Proč? Nechala se totiž svázat řeckým filozofickým učením ohledně světa. Toto učení bylo výsledkem čistého rozumu, nikoli výsledkem pozorování či nějakého vědeckého bádání. Filozofové vše promysleli a předložili určitá absolutní tvrzení ohledně světa a kosmu. Když později přišli tito vědci a mluvili o svých objevech, byli zamítnuti. Proč? Církev nebyla totiž vázána učením Písma do té míry jako učením Aristotela a dalších řeckých filozofů, a proto se ocitla v obtížné situaci; v situaci, kdy popřela pravdu a fakta.

A připadá mi, že právě k tomu mají sklon jistí evangelikálové v této době. Nechají se vázat moderním vědeckým učením; a nic není nebezpečnější. Musíme vše zakládat výlučně na Písmu. Pokud to platilo vždy, je to dle mého názoru obzvláště pravda v této době. Žijeme v době velkých změn, velkých vědeckých změn. Do říše vědy přinesla revoluci kvantová teorie a práce A. Einsteina. Vezměme si například, s jakým dogmatismem vědci mluvili v minulém století, jak mluvili o ,absolutních zákonech přírody‘ a tak dále, ale již to nedělají, protože to není možné. Dnes je vše nedeterminovatelné. Vědci nyní říkají, že to, čemu říkáme zákony přírody, je prostě jen velmi malou částí celkové pravdy. To je vše, co jsme dosud objevili. A stále více zjišťují, že jejich poznání je velmi omezené.

Samotná moderní věda nás učí, že nejsme proti vědě ani nejsme tmáři, pokud zrovna nepřijímáme určité výroky jako absolutní pravdu a fakt jen proto, že je vyslovili určití prominentní a velcí vědci. Víme, že v minulosti někteří velcí vědci učinili určitá velmi dogmatická prohlášení, která jsou nyní prokazatelně nesprávná. S velkou sebedůvěrou před sto lety označovali štítnou žlázu a podvěsek mozkový za zakrnělé orgány, a lidé tomu věřili. Víra některých evangelikálů byla v polovině minulého století otřesena jen proto, že taková tvrzení přijali. Nyní ovšem víme, že nebyla pravdivá. Říkám to, abychom si uvědomili, jak nebezpečné je zakládat naši pozici, náš výklad Písma, na výrocích vědy, které se mění a jsou stále v pohybu. Pravidlem je dnes, že věci nelze determinovat, a proto musíme být pokorní. A zatímco připouštíme, že nemůžeme vše vysvětlit a že jsou před námi určité neobjasnitelné věci, musíme říci: Duch nám dává vnitřní svědectví ohledně pravdy Písma, a proto věříme, že je pravda vše, co Písmo tvrdí o stvoření, o celém kosmu, protože to řekl Bůh. A přestože Písmo může být v současné době zdánlivě v rozporu s určitými objevy vědy, vybízíme lidi k trpělivosti a ujišťujeme je, že nakonec vědci zjistí, jak se v určitých ohledech mýlili, takže si posléze uvědomí, že výroky Písma jsou pravda. Proto tedy naši pozici zakládáme pouze na Písmu, což byl vždy protestantský pohled na Písmo. Existují dvě svědectví ohledně pravdivosti Písma ve všech jeho částech: je zde externí, vnější svědectví Ducha v samotném Slově; a je zde testimonium Spiritus internum, vnitřní svědectví Ducha v nás, který nám dává ujištění, že toto je Slovo Boží.

Vidíme tedy, jak důležité je v dnešní době propracovat naše doktrinální výroky. Někteří řeknou něco jako: Ano, přijímám to, vůbec jsem nezměnil svůj náhled na doktrinální základ a co říká o Písmu. Ale když s nimi mluvíte o podrobnostech, zjistíte, že se velmi vážně, a dle mého názoru radikálně, odchýlili od pravé evangelikální pozice.

Pád a zlo

Dále musíme zdůrazňovat historickou skutečnost pádu prvního člověka, a že k němu došlo tak, jak je to popsáno ve třetí kapitole knihy Genesis. Přitom není důležité, zda této zprávě rozumíme. Je nám to zde prostě řečeno. Apoštol Pavel ve 2 K 11,3 připomíná Korintským, že ,had oklamal Evu‘. Není možné s těmito fakty nakládat podle svého, aniž by to mělo dopad na inspirovanost apoštolů a nakonec i na osobu našeho Pána. Brzy takový člověk prohlásí, že Kristus byl prostě jen člověkem své doby, že byl v určitém ohledu v nevědomosti, že prostě měl vědecké poznatky své doby, a tak dále. Začne zpochybňovat jeho výroky a nakonec nezbude vůbec žádná autorita.

Historičnost 3. kapitoly Genesis se zprávou o pádu musíme nejen přijímat. Pokud to nepřijmete jako historii, vyřadíte ze své víry jednu z nejúžasnějších skutečností, jež nám ve spojitosti s naší vírou přinášejí útěchu – protoevangelium z Genesis 3,15, velkolepý slib, že semeno ženy má rozdrtit hadovi hlavu, první proroctví ohledně narození Krista z panny a jak nám Kristus má přinést toto velké vysvobození. Jedná se o první pohled na požehnané dílo na kříži, jak je konkrétně uvedeno v tomto historickém popisu.

Stejně se musíme zastávat i skutečnosti ohledně potopy. Nejsem zde ale, abych učinil nějaké kompletní prohlášení. Nemáme tolik času. Prostě jen vybírám určité skutečnosti, které musíme v této době konkrétně zdůrazňovat. Všeobecná prohlášení již nestačí. Musíme chtít vědět podrobně, čemu lidé věří. Musíme ověřovat jejich výroky, že přijímají svrchovanou autoritu Písma a jejich důvěryhodnost ve všech těchto záležitostech víry a chování.

Zabývali jsme se tedy naším náhledem na Písmo a nyní se přesuneme k některým dalším doktrínám. I zde chci něco dodat k doktrinálnímu základu. Doufám, že to nikoho z vás nepřekvapí. Musíme prohlašovat, že věříme v existenci ďábla a jeho démonů. Překvapuje mě, že to neříkáme. Je tolik lidí, kteří skutečně nevěří v existenci ďábla a kteří nevěří v existenci ničemných duchů. Známe některé naprosto ortodoxní lidi, ale pokud s nimi začnete mluvit o posedlosti ďáblem a vymítání, dají jasně najevo, jak si myslí, že říkáte nesmysly. Prostě nevěří v existenci ničemných duchů anebo budou třeba říkat, že to tak bylo pouze v době našeho Pána, což mě ohromuje a považuji to za neomluvitelné.

Dále musíme tvrdit, že člověk je duchovně mrtev a že je naprosto neschopen jakéhokoli duchovního dobra, ,mrtev v přestupcích a hříších‘ – nejen mírně zkažený – a že není pravda, že pokud se jen vynasnaží, má schopnost věřit v Boha dospět k Bohu. Stejně jako Písmo musíme prohlašovat, že člověk je naprosto mrtev, že bez ohledu na pokrok vědy jsou všichni lidé ,svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní‘ (Ef 2,3) a že ,všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy‘ (Ř 3,23).

– Martyn Lloyd-Jones –

Překlad: Jan Janča