"Všechno je relativní - kromě této věty", řekl nám ještě na základní škole náš učitel matematiky. Tehdy jsem netušil, že otázka, zda je něco absolutního, mě bude jednou tolik zaměstnávat. Žijeme v době, kdy relativismus vítězí na celé čáře. Být přesvědčen o tom, že v tomto světě je něco absolutního, zřejmě už zcela vyšlo z módy. A mám obavy, že lidé věřící v "absolutno" budou brzy považováni nejen za směšné, nýbrž za nebezpečné.

Před nedávnem proběhla tiskem senzační zpráva: Anglikánský biskup z Edinburghu se vyjádřil, že církev by cizoložství měla přestat považovat za hřích, protože člověk má v sobě geneticky zakódován sklon k cizoložství. Noviny neopomněly přinést okamžitý komentář jednoho odborníka na genetiku, ten prohlásil, že o genetickém zakódování jako je cizoložství, nemůže být ani řeči. Noviny přinesly tuto zprávu jako velkou senzaci; dokonce i mezi nevěřícími je ve vzduchu určitá tíseň z toho, jak přijatelnost cizoložství, která se mezi nimi prosadila už o generaci dříve, proklamuje právě představitel církve. Od té se totiž jaksi samozřejmě očekává, že bude určité absolutní hodnoty hájit. Zmíněná zpráva je dokladem toho, jak pokročil úpadek společnosti a jak pokročilo rozdělení v církvi samotné.

Církev se s vlivem tohoto světa musí stále nějak vyrovnávat. Buď je pro tento svět inspirací a požehnáním, byť mnohými nenáviděna a pronásledována, nebo ztratí iniciativu a dostane se do vleku tohoto světa. Jinými slovy, buď církev proniká do světa, nebo svět proniká do církve. Buď se svět proměňuje k obrazu, který církev nějakým způsobem předestírá, nebo se církev přizpůsobuje tomuto světu. Vztah církve a světa není nikdy statický.

Pokud jsi křesťan, doufám, že Ti tato četba bude k užitku. Je důležité, abychom si uvědomili, s čím se potýkáme, a abychom dokázali své smýšlení vysvětlit i obhájit.

Úvahu jsem nazval "Ztráta absolutna". Mohla by být nazvána např. I "Ztráta víry v Boha". Chodí však mezi námi mnoho lidí, kteří říkají, že sice nevěří v osobního Boha, ale věří, že "něco nad námi musí být", nebo že existují určité transcendentní, absolutní normy, jak to jiní, např. pan prezident Havel, vyjadřují poněkud filozofičtěji. Sám věřím v osobního Boha a dokonce jsem přesvědčen, že víra v jakési obecné absolutno nikomu nepomůže. Účelem této úvahy není dokázat konkrétně pravdivost biblického pohledu na svět, nýbrž něco zcela obecného. Rád bych vyjádřil přesvědčení, že bez absolutna prostě nemůžeme žít. Vidím dva hlavní důvody, proč je víra v absolutno jaksi totálně zkompromitována:

Prvním důvodem je tragická zkušenost s absolutními, lépe absolutistickými, ideologiemi dvacátého století, konkrétně s nacismem a komunismem. Obě ideologie si přivlastňovaly prakticky i teoreticky nárok na absolutní platnost. Tento nárok byl nemilosrdně uplatněn i tehdy, když v jejich jménu byly likvidovány celé skupiny lidí, ať už šlo o Židy, Cikány, kulaky, komunisty nebo představitele velkokapitálu.

Lidé si uvědomují, že to nejcennější, co mají, je jejich život. Pokud je někdo života zbavuje, činí si určitý absolutní nárok. Tento absolutní nárok byl uplatňován ve jménu určité "pravdy", určitého přesvědčení, určité ideologie a světového názoru.

Důsledky ztráty absolutna

Naše doba je doba výsměchu všem, kdo nějaké absolutní hodnoty zastávají. Převládá skepse o smyslu pojmů, jako je pravda a spravedlnost. Lidé mají podobný postoj k pravdě jako Pilát. Když mu Pán Ježíš Kristus řekl, že přišel, aby vydal svědectví pravdě, Pilát odpověděl: "Co jest pravda?" (Jan 18:38), a ani nepočkal na odpověď. Zřejmě nevěřil, že nějaká existuje. Tam, kde chybí víra v Boha, zůstává konec konců jediné: Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme (1 Kor 15:32).

