„Mohu ve svém životě cítit nedostatek Boží lásky?“ To jsou nejen časté, ale i zajímavé otázky. Začněme všeobecně:

1. Jakýkoli jev, který je na nás nezávislý, nemusíme poznat vůbec, nebo jen částečně, nikdy však dokonale. V otázkách zkušeností s Bohem to platí dvojnásob.

Co je důvodem, proč někdy necítíme Boží lásku? Co od Boží lásky očekáváme? Jak máme chápat Boží lásku? Jak prožíváme Boží lásku? Jak se projevuje? Co dělat, když se nával radosti z lásky utlumí? Můžeme pak radost z lásky nějakým způsobem oživit?

2. Dnešní zamyšlení bude zaměřeno na Boží otcovskou výchovu každého, koho přijímá za syna. K láskyplné výchově patří nejen otcova láska, osobní spoluúčast, ale i zkoušky a tresty, abychom se naučili oddanosti a poslušnosti. Tak to chodí i v běžném, přirozeném životě. Proto se celý život učíme. Chodíme do škol, osvojujeme si nové znalosti a dovednosti, abychom se nejen uživili, ale i uspokojili svou potřebu po uplatnění, po přijetí a ocenění lidmi, kteří nás obklopují, s kterými máme co do činění. Životní příprava vyžaduje notnou dávku píle, disciplíny a svým způsobem i sebezapření. Člověk, který nikdy nezatne zuby, nevyužije svůj Bohem daný potenciál. Není divu, že nebývá svým okolím uznávaný, může trpět společenským odcizením a jistými mindráky, že ho nikdo nemá rád. Člověk touží být milován a milovat.

3. Láska pozemská je zaměřena na člověka a s ní spojené emoce jsou často plné rozmarů a sobectví. Nechci být dogmatický, ale tak to více méně ve světě chodí.

V duchovním životě znovuzrozeného křesťana by tomu mělo být jinak, přestože jsou zde jisté podobnosti. Věřící touží po lásce, ale ve chvílích zkoušek a soužení mohou pociťovat nedostatek Boží lásky. Dokonce i král David v Žalmech vyznává, že má pocit, že na něj Bůh zapomněl, že se před ním skrývá.

4. Boží láska se neprojevuje vždy jako příjemné emoce. Předně, život křesťana se má řídit důvěrou, ne pocity. Boží láska je zdrojem veškeré lásky, nepřichází sama od sebe, ale od Otce. Bůh si zamiloval svoje děti dříve, než byl stvořen svět. Není-li původcem spásné lásky Bůh, je každá snaha poznání opravdové lásky marná.

Na rozdíl od přirozené, lidskostředné, humanistické lásky, lépe řečeno podmínečné náklonnosti, je Boží láska bezpodmínečná, vyplývá z jeho dobroty. Bůh je milostivý i milosrdný. Již Mojžíšovi řekl, že se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje, nad kým se slituje (Ex 33,19). Boží láska tedy není podmíněna lidským výkonem vyvoleného jednotlivce, protože jsme všichni zhřešili a jsme daleko od Boží slávy (Ř 3,23). Kdyby byla podmíněna naším tělesným výkonem, vzhledem a skutky, jak je tomu ve světě, nikdo by Boží lásku nezakusil. Bůh nás, kdo jsme jeho, miluje bezpodmínečně:

• … v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1,4–6)

Pro přirozeného člověka z toho plyne:

1. Boha nemusím poznat vůbec. Jeho otcovskou lásku nikdy nepoznám, pakliže mne Bůh ve své lásce předem neurčil rozhodnutím své dobroty, abych byl přijat za jeho syna a chválil slávu jeho milosti, kterou mi udělil ve svém Nejmilejším (Ef 1,4–6).

2. Jestliže mne Bůh ve své lásce předem určil rozhodnutím své dobroty, abych byl přijat za jeho syna a chválil slávu jeho milosti, kterou mi udělil ve svém Nejmilejším (Ef 1,4–6), potom Boží lásku poznávám natolik, nakolik se v poslušnosti podřizuji výchově Božího Ducha. Tj. posvěcování, tj. růst ve znalosti Boha, tj. růst v lásce k němu. Jestliže skrze poslušnost přikázání moje poznání Boha roste, potom roste i moje poznání, jak veliká a nekonečná je jeho láska ke mně. Jeho lásku k nám však nikdy plně neobsáhneme, protože omezené stvoření nemůže v poznání, tedy ani v lásce, obsáhnout nikým a ničím neomezeného a všemohoucího Boha.

