sestavená a vytištěná v roce 1632 českou církví pobývající ve vyhnanství v polském Lešně, a to ze zvláštních důvodů, jež nastaly během zdejší epidemie moru

Novodobá nákaza paralyzuje naši zem. Jan Amos Komenský vynáší na světlo svědectví Božího slova o smyslu a účelu Božího jednání skrze morovou nákazu 17. století, která je v mnohém tak podobná koronavirové krizi našich dní.

Děje se snad vše náhodou? Dívá se Bůh nečinně na to, co se děje? Máme vůbec nějakou naději?

K jakému cíli Bůh svou metlou nákazy směřuje? Pán Bůh nám sice nezjevuje všechny důvody svého jednání, ale přesto můžeme zbožně prohlásit, že to dělá, aby:

1. Skrze to potrestal některé země, města a domy. Víme totiž, že tím hrozíval svému lidu, když ho nebudou poslouchat. I Mojžíš podobně mluvil k izraelskému lidu: „Hospodin způsobí, že se tě bude držet mor, dokud s tebou neskoncuje v zemi, kterou přicházíš obsadit. Hospodin tě bude bít úbytěmi a zimnicí, palčivou horečkou, mečem, obilnou rzí a snětí; ty tě budou pronásledovat, dokud nezanikneš“ (Dt 28,21–22). Skrze Jeremjáše také hrozí: „Obyvatele tohoto města, lidi i dobytek, raním těžkým morem a pomřou… Kdo bude sídlit v tomto městě, zemře mečem, hladem a morem“ (Jr 21,6.9). A ve 29. kapitole říká Hospodin zástupů toto: „Hle, pošlu na ně meč, hlad a mor, naložím  s nimi jako s trpkými fíky, které se nedají jíst, jak jsou odporné. Budu je pronásledovat mečem, hladem a morem. Učiním je obrazem hrůzy pro všechna království země, předmětem kletby, úděsu, posměchu a potupy ve všech pronárodech, kam jsem je vyhnal“ (Jr 29,17.18). A ve verši 32,24: „Hle, náspy! Přitáhli k tomuto městu, aby je dobyli. Město bude vydáno do rukou Kaldejců, kteří proti němu bojují; padne mečem, hladem a morem. Co jsi mluvil, to se stane, ty sám na to budeš patřit.“ Ve verši 34,17 Hospodin prohlašuje: „Protože jste mě neuposlechli a nevyhlásili každý svobodu svému bratru a bližnímu, hle, vyhlašuji proti vám, je výrok Hospodinův, volnost meči, moru a hladu. Učiním vás obrazem hrůzy pro všechna království země.“

2. Dal svým dětem důvod se pokořit a povzbudil je k modlitbám.

3. Některé tím vyzkoušel ve víře a v trpělivosti.

4. U některých zjevně prokázal svou moc a milosrdenství tím, že jim pomůže.

5. Jiným dal prostřednictvím nemoci postihující jejich okolí výstrahu, aby činili pokání a dali si pozor na své jednání.

6. Některé lidi skrze tuto ránu vzal ze světa – u jedněch tak ukončil jejich bolest a u druhých učinil přítrž trápení, jež působili ostatním.

7. Aby vyzkoušel, jaký soucit budou mít zdraví s nemocnými, jak milosrdně s nimi budou jednat a jak jim budou prokazovat své přátelství.

8. Svatý Cyprián, kartaginský biskup a mučedník, napsal knihu o smrtelnosti (takto označoval morovou nákazu). V rámci zbožného rozjímání o této věci, o cíli a užitku morové nákazy, pak pronesl následující slova:

„Co říct dále, milí bratři? Vždyť jak potřebné a jak velmi užitečné je to, že morová nákaza (která sice vypadá hrozně a krutě) jasně ukáže, jak každý v této době plní své povinnosti vůči bližním, a vyzkouší myšlení lidských srdcí! Za morové rány se jasně projeví následující: Jestlipak zdraví rádi poslouží nemocným? Jestlipak se pokrevní přátelé i sousedé opravdově milují? Jestlipak se hospodáři umějí slitovat nad svým nemocným služebnictvem? Jestlipak lékaři slouží nemocným, když je žádají o pomoc, nebo je opouštějí? Jestlipak si divocí, vzteklí a opovážliví lidé dál udrží svá předsevzetí? Jestlipak lakomci svou nenasytnou žádost po bohatství aspoň na chvíli udusí strachem ze smrti? Jestlipak se pyšní pokoří? Jestlipak bezbožní ustoupí od své nevázanosti? Jestli když boháči uvidí, jak odcházejí jejich milí přátelé, začnou být štědřejší k nuzným a chudým, aby nakonec sami nezemřeli bez dědiců? Zkrátka, i kdyby morová nákaza neudělala nic jiného, křesťanům a Božím služebníkům přináší aspoň to, že začínáme toužit po mučednictví, protože se učíme nebát se a neštítit se smrti. Jsou to vynikající cvičení a nejde jen o samotné vyprovázení mrtvých těl na hřbitov. Přinášejí nám slávu i statečnost mysli, a když se postavíme tváří v tvář smrti, zároveň nás to připravuje na věčnost.“

