Pro téma dnešního kázání jsem si zvolil část textu z Jakubovy 4. kapitoly. Na světě jsem přesně 58 let a 4 měsíce. Žil jsem ve čtyřech státech, v Pennsylvánii, z nějakého neznámého důvodu i Georgii, Jižní Karolíně a New Yorku. Kazatelem jsem 35 let a 1 měsíc. Byl jsem členem pěti různých církví. Poznal jsem věřící v severních i jižních Spojených státech. Během mých častých cest a hojných zkušeností jsem si všiml jednoho ošklivého univerzálního zvyku, který je rozšířen mezi lidmi na všech místech. Všude, téměř bez výjimky, všichni z nějakého důvodu milují klepy a pomluvy. Pomluvy se šíří jako epidemie všude kolem nás, ve sportovních týmech, na pracovišti, ve škole, mezi sousedy, v rodině i církvích. Pro naše účely se zaměřím na místní sbory. I tam se lidé z nějakého neznámého důvodu rádi pomlouvají. Jsem přesvědčen, že jde o důležité téma a že bychom si všichni měli uvědomit, o jak vážný problém jde. Také chci, abychom přemýšleli o tom, proč je tento zlozvyk tolik rozšířen? Jaký k tomu máme důvod? Výchozí text, který se tímto zlozvykem zabývá, najdeme ve 4. kapitole Jakuba, ve verších 11–12. Nejdříve si přečteme celou kapitolu a pak se budeme věnovat těmto dvěma veršům:

• Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo je psáno: „Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil“? Mocnější však je milost, kterou dává. Proto je řečeno: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost  v žal. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší. Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního? A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.

Modleme se: „Otče náš v nebesích, změň naši mysl, zmocni nás svým Duchem, abychom činili pokání, abychom si byli vědomi svých hříchů, veď nás, Pane, svým Duchem ke Kristu pro odpuštění, umožni nám, abychom dnes odešli s předsevzetím, že se přestaneme pomlouvat, že budeme litovat toho, že svými zlomyslnými řečmi a klepy ponižujeme druhé. Potřebujeme tvoji pomoc, Pane, máme proradná srdce a víme, že to sami nezvládneme. Prosím, Pane, prosím, uděl nám tuto milost pro svoji slávu. Modlím se ve jménu Pána Ježíše. Amen.“

Pro dnešní kázání nemám připravenu obvyklou osnovu, protože text v Jakubovi 4,11–12 nevrší argumenty jeden na druhý, ale spíše postupuje od jednoho k druhému a navazuje na další články řetězu. Poslouchejte pozorně, abyste porozuměli jeho logice a hlavně abyste pochopili a sledovali Jakubovo uvažování, které svým způsobem do tohoto textu zabudoval:

• „Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního?“

Jako vždy, důležitý je kontext. Jakub navazuje na předchozí téma, které nám představil v první kapitole, verši 19: „Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení.“ A ve verši 26. dodává: „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.“ Ve 3. kapitole se tímto problémem zabývá podrobněji. V 9. verši věnuje pozornost síle jazyka: „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi.“ Z toho plyne, že nikdo není bez viny. Poté přechází do sekce, kde poukazuje na zvrácenost lidské mysli. Vyjadřuje pochybnosti o lidské moudrosti, která je přízemní, živočišná a ďábelská, a dodává, že světská moudrost pak působí mezi lidmi rozboje a sváry. „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost“ (v 13).

Víme, proč se to všechno děje, a že za to může naše žárlivost, sobecké ambice a pýcha. To jsou motory, které pohánějí jedovatou řeč plnou ohnivých argumentů v řadách církve. Jak je psáno: „Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská. Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost“ (v. 14–16).

Před týdnem jsme si ukázali, že tuto špatnost můžeme překonat opravdovou pokorou. A jak taková změna vypadá? Jak jinak, než že se budeme podřizovat a přibližovat k Bohu, vzdorovat ďáblu, litovat svých hříchů nejen v myšlenkách, ale i skutcích. Budeme prožívat zármutek sami nad sebou, ale abychom neklesali na duchu, máme od Boha zaslíbení, že on povznáší ty, kdo se pokořují.

Nyní přejděme k našemu textu, jímž je Jakub 4,11–12. Téma „Kdo si myslíš, že jsi?“ začíná už ve 3. kapitole a pokračuje do verše 4,12. Nejdříve si všimněte, jak se postupně mění Jakubův tón řeči. Nejprve je nazýval „proradná stvoření“ (4,4), v 8. verši je nazval „hříšníci a lidé dvojí tváře“, ale teď se o nich zmiňuje 15krát jako o bratrech nebo bratřích. Proč přešel od proradných stvoření a lidí dvojí tváře k přátelštějšímu tónu? Především proto, aby je ujistil, že jsou součástí Boží rodiny. Možná chtěl zdůraznit rodinný aspekt vzájemných vztahů a rozhovorů. Jakub k nim promlouvá přátelštějším tónem a současně je vyzývá, „nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě“ (3,14). Nelhat proti pravdě znamená vystříhat se pomluv. To je v Písmu široký pojem, který může mít mnoho významů. Může to znamenat, že nemáme nikoho pomlouvat za zády ani v soukromí. V Žalmu 101,5 je varování. „Kdo pomlouvá bližního, toho umlčím. Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím.“

Další příklad můžeme nalézt v Numeri 21,5, kdy lid propadl malomyslnosti a reptal proti Bohu a Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda!“

Pomluvy a reptání se mohou odehrávat v soukromí nebo veřejně. Všimněte si, že nezáleží na tom, zda jde o křivé obvinění nebo ne. Když řeknete o někom něco, co není pravda, už je to pomluva. Ale také můžete sdílet pravdu a fakta, která jsou relevantní. Pomluva jednoduše znamená, že někoho ponížíte, ať soukromě nebo veřejně, pravdivě nebo nepravdivě. Všimněte si, že nejde o privátní záležitost. Pomluva, to je „tango“, a k tanci jsou potřeba dva. Abyste tento hřích mohli spáchat, nejste u toho sami. Pokud jste pomluvili někoho ze sboru, je velmi pravděpodobné, že kolem vás právě teď sedí svědci vašeho provinění. Možná s někým z nich sedíte ve stejné lavici, možná dokonce tak blízko, že by vás mohl dloubnout loktem do žeber a zašeptat: „Právě mluví o tobě, já jsem tě slyšel.“

Možná znáte někoho, koho jste sami pomlouvali. Možná jste pomluvy druhých jen poslouchali. Teď, když jsem na tohle poukázal, vězte, že mluvím obecně. Nemám nikoho z vás na mysli. Prosím, neodcházejte s tím, že pastor Ed ví o tom, že někoho pomlouváte. Toto kázání vám nebylo šité na míru. Říkám jen, že pomluvy nejsou soukromá záležitost, protože je sdílíte s ostatními. Vy víte, kdo jste, a Bůh to ví také.

Kde se pomluvy odehrávají nejčastěji? Především doma, kdy rodiče překračují hranice, aby vyjádřili nespokojenost s ostatními v církvi. A víte, co se stane? Vaše děti slyší víc, než si myslíte. Stanou se svědky vaší upovídanosti, což přinese ještě vážnější důsledky. Děti napodobují rodiče a začnou bez zábran rozvíjet příležitost k prostořekosti, kdykoliv najdou chybu na druhých. Začnou používat svůj úsudek a hlas k tomu, aby odsuzovaly ostatní a mluvily bez zábran o těch, kteří nesplňují jejich představy a standardy. Odsuzovat a pomlouvat se naučí doma. Nepřipomínají vám něco následující slova?

„Je to lenoch, kdyby se jen více snažil.“ „Víš, ona zase není tak chytrá, jak se tváří.“ „Viděl jsi, co měl na sobě?“ „Prosím nezvi je, tyhle lidi nemůžu vystát.“ „To je tak otravná ženská, nikdy neví, kdy má sklapnout.“ „Vím to, jsem si jistý, že má problém s alkoholem.“ „Ta umí vždy všechno tak zkomplikovat, to se nedá vydržet.“

To jsou běžné hlášky, které se v našich domácnostech opakují. A opět, nezáleží na tom, zda jde o pravdivé výroky či ne. Pravdivost vašich slov není důležitá. Jsou to niterné sklony a my jim podléháme, abychom ukázali na hříchy a nedostatky ostatních. Opakuji, že nemám na mysli konkrétní osoby, ale možná, že vás vaše děti dnes při obědě usvědčí: „Hele, tati, mami, víš, že pastor Ed dnes mluvil o naší rodině?“ Co použijete na svoji obranu, když mnohé z toho, co jsem řekl, slyšeli doma na vlastní uši?