Jaká je tedy odpověď na otázku zda Mohu ve svém životě pocítit nedostatek Boží lásky? Odpověď je ANO, ale jen proto, že „porucha je na našem přijímači“, nikoli na Božím vysílači. Bůh „vysílá“ ke svému vyvolenému, vykoupenému dítěti plnost své lásky, o čemž máme nezvratný důkaz na kříži:

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)

Bůh nemohl svou lásku k nám, ke svým dětem, prokázat více než vydáním svého Syna na smrt jako výkupné za náš hřích! On nás uchránil před svým hněvem, on nás zastoupil v potrestání! Kdybychom milovali Boha z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, což nedokážeme, pak bychom nikdy nemohli pocítit ve svém životě nedostatek Boží lásky.

ALE! Protože, jak jsme si řekli, porucha je na našem přijímači, nikdo není schopen milovat Boha tak, jak nám přikazuje. Jsme padlá, ale omilostněná stvoření. Proto se někdy vědomě i nevědomě vzpíráme Boží láskyplné výchově.

Vzpíráme se Božímu posvěcování, podobně jako se dítě vzpírá otcově výchově. Ve své hříšné přirozenosti a sebestředné sebelítosti můžeme jeho pevnou výchovnou ruku mylně chápat jako nedostatek lásky. Často nám chybí respekt k Boží svatosti. Ten vyžaduje naši odpovědnost, poslušnost, věrnost a oddanost Bohu. Ten, kdo uvedené vlastnosti ze sebestřednosti podceňuje, jistě pocítí určité odcizení a jakoby nedostatek jeho lásky. Příčinou však není, že by Bůh své milované opouštěl nebo přestával milovat. Jeho spásná láska je stálá bez ohledu na to, jak ji vnímáme prostřednictvím svých emocí:

• Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. (J 15,13–14)

My jsme Boží milované děti, jeho přátelé! Pojďme tedy k dnešnímu textu a vyložme si celou záležitost blíže.

Židům 12,1

• Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo…

Všichni jsme obtíženi břemeny hříchu a všichni jsme obklopeni zástupem svědků víry. V předchozí 11. kapitole Židům je psáno, že Abraham věřil, Izák věřil, Jákob věřil, Josef věřil, Mojžíšovi rodiče věřili, Mojžíš věřil, Izraelští věřili, nevěstka Rachab věřila, dále Gedeón, Bárak, Samson, Samuel a proroci věřili. I dnes jsme obklopeni věřícími. V obecenství věřících se setkáme s nejrůznějšími příklady. Jedny jsou hodné následování, jiné jsou spíše varováním. Nebudeme-li je ve víře rozlišovat, může se stát, že začneme o Boží lásce pochybovat. Proto nás pisatel dopisu Židům nabádá, abychom odhodili hřích, který nás tíží a který se nás může snadno přichytit.

Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom vytrvali v běhu až do konce. Evangelium Pána Ježíše a apoštolové jsou náš vzor!

• Běželi jste dobře! Kdo vám zabránil, abyste se drželi pravdy? Jistě to nevyšlo od toho, který vás povolává. (Ga 5,7–8)

Zde chtěli Galatští přidat k evangeliu obřízku. Kdykoli budeme chtít přidat ke Kristu zákon, tradice, oběti, dobré skutky nebo své zásluhy, začneme pociťovat méně Boží lásky, protože ji přes vlastní námahu přehlížíme. Ve své podstatě Boží lásku vlastními skutky a zásluhami znevažujeme.

Jak je psáno, zdrojem lásky je ON:

• My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1J 4,19)
• A to je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít. (2J 1,6)

Židům 12,2 (Pavlík)

• … soustřeďujíce zrak na původce a dovršitele víry Ježíše, jenž se zřetelem k radosti, jež byla před ním, snesl kříž, pohrdnuv hanbou, i usedl na pravici Božího trůnu.

Pán Ježíš podstoupil ponížení a lidskou nenávist z poslušnosti, v souladu s Boží vůlí, pro naši spásu. Kristus viděl radost, která byla před ním; jeho radost jsme my, jeho nevěsta. Přesto, když Ježíš umíral na kříži, zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Když na něj Otec vylil svůj hněv za náš hřích, zdálo se Synu člověka, že pociťuje méně Boží lásky, že jej Bůh opustil. Nicméně Otec jej v tu chvíli miloval svojí plnou láskou, protože byl Ježíš poslušný a konal Otcovu vůli.

• A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zj 22,17)

Jestliže bude náš zrak bloudit světem místo toho, aby byl upřen na Dokonavatele našeho spasení, Původce a Zdroj víry, Pána Ježíše Krista, budeme pociťovat nedostatek Boží lásky.

Židům 12,3–4

• Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.

Malomyslnost, skleslost na duchu je v podstatě totéž, co zakoušení nedostatku Boží lásky. Budeme je zakoušet tehdy, když bude naše pozornost upřena jinam než na kříž a na to, co pro nás náš Spasitel, Ježíš Kristus, snášel během své pozemské služby: pronásledování, osočování, podezřívání, obviňování a před ukřižováním bití, bičování, poplivání, urážky, výsměch a konečně smrt na kříži mezi zločinci.

