Znovuzrození bohů (1)

Když jsem se v roce 1964 přestěhoval z Velké Británie do Spojených států, myslel jsem si, že jsem zemřel a odešel do nebe. Amerika tehdy vypadala tak křesťansky. Jedinou tmavou skvrnkou na celém tom obrazu bylo, že se lidé báli celosvětového rozmachu marxismu. Velkou hrozbou byl komunismus, tedy politický výraz toho, co jinak nazýváme „ateistický humanismus“.

 

Dva roky poté, co jsem přijel studovat teologii do Ameriky, mě požádali, abych se zúčastnil semináře na téma hnutí „Smrt Boha“. Před nějakým časem působila jistá skupina takzvaných teologů, kteří se snažili popsat smrt Boha. Začalo to být natolik závažné, až se to stalo součástí semináře na teologické fakultě. Celá pointa byla v tom (jak vyjádřil jeden z vůdčích teologů tohoto hnutí, T. J. J. Altizer), že se Bůh naprosto vtělil do světa skrze svou smrt na kříži, čímž osvobodil člověka od jakékoli cizí transcendentní božské moci. Jak jsme tak seděli pospolu, můj profesor a ostatní studenti nabývali přesvědčení, že máme co do činění s jasným ukazatelem, že světský humanismus vítězí a brzy se rozmůže i po celém Západu a stane se velkým oponentem křesťanské víry. Neuvědomovali jsme si ale, že jedním ze členů skupiny „Smrt Boha“ byl také muž jménem David Miller, profesor náboženství na univerzitě v Syrakusách, který byl členem nakladatelské komise Společnosti pro biblickou literaturu. Tento muž měl veliký vliv na rozhodování, co se bude psát a vydávat o Bibli.

 

David Miller sám v roce 1974 skutečně i vydal knihu (kterou jsem objevil až mnohem později)  s názvem Nový polyteismus. V této knize Miller zapsal následující prognózu: Se smrtí Boha budeme svědky znovuzrození bohů a bohyň starověkého Řecka a Říma. Byla to předpověď poněkud matoucí Znovuzrození bohů? Co to znamená? Zdálo se, že Miller ve spojitosti s takzvaným velkým triumfem sekulárního humanismu ví o něčem, co ještě nikomu nedošlo. Miller si uvědomil, že smrt Boha neznamená smrt představy božského; jde o smrt Boha Bible (jak uvedl Altizer, jakékoli cizí transcendentní božské moci). Vidíte, právě to lidé nechtějí. Nechtějí Boha, který je transcendentní (přesahuje nás), je svrchovaný a na nás nezávislý, a tak musí být tento Bůh zabit. Od té doby je takový Bůh v lidských myslích pomalu ale jistě popravován.

 

Zánik sekulárního humanismu a postmodernismu

Sledujeme, jak křesťanství postupně ztrácí svůj kulturní vliv, ale velkým překvapením je také zánik samotného sekulárního humanismu. Světský humanismus se pomalu stahuje do pozadí, ztrácí moc. A jeho místo přebírá to, co bychom mohli nazvat znovuzrozením pohanských kultů. Smrt sekulárního humanismu nastala po celé řadě událostí. Humanismus sliboval, že rozumem – brilantním uvažováním člověka – spasíme svět. Pak jsme však byli svědky dvou světových válek a vyhlazení milionů lidí právě takzvanými světskými humanisty, muži jako byli Stalin, Pol Pot a další. A lidé se začali cítit opuštění a bezradní a při tom všem museli čelit světu bez jakéhokoli druhu spirituality.

 

Mnozí intelektuálové 19. a počátku 20. století předpovídali, že veškeré náboženské projevy nakonec zcela vymizí. Karel Marx pokládal člověka za nejvyšší božstvo a náboženství bylo podle něj „opium lidstva“. Fridrich Nietzsche prohlásil: „Bůh je mrtev … zabili jsme ho.“ Freud se ve své knize Budoucnost jedné iluze vyjadřuje o náboženství jako o klamání davů nebo o kolektivní neuróze, ze které je potřeba se uzdravit – jako z nějaké mentální choroby. Ti všichni svorně uvažovali tak, že „sekulární humanismus nutně spěje k vítezství“.

 

To byla jen předpověď, ale realita se vyvíjela jinak. Sekulární humanismus neuspěl kvůli všem problémům, které nám přinesl. K jeho porážce přispělo mnoho faktorů. Jedna z věcí, která sekulární humanismus ničí, je postmodernismus. Postmodernismus používá rozum k tomu, aby kritizoval to, jak rozum používali sekulární humanisté. I tento přístup má však v sobě háček: je totiž nemožné myslet racionálně a nejsou tu ani žádná objektivní vysvětlení existence. Tím vším si tedy i postmodernismus vysloužil svou vlastní smrt; a koneckonců, proč bychom vlastně měli věřit racionální analýze těchto postmodernistů, kteří sami tvrdí, že něco jako racionální analýza ani neexistuje?

 

Takže jsme už zaznamenali smrt sekulárního humanismu, a dokonce i smrt postmodernismu. A co proměna naší kultury, kterou předpovídal David Miller – tedy vpád bohů a bohyň starověkého Řecka a Říma? Miller k tomu měl pravděpodobně přidat ještě východní božstva, protože jejich vpádu už jsme skutečně svědky. Jestliže je obraz schopen vyjádřit to, co bychom nevyjádřili ani tisíci slov, pak se můžeme hodně dovědět z fotografie zveřejněné na Huffington Post v roce 2016: je na ní dvacet příslušníků kanadské policie v uniformách, jak sedí na modlitebních stoličkách v buddhistickém chrámu. Tento počin byl, tuším, zorganizován vedoucím této skupiny policistů, který po příslušnících policejního sboru chtěl, aby se procvičovali ve vědomé meditaci podle buddhistické filozofie. Na této fotografii se nám nabízí zajímavé kontrastní sblížení mezi tradičními západními hodnotami se smyslem pro zákon a pořádek a naprosto odlišným světonázorem buddhismu.

 

Jak k tomu dochází? Naše kultura se mění tak, jak jsme to nečekali. Naše kultura není sekulárně humanistickým výdobytkem, ve skutečnosti je hluboce duchovní. Znáte výrok: „Jsem duchovní, ale nemám nic společného s náboženstvím?“ To je užitečný popis současného stavu naší kultury. Lidé chtějí duchovno; nechtějí sekulární humanismus. Aby to mohlo nastat, muselo se přihodit něco velmi zvláštního. Elizabeth Fox-Genovese, někdejší radikální intelektuálka představující hnutí hippies, pronesla ke konci svého života neuvěřitelný výrok stran revoluce z šedesátých let 20. století. Řekla: „V rozmezí pozoruhodně krátkého období se odehrála kataklyzmatická transformace samotné podstaty naší společnosti.“ V průběhu této „živelné proměny“ jsme přitom byli svědky znovunastolení starověkého pohanství na Západě. Na denním pořádku toho takzvaného „útoku na západní civilizaci“ bylo využití sexuality jako pomyslného beranidla, kterým se cíleně ničily základní principy západní kultury, aby je pak nahradil úplně nový typ společnosti. Mezi tyto principy přitom patří i veškeré křesťanské pojmy a představy o tom, kdo je Bůh.

 

http://www.reformation21.org/blog/2018/08/rebirth-of-the-gods.php