Minulou sobotu jsme společně s manželkou viděli film Všichni moji blízcí. Pro většinu diváků je to pravděpodobně dojemný příběh, ale pro mne je to můj příběh.

Narodil jsem se v Králově Poli v Brně v roce 1931. Můj otec měl obchod. Když mi byly tři roky, já a můj bratr jsme nějakou dobu zůstali v jiné rodině. Když jsme se vrátili domů, moji rodiče byli rozvedeni. Matka měla nového manžela a společně jsme začali žít na novém místě, na zámku v Těšanech u Brna. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a také příbuzní byli častými hosty. Byli jsme obklopeni služebnictvem, kteří pro nás udělali vše a život byl velmi příjemný.

Jednoho dne, když jsem se vracel z procházky do vesnice, uviděl jsem v příkopě před zámkem tank s hákovým křížem. V kanceláři bylo plno lidí a potom s námi žilo několik mužů v nacistických uniformách. To bylo před tím, než přijelo mnoho dalších. Pamatuji si, jak vojáci projížděli na motocyklech se sajdkárami ulicemi sem a tam. Měli dřevěné palice a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to.

Jednou jsem byl s maminkou v Brně. Byli jsme blízko divadla. Viděl jsem pochodující vojáky, kteří sráželi ostatní lidi k zemi. Maminka mne rychle odvedla ke strážím, které měly šavle a stály poblíž divadla. Byl jsem rád, že stojím v bezpečí vedle jednoho strážce.

Sestra mého nevlastního otce a její rodina, Mandlovi, přijeli z Vídně, aby s námi zůstali delší dobu. Navštěvovali nás často, ale tenkrát jsem nevěděl, že čekají na povolení k vystěhování do Austrálie. Přesvědčili i moje rodiče, aby požádali o vystěhování. Myslím, že to byla doba, kdy šlo o můj odjezd do Anglie. Právě v této době moje matka začala chodit do Evangelického kostela v Nikolčicích. Obvykle mě a mého bratra brala sebou. Věřím, že to byl právě kazatel tohoto sboru, kdo pomáhal navázat spojení s Českým trustem a Skotskou církví, která měla podíl na umístění dětí, které byly vyvezeny do Anglie. Moje matka mi vysvětlila, že pojedu na krátkou dobu a že se vrátím domů, jak jen se změní situace. Před odjezdem byla s námi několik dní švadlena a připravovala pro mne oblečení. Také k nám přišel překladatel a připravil překlad rodného listu a ověření všech dokumentů. Mezi jinými byl vystaven i církevní doklad, že Františka Hochbergová a její nezletilý syn Tomáš Herman Graumann osobně požádali o členství ve sboru Církve evangelické.

Před odjezdem mě náš šofér, Karel A., odvezl do Brna, abych mohl být ještě jeden den s otcem. Jeho obchod a obuvnická dílna byly obrovské. Obchod byl plný německých důstojníků, kteří si objednávali ručně šité boty na míru. Ten den jsem ještě navštívil několik otcových příbuzných v Brně. Potom mě matka a babička odvezly do Prahy se dvěma kufry a batohem plným jídla na cestu. Společně jsme navštívili několik zajímavých míst a večer jsme odešli na Hlavní nádraží. Kolem krku jsem měl velkou ceduli a kartu Britského výboru dětí. Vlak byl plný dětí a pro nás to byla vzrušující chvíle. Zřejmě nikdo z nás si neuvědomoval finalitu tohoto okamžiku a této cesty.

Druhého srpna 1939 jsem dostal povolení, abych vystoupil v Harwich, pod podmínkou, že nepřijmu placenou ani neplacenou práci, dokud budu v U.K. Tehdy mně bylo 8 let.

Z Harwiche jsem jel vlakem do Selkirku, kam jsem byl umístěn s dalšími židovskými dětmi do dřívějšího útulku dětí, teď židovských dětí čekajících na umístění. Děti postupně odcházely jedno po druhém do skotských rodin. Já jsem byl přijat do domova slečny Carson v Obanu. Když už jsem se trochu naučil anglicky, setkal jsem se v sousední vesnici s evangelistou dětské misie. Tato práce byla součástí tiskové misie, která pořádala řadu dětských setkání. Během jednoho setkání v květnu 1940 jsem pozval Pána Ježíše do svého srdce, aby se stal Pánem mého života. Použil jsem k tomu slova písně evangelisty Hudsona Pope, kterou nás naučil:

Do mého srdce, do mého srdce,
přijď do mého srdce, Pane Ježíši,
přijď dnes, přijď a zůstaň se mnou,
přijď do mého srdce, Pane Ježíši.