Podobná situace se odehrává v mnoha rodinách a je třeba se zamyslet nad tím, kde leží kořen hříchu pomluv. Matouš 12,34 říká: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“

Když se podíváte na knihu Jakuba v kontextu toho, o čem mluvil, je na čase zvážit stav lidského srdce, tu továrnu vášní, žárlivosti, lží, svárlivosti a sobecké ctižádosti. Pak bude zřejmé, proč potřebujeme sdílet pomluvy s druhými.

Vlastností pomlouvače je pýcha, která chce a potřebuje ponížit druhé, aby sama sebe vyvýšila. Všude vidí závady, nedostatky a ví přesně, co by jiní měli dělat. Proto na ně bude poukazovat. Cítí zadostiučinění, když bude nedostatky jiných kritizovat, aby nebyly přehlédnuty. Když mluvíme o jiné osobě, ať už veřejně nebo soukromě, je to projev těžké formy hříšné sebelásky, pýchy a nejistoty. Vynášení soudů a odsuzování druhých je především vyjádřením pohrdání a nedostatku lásky k bližním.

Pojďme si nejdříve vyjasnit, co Jakub neříká. Neříká, že bychom neměli rozlišovat a podle toho druhé posuzovat. Znám některé lidi, kteří mě přivádějí k šílenství. Nechci o nikom mluvit špatně, nemám na mysli nikoho konkrétního, ale obecně říkám, že znám i ty, kdo nikdy nenajdou na druhém chybu. Řekl bych, že mají absolutně nulové rozlišování. Obvykle se octnou na špatné straně, protože nepoužívají rozum. Nerozlišují, komu by měli naslouchat a koho následovat. Kdo nezachytí žádnou špatnost, pak bude naslouchat kde čemu. Je životně důležité, abychom uměli rozlišovat. Pamatujte na varovná slova Pána Ježíše v Matoušovi 7,6, kde říká: „Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Náš Pán poukazuje na skutečnost, že kolem nás jsou svině a musíte je poznat. Neházejte před ně perly, rozlišujte. Potřebujete být soudcem dobrého charakteru.

Jakub tedy neodsuzuje rozlišování ani neodrazuje od konfrontace. Pán Ježíš v Matoušovi 18,15 řekl: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ Pokud uvidíte někoho, kdo se vydal na scestí, a vy toho člověka máte rádi a záleží vám na něm, jděte za ním a laskavě s ním promluvte, aby byl přiveden k pokání. To je smysl slov Přísloví 27,6, kde je psáno: „Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího.“ Ten, kdo za vámi přijde a šlehne vás, aby vám řekl pravdu do očí, není váš nepřítel, ale věrný přítel. Jinými slovy, dobrý přítel je ten, kdo je ochoten čelit tváří v tvář tomu, co by mohlo člověka svést k hříchu.

Ale to není konec Ježíšova ponaučení: „Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník“ (Matouš 18,16–17). To patří k tzv. církevní disciplíně. To nejhorší, co by se mohlo stát, pokud dotyčný nečiní pokání, je, že dojde k vyloučení. Vyloučení už vyžaduje, abychom o problému promluvili veřejně. To znamená, že s dotyčným budeme jednat pravdivě, tedy i nelichotivě. Ale Jakub nemá na mysli podobnou situaci. Nijak nezlehčuje rozlišování ani církevní disciplínu, ani neodrazuje od církevního napomínání. Právě naopak. To, o čem zde mluví, je svoboda, kterou máte, když vidíte chybu u svého bratra nebo sestry v Kristu, a místo abyste s provinilcem v lásce promluvili, pomlouváte je za jejich zády. Nezáleží tedy na tom, zda máte pravdu či ne, ale jaký postoj zaujmete. Někteří lidé se brání a tvrdí, že je to v pořádku, aby se o druhé osobě vyjádřili nelichotivě, protože mají pravdu. Záleží na tom, zda je to pravda nebo ne? I když máte pravdu, stále je zde možnost, že jste se provinili hříchem pomluvy. Vždyť je psáno: „Nepomlouvejte jeden druhého.“ Jakub pokračuje dál a zdůvodňuje, proč bychom měli být ve svých soudech zdrženliví. Klidně bychom mohli skončit právě zde a už budete vědět, co a jak. Ale pojďme dál, abychom si ukázali a hlavně pochopili, proč jsou pomluvy tak nebezpečné. Předně, je to křivda, která odhaluje, kdo ve skutečnosti jste.

