(2. část)

Jestliže chceme někoho přesvědčit, že Bůh existuje a že je to Bůh Bible, potom je třeba dokázat, že naše argumenty mají pevné základy. Každý prvek poznání nám pomůže odhalit nějakou informaci o Bohu. Když vše shrneme, získané poznání vytvoří ucelený obraz, který nemůže zpodobňovat nikoho jiného než jediného pravého biblického Boha, jemuž jsou vlastní určité vlastnosti:

Bůh je všemocný

Důvod vyplývající z kreace, z tvoření, nedokazuje jen to, že Bůh je, ale odhaluje, že má veškerou moc. Pouze Bůh, který má absolutní moc, mohl vytvořit a udržovat chod vesmíru se vším, co v něm je. Boží energie je nepředstavitelná. On stvořil všechny hvězdy, On drží pohromadě i tu nejmenší částici hmoty. On natáhl vesmírný orloj, který se "odvíjí" působením druhého termodynamického zákona. Každý atom, z kterého jsme stvořeni, drží pohromadě Jeho vnější mocí. Veškerou energii k životu, pohybu i přemýšlení máme od Boha Nejvyššího! Je to ohromující poznávat Boží Svatost, která je odhalena ve stvoření. Jeho moc je nekonečná oběma směry do infinitního maxima i do infinitesimálního minima. On je počátek i konec všeho, co je. Není nic, co by nepovstalo skrze Něho! Navíc, což je úplně mimo naše chápání, udržuje vlastní existenci, aniž by sám sebe stvořil. Bůh je svébytný!

Bůh je inteligentní

Carl Sagan, slavný americký hvězdář a ateista připouští, že vesmírný projekt je daleko složitější, než by mohl vymyslet lidský rozum. Účelnost a dokonalost stvoření nejenže odhaluje Boží existenci a moc, ale i Jeho inteligenci. On zná vše, naše poznání a vědomosti jsou pouze částečné. On stvořil naše myšlení, naši duši i ducha. Proto zná naše myšlenky a znal je dříve, než nám přišly na mysl. Veškerá inteligence, jako ostatně všechno ve světě viditelném i neviditelném, je řízeno Bohem. On nemůže zvyšovat svoji inteligenci ani zdokonalovat své povahové vlastnosti, Nekonečné vlastnosti se nedají zvětšit, jinak by nebyly nekonečné. Proto je neměnný. Jestliže je neměnný, potom nemá počátek a musí být nezapříčiněný, tedy nutný. Kdyby se Bůh zdokonaloval, pak by vyšší dokonalost musela být způsobena někým za boží hranicí, a jeho nekonečnost by vzala za své. Boha nemůže nic, zhola nic překvapit. I naše svobodné rozhodnutí je pod jeho kontrolou.

Bůh je mravní

Existence objektivního mravního zákona v mysli mravního Zákonodárce nám ukazuje, že Bůh je mravní Bytost. Bůh nestojí mimo mravnost. Boží povaha je mravní. To znamená, že rozlišuje mezi dobrem a zlem absolutně. Mravnost se měří podle Něho a On s nikým zásady mravnosti nekonzultuje. Z toho také vyplývá, že Bůh není jen mravní, ale je i dobrý. Ano, my jsme hříšní, jsme padlí, ale přesto víme, že dobro je lepší než zlo. Tuto znalost máme od Boha a nazýváme jí svědomí. I ten, kdo tvrdí, že člověk je pouhý shluk hmoty a elektrochemických pochodů, očekává, že se s ním bude zacházet lépe než s hmotou a elektrochemií, že jeho názory i osobnost budou respektovány. Jestliže i ten, kdo popírá Boha, má svědomí, které jej nabádá k dobru, potom je jasné, že je má od Boha. Bůh nemůže udělit něco, co nemá. Bůh - Příčina musí vlastnit všechny dobré povahové rysy, které předává svému stvoření - důsledku.