Naše utrpení pro Krista nás má utvrdit o jeho bezmezné lásce, ne o jejím nedostatku:

• … ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1Pt 4,13)

Kdo nenese podíl na jeho utrpení, kdo nenásleduje ochotně jeho příklad, snadno propadne dojmu, že vše není pod Boží kontrolou. Jestliže opomíjíme v našem dennodenním shonu příčinu nejvyšší lásky a sebeobětování, pak je chyba na našem přijímači.

Židům 12,5

• Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.“

Jsme Boží děti, jsme jeho synáčkové. Otec, který miluje své děti, je jejich ochráncem a vyžaduje pro jejich konečné dobro poslušnost a kázeň.

• Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. (1J 2,5)

Podřízenost otcovské autoritě a zachovávání jeho slova nám neubližuje ani nás neomezuje, jak se může někomu zdát. Naopak, ochraňuje nás před sebou samými. Věřící, kteří zachovávají Boží ponaučení jen občas a ledabyle, jistě propadají malomyslnosti. Příčinou nebývá nedostatek Boží spásné lásky, ale přemíra sebelásky. Láska k Bohu se projevuje následujícím způsobem:

• V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká… (1J 5,3)

Láska k Bohu není pasivní. Kdo miluje Boha jako svého Pána, bude rád zachovávat jeho přikázání. Kdo je nebere vážně, kdo si z „jídelního lístku Kristových přikázání“ vybírá jen to, co mu chutná, bude strádat duchovní podvýživou. Ta se v životě projevuje jako neklid, sklíčenost, deprese, ztráta radosti. Není divu, že v něm začne sílit pocit, že mu Bůh neprojevuje dostatek lásky. Naše sebestředná přirozenost nenalézá potěšení, nelibuje si v kárání nebo domlouvání. Stydíme se za svoji vnitřní nahotu, nechceme se podřizovat, chceme zůstat sami sebou, ale Písmo to vidí jinak:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Otcovská láska se neobejde bez přísné výchovy a k té patří nejen napomínání, ale i občasné výchovné tresty, jak ukazuje následující verš:

Židům 12,6

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.

Přísná výchova je důkazem otcovy spásné lásky. Je psáno:

• Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. (Př 13,24)

Byli jsme stvořeni, abychom byli nejen milováni, ale i vychováváni k dospělosti a odpovědnosti. Ne proto, abychom byli jeho loutkami, ale abychom se stali jeho dílem v Pánu Ježíši Kristu, abychom slyšeli hlas Pastýře a následovali ho. Pastýř někdy toulajícím se ovečkám dokonce z lásky zlomí nohu, aby od stáda neutíkaly. Lépe je, když bude kulhat, než aby se zatoulala. Když se ovečka ztratí, pastýř ji najde. Když se toulá, Pastýř použije hůl, chrání ovečku bolestnou cestou, aby věděla, kam patří, protože je mu vzácná a nese za ni odpovědnost. Proto:

• Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neprotiv se jeho domlouvání. Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení. (Př 3,11–12)

Procházíme-li v křesťanském životě přísnou výchovou, můžeme mít pocit, že nás Bůh opustil nebo že nám neprojevuje dostatek lásky, ale opak je pravdou, jak je psáno:

• Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt! (Př 19,18)

Boží láska k nám se projevuje tak, že nechce, abychom zahynuli, a proto nás někdy trestá. Zdaleka netvrdím, že těžké chvíle na člověka doléhají jako soud nebo trest za určitou neposlušnost, ani to, že jejich příčinou je malá víra. Vždyť ani apoštol Pavel nebyl ušetřen bolesti, Bůh ji z jeho života neodejmul. Naopak, apoštol Pavel, jeden z největších služebníků, je názornou připomínkou zkoušek, a přitom si ani na okamžik nestěžoval, že mu Bůh neprojevuje dostatek lásky, a to jej Bůh tvrdě vychovával:

• „… ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři.  Častokrát jsem byl na cestách –  v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu,  v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách,  v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. (2K 11,23–28)

Na sklonku života s láskou vyznal, co bylo jeho motivací:

• Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2Tm 4,7–8)

Nebudeme-li s láskou vyhlížet druhý příchod Pána Ježíše Krista, nepoběžíme-li k cíli, nebudeme-li bojovat, potom se nám může zdát, že se nám nedostává Boží láska. Vést dobrý boj ve víře, to je náš úkol:

Židům 12,7

• Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?

Díky Boží lásce a výchově jsme se stali jeho osvojenými syny, jeho dětmi. Nicméně někteří křesťané hledají kvaziútěchu ve světě. Utíkají od Boží výchovy, a proto pociťují Boží „nelásku“. Protože jsme Božími dětmi, podvolujeme se jeho přísné výchově dobrovolně. Své prohřešky už nepovažujeme za nicotné, jsou pro nás katastrofou, která nás obrací v pokání ke Kristu.

• Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej. On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou. (Jb 5,17–18)
• Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,19–20)

Jeho hlas zaslechnou jen ti, kterým byly dány uši k slyšení a oči k vidění, jak je psáno:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,27–29)

Boží láska k nám, jeho dětem, se neřídí našimi pocity, náladami ani vrtochy. Právě když nás přepadá malomyslnost a pocit, že zakoušíme méně Boží lásky, jsme v Božím náručí.

Zármutek [pocit nemilování] podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. (2K 7,10)

Vezměme si příklad z Pavlova vztahu k utrpení:

• … ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2K 12,9)

Židům 12,8

• Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.

Kdyby nás Bůh, náš Otec nevychovával, nebyli bychom jeho syny. „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“ (1J 4,9).

Kvůli Kristu nás (1) znovuzrodil, spasil a dal nám víru. (2) Kvůli Kristu jsme byli očištěni od svých hříchů, byli jsme ospravedlněni. Ale ještě jsme nedosáhli cíle, totiž vzkříšení svého těla. Protože jsme ještě uvězněni v tomto těle, naše touhy a činy se někdy Božímu Duchu vzpírají.

• Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17)

A když děláme to, co nechceme, vzdalujeme se Bohu, cítíme nepokoj, prázdnotu, hanbu, upadáme do deprese, do chmur a máme dojem, že nám Bůh neprojevuje pozornost a dostatek lásky. Boží výchova vede ke zbožnosti, což působí, že chceme činit to, k čemu nás Bůh stvořil a vyvolil:

• „Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Iz 43,21)

Čím blíže budeme Bohu, tím více budeme vyprávět o jeho chvályhodných činech, s tím větším odporem se ve světě setkáme. Nepropadejme v utrpení beznaději, že na nás Bůh zapomněl, že nás méně miluje. On si vybudoval svoji církev, kterou brány pekel nepřemohou (Mt 16,18).

Židům 12,9

• Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?

Čím více se budeme poddávat svému nebeskému Otci, ačkoli nás tvrdě vychovává, tím méně budeme propadat panice, že už nás nemá rád. I když často s pomocí prodlévá, i když nenaplňuje naše potřeby a přání hned, nepropadejme pocitu, že nás méně miluje. Vedeme duchovní boj proti mocnostem, které ovládají tento věk tmy:

• Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako „lev řvoucí“ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. (1Pt 5,8–9)

Nedovolme, abychom ve zkouškách propadli myšlence, že nás Bůh opouští. Neočekávejme odměnu dříve, než se naplní jeho čas.

Židům 12,10

• A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.

Jsme vychováváni k vyššímu cíli, a tím je podíl na Boží svatosti. Výchova je často bolestivá, namáhavá, vyžaduje kázeň a sebezapření. Pocit nedostatku Boží lásky není zapříčiněn její nepřítomností, vždyť právě ona, Boží láska, nás vede ke kříži, vychovává nás, tj. posvěcuje nás ke konečné svatosti v novém těle.

• Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2K 4,17–18)

Dojem nedostatku Boží lásky je většinou zapříčiněn jeho sužující výchovou, která vždy bolí. Važme si Boží přísnosti. Lidové rčení: „Na chudý lid musí být přísnost,“ má své opodstatnění.

Židům 12,11

• Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.

V krušných chvílích, kdy se nám může zdát, že Bůh je od nás daleko, nepociťujeme jeho lásku v takové míře, jakou bychom si přáli. Položme si důležitou otázku – umíme se ztotožnit s následujícím vyznáním?

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19b–20)

On nás stále miluje. Jeho láska k nám je neměnná, nekonečná a nezmenšuje se.

• Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1,6–7)

Mnoho soužení, bolesti, slz a potu je součástí Boží výchovy a vytrvalosti Božích dětí, která vede ke konečnému vítězství:

• Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. (1K 9,25)

Trénink i závod bolí!

• Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1,2–4)

Tento skutek je vypůsobený Boží láskou k nám. Ta touží, abychom zachovávali jeho přikázání (1J 5,3). To první Hospodin ustanovil již starozákonnímu Izraeli:

• Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ. (Dt 30,6)
• Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,39)

Tuto lásku v nás působí výchovným procesem sám Bůh. Zkoušky nejsou příjemné. Často býváme příliš soustředěni sami na sebe, příliš se milujeme, chceme žít jako v bavlnce, nechceme se podřizovat pevné kázni. Pak se nám paradoxně zdá, že nám Bůh projevuje málo lásky. Nic nemůže být dál od pravdy. Svou lásku k nám dokázal, když na sebe vzal trest, který právem náleží nám. 

AMEN