Několika příbuzným se podařilo z Československa odjet. Někteří věděli, kde se kdo nachází. Já jsem měl kontakt jen se sestřenicí mé matky, Pavlínou C., která byla učitelkou v Londýně. Pamatuji se, že své povolání nenáviděla a trápily ji bolesti z artrózy. Právě ona mi pomohla navázat kontakt s několika žijícími příbuznými.

Prostřednictvím Federace židovských obcí jsem se dozvěděl, že moje matka a bratr zemřeli v Soboru 9.5.1942, můj nevlastní otec, Julius Hochberg, zahynul v Majdanku 9.5. 1942. Další zahynuli v Treblince, Osvětimi a Terezíně.

Když jsem viděl povolení k vystěhování mojí rodiny do Austrálie, zůstávám v údivu, jak Bůh změnil okolnosti mého života. Přemýšlím o tom, jak by vypadal náš život, kdybychom skončili v Austrálii.

Krátce po sametové revoluci jsem dostal dopis od bratrance Honzy H.. Babiččin dům v Brně byl navrácen rodině. Po krátké návštěvě příbuzných jsem se rozhodl odejít do předčasné penze a vrátit se do země, kde jsem se narodil. Náš syn Dan a jeho manželka s námi navštívili Těšany, poznali Věru H., která nám představila své rodiče a tetu jejího otce, která pracovala pro naši rodinu na zámku. Navštívil jsem Josefa Ch. a jeho obchod. Když paní Marie A. slyšela o naší návštěvě, vzkázala, abych ji určitě navštívil. Mezi jinými mi předala rodinné fotografie, které byly uschovány za obrazem na zdi celých 53 let. Až potud Tomovo vyprávění.

Dnes Tom a jeho manželka Carolyn žijí v České republice a vyučují angličtinu na základních školách. Vyprávění o osudech židovských dětí a Božích cestách není nikdy úplné, ale o to zajímavější jsou doplňující informace.

Kdo byla slečna Carson? Žena, která se vrátila do Skotska z Palestiny, aby se starala o svého stárnoucího otce. Když zemřel, chtěla se znovu vrátit do Palestiny, ale válka byla na spadnutí a již to nebylo možné. Proto se přihlásila, že k sobě přijme dvě dívky. Dívek se nedočkala, a tak nejdříve přijala Toma a po krátké době ještě jednoho chlapce, také Tomáše. Ten byl z Plzně. Žil nějakou dobu ve Skotsku, později odejel do Londýna, kde se setkal se svou matkou a pak prožil čtyři roky na internátní škole ve Wallesu. Po válce se Tom Schlessinger vrátil s matkou domů, ale krátce nato z Republiky utekl. Usadil se v Tasmánii a dodnes tam žije.

Tom ve Skotsku studoval na Biblické škole zdravotnický obor a stal se z něj zdravotní bratr. V r. 1958 odjel na Filipíny, kde pracoval jako misionář v Old China Inland Mission. Tam se seznámil s Američankou, svou budoucí manželkou. V roce 1962 se vzali a zůstali na Filipínách jako misionáři další čtyři roky. V roce 1966 společně přijeli do USA. V r. 1967 adoptovali dvě tříměsíční děti. Ani ne do roka se jim narodil vlastní syn a o dva roky později další syn. V Americe vychovali čtyři děti. Oba pracovali ve zdravotnictví a byli aktivními členy křesťanských církví. Po sametové revoluci přijeli do Československa, aby se namísto penzijního odpočinku vrátili k misijní práci. Věnují se evangelizaci, především dětí, a pomáhají místním sborům. Zůstává ale jeden nevyřešený problém - Tomův pobyt. Ačkoliv se zde narodil a jeho rodina zahynula v koncentračním táboře, žije v republice jako cizinec, rok co rok si musí obnovovat povolení k pobytu, a nemůže získat české občanství, i když je dnes možné být nositelem dvojího občanství, protože nemluví česky. Díky Bohu, že nebeské občanství nezískáváme na základě národnosti ani znalosti jazyků.

- připravila kas -