Bůh je nutný

Již jsme si řekli, že Bůh je nutný, protože nebyl zapříčiněn. To znamená, že Bůh nemůže neexistovat, nemůže nebýt. Bůh nemá počátek ani konec a nemůže být omezen v žádné své vlastnosti, protože nic omezujícího nad Ním není. Proto je i nekonečný. Konečnost je podmíněna hranicemi, jaké máme my, stvořené, měnící se bytosti ve všech oblastech. Být ohraničený znamená nemožnost být za jakýmkoli omezením. Byla také doba, kdy jsme nebyli přítomni ve hmotném světě. Bůh ve své nekonečnosti není okonturován ani omezen žádnými časovými, hmotnými, prostorovými, ani jinými hranicemi. Pro nás je to nepředstavitelné, ale logicky pochopitelné. To znamená, že Bůh nemohl vejít v existenci, protože není časově ohraničen počátkem, a otázky typu, kdo jej udělal, jsou nelogické. Jenom měnící se objekty mají počátek. Tyto otázky Jej strhávají do proměnlivosti království stvořených časoprostorových věcí a bytostí. Ale,

• Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13:8)

Boží (i Kristovou) podstatou je neměnnost. Ta odstraňuje z Jeho povahové podstaty i čas, protože časem se měří změna. Zmrazme změny a současně zmrazíme i čas! Není-li pro Boha čas omezující veličinou, potom je všude, může být v každé historické době, vše prostupuje, je všudypřítomný, protože k"cestování" na jakékoliv místo žádný čas nepotřebuje! Všechny Boží vlastnosti logicky vyplývají z Jeho existence. Potom i vše ostatní dává smysl!

Boží nutnost nám také vypovídá něco o Jeho dalších vlastnostech. Důvod existence Boha odvozený z kreace nám jasně ukazuje, že Bůh má moc. Důvod odvozený z Jeho bytí ukazuje, že Jeho moc je veskrze dokonalá, tedy neomezená. Jeho inteligence a znalosti jsou nestvořené, neměnné a neomezené. Mravní uspořádání stvoření dokazuje Boží dobrotu, ale Jeho nutná dokonalost navíc dokazuje, že musí být cele, tedy dokonale a neomezeně dobrý. Bůh musí existovat v souladu se svou povahou; takže Jeho moc, znalost a dobrota jsou stejně dokonalé, jako je Jeho bytost.

Bůh je jedinečný

Vysvětlili jsme si, že Bůh je všemocný, vševědoucí, láskyplný, nekonečný, nestvořený, neměnný, věčný a všudypřítomný. Kolik takových bytostí může existovat? Bůh je jediný ve své kategorii už jen tím, jak je definován. Kdyby existovaly dvě nekonečné bytosti, jak bychom jednu od druhé odlišili? Kdyby byly obě bytosti neomezené, jak bychom určili, kde jedna začíná a druhá končí? Omezenost je ohraničena; dvě neohraničené bytosti nemohou existovat, podobně jako nemohou existovat dvě nekonečna. Proto nekonečný Bůh může být jenom jeden.

Bůh je pánem nad stvořením

Důvod Boží existence odvozený ze stvoření dokazuje, že Bůh existuje, ale také to, že je Stvořitel. Je nemyslitelné rozlišit dvě nekonečné bytosti, a proto snadno pochopíme, že Bůh je ve své podstatě jiný než Jeho konečné, omezené stvoření. Tím chceme říci, že vesmír nemůže odůvodnit svoji existenci sám sebou. Stejně to platí o nás samotných. Sice jsem, existuji, ale nemohu svou existenci odvodit sám ze sebe. Z toho jasně vyplývá, že naše bytí není nutné, protože víme, že jsme všichni nahraditelní. Bůh coby všemocný, vševědoucí Stvořitel plně ovládá své stvoření. Vesmír se nezhroutí, když z tohoto světa odejdeme. Pouze uznáním nekonečné Bytosti, jež je nutnou příčinou mého bytí, mohu pochopit smysl své existence.

Bůh je Jáhve

U hořícího keře Bůh oznámil Mojžíšovi své Jméno:

... řekl: "JSEM, KTERÝ JSEM".

a pokračoval:

• Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mne k vám. (2. Mojžíšova. 3:14)

Jméno Boha, tak jak se sám nazval, plně vystihuje stěžejní podstatu biblického Boha. Mohu sice říci: Jsem, čím jsem, tedy člověkem, ale tím jsem byl stvořen bez svého přičinění. Jen Bůh může říci JSEM, KTERÝ JSEM. On je JÁ JSEM. I Ježíš se tak nazýval:

• Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, Já Jsem. (Jan 8:58)

Neznal Ježíš gramatiku, nebo věděl kdo je? Bible nazývá Boha věčným:

• On předchází všechno, všechno vněm spočívá, (Koloským 1:17)

• ... v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Židům 1:2)

neměnným:

• Já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být syny Jákobovými. (Malachiáš 3:6)

• Ježíš Kristus (a ten je Bůh) je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13:8)

nekonečným:

• Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? (1. Královská 8:27)

• Toto praví Hospodin: "Mým trůnem jsou nebesa a podnoži mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí? (Izajáš 66:1)

láskyplným:

• neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný. (Žalmy 86:5)

• Ježíš mu řekl : "Proč mi říkáš 'dobrý'? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Lukáš 18:19)

i všemocným:

• On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech (Židům 1:3)

• Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko." (Matouš 19:26)

Protože nemůžeme mít, jak jsme si řekli, dvě nekonečné bytosti, a všechny rozumově odvozené povahové rysy Boha souhlasí jedině s Bohem popsaným v Bibli, potom tento Bůh, nezapříčiněná příčina všeho, je Bůh Bible.

Jestliže vše potřebuje příčinu, co potom zapříčinilo Boha?

Už jsme si vysvětlili, že lidé nechápou nebo nechtějí chápat ani slyšet, co říkáme. V žádném případě netvrdím, že všechno potřebuje ke svému vzniku příčinu; tvrdím jen, že všechno, co má počátek, musí mít i příčinu. Pouze konečné, měnící se, omezené a podmíněné věci a bytosti potřebují příčinu. Bůh je nezapříčiněná příčina všeho konečného měnícího se stvoření. Jestliže Bůh potřebuje zapříčinění své existence, dostali bychom se na nekonečný sestup příčin, které by neměly ani počátek - potom by tu nebylo vůbec nic, protože čas by ani nezačal...! Právě ten fakt, že stvoření je, dokazuje jeho počátek a nezapříčiněnou příčinu, která existuje úplně v jiné rovině, totiž mimo nekonečnou sestupnost příčin a účinků. Kdyby byl Bůh zapříčiněn, pak by byl stvořen a měl by podstatu stvoření se všemi omezeními. Otázka - "kdo zapříčinil Boha" je nelogická, protože nemůžeme jít před první příčinu; potom by ani první příčina nebyla první. A první příčina, jestliže je opravdu první, nemohla být zapříčiněna. Není to tak složité. Proto v nějakého boha, bohy, anebo biblického Boha, věří každý kdo má všech pět pohromadě. I materialista věří v prvotní nezapříčiněnou příčinu a tou je prý hmota. A už se stal součástí víry, náboženského systému hmoty.

Jestliže Bůh stvořil všechno, jak stvořil sám sebe?

Znovu opakuji, že pouze konečné, omezené a podmíněné bytosti potřebují příčinu své existence. Nutná Bytost ji nepotřebuje. Vůbec netvrdím, že Bůh je sebezapříčiněn. To je absolutně nemožné. Teoreticky existují pouze tři druhy bytostí: sebezapříčiněné, zapříčiněné někým jiným a nezapříčiněné. Do které skupiny patříme my, lidé? Být sebezapříčiněn je logický nesmysl. Zapříčinit se může jen ten, kdo už existuje; potom se ale nemusí zapříčinit, protože už je. Což je vlastně odpověď na naši otázku. Problém nevězí v odpovědi, ale v nelogičnosti otázky. Kdybychom byli nezapříčiněni, potom bychom byli nutné, věčné, neměnné a nekonečné bytosti, které by se od sebe nedaly rozlišit. To však nejsme. Jsme neopakovatelné originály a jsme zapříčiněni někým jiným. Stvoření tu ale je, a proto jeho příčina, Bůh, musí být nezapříčiněn.

Žádná prohlášení týkající se existence Boha nejsou nutná.

Někteří kritici se pokoušeli o vyvrácení Boží existence z hlediska ontologického, tedy z hlediska bytí. Tvrdí, že nemůžeme dělat o Boží existenci závěry, které jsou vyvozeny z nutné pravdy. Toto tvrzení však může být samo osobě nutné. Jestli to, co tvrdí, je nutně pravdivé (nemožnost vyvození Boží existence z nutné pravdy), potom nemohou Boží existenci vyvozovat, protože tvrdí, že z "nutného tvrzení" se o Boží existenci nedá nic vyvodit.

