Hlavním tématem letošního synodu Slezské církve evangelické augsburského vyznání byla otázka naší identity – co znamená být evangelíkem a. v. Svůj příspěvek k této problematice jsem pojal spíše jako své osobní svědectví než nějakou teologickou rozpravu, ke které se ani necítím být povolán.

Mají denominace dnes ještě význam?

Různé jevy v dnešní společnosti bývají označovány předponou „post“. V oblasti křesťanství a církevního života se někdy mluví o době postdenominační. Toto označení má vyjádřit skutečnost, že v dnešní době již nemá smysl se zabývat denominacemi, protože jejich doba pominula. Vyjádření mnohých mladých lidí z naší církve se zdají tomu nasvědčovat. Má tedy ještě vůbec význam hledat nějakou identitu, snažit se vymezovat, co znamená být slezským evangelíkem a. v.?

Kdybyste mi položili stejnou otázku před více než 10 lety, měl bych také určité pochybnosti. Sám bych se zařadil spíše mezi konzervativního evangelikálního křesťana, možná bych dodal přívlastek necharizmatický. Ale proč být slezským evangelíkem a. v.? Kvůli křtu dětí a konfirmaci? Kvůli chápání Večeře Páně? Kvůli určitému řádu při bohoslužbách? To všechno pro mne nebylo dostatečně určující ani vymezující. Budu-li upřímný, v některých aspektech to možná bylo dokonce i matoucí.

Máme svobodnou vůli?

Začnu ze zcela jiného konce. Kdybyste mi před více než deseti lety položili otázku, zda má člověk svobodnou vůli, aby se mohl rozhodnout, zda přijme či odmítne evangelium, určitě bych odpověděl, že ano. Vždyť to slyšíme tak často při různých evangelizacích: Člověk se musí pouze rozhodnout – pro Krista, přijmout spasení apod. A rozhodnutí určitě předpokládá svobodnou vůli. Kdyby mi tedy někdo tvrdil, že člověk nemá svobodnou vůli k rozhodnutí v otázce svého spasení, pak bych ho pokládal za bludaře, za někoho, kdo nerozumí základním otázkám křesťanství.

Byl jsem vychován jako evangelík, člen Slezské evangelické církve a. v. Z kazatelny oldřichovického sboru jsem slýchával citace Lutherových výroků k některým věroučným otázkám, slyšel jsem o některých epizodách z Lutherova života, ale do svých 38 let jsem nevěděl o jednom stěžejním díle, které napsal Martin Luther, totiž rozpravu „O zotročené vůli“. Nešlo o dílo ledajaké, protože tato kniha byla odpovědí na vyzvání jednoho z největších křesťanských myslitelů v tehdejší Evropě, Erazma Roterdamského, který se sám hlásil k reformního křídlu tehdejší katolické církve avšak byl současně křesťanským humanistou, jemuž šlo především o nápravu zkažených mravů v tehdejší církvi pokojným způsobem.

Má cesta k poznání

Krátce vám nyní popíšu cestu, která mě přivedla k této knize. Určující v tom byla moje životní zkušenost s vážným onemocněním, které přišlo zcela bez varování a předchozích příznaků. Tehdy jsem byl na několik měsíců vyřazen z pracovního procesu a měl spoustu času, abych si některé věci ve svém životě promyslel. Především zde byla touha po mém uzdravení, ale vzhledem k charakteru mého onemocnění, které – i když se momentálně neprojevuje – představuje trvalé nebezpečí nového zvrhnutí v některé z mých buněk do konce mého života, jsem musel zásadně změnit životní filozofii. Nikdy jsem nepochyboval o Boží všemohoucnosti, síle a moci, ale jak jsem později zjistil, byl mi tak trochu cizí pojem Boží suverenity, svrchovanosti. Na základě zkušenosti se svou nemocí – a jako lékař jsem to chápal až příliš dobře – jsem si uvědomil, že pod kontrolou nemám vůbec nic a můj osud je zcela závislý na někom jiném – na Bohu, na jeho dobrotě a laskavosti, na Boží nezasloužené přízni, tedy milosti. Boží suverenita se v praxi projevuje tak, že co se týče našeho osudu (toho pozemského), nemáme pod kontrolou vůbec nic. Co z toho plyne? Znamená to snad, že tedy nebudeme nic dělat pro své zdraví, nebudeme se léčit, nebudeme chodit do práce, nebudeme se starat o rodinu apod. Vůbec ne, naopak nás to může vést ke střídmosti a aktivitám, které jsou prospěšné pro naše bližní a okolí.