Na závěr tohoto oddílu by se někdo mohl slušně zeptat: „Jestlipak Bůh během morové nákazy zvlášť pamatuje na zbožné, věřící a poslušné lidi a bere na ně ohled?“ Odpověď:

Samozřejmě že na ně Bůh zvlášť pamatuje, což jasně prohlásil skrze proroka Ezechiele: „Nebo kdybych na tu zemi poslal mor a vylil na ni své rozhořčení krveprolitím, aby z ní byli vymýceni lidé i dobytek, Noe, Daniel a Jób v ní, jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nevysvobodí ani syna, ani dceru. Svou spravedlností vysvobodí jen sami sebe“ (Ez 14,19–20). Navíc se povzbuzující zaslíbení uvedená v Žalmu 91, slibující bezpečí i při této ráně, vztahují právě na ty, kdo doufají v Boha, kdo ho milují a kdo poznali a vzývají jeho jméno. Žádný z nás se však nevyrovná Noemovi, Jóbovi ani Danielovi, a i kdyby na sebe někdo nevěděl nic bezbožného, přesto musí společně se svatým Pavlem vyznat, že ani to ho neospravedlňuje. Takže si nikdo z nás také nemůže slibovat, že se v jeho případě určitě splní to, co se tu říká o Noemovi, Jóbovi a Danielovi. Bůh sice častokrát postihuje morovou nákazou i ty nejzbožnější lidi, ale ne proto, aby je nějak zvlášť vytrestal. Spíš to dělá, aby odhalil nevděčnost a nedostatek péče u ostatních lidí. A jaké je Boží myšlení, když dopouští takové všeobecné pohromy jako hlad, mor a meč, můžeme pochopit z hrozby zapsané u proroka Ezechiele, kde se říká: „Toto praví Hospodin: Chystám se na tebe a tasím svůj meč z pochvy; vyhladím z tebe spravedlivého i svévolníka. Proto, abych vyhladil z tebe spravedlivého i svévolníka, tasím svůj meč  z pochvy na všechno tvorstvo od Negebu až na sever“ (Ez 21,8–9). A když bývají během takových soudů zasaženi stejnou měrou zbožní i bezbožní, potřebujeme si vzpomenout na slova sv. Petra: „Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hříšný?“ (1Pt 4,18). A znovu, co říká prorok: „Toto praví Hospodin: Hle, ti, jimž nebylo určeno pít kalich, ti jej musejí pít, a ty bys zůstal bez trestu? Nezůstaneš bez trestu, určitě budeš pít“ (Jr 49,12).

Co je pak třeba dělat v době morové nákazy, ať už to mají dělat všichni všeobecně, nebo někteří zvlášť, na to máme následující názor:

I. Všichni především potřebují pečlivě chránit své duše před duchovní nákazou skrze bludy, pověry, hříchy a nevěru. K tomu jsou třeba následující věci:

1. Horlivé modlitby k Pánu Bohu za spasitelnou milost a za zachování a upevnění v ní až do smrti. A pokud by to byla Boží vůle, pak i za odnětí té rány nebo záchranu života během ní.

2. Pravé pokání, které spočívá v rozpoznání svých hříchů i bludů a v upřímné lítosti nad tím, že jsme se jimi poskvrnili a rozhněvali svého Boha. Samozřejmě pak i v tom, že je skutečně opustíme a začneme dělat to, co nám přikazuje Bůh.

3. Jsou třeba i společné modlitby a pravidelné přicházení k Božímu slovu, kdy mu nasloucháme, vpouštíme ho do svého srdce a obracíme se k dobrému. Že se v době morové nákazy nemají zavírat církevní shromáždění určená ke slyšení Božího slova a svatým modlitbám, vidíme dobře z prosby, kterou vyslovil král Šalomoun při posvěcení chrámu: „Bude-li v zemi hlad, bude-li mor, obilná rez či sněť, kobylky nebo jiná havěť, budou-li ho v zemi jeho bran sužovat nepřátelé či jakákoli rána a jakákoli nemoc, vyslyš každou modlitbu, každou prosbu, kterou bude mít kterýkoli člověk ze všeho tvého izraelského lidu, každý, kdo pozná svou ránu a svou bolest a rozprostře své dlaně obrácen  k 

tomuto domu. Vyslyš z nebes, ze sídla, kde přebýváš, a odpusť, odplať každému podle všech jeho cest, neboť znáš jeho srdce – vždyť ty sám jediný znáš přece srdce lidských synů“ (2Pa 6,28–30).

4. V této době je také třeba pečlivě zkoumat, jak jistí jsme si svým vyvolením k Božímu synovství a dcerství i k věčnému životu. Což poznáváme a utvrzujeme se v tom díky rostoucí jistotě víry ve vykoupení z hříchů, z ďáblovy moci i z Božího hněvu skrze Krista – a také z toho, že na sobě vidíme obnovu a posvěcení z Ducha svatého, odkud pramení pokojné svědomí před Bohem.

5. Více než v jiných dobách je třeba si navzájem prokazovat milosrdenství, spravedlnost a věrnost.

6. Smíření jedněch s druhými a usilování o pokoj, lásku a svornost.

7. Pilné a časté přemýšlení o všem, co má každý křesťan vědět o morové ráně.

8. Podřízení se Pánu Bohu a pokorné odevzdání se jeho vůli. I kdyby se třeba rozhodl zasáhnout nás tou jedovatou nemocí i smrtí a povolat nás ze světa, ať to jako svrchovaný Bůh udělá, ale přitom ve své dlani milostivě zachová naši duši.

9. A nakonec je třeba upřímná důvěra k Bohu, že cokoli dopustí, neopustí. A že žádná věc na světě, ani tato těžká rána, nás nemůže odloučit od jeho milosti (Ř 8,39).

II. Na druhém místě je třeba chránit svá fyzická těla před tělesnou nákazou, ale přitom dál ponechávat plnou vládu nad svým životem Pánu Bohu. Tuto ochranu je třeba provádět tak:

1. Aby každý pracoval ve svém povolání a zůstával doma, bez zbytečného toulání po náměstí, po ulicích a po domech, když to není třeba.

2. Aby se každý chránil před mlhou a vlhkým ovzduším.

3. Aby užíval prostředky chránící krev před zkažením a nemocí, jak se o tom zmiňují známé ústně předávané i psané lékařské zprávy.

Někteří by pak v době morové nákazy měli navíc dělat ještě toto:

Předně kněží a správci lidských duší, ti mají:

I. Pilně vyučovat lid věcem, které jsou v době morové rány povinni vědět a znát, jako:

1. Správnému smýšlení o morové ráně podle Písma svatého. Nemají před nimi ukrývat ani zatajovat její dobré účinky, aby snad nevědomost v této věci neplodila v jejich mysli přílišný strach nebo krutost vůči bližním postiženým tou ranou nebo zoufalství nebo zapomínání na Boha nebo neúctu ke křesťanským tělům zabitým tou ranou nebo urážení moudrých lidí, kteří chápou Boží jednání během této rány a stojí ve svém povolání, nebo zpochybňování věčného spasení nemocných, jež umírají v bolestech na mor, nebo i další zlé věci.

2. Správnému smýšlení i o té nemoci a smrti, pokud by ji Pán Bůh chtěl na někoho dopustit. Ať se na ni připravují, protože nikdo neví, na koho jsou Boží šípy namířeny, koho mají trefit a koho ušetřit.

3. Správnému a dobrému smýšlení o lidech, které ta rána postihla nebo zabila. Aby jimi nadutě nepohrdali, jako by proto měli být horší než jiní lidé.

4. Náležité službě nemocným, kteří se nemají opouštět.

II. Když správci takto vyučují svůj církevní lid, jsou zároveň podle potřeby povinni navštěvovat, utěšovat a upevňovat v důvěře v Boží milost každého ze svých posluchačů, kterého Pán Bůh zasáhne touto ranou. Tím mají také dokazovat své osvícené smýšlení o Božím řízení celé rány, důvěru v Boží péči při vykonávání svého povolání, lásku k nemocným i věrné plnění svých povinností bez stranění osobám. Bůh je totiž dal ke službě nejen zdravým, ale i nemocným.

III. Mají odnaučit vrchnost i lid tvrdému, krutému zacházení s lidmi zasaženými morovou nákazou. Má je laskavě poučovat a nevymlouvat se na to, že je to už zaběhlý zvyk, že je to nařízení úřadů a že se lidé stejně nedají napravit. Máme víc ctít Boha a jeho přikázání než lidská ustanovení, aby ani nás nepostihla Boží pomsta. Kdyby totiž v této věci neplnili své povinnosti, jistě by nezůstali bez hříchu. Bůh by je považoval za němé psy, kteří neumějí štěkat, a museli by vydávat počet ze všech duší, jež hynou nebo jim někdo ubližuje.

Celý booklet lze objednat v Poutníkově četbě, cena 40,- Kč. Do 5 ks zdarma, pouze za poštovné.

Poutníkova četba, Žandov 85, 403 39 Chlumec. Tel. 472 741 623. poutnik@poutnikovacetba.cz

www.PoutnikovaCetba.cz