Jestli to, co skeptici tvrdí, není nutně pravdivé (nemožnost vyvození Boží existence z nutné pravdy), potom je jejich námitka bezpředmětná, protože zmizela.

Mravní zákon stojí mimo Boha nebo je zvolitelný.

Bertrand Russell namítl: "Odkud vzal Bůh mravní zákon?" Dále prohlásil, že "mravní zákon buď stojí mimo Boha, Bůh je mu podřízen, a potom tento zákon neobsahuje nejvyšší mravnost, nebo je to zvolený soubor zákonů, který vznikl v Boží vůli". Takže, podle Russella, buď Bůh není nejvyšší, nebo volí podle svévole; v obou případech není tento Bůh hoden našeho zbožňování. Russell však nevyčerpal všechny možnosti. Na základě Bible tvrdíme, že mravní zákon je zakořeněn v Boží dokonalé a milující povaze. Mravnost tedy nestojí mimo Něj, ale v Něm. Pro Boha je nemožné chtít něco, co není v souladu s Jeho povahou. Bůh je dobrý a nemůže zvolit zlo. Zde nevidím žádné dilema.

Může Bůh stvořit balvan, který sám neuzvedne?

Když jej nestvoří, tak prý není všemohoucí, a když jej stvoří a neuzvedne, potom také není všemohoucí. Jak uzvednout neuzvednutelnost? Tohle je další nelogická otázka. Podobně bychom se mohli ptát: "Je něco většího než nekonečno?" Nerozumnost této otázky spočívá v tom, že nejprve určíme nekonečno tím, že je bez ohraničení, a potom se doslovně a hloupě tážeme, co přesahuje hranice, které důsledkem definice neexistují. Jen z logických prohlášení se dají dělat logické závěry. Podobně nelogická a nesmyslná je otázka, zda může Bůh stvořit kulaté čtverečky. Nejprve čtverec nutně určíme tím, že má čtyři pravé úhly a stejně dlouhé strany, a potom jeho nutnou definici chceme zrušit zakulacením. Po zakulacení to ale už nutně není čtverec! To už se můžeme rovnou ptát, jakou barvu má chuť koblihy a jak voní světlo. Toto vše jsou navzájem si odporující prohlášení. Boží všemohoucnost nespočívá v tom, že může dělat, co je nesmyslné v důsledku své definice, ale v tom, že Bůh může absolutně vše, co je možné, aniž by změnil definici stvoření. Bůh může stvořit Františka Nováka i Václava Dvořáka, ale nemůže stvořit Františka Nováka tak, aby to byl Václav Dvořák, protože by tím porušil jejich osobní definice a vlastně by je oba vyrušil. Proč zesměšňujme sami sebe otázkami typu kulatých čtverečků?

Jestliže je Bůh neomezen, potom musí být současně dobrý i zlý, slabý i silný, musí současně existovat i neexistovat.

Tvrdíme-li na základě Bible, že Bůh je neomezený, myslíme tím, že je neomezený ve svých dokonalých vlastnostech. Zlo ale mezi takové vlastnosti nepatří. Zlo je naopak nedokonalé. Totéž platí o neexistenci, slabosti, nevědomosti, konečnosti, dočasnosti a o jakékoliv vlastnosti, která je určena omezením, a tím i nedokonalostí. V podstatě říkáme, že Bůh je pouze "omezen" tím, že nemůže být omezován omezeními, jako jsou čas, prostor, hmota, slabost, zlo atd. Bůh je "omezen" pouze svou neomezenou dokonalostí.

Jestliže je Bůh nutná bytost, potom je nutný i vesmír.

Tato námitka předpokládá, že nutný Bůh dělá všechno nutně. Jinými slovy, nedělá to, že by chtěl, ale že musí. Naše definice nutného Boha však říká, že Bůh musí být vším, čím je. Všechno, co je zahrnuto v Boží povaze, v Boží podstatě, je nutné. Avšak cokoliv, co Bůh činí, přesahuje Jeho podstatu a On to tedy činí svou svobodnou vůlí. Bůh dělá, co chce, a ne co musí. Každé Jeho přání však musí být v souladu s Jeho neomezenou dokonalostí. Bůh nás spasil ne proto, že musel, ale proto, že chtěl. Kdyby nás nechtěl spasit, tak by nás ani nestvořil. Bůh nemusel nutně tvořit vesmír se vším, co obsahuje. Pravda, Jeho láska jej pobízela k tomu, aby tvořil, ale rozhodně Ho k tomu nenutila. Láska nikdy nenutí, protože je podmíněna svobodnou vůlí. Bůh se rozhodl tvořit z lásky i za cenu, že nás bude muset svým utrpením na kříži zachránit. Láska je pro Boha větší motivace než nechuť k utrpení. I my bychom vytáhli topící se dítě z žumpy, protože naše láska k dítěti je větší než naše nechuť namočit se do močůvky. Bůh činí jen to, co chce a co je v souladu s jeho neomezenou dokonalostí, která je nutnou podstatou Jeho bytosti.

