Jaké první slovo vás napadne, když se řekne „pastor“? Hádám, že ne „mírný“. Když vynecháme Železného obra, naši oblíbení hrdinové se nevyznačují mírností. Velikých věcí dosahují spíše prostřednictvím čiré moci, dovedností a silou vůle. Vynikají sebevědomím, ne pokorou.

Vždycky jsem si myslel, že jsem mírný. Když jsem pročítal seznamy ctností v Novém zákoně, mírnost nikdy neupoutala moji pozornost. Jako mladý muž jsem se pravidelně modlil proti chtíči, bojoval jsem s pýchou a snažil jsem se vyhýbat lenosti. Tyto smrtelné hříchy utvářely trojhlavou nestvůru, o které jsem věděl, že se proti ní musím stavět. Ale v době, kdy jsem na všech frontách útočil proti svému Kerberovi (v řecké mytologii trojhlavý pes, pozn. red.), vyklouzl z mého srdce potměšilý malý hřích a napadl mě zezadu. Říká se mu všelijak: tvrdost, neomalenost či panovačnost a není ani mírný, ani laskavý.

Jak jsem si tohoto úskočného hříšku všiml? Jeden milý bratr udělal něco statečného. Řekl mi, že dokážu být tvrdý a že jde ze mě strach. Dokonce tak tvrdý, že si není jistý, jestli se mnou může dále sloužit ve staršovstvu našeho sboru. Jeho slova mě ohromila. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ale nemohl jsem tomu také nevěřit. Byl moudrý, zbožný bratr a já jsem věděl, že pro mě a pro sbor, který oba milujeme, chce to nejlepší.

Hřích mě oklamal

Museli jsme jít hlouběji. Požádal jsem ho, aby si vybral dva starší z našeho sboru, se kterými mohl bezpečně sdílet tuto informaci. My čtyři jsme se pak sešli a modlili se. Řekl jim o svých obavách. Provedl to pokorně a vyznal při tom své vlastní slabosti. Když jsme o tom mluvili, začal jsem chápat, že rozhovory jsem vedl tak hrozným způsobem, že lidi odcházeli s pocitem nedostatečnosti. Uvědomil jsem si, jak jsem často poskytl jen minimum rad, zatímco jsem požadoval maximální výsledky. Zjistil jsem, že i když větší část mého chtíče, lenosti a pýchy byla pod kontrolou, tvrdost jen kvetla.

Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že jsem tento hřích tak dlouho neviděl. Vždyť jsem se pravidelně modlil, denně jsem četl Bibli a kázal jsem minimálně jednou týdně. Místní sbor mě vyčlenil k tomu, abych ukazoval na hříchy celého shromáždění, tak jak jsem mohl tak bezstarostně přehlížet svůj vlastní hřích?

Zkrátka: Nevím, můj hřích mě oklamal. Archibald Alexander, teolog devatenáctého století, poznamenal: „Každý hřích oklamává mysl. Správné myšlenky a motivy jsou pro tu chvíli zapomenuty nebo přemoženy.“[1] Má pravdu. Byl jsem klamně uveden do přesvědčení, že přímost (přijatelnější slovo než tvrdost) je prostě součástí mého stylu vedení.

Jak šly týdny, Pán mi připomínal, že posvěcování je proces dokonce i pro pastory. A nejen to,  v ostrých slovech mého milého bratra jsem našel moc textu Židům 3,13 ČSP: „… a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu.“ Jeho napomenutí mě vedlo k tomu, abych znovu prozkoumal své srdce.

Písmo mě občerstvilo

Stejně důležité je, že jeho napomenutí mě vedlo k tomu, abych četl Písmo novýma očima. Například, když jsem si dříve připomínal Mojžíše, myslel jsem na něj především jako na nesmírně statečného vůdce, který překonal hlubokou nejistotu, aby vyvedl Boží lid z Egypta. To je pravda. Mojžíš byl nikdy nepolevujícím obráncem spravedlnosti. To však není všechno. Jak jsem se postavil tváří v tvář své tvrdosti, uviděl jsem Mojžíše jako člověka mocně proměněného Boží slávou. A proto ho Písmo popisuje jako nejpokornějšího „ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nu 12,3).

Když jsem předtím meditoval nad ovocem Ducha, zaměřoval jsem se na potřebu mít radost, být věrný a ovládat se. Ale nyní na mě z textu volala mírnost a vyzývala mě, abych své srdce soustředil na tento konkrétní kus ovoce Ducha (Ga 5,22–23 ČSP).

Vždy když jsem tenkrát šel do 1. Petrovy 5, abych zkoumal roli starších ve sboru, všímal jsem si zvlášť toho, jak musejí být ochotnými, ne ziskuchtivými služebníky. Ale co mě nyní bije do očí, je skutečnost, že při své péči o ovce nad nimi nesmí panovat (1Pt 5,3).

Kolikrát jsem četl 1. Timoteovi 3 a přemýšlel o kvalifikacích nezbytných pro úřad dohlížitele? Věrnost v manželství, střízlivost a dobrá pověst, to vše si žádalo mou pozornost. Ale už nemohu číst tento oddíl, aniž bych neviděl neonově zářící slova „ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý“.