Zkuste se řídit logikou Jakuba. Uprostřed 11. verše říká, že ten, kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Otázka, kterou si musíme položit, tedy je, jak to, že pomluvy a odsuzování z nás dělají soudce? Abychom dospěli ke správnému závěru, proč nám někdo stojí za řeč, mějme se na pozoru, abychom nedosazovali sami sebe do role soudce. Jste skutečně kompetentní hodnotit chování někoho jiného a víte vše, co za ním stojí? Když slyšíte někoho pomlouvat jiné s obvyklou jistotou, nepředpokládejte, že dotyčný zná všechna fakta. Většinou tomu tak není.

Vzpomínám si, když jsem poprvé slyšel o kalvinismu ve spojení se jménem Jonathan Edwards. Studoval jsem na univerzitě v Georgii a přihlásil jsem se na obranu křesťanství. Řekl jsem profesorovi: „Nevím, kdo je ten idiot Edwards, ale celá ta kalvínská záležitost je holý nesmysl.“ Dopustil jsem se hodnocení, ale nešlo o hodnocení informované. Když někdo mluví z pozice autority, měl by vědět, o čem mluví. Když neví, koho nebo co odsuzuje, měl by mlčet.

Podobně i to, k čemu jste se vyjádřili, mohlo vycházet z předpokladu, že vaše hodnocení situace je nejen správné, ale že stojí za pozornost. Je snadné zjistit, proč lidé o někom mluví a proč jejich závěry vedou k pomluvám a nakonec mohou druhé osobě ublížit. To co bývá na první pohled zřejmé, může mít hlubší příčiny.

Důvod, proč vám kladu tolik otázek, je, že jsem nikdy neslyšel žádného křesťana mluvit špatně o Bibli. Nikdy jsem neslyšel věřící říci, že jde o snůšku hloupostí, že už není pro náš život relevantní nebo že standard toho, co je správné a zlé v Božích očích, nevychází z Písma. Nikdo neřekne: „Pokud chcete vědět, co je správné a co ne, pokud chcete vědět, kde se Bible mýlí, přijďte za mnou a já vám ukážu, jak je zastaralá.“ To není vtip. Jaká pýcha, jaké rouhání, považovat se za konečnou autoritou toho, co je pro křesťany závazné nebo přijatelné. Neznám nikoho, kdy by takhle mluvil. Na druhé straně Jakub říká, že kdo by zneužil svoji svobodu  k pomluvám, aby bratra ponížil a odsoudil, pohrdá Písmem, které nám přikazuje, abychom jeden druhého nesoudili. Pokud si myslíte, že vaše soudy jsou v pořádku, jste domýšliví a myslíte si, že jste chytřejší než Bible.

Dovolte mi vysvětlit Jakubova slova: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ V Levitiku 19,15–18 je o Mojžíšově zákonu psáno:

• Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ke svému lidu jako utrhač, nebudeš ukládat bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.

Čeho se Jakubova slova týkají v kontextu verše „milujte svého bližního jako sebe samého“? Týkají se mimo jiné pomluv! Nebudete je šířit mezi lidmi, nebudete bližní pomlouvat. Proč? Protože on je svatý Bůh, Jahve, Pán pánů. A jsme to my, kdo střádají v srdci nevoli, nevraživost, zlobu a zášť. Pomluvy v kontextu lásky k bližnímu znevažují zákon, který říká, že si máte prokazovat bratrskou lásku. Když pomlouváte, porušujete nejen zákon, ale sami jednáte jako soudci zákona.

Bratři a sestry, před námi neleží obtížná pasáž Písma. Někdy musím číst bezpočet komentářů, abych zjistil, co daný text říká. Tentokrát jsem nahlédl jen do čtyř a všechny se shodovaly. Nemyslím, že je mezi námi někdo, kdo má problém porozumět tomu, co říkám. Kdyby byl zákon opravdu vaším standardem, podřídili byste se i zákonu Krista. Báli byste se jeho standardy obcházet. Báli byste se nastavit si vlastní pravidla pro verbální kritiku. Až příště budete v rozhovoru s bratrem nebo sestrou ve víře a oni začnou mluvit bez zábran o druhém, uvědomte si, že se podle Jakuba dopouštějí nejen přestupku vůči bližnímu, ale současně popírají autoritu Bible. Mohou tvrdit, že Krista a Boží slovo milují, ale svým jednáním to popírají.

Přeložila Klára Steiger.