Teprve postupně jsem si uvědomil, že úplně stejně je to s otázkou našeho spasení. Bůh je suverénní i v otázce spasení. Ap. Pavel píše v listu Římanům 9,15–16:

• Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

Pochopil jsem, že Bůh nejedná jinak v běžném životě (kde nemáme pod kontrolou nic, ač si myslíme, že máme) a jinak v otázkách spasení (kde si mnoho lidí myslí, že budou spaseni díky svému rozhodnutí a krokům víry). V obou oblastech Bůh jedná stejně svrchovaně.

Zásadní otázka reformace

A tady jsem narazil na onu zmiňovanou debatu mezi reformátorem M. Lutherem a Erazmem Roterdamským ve věci svobody lidské vůle. Hned na začátku bych chtěl říct, že Luther považoval tuto otázku za zcela zásadní. Na rozdíl od Erazma, který svůj pohled na otázku svobody lidské vůle pojal jako spíše poklidnou akademickou diskuzi, pro Luthera představovala naprosté a nezpochybnitelné jádro křesťanské víry, to nejvyšší, o co v křesťanství a také ve sporu s římskou církví jde. V úvodu své odpovědi Erazmovi Luther píše:

A proto ti říkám a žádám tě, aby sis opravdu dobře uvědomil, že mi jde v tomto sporu o věc vážnou, nutnou a věčnou, o věc tak zásadní a nesmírnou, že je třeba ji zastávat a hájit třeba i za cenu smrti, i kdyby se kvůli tomu měl celý svět nejenom střetnout ve strašném boji, ale dokonce být uveden v chaos a naprosto zničen.

Lutherův spis „O zotročené vůli“ je považován za jeden z nejvášnivějších a sám Luther jej považoval i na sklonku svého života za jeden z nejpodstatnějších. V roce 1537 píše v jednom listu, že jako své pravé dílo neuznává nic než „O zotročené vůli“ a „Katechizmus.

Spolupracuje člověk s Bohem na svém spasení?

Bylali pro Luthera tato otázka takto závažná a podstatná, pak je na čase, abychom se my, slezští evangelíci a. v. touto otázkou také vážně zabývali. Pokusím se nyní ve velice stručné podobě nastínit podstatu oné diskuze, ač v tomto omezeném prostoru, který máme k dispozici, je velmi nesnadné vybrat to podstatné a podat věci pokud možno srozumitelně.

Otázku svobody či nesvobody lidské vůle ve věci spasení se dá zjednodušeně převést do otázky, jak dalece je lidská přirozenost zkažena a zasažena hříchem. Je člověk následkem pádu duchovně naprosto bezmocný a zkažený tak, že v něm nezůstalo nic duchovně dobrého, použitelného před Bohem? Anebo přece jen člověk není zkažen duchovně úplně a přes hříšný pád v něm zůstala zachována malá oblast (tzv. svoboda vůle či rozhodnutí), která umožňuje, že při spolupráci s Boží milostí, může člověk dosáhnout spasení. Ještě jinak: Je člověk přes svůj pád schopen – byť zcela minimálně – s Boží milostí spolupracovat na spasení? Anebo je člověk ve svém spasení závislý pouze na Boží milosti, protože svou vůlí nemůže ke spasení nijak přispět ani spolupracovat?

Erazmovy argumenty pro svobodnou vůli

Erazmus Roterdamský ve svém díle „O svobodné vůli“ odpovídá na otázku spolupráce lidské vůle ve věci spasení kladně. „I když totiž svobodná vůle utrpěla hříchem újmu, přesto zcela nevyhasla; a jím byla ochromena, takže než se nám dostane milosti, tíhneme spíš ke zlu než k dobru, přesto zcela nezanikla...“ Erazmus kromě biblických argumentů používá také argumenty pragmatické: Když lidé uslyší o tom, že nemají svobodnou vůli, kdo bude chtít žít zbožně a kdo bude chtít věřit? Hlásání popření svobody lidské vůle by mělo podle Erazma velmi neblahé následky pro lidskou morálku. Někteří by z toho mohli vyvozovat marnost veškerého snažení v oblasti dobrých skutků a etického snažení, což je pro humanisticky zaměřeného Erazma nepřípustné.