Tam, kde chybí absolutní norma, vítězí lhostejnost. Ale samotná lhostejnost není konečnou stanicí. Lhostejnost je snad jenom delší zastávkou na cestě k naprosto nesmyslné krutosti. Nevěříte v peklo? Zeptejte se znásilňovaných bosenských žen, které byly před znásilněním svědky poprav svých vlastních manželů a mučení svých vlastních dětí! Čím se to dá zdůvodnit, čím se to dá ospravedlnit? Takové jednání je výsledkem přesvědčení, že není jiná hodnota než to, co si já bezprostředně zamanu. Ti, kdo páchali krutosti v Bosně, nevěří, že jednou stanou před Božím soudem. Co již patrně většině lidí není tak jasné, že neschopnost světa zasáhnout, je právě důsledkem nevíry v Boha.

Pokud byl svět - a člověk - stvořen Bohem, pak je to Bůh, který má klíč k tomu, jaký má svět smysl. Je to Bůh, který dává smysl jak lidským dějinám, tak individuálnímu lidskému osudu. Za předpokladu, že je Bůh, a za předpokladu, že Bůh není nějaká "neosobní síla", nýbrž že je to bytost, která se rozhoduje, cítí a myslí, pak vlastně nejdůležitější otázkou našeho života je, zda s námi tento Bůh nějak komunikuje, zda nám něco sděluje. Nechtít poznat toho, kdo má klíč ke smyslu i našeho osobního života, nejspíše povede k tomu, že tento smysl nenalezneme, ale mineme.

Pro většinu lidí je však zřejmě nepřijatelná myšlenka, že klíč ke smyslu jejich života by mohl mít někdo jiný než oni sami. Tento postoj dobře znám, protože jsem ho zastával do 28. roku svého života, přestože jsem se už několik let před tím považoval za "věřícího". Lidem je nepřijatelná myšlenka, že by měli být někomu poddáni, že by měli od někoho něco přijímat, že by měli někoho poslouchat. V člověku je hluboká touha po nezávislosti, po autonomii, tedy - etymologicky - po sebezákonnosti, po tom, abych já sám určoval, jaké normy budou platit a jakými normami se budu řídit.

Pokud bychom ovšem chtěli nějak "definovat, kdo nebo co je to Bůh" (uvědomuji si zpozdilost takového počínání, protože k definici Boha by muselo patřit, že je to Ten, kdo přesahuje naše snahy o rozumové uchopení, tedy i snahy o definování), pak by k té definici nutně muselo nějak patřit, že je to Ten, který sám je normou a který normy stanovuje. Pokud člověk sám chce ty normy stanovovat, pak to není nic jiného než touha "být jako Bůh", sám dosednout na Boží místo, tedy touha, na kterou apeloval Satan v zahradě Eden (Genesis 3:5). Satan nabízel člověku, nejen že bude vědět, ale také, že bude sám rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Že si tedy sám bude stanovovat normy.

To je stav všech lidí, kteří se svým srdcem neobrátili k Bohu. Každý si chce sám rozhodnout, které normy budou pro něho platit. Samozřejmě nikoho nepřekvapuje, že pak lidé na sebe všelijak narážejí.

Jak tu situaci řešit? Za předpokladu, že lidé nevěří v Boha (a zde i nadále vírou v Boha nemyslím pouhé přesvědčení, že Bůh existuje, nýbrž vědomé rozhodnutí Jej jako normu uznávat a poslouchat), jsou k dispozici - dle mého názoru - pouze dvě řešení. Jedno je, že nějaký člověk či skupina lidí vnutí svou vůli (své normy) těm ostatním. Jenže to bude přijatelné málokomu. Proč by měla rozhodovat něčí vůle více, než vůle má? Proto ten, kdo se bude snažit svou vůli ostatním vnutit, to bude nějak zdůvodňovat a bude to zdůvodňovat odvoláním se na nějakou "vyšší" hodnotu, než je on sám. To může být Bůh, stát, "blaho národa" atd. Snad každému myslícímu člověku je jasné, že to skončí při nižší technologické úrovni v absolutismu, při vyšší technologické úrovni v totalitním systému. Přijde falešné absolutno.

Druhým řešením je demokracie. Demokracie v moderním světském pojetí počítá s tím, že každý člověk je sobec. Počítá s tím, že každý člověk chce prosadit svou vůli, a chce problém řešit tím, že každého člověka chápe jako hráče na hrací ploše. Chce dát pravidla hry a chce, aby pravidla hry určovali hráči sami. Většina rozhodne o tom, podle jakých pravidel a jak se bude hrát. Na základě těchto pravidel je pak třeba rovněž stanovit, jak budou potrestáni ti, kteří podle pravidel hrát nechtějí nebo nehrají.