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí (ne co musím), uskutečním. (Izajáš 46:10)

Vidíme, že ač je Bůh nutný, jedná nenuceně, láskyplně, podle své svobodné vůle, podle toho, co se Mu líbí. Kdyby Bůh jednal nutně, neexistovala by láska, jež je podmíněna svobodnou vůlí, a celý vesmír, stvoření i Bůh sám by byl jeden velký souhrn robotů neznajících ani lásku ani svobodné rozhodování.

Jestliže je Bůh věčný, kdy stvořil vesmír?

Tohle je další nelogická otázka. Protože jsme uvězněni v čase, prostoru a hmotě, představujeme si, že vše i pro Boha odtikává v čase. Bůh stojí mimo svoje stvoření, je jeho Pánem, ne poddaným. Bůh je nad časem, prostorem a hmotou.

• Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (1. Mojžíšova 1:1)

To znamená, že Bůh stvořil čas. V prvním momentu stvořil nebe, tedy prostor, a zemi, tedy nezformovanou hmotu. Bůh nepočal tvořit v čase, ale s časem, protože On sám čas stvořil. Předtím, než začal tvořit, čas neexistoval. Proto všechna příslovce času jako před, potom, někdy, kdy, zatím atd. jsou pro Boha bezpodstatná. My si bez nich neumíme nic představit, protože v čase se měří všechny změny, kterým zapříčiněné stvoření podléhá. Bůh je však nezapříčiněn, bez počátku, je absolutně neměnný, proto nežije v čase. Kdyby v čase žil, podléhal by změnám a to je nesmysl. Proto otázka, kdy Bůh stvořil vesmír, je v podstatě pouhé nepochopení Boží neomezené dokonalosti a jeho ohromující svatosti. Člověk strhává Boha na úroveň časoprostorového stvoření. Mimochodem, nepochopení Boží nadčasovosti způsobuje některé doktrinální neshody i mezi křesťany. Například: Spasí mne Bůh teprve tehdy, až když se rozhodnu přijmout Krista a následovat jej (arminiáni - moje rozhodnutí), nebo mne Bůh předurčil a spasil ještě před tím, než jsem se k Němu přiznal (kalvinisté - Boží rozhodnutí).

Takové spory se příslovci času jen hemží, ale ty pro Boha neplatí. Bible učí obojí a v obojím má pravdu.

Jestliže Bůh ví všechno a jeho všeznalost je neměnná, potom je všechno předurčeno, a tím padá existence svobodné vůle.

Boží znalost toho, jak lidé naloží se svojí svobodnou vůlí, nečiní Boha zodpovědným za to, jak se lidé rozhodnou. Bůh si člověka "namlouvá", trpělivě "vyčkává" naše rozhodnutí, které jej nemůže překvapit. Svoji vůli nám nevnucuje. Ani jediný zápis v knize života neopraví, ani jedno jméno nevymaže ani nepřipíše. V Bohu máme jistotu.

• Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. ... všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. (Žalm 139:15,16)

• Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zjevení Janovo 3:5)

Bůh stvořil člověka v časoprostoru se svobodnou vůlí, aby člověk mohl milovat Boha a své bližní. Stvořil jej takového, přestože věděl, že mnoho lidí nebude milovat Boha ani své bližní a jejich jméno nebude nalezeno v knize života. Bůh je zodpovědný za existenci svobodné vůle, člověk je zodpovědný za její použití, za svá rozhodnutí. Boha nic nepřekvapí, ve své vševědoucnosti si Bůh člověka namlouvá, aby dělal správná rozhodnutí, ale v žádném případě nebude nikomu svoji vůli vnucovat. Vnucováním by zničil lásku i svoji dokonalou neomezenost, jíž je "omezen", a přestal by být Bohem svobodné vůle a lásky.