Erazmus ve věci svobody lidské vůle zastává umírněný názor. Z jedné strany uznává, že lidská vůle je hříchem značně ochromená, avšak nepopírá zcela její existenci. Z druhé strany se však snaží nezmenšovat význam Boží milosti pro spasení člověka. Erazmus přičítá ve spasení člověka téměř vše Boží milosti, spolupůsobení lidské vůle v procesu spasení však nevylučuje. Tímto postojem současně odmítá názory bludaře Pelagia, který tvrdil, že poté, co je lidská vůle skrze Boží milost osvobozena a uzdravena, může člověk již pomocí svobodné vůle dojít věčné spásy.

Lutherovo odmítnutí svobodné vůle

Lutherova reakce na Erazmovy názory je prudce odmítavá. Ve své knize „O zotročené vůli“ Luther rozhodně upírá lidské vůli jakoukoli svobodu, pokud jde o spasení člověka. Podle něj naopak vše působí Bůh, který jediný má svobodnou vůli a může konat, co se mu zlíbí. Tento postoj se může jevit na první pohled jako tvrdošíjná reakce na přehnané zdůrazňování skutků a zásluh a na kupčení s odpustky v tehdejší katolické církvi. Když se však pozorně začteme do Lutherovy argumentace pomocí biblických pasáží, zvláště pak z Pavlových listů a Janova evangelia, vidíme, že jeho popření vychází především z pečlivého výkladu Písma oproštěného od nánosu různých tradičních pohledů.

Luther vidí mezi svobodnou vůlí člověka a Boží milostí vztah nepřímé úměry. Co se přizná jedné, musí se odebrat druhé. V této souvislosti Luther odvážně vyvýšuje Boží dílo a Boží milost při spasení člověka na maximum, dílo člověka a účast lidské vůle naopak zcela anuluje. Své přesvědčení o naprosté nicotnosti lidské vůle a stoprocentní potřebě Boží milosti ve vztahu ke spasení Luther odvozuje nejen z přesvědčení o naprosté zkaženosti a bezmocnosti lidské přirozenosti a vůle v důsledku pádu do hříchu, ale také ze skutečnosti Božího předzvědění a předurčení. „Bůh nic neví předem nahodile“, píše Luther, „nýbrž všechno předem vidí a určuje a činí svou neproměnnou, neomylnou a věčnou vůlí. Tím je svobodná vůle jako tvrdou ranou sražena k zemi a zcela rozdrcena...“ Boží svrchovanost je dle Luthera největší útěchou člověka a základem všeho spolehnutí se na Boha, protože právě On má vše za všech okolností pod kontrolou.

Jedinou a nejvyšší útěchou křesťanů ve všech protivenstvích je vědomí, že Bůh nelže, ale že všechno činí neproměnně, že jeho vůli není možné odporovat, změnit ji či se jí stavět do cesty.

Luther nevidí člověka jako svobodného, nýbrž jako otroka. Píše:

A tak zaujímá lidská vůle postavení uprostřed jako osel; když ji osedlá Bůh pak chce kráčet tam, kam chce Bůh. Když ji osedlá satan, pak chce kráčet tam, kam chce satan. Nemůže se sama rozhodnout, ke kterému z těchto jezdců poběží nebo kterého bude hledat, ale naopak sami jezdci zápolí o to, kdo se jí zmocní a bude ji vlastnit.

Z ďáblova otroctví může být lidská vůle vytržena pouze aktem Boží milosti. Spasení přichází zvenčí od Boha přes Pána Ježíše Krista. Spasení není tedy volbou člověka, ale volbou Boží. Stejně to vyznává i v Katechizmu, když píše:

Věřím ze svého vlastního rozumu či síly, že nemohu v Ježíše Krista, svého Pána, věřit a k němu přijít; nýbrž že mě evangeliem povolal Duch svatý...

Zákon a evangelium

V kritice Erazmova pojednání Luter dále ukazuje na nutnost rozlišování mezi zákonem a evangeliem. Ukazuje na to, že věty v rozkazujícím způsobu jako: „Obraťte se...“ „Miluj Pána Boha svého...“ zdaleka neříkají nic o schopnostech nespaseného člověka tyto příkazy naplnit. Erazmus totiž tvrdí, že tyto příkazy by byly vyřčeny nadarmo, kdyby člověk neměl sílu je naplnit. Jinými slovy, když Bůh ve svém slovu dává příkazy, pak je také předpoklad, že je člověk může splnit. Luther to vidí zcela jinak. Tyto příkazy nic neříkají o schopnosti člověka. Určují sice Boží vůli, tedy to, co by člověk měl konat, avšak neříkají o lidských schopnostech tyto příkazy naplnit. Podle Luthera tyto příkazy – tedy „zákon“, má za úkol ukázat člověku jeho neschopnost. Mají za cíl ukázat hřích a potřebu Spasitele. Jestliže shrnutím zákonu jsou slova „Obraťte se ke mně“, pak shrnutím evangelia, Boží milosti, jsou slova: „Já se obrátím k Vám“. Zákon je o tom, co má člověk činit pro Boha, a evangelium pak to, co Bůh vykonal pro člověka.

Na Erazmovu argumentaci, že v člověku zůstalo přes pád něco dobrého, malý zbytek svobodné vůle, která může při spasení spolupracovat, Luther reaguje tak, že Erazma vede ke kříži na Golgatě a ptá se ho, zda Kristus skrze svou smrt a utrpení spasil pouze to, co bylo v člověku špatné. A to co je v člověku údajně dobré a ušlechtilé již nepotřebuje spásu? Přiznat člověku svobodnou vůli a svobodu při rozhodování ve věci spasení znamená pro Luthera zbožštění člověka a je pro něj totožné s vírou, která je bez Krista.

Lutherovo vyznání – spasení pouhou milostí

Svoje osobní vyznání o spasení pouhou milostí Luther nejvýrazněji formuluje na závěrečných stránkách, kde plně maximalizuje Boží milost a zcela anuluje lidskou vůli. Píše:

Já sám za sebe rozhodně mohu vyznat, že i kdyby to bylo možné, nechtěl bych mít svobodnou vůli, ani bych nechtěl, aby bylo v mých rukou ponecháno cokoli, čím bych mohl sám usilovat o spásu. I kdybych totiž nemusel čelit žádným nebezpečím a protivenstvím, i kdyby nebyli žádní démoni... přece by moje svědomí nebylo nikdy uklidněno a nikdy by nemělo jistotu, kolik toho mám udělat, abych Bohu učinil zadost. Ale nyní, když Bůh mou spásu vyňal z možností mé svobodné vůle, vzal ji do svých vlastních rukou a slíbil, že mě spasí nikoli na základě mých skutků či mého života, ale ze své vlastní milosti a milosrdenství, nyní jsem ubezpečen a mohu si být jistý, protože on je věrný a nelže, on je tak mocný, že ho žádní démoni a žádné protivenství nebudou moci zlomit a mě mu vyrvat...

Musím říct, že Lutherova kniha „O zotročené vůli“ byla pro mne velkým objevem a že po jejím přečtení se přede mnou vynořilo zcela nové pochopení toho, co znamená být spasen pouhou milostí. O tom, že jsme spaseni milostí snad nepochybuje nikdo v tomto shromáždění, ale rozumíme skutečně tomu, co znamená být spasen milostí, jak tomu rozuměl Martin Luther a také i další reformátoři?

Kdo je hrdinou – člověk nebo Bůh?

Shrneme-li oba pohledy na spasení člověka – tedy pohled Erazmův a pohled Lutherův – budeme mít dva diametrálně odlišné systémy, které se liší v obrazu Boha a člověka a také jejich vztahu a v otázce spasení člověka. V tom prvním je hlásána svobodná lidská vůle a lidské schopnosti spolupracovat při spasení, v tom druhém je lidská schopnost jakkoliv přispět ke svému spasení zcela zpochybněna a popřena. V tom prvním modelu je ve středu zájmu člověk, jeho potřeby a hledání způsobu, jak vůli člověka oslovit, jak jej přesvědčit, aby se správně rozhodl. V tom druhém modelu nezbývá než se spoléhat pouze na Boží milost. V tom prvním systému půjde o vynalezení stále nových a nových metod a prostředků (včetně moderních metod marketingu a managementu, psychologie aj. poznatků), jak zapůsobit na vůli člověka, v tom druhém nezbývá, než prosit pokorně Boha, aby se smiloval nad hříšníkem a hlásat Boží slovo obsahující zákon, který přesvědčuje o hříchu, a evangelium, které člověka přivádí ke Spasiteli a osvobozuje. V tom prvním modelu bude Boží slovo používáno primárně jako nástroj, jak člověka polepšit, protože se předpokládá, že člověk je schopen Boží příkazy naplnit. Tento model se bude jevit jako eticky vyšší, pozdvihující mravy člověka. V tom druhém budou Boží příkazy používány v první fázi jako nástroj, který má člověka přesvědčit o jeho neschopnosti splnit Boží zákon a tedy mu ukázat na potřebu evangelia a Spasitele. V tom prvním bude hrdinou člověk, lidé – dokonce i někteří zbožní lidé, které obdivujeme, dáváme ostatním za příklady. V tom druhém bude hrdinou pouze Bůh a Spasitel, Pán Ježíš Kristus, který jako jediný naplnil zákon a tudíž může být zárukou, že bude Bohem akceptován.

