Když začínáme číst Bibli a při jejím čtení k nám promlouvá Duch svatý, projevuje se to několikerým způsobem. Především nás tato četba ovlivňuje tak jako žádné jiné čtení.

Dr. Emile Cailliet byl francouzský filosof, který se nakonec usadil v Americe a stal se profesorem na Princentonském teologickém semináři v New Jersey. Vyrůstal ovšem v prostředí naturalismu s jeho důrazem na přírodu. O duchovní věci nikdy neprojevil sebemenší zájem. Bibli nikdy neviděl. Ale přišla 1. světová válka a on, jak seděl v zákopech, si najednou uvědomoval, že jeho pohled na svět a na život je nepřiměřený. Kladl si stejné otázky, jaké si dával Levin v Anně Kareninové Lva Tolstého, když seděl u postele svého umírajícího bratra: Odkud život přišel? Jaký to vše má význam, pokud vůbec nějaký? Jakou hodnotu mají vědecké zákony nebo teorie tváří v tvář tvrdé realitě? Cailliet později napsal: "Cítil jsem podobně jako Levin, nikoli pouze svým rozumem, ale celou svou bytostí, že směřuji k bídnému zahynutí, až ta hodina smrti nastane."

Během dlouhých nočních hlídek začal Cailliet toužit po tom, co nazval "knihou, která mi rozumí". Byl vysoce vzdělaný, ale žádnou takovou knihu dosud neznal. Proto když byl později raněn, propuštěn z armády a vrátil se ke svému studiu, pevně se rozhodl, že takovou knihu tajně pro svou vlastní potřebu připraví. Při studijní četbě si shromažďoval texty, o nichž se domníval, že hovoří k jeho situaci. Pak si je přepisoval do knihy vázané v kůži. Doufal, že citáty, které pečlivě registroval, jej vyvedou ze strachu a sklíčenosti a dovedou ho k uvolnění a jásotu.

Konečně nadešel den, kdy dokončil svou knihu - "knihu, která mi porozumí". Vyšel ven, posadil se pod jedním stromem a otevřel tuto antologii. Začal číst, ale namísto úlevy a jásotu na něj začalo přicházet rostoucí zklamání, protože zjistil, že místo aby různé oddíly promlouvaly k jeho situaci, připomínaly mu pouze určitý kontext a jeho vlastní práci, kdy je vyhledával a zaznamenával. