Jde to dohromady? (Odpověď P. Javornického F. Jetmarovi)

Prosíme čtenáře, aby se vrátili k článku "Evoluční teorie a křesťanství - jde to dohromady?" (ZOD 104, Duben 2010, s. 18) a znovu ho důkladně prostudovali spolu se článkem „Teze na podporu kreacionismu“ (ZOD 105, Červenec 2010, s. 33).

Odpověď Filipu Jetmarovi

Článek shora uvedeného titulu nebyl vysloveně recenzí mé knížky, ale protože z ní cituje a na mé názory reaguje, byl bych rád, kdyby ji ocitoval plně a uvedl správně její titul, aby si ji zájemce mohl opatřit. Jmenuje se Když se víra s vědou nehádá, má 200 stran a vyšla v Charitativním vydavatelství Testament (vydavatel Jaromír Pachl) v Praze r. 2008.

Filip Jetmar se rozhodl ve svém článku pro jednostranný postoj: Odpovědi hledám v Bibli, argumentuji biblickými texty a důkazy z oblasti přírodních věd mě pro tuto chvíli tolik nezajímají. Je tu ovšem jeden zásadní problém: Rozumím biblickým textům správně? (s. 18–19). Myslím, že autorovo rozhodnutí pro tuto jednostrannost je na škodu věci, ale důsledně se ho stejně nedrží.Na jeho zásadní problém si dovolím odpovědět: O správné porozumění biblickým textům zápasíme všichni po celý život.

Hned na počátku říká Jetmar něco, co stěží nalezne v některé křesťanské věrouce: Genesis je základním stavebním kamenem celého křesťanství. Pohněte s ním a celá křesťanská víra se zhroutí jako domeček z karet (s. 19). To není svědectví Písma ani církve. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už jest položen, a to je Ježíš Kristus (1 K 3,11). Genesis není ani základem víry Židů – tím je Boží smlouva s Abrahamem a Mojžíšův zákon. První kniha Bible a zvláště její první kapitola jsou ovšem úžasné texty, které vysoko vyčnívají nad úroveň literatury své doby. To jsem se snažil vyjádřit ve své knize na s. 71–80. Nesou zřetelné známky Boží inspirace, i když pohled na svět a výrazivo jsou lidské a odpovídají své době.

Aby věta, kterou jsem ocitoval z Jetmarova článku, byla pravdivá, museli bychom v ní nahradit slova křesťanství a křesťanská víra snad slovy fundamentální kreacionismus. A že ten nelze ztotožňovat s celkem křesťanství dokazuje sám autor, když v těchto otázkách odmítá soudobou katolickou a většinu protestantské teologie. Jetmarův postoj lze ovšem pochopit. Nad celým jeho článkem se vznáší zvláštní obava a nejistota: Pro mnohé rozumově založené křesťany, k nimž patřím i já, bylo odmítnutí evoluční teorie cestou k přijetí Boha. Boha jako Stvořitele. Kdyby se potvrdila platnost evoluční teorie, mnohé by pro nás ztratilo smysl a možná bychom za nějaký čas dospěli k závěru, že k vysvětlení čehokoli vůbec Boha nepotřebujeme… Pokud ztratíme pro naši víru rozumové argumenty, potom se máme čeho obávat (s. 19). To je přesné vyjádření postoje, kterému se říká „Bůh mezer“, „God of the gaps“. Ten tvrdí, že až bude vše rozumově vysvětleno, nezbude místo pro víru v Boha. Tady ovšem nejde o víru v biblickém smyslu: „…aby se vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží“ (1 K 2,5). Víra v Boha a v Boží zjevení v Kristu a v Písmu není nelogická a proti rozumu, ale zároveň není založena na rozumových argumentech, na přijetí nebo zamítnutí jakékoliv vědecké teorie. Bude-li z kořenů vyvrácena Darwinova evoluční teorie – což se nestalo za 150 let jejího trvání – neotřese to mou vírou v Boha Ježíše Krista. Chci se však vyrovnávat se vším, co lidské vědění přináší, a objevuji v tom mnohé, co moji víru jen posiluje, jak to pěkně vystihl astrofyzik Jiří Grygar: Troufám si tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa…“ Všimněte si slov „kvalifikovaný údiv“, tedy nejde o důkazy. Opírání víry o důkazy, např. o zázraky a všelijaká zjevení, bylo vždy málo účinné.

F. Jetmar hází mne s mnoha znamenitějšími do pytle „teistické evoluce“. Prosím, teismus je podle definice vírou v Boha, který zasahuje do dění světa i do života člověka, v Boha zázraků. Hlásím se však k označení Hledisko plně obdarovaného stvoření Howarda J. Van Tilla (Třikrát evoluce versus stvoření, Návrat domů 2004: 171–237) nebo, možná srozumitelněji, k víře v evoluční stvoření. Řečeno stručně: První atomy hmoty byly obdařeny v Božím plánu ke stvoření života a člověka tak, jako jsou dvě nepatrné rodičovské buňky obdařeny plánem ke vzniku nového originálního člověka. To vše ovšem probíhá v prostředí ovládaném přírodními zákony, jež jsou Božím stvořením a Božími nástroji. Vývoj může proběhnout přesně podle plánu, nebo může být pokažen či úplně zničen tam, kde jsou tyto zákony porušovány. Podobně je větší pravděpodobnost, že se zdravé dítě narodí rodičům, kteří dbají na pravidla a hygienu rodičovství.

Známým argumentem proti evoluci je otázka smrti jako odplaty za hřích. Přírodní věda považuje smrt za součást života celého společenstva, kde jedni dělají místa druhým. Jetmar odmítá rozdíl mezi smrtí těla a duše. Nevím, jak potom rozumí pojmu druhá smrt ve Zjevení 21, 8. Považuje duši za totožnou s životem, takže mu mizí rozdíl mezi člověkem a živočichy. Tvrdí, že z Bible nevyplývá oddělitelnost duše od těla. Pak si nutně musí vykládat příběh o bohatci a Lazarovi (Lk 16) jako pouhé podobenství (v žádném jiném svém podobenství Ježíš nedává člověku jméno), Kristovu odpověď lotru na kříži bychom pak měli považovat jen za povzbudivou nadsázku (Lk 23,43) a Pavlovu touhu Toužím odejít a být s Kristem (Fp 1,23) za nadčasovou hyperbolu. Přitom se jedná o texty, které jsou pro křesťanskou víru mnohem základnější než Genesis 1. Zjevení 6,9–11 je potom pouhá vidina – a tam jsou dokonce duše oblékány, aniž by už proběhlo všeobecné vzkříšení. Autor se navzdory Novému zákonu připojil k racionalistickému popírání neumírající duše (k němuž se mimochodem současná psychiatrie pomalu vrací), ale zastáncům evoluce vyčítá, že kvůli evoluci …pitvoří Bibli a křesťanství (s. 27). Sám mlčky přechází skutečnost, že se všichni křesťané naučili chápat některé texty jako dobově podmíněná vyjádření, když vědy odhalily jiné pochopení některých přírodních jevů. Zřejmě nepochybuje na základě Žalmu 104,5 o tom, že Země volně pluje vesmírem, neočekává, že se kosmonauti jednou ponoří do nebeského oceánu vod na základě Gn 1,7 a nedoufá, že bude zpětně obhájen geocentrický názor podle Joz 10,12–13.

Otázku doby stvoření řeší Jetmar podivným kompromisem: Stvoření vesmíru mohlo prý trvat miliardy let, ale Země a život na ní až po člověka byly prý hotovy za týden. Pokud Boží nezávislost na čase chápe jako výplod 19. století, měl by si přečíst Augustinova Vyznání. K otázkám, zda je dovoleno přemýšlet o Písmu a srovnávat je s ostatním poznáním, doporučuji Basilův Hexaemeron: Oba autoři pocházejí ze 4. století a přijímala je ochotně i reformace. Zvláště si cením Basilova výroku: Tím, že napsal „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, přešel svatý pisatel mnoho věcí mlčením… Tímto mlčením chce tento záznam vychovávat aktivitu naší inteligence a dává nám jen neurčitý bod začátku, aby nás donutil poznávat pravdu. Nebo jinde: Bůh není tvůrcem figur, ale stvořitelem samé podstaty bytostí. Za nepřípustný považuji Jetmarův příklad proměnlivosti přírodovědných teorií, kterým argumentuje proti spoléhání se na radioaktivní dataci stáří hornin a zbytků života. Mimochodem tato datace je výsledkem velmi přesných měření, ne tedy pouhá teorie. Jako příklad vratké spolehlivosti vědy uvádí Jetmar vyvrácení „vědecké teorie abiogeneze“, tedy přesvědčení, že se někteří živočichové (červi, žáby, hmyz) mohou samovolně líhnout z prachu či bahna. Abiogeneze nikdy nebyla vědeckou teorií, ale tradovanou mylnou domněnkou Aristotelovou. Tedy příklad s rozpadem radioaktivních prvků naprosto nesrovnatelný. Mimochodem Jetmar není ve svém názoru na dobu stvoření důsledný. Připouští existenci zkamenělých organismů ve vrstvách pod horninami vyvřelými před milióny let (s. 25).

Ještě leccos by se dalo rozebírat. Např. je zajímavé to, že ani Pán Ježíš, ani apoštol Pavel nemluví o stvoření ženy z Adamova žebra. K tomu bych uvedl poznámku žijícího klasika evangelikální teologie J. R. W. Stotta: Přijímám Adama a Evu jako historické postavy, ale zůstávám agnostikem, co se týká některých detailů tohoto příběhu (Understanding the Bible, 1979). Za důležitější však považuji, že se znovu v závěru článku ozývá autorova nejistota: Jako biolog vnímám, že argumenty moderní vědy jsou mnohdy silné a přesvědčivé a že v některých případech velmi znesnadňují věřit tomu, co je v Písmu napsáno (s. 27). Rozumím této nervozitě a myslím, že uzavřít se do skořápky fundamentálního pojetí Bible je proti ní nedobrou obranou. Kloním se k víře, která se nebojí poznávat, poznané uznávat a těšit se z toho, že Stvořitelova schopnost je ještě mnohem větší, než mohli chápat bibličtí autoři a věřící lidé před objevy moderních věd; že nic z objevů vědy nemůže tuto Stvořitelovu velikost zpochybnit; že Bible má stránku Božího zjevení, ale také lidských názorů a vyjadřovacích prostředků; že stojí za to zkoumat a rozlišovat a dívat se přitom pozorně na obě, ba na všecky strany, nechtít jenom vykládat Bibli Biblí.

V závěru svého článku nás staví autor před to, co nazval Van Till zničující volbou. Jetmar píše: Každý si musí vybrat, čemu dá přednost a čemu chce věřit, ale „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Pán Ježíš považoval za protibožského pána mamon, tj. peníze. Vím, že bratr Jetmar vyučuje biologii a chemii a je prý také znamenitým ornitologem. Jistě za svoji práci dostává peníze. Já jsem sloužil biologii zhruba 20 let a bral jsem za to také plat. Pak jsem se s pomocí Boží rozhodl sloužit na plný úvazek církvi a tedy – doufám – Bohu. Ještě dnes si však biologií přivydělávám k důchodu. Nikdy jsem však vědu nepovažoval za „mamon“ a modlu, ani u sebe, ani u F. Jetmara. A musím říci, že mě poznatky přírodních věd o víru nepřipravily, naopak mi sloužily ke svědectví lidem, kteří do církve těžko přijdou. K tomu slouží i citovaná knížka a mám z toho radost. Stavím se s plným vědomím na stranu již citovaného fyzika Van Tilla, podle něhož jde o nebezpečná falešná dilemata: Já se nechci podílet na vyvolávání tohoto nuceného a zbytečného výběru mezi křesťanskou zvěstí a vysoce důvěryhodnou vědeckou koncepcí (s. 192).

O toto přesvědčení, zkušenost i radost mne osobně nepřipraví ani na závěr Jetmarova článku nesprávně použitý citát Alexandra Fleminga, požehnaného objevitele penicilinu: Nenechte svůj mozek zatemnit panujícími vědeckými názory. Fleming rozhodně nedoporučoval odmítat vědu z pozice víry, ale šlo mu o to, oč každému poctivému vědci: jak si něco vykládáme dnes, nemusí být nutně pravdou zítra. Znáš-li vědeckou pravdu, ven s ní, třeba proti klasikům, jakým je Darwin. Tak věda postupovala a bude postupovat, pokud není ovládána nějakou mocenskou mafií. A to v současné době u nás, díky Bohu, není.

– Pavel Javornický –