Chci, aby bylo hned od počátku jasné, že i já považuji demokratickou formu vlády za tu nejlepší. Nedovedu si představit situaci, v níž bych se rozhodoval proti demokracii jako takové. Na rozdíl od mnohých zastánců demokratické formy vlády jsem však přesvědčen, že bez víry v Boha nemá demokracie moc velkou šanci. A rovněž se pokusím vysvětlit proč.

Stojí za povšimnutí, že demokratická vláda se v moderním slova smyslu zrodila v zemích se silnou křesťanskou tradicí, a to zejména se silnou reformační křesťanskou tradicí. V těchto zemích také mohla nejlépe fungovat a vlastně dodnes tam nejlépe funguje. Stojí za zamyšlení, proč tomu tak je.

Křesťanství ve své biblické (Bibli věrné) podobě učí o absolutním Božím nároku na člověka. Ví také o roli svobody. Ví, že Bůh je láska (pozor: neplatí to obráceně, neplatí automaticky, že láska - tedy to, co lidé momentálně za lásku považují - je Bůh). Ví, že člověk se musí svobodně rozhodnout pro Boha, má-li poznat opravdové Boží království.

Nicméně pro věřícího člověka je svoboda hodnotou sice nezbytnou, ale nikoli absolutní. Absolutními hodnotami jsou Boží pravda a láska. Pokud člověk sice dosáhne svobody, ale nedosáhne Boží pravdy a lásky, tedy pokud nezačne v této pravdě žít a nezačne lásku přijímat od Boha a sám milovat, minul se cíle. Člověk, který poznal Boha, ovšem ví i to, že předchozí možnost je čistě teoretická. Pán Ježíš Kristus říká:

• Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. (Jan 8:32).

Písmo nás tedy upozorňuje, že abstraktní svoboda ve skutečnosti neexistuje. Teprve poznání Boží pravdy a přijetí lásky nám dává skutečnou svobodu. Bez poznání pravdy a přijetí Boží lásky je vlastně člověk v hříchu a ve tmě a má pouze iluzi svobody.

• Každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu (Jan 8:35)

Většina lidí, kteří stáli u zrodu demokracie, věřila v Boha. A tato víra nebyla jen jakýmsi přívažkem, něčím navíc, co jejich úsilí o demokratickou vládu nějak překáželo, ale bylo to něco, co je motivovalo. Jejich úsilí o spravedlivou společnost bylo výrazem poslušnosti Boha. Preambule americké ústavy to připomíná: "Věříme, že Bůh stvořil všechny lidi rovné..." V pozadí je přesvědčení, že každý má stejnou šanci pravdu poznat, stejné právo na spravedlnost a stejnou odpovědnost za věci veřejné. V pozadí je povědomí o dárci tohoto práva, o Tom, kdo je normou spravedlnosti. Jakmile se víra v Boha vytratí, jakmile se vytratí biblické poznání o člověku, je demokracie bytostně ohrožena. Ta je totiž spjata s určitým chápáním světa a to s křesťanským.

Netajím nijak, co se snažím říci. Věřím, že je nad námi absolutní norma. Jsem přesvědčen o tom, že pokud ji nebudeme respektovat, je jen otázkou času, kdy nám začnou připadat jako normální věci, které jsou ve skutečnosti, tj. z hlediska této absolutní normy, zločinné a kruté. A co je hrozné, k tomuto posunu bude docházet nenápadně, aniž si toho "veřejné mínění" vůbec povšimne. Netajím se přesvědčením, že bez návratu k absolutnu Boha Hospodina hrozí naší společnosti (a nejen naší společnosti, nýbrž naší civilizaci vůbec) pomalý, leč stále se zrychlující rozklad. Kdo má právo stanovit absolutní normy? Může o takových věcech hlasovat parlament?

Osobně se raduji z toho, že jsem mohl poznat absolutního Boha. Toho Boha, který stále přebývá na svém svatém trůnu - ať my si odhlasujeme cokoli. On je záchrana. Záchrana pro každého, kdo se zachránit nechá. Záchrana pro každého, kdo záchranu hledá. Může se stát záchranou i pro společnost, pokud se k Němu obrátí.

- Dan Drápal - Sekty a ztráta absolutna, Sborový dopis, 1996; Redakčně zkráceno s dovolením autora.