Náš sbor nepotřebuje mírného pastora

Vést sbor není jednoduché, i když se na tom podílí větší počet starších. Dobrý pastor musí být připraven na záplavu kritiky. Tak to prostě chodí. Navíc se od něj může očekávat, nejen že bude vědět, kde je třeba, aby sbor byl, ale také aby měl vizi, důvěru, odhodlání a byl pevně rozhodnut sbor tam dostat. A někdy právě my pastoři nedokážeme kvůli svým hříchem zastřeným myslím vidět, jak pěstování této ctnosti, totiž pokory, dokáže celou záležitost posunout. Víme, že Amerika nepotřebuje mírného prezidenta, armáda nepotřebuje mírného generála a firma nepotřebuje slabého ředitele. A tak možná, aniž bychom si to uvědomovali, máme za to, že náš sbor nepotřebuje mírného pastora.

Ale sbor není země, armáda ani firma. Kdyby Bůh chtěl, aby církev vedli politici, generálové nebo ředitelé, mohl to tak zařídit. On však ve své moudrosti svěřil budoucnost církve starším, jež odlišuje právě uznání osobní slabosti: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás“ (2K 4,7). Pokud Ježíš zachránil svět tím, že se stal ničím (Fp 2,7), pak je jistě na každém starším, aby zaujal jeho postoj.

Coby manžel si velmi cením slov Davea Harveye o pokoře v manželství: „Mírnost nemá nic společného se slabostí nebo pasivitou. Mírnost je moc ve službě lásky... Být v manželství mírný neznamená být slabý nebo bezbranný. Ale znamená to být tak zaměřený na svého partnera, že budete ochotni se pro jeho nebo její dobro obětovat.“[2] Tato slova platí právě tak pro práci pastora.

Mírnost není slabost. Pastor, který cítí potřebu zmocňovat svůj sbor k růstu skrze uplatňování svých vlastních darů, podceňuje moc evangelia. Pastor přesvědčený, že musí být tím nejbystřejším, nejostřejším, nejrozhodnějším, nejautoritativnějším, míjí ty nejzákladnější duchovní pravdy: Bohu se líbí používat si ty nejmírnější muže, protože právě na nich je nejzřetelněji vidět, jak jsou na něm závislí. To neznamená, že dobrý pastor je tichý, zdrženlivý ve vedení nebo skeptický ohledně svého vlastního úsudku. Vůbec ne! Avšak znamená to, že je „rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu“ (Jk 1,19).

Ještě stále nejsem tak mírný, jak bych měl být, ale jsem si vědom svých tendencí být tvrdý a vím, že toto vědomí ze mě dělá lepšího manžela, otce i pastora. Vím, že brzy nastane den, kdy moje služba skončí. Lidé se shromáždí na mém pohřbu, kde, jak doufám, budou daleko více mluvit o Ježíši než o mně. Ale když na mě někdy budou vzpomínat, byl bych rád, kdyby na mě mysleli jako na muže, jenž byl příkladem mírnosti.

Směrem k mírnosti

Nikdo z nás není tak mírný nebo laskavý, jak by měl být. Co byste tedy měli dělat, jestliže se domníváte, že by to opravdu mohl být váš problém?

• Najděte si někoho, kdo vám řekne pravdu v lásce, a zeptejte se ho: „Jsem mírný?“ Pomohlo mi dozvědět se, že to je oblast, na kterou se potřebuji opravdově zaměřit. Vědět to možná nebude znamenat, že máte z poloviny vyhráno, ale je to dobrý začátek.
• Meditujte nad některými klíčovými texty Písma: Přísloví 15,4; Matouš 5,5; Galatským 5,23; Efezským 4,1–3; Koloským 3,12; 1. Timoteovi 6,11; Jakub 1,21. K tomu se zamýšlejte nad Kristovým charakterem. Pavel řekl, že my křesťané „jsme proměňováni k jeho obrazu [Krista] ve stále větší slávě...“ (2K 3,18). To znamená, že rosteme i do jeho mírnosti (2K 10,1; Mt 11,29). Je těžké trávit čas nad verši, jako jsou tyto, a neodejít s větší touhou po osobní mírnosti.
• Zamyslete se nad tím, jak na vás ostatní nahlížejí. Jestli vaše slova, tón a výraz působí tvrdě a bezcitně, přehodnoťte způsob, jak komunikujete s ostatními. Součástí lásky ke druhému je usilovně se snažit, aby věděli, že vám na nich záleží. Někdy je nedostatek mírnosti jednoduše neschopností dát jasně najevo, co ve skutečnosti cítíte.
• Modlete se, aby vás Bůh učinil mírnějšími. To je jistě modlitba, kterou Bůh s potěšením vyslýchá. Miluje své ovce více než vy a z lásky k nim vypůsobí mírnost v srdcích podpastýřů, kteří opravdově touží vykazovat Kristovu mírnost.