V posledních letech se snažím bedlivě poslouchat kázání, přednášky a evangelizace a vždy si kladu otázku, kdo je hrdinou těchto kázání, přednášek a sdělení: člověk, nebo Bůh; lidská svobodná vůle, nebo Boží milost; zákon, nebo evangelium; lidské schopnosti, nebo Boží vyvolení. Musím se přiznat, že těch prvních slyším mnoho, těch druhých poskrovnu. Žijeme v těžké době, kdy je člověk oslavován, nikdo nechce slyšet o svých neschopnostech, lidé nemají žádné povědomí viny a tak dále. Ale nevím, vůbec si nejsem jist, zda doba, ve které žil Luther, byla lehčí?

Kde hledat identitu?

Na závěr svého příspěvku bych chtěl citovat jeden z výroků, který napsal 18letý chlapec v odpovědi na otázku, co pro něj znamená být evangelíkem:

Nejsem katolík. Vím, že mé spasení závisí zcela na mě a mém vztahu s Bohem. Celkově nic, je to něco, jako že jsem občan ČR.

Není toto tvrzení pravým opakem toho, co tvrdil o spasení Luther, že totiž spasení člověka nezávisí vůbec na něm, ale pouze na Boží milosti? Je pro mne otázkou, odkud tento mladý muž má takový názor. Kde slyšel takovou odpověď – z kazatelny, na biblické hodině či na mládeži?

Snažíme se hledat svou identitu a odpovědět si na otázku, co znamená být slezským evangelíkem a. v. V dnešní postdenominační době to nemohou být nějaké podružné věci, protože nikoho nezajímají, ale věci dostatečně podstatné a robustní, mohutné. Myslím, že otázka, jak člověk může dosáhnout spasení, je dostatečně mohutná a podstatná, aby byla určujícím faktorem identity evangelické církve – i té slezské a. v.

Nechtěl bych, aby můj příspěvek vyzněl pouze kriticky. Spíše bych si přál, aby byl impulzem k určité sebereflexi vývoje v naší církvi. Současná doba – jsem o tom přesvědčen – vyžaduje určitou korekci názorů, které jsme možná převzali a byly zažité. Vyžaduje nové zamyšlení nad tím, co je evangelium a v čem spočívá skutečné jádro křesťanství. Mám za to, že mnohé evangelikální církve by již dávno neměly tento svůj přívlastek nosit, protože ztratily zcela svou protestantskou identitu. Názorově se posunuly daleko za Erazmovo chápání vztahu člověka a Boha a v odpovědi na otázku, jak může člověk dosáhnout spasení. I Erazmus by žasl nad tímto vývojem.

Chtěl bych nás všechny dnes vyzvat k odvážným krokům, které tato doba potřebuje. Chtěl bych Vás poprosit, abychom znovu promysleli základní prvky reformačního učení o skutečném stavu padlého člověka před Bohem, o spasení člověka pouhou milostí, o vztahu zákona a evangelia, o vyvolení a jiné. V této krátké úvaze jistě nejsem schopen dát návod – a možná to překračuje i mé schopnosti a kompetence – jak tyto nesmírně důležité pravdy přiblížit současné generaci. Jak ukazují však některé výroky našich mladých, je to nutnost. Povzbuzením pro nás snad může být skutečnost, že v úpadku dnešní doby na mnoha místech ve světě stoupá zájem o reformační myšlenky a literaturu. Je to pro nás tedy jak velké vyzvání, tak ale i určitá šance, kterou bychom neměli propásnout. Přijetí takových výzev může vést k mnohým problémům či dokonce názorovým střetům, ale rozhodně nepovede ke ztrátě identity evangelické církve a. v. A to je mé přání všem pastorům, členům Synodu a dalším pracovníkům v naší církvi.

– Štěpán Rucki –

tento příspěvek byl přednesen na Synodu Slezské církve evangelické a. v. dne 12. 11. 2010, redakčně kráceno