Plně uspokojující odpověď, i když ne plně pochopená je, že v Boží bezčasové věčnosti, v nepřístupném světle, ve kterém přebývá jen On, vše, do absolutna svrchovaně Bůh předurčuje; a v časoprostoru se člověk úplně sám svobodně rozhodne pro to, co Bůh v nepřístupném světle předurčil. Jinak by nemohl Bůh v časoprostoru nikoho trestat, ani odměňovat.

Bůh není nic víc než berlička, psychologická touha, promítnutí imaginárního obrazu, o němž chceme věřit, Že je pravdivý.

I tato námitka má vážnou logickou chybu. Není promyšlená ani domyšlená. Jak může někdo vědět, že Bůh není nic víc než berlička nebo představa, pakliže dotyčný skeptik nemá víc než znalost za své omezené vědomí? Být si "jist", že lidské vědomí je hranicí skutečnosti, a že nic za touto hranicí vědomí neexistuje, nutí dotyčného skeptika, aby sám vycestoval za hraniční čáru svého vědomí. Jestliže tvrdí, že za hranicí vědomí, tedy za hranicí "představ o Bohu," není žádná realita, potom by za hranicí vědomí musel být a vidět, že tam žádná realita ani Bůh není. A jestliže má tento skeptik nějaký zvláštní přístup za čáru vědomí, potom vlastně přiznává, že naše vědomí není hranicí reality. Tato námitka vyvrací sama sebe. Ve skutečnosti, žádný skeptik vnější pohled za hranici vědomí nemá, a proto je jeho námitka jen berličkou, kterou podpírá představy svého imaginárního materialistického světonázoru, protože jej sám nemůže logicky dokázat. My jsme však Boží existenci poznali mnoha způsoby, takže o náboženské berličce víry nemůže být ani řeč.

Shrnutí

Vím, že jsem vás potrápil. Náš rozum, stejně jako naše srdce a naše vůle, naše nejniternější jádro, které dělá nás námi, které máme od Boha, musíme používat s rozvahou. Spása totiž vyžaduje srdce, rozum i vůli. Jedno od druhého nemůžeme oddělit, vše se vzájemně doplňuje a posiluje. Rozum nemůže být materialisticky studený jako psí čumák, musí jej ohřát srdce a srdce nemůže být citově zmatené, rozum je musí usměrnit, a to vše musíme chtít. Bohu, a tedy i nám, jde o vnitřní rovnováhu mezi viditelným a neviditelným. Biblická víra je plně a jednoznačně obhajitelná, jak jsme se o to právě pokusili. Někteří křesťané si myslí, že obhajovat existenci biblického Boha není zapotřebí. Souhlasím, ani jeden důkaz nikoho nespasí, pakliže Boha, Ježíše Krista nepřijmeme srdcem. Podobné úvahy však pomáhají odvalit balvany, které skeptici obcházejí. Bůh nám ukázal cestu, kterou Satan zatarasil balvany. Nejsme-li schopni balvan přemýšlivému člověku odvalit, potom si i naše děti udělají o víře následující závěr: "Víra je, když někdo věří něčemu, co není pravda." Mnoho věřících má pouze víru ve víru, a neví, proč věří tomu, čemu věří. Víra je natolik dobrá, nakolik je dobrý objekt, ve který věříme. Jinak je to bezmyšlenkovitý iracionální skok do tmy, odkud slyšíme: "Nikdo nemůže dokázat to, v co věříme, ale my tomu stejně věříme, jako by to byla pravda". Víra nemůže být slepá. Taková víra je základem náboženského liberalismu!

K jedinému pravému Bohu vede jenom jedna cesta. Je to cesta od Boha k člověku. Od nás k Bohu totiž vede tolik cest, kolik je lidí, a všechny jsou si rovny, protože Boha zaručeně minou. Všechny totiž vedou do záhuby. Jenom Bůh nám může ukázat pravou cestu, jen On nám poslal naproti Pána Ježíše Krista, aby se stal z lásky k nám zaslíbeným a ukřižovaným Mesiášem. Cestu k Bohu bez Krista nikdo nenajde, i kdyby se snažil sebevíc.

- pst -