smutný spolek?

V knize Theo Sorga jsem četl pozoruhodné myšlenky o otázce, proč jsou někteří křesťané tak neradostní, zkostnatělí a suší patroni. Dokonce vyvolávají představu, jako by bylo pro křesťany charakteristické vytvářet "smutný spolek". Autor říká, že při svých úvahách o této otázce přišel na tři důvody. Pokusím se reprodukovat jeho hlavní myšlenky a připojit některé vlastní:

1. Křesťané bývají neradostní, protože jsou nerozhodní. Nerozhodní jsou v tom smyslu, že sice dobře vědí o Kristově výzvě k následování, ale nedokáží se pohnout z místa. Jsou viditelnými či neviditelnými řetězy připoutáni k nějakému hříchu, slabosti nebo k milované osobě, případně věci. Sebekriticky přijímáme slova filozofa Nietzscheho: "Křesťané by měli vypadat vykoupeněji, mám-li uvěřit v jejich Vykupitele". Je to proto, že chtějí sice následovat Ježíše a patřit Pánu Ježíši, ale ne tak docela. Tam, kde se člověk rozhodne pro návrat domů, v pokání marnotratného syna, a cele se postaví pod výhradní vládu Kristovu, nastává radost. Radost, která zjevuje naše vykoupení a zve k Vykupiteli. Měli bychom si zapamatovat slova profesora Schniewinda: "Pokání je radost". Když vstoupí Ježíš do našeho srdce, vstoupí tam také radost. Nerozhodnost je nepřítelem radosti.

2. Křesťané nevypadají radostně, protože jsou nepřirození. Kristus jim není vším, není zdrojem radosti. Není jim jediným potěšením v životě a ve smrti, jak vyznáváme v katechismu, že již nejsou sami svoji, ale svého Spasitele. Nežijí ve svobodě víry, v dobrovolnosti víry, nýbrž se nutí pod tlakem zákona a přikázání k životu, který je jim cizí. Jsou v křečovitém postavení, kdy jen kontrolují, co dělat či nedělat, zatímco by jim to vše mělo vyplývat z jejich víry. Jistě tu bude vždy určité napětí mezi tělem a duchem, ale nikoli křeč.

Duch svatý nás povede tak, že budeme rádi a radostně činit to, co chce Bůh. V tom bude naše zalíbení. Budeme chodit radostně do shromáždění a ne z donucení a s přemáháním. Farář Blumhardt pověděl, že se člověk musí obrátit dvakrát: jednou od své přirozené neposvěcené povahy k Bohu a potom zpět k posvěcené přirozenosti.

3. Konečně bývají křesťané neradostní, protože Jsou nevděční. Nevděk je velkým nebezpečím pro každého z nás. Dnes se vděčnost obecně vytrácí u mladé generace. Berou mnohé věci, za něž museli rodiče těžce bojovat a pracovat, jako samozřejmost. Dělá-li to tak ikřesťan, má ve svém slovníku místo slov vděčnosti a radosti jen samé naříkání a stýskání. Jakmile si uvědomíme, co všechno máme jen z milosti, co vše bychom nemuseli mít, zejména, že nemáme nárok na spasení, pak začneme vroucně děkovat. Vděčnost je sestrou radosti. Náš Pán nechce, abychom šli životem mrzutě, nýbrž se srdcem naplněným radostí.

- Pavel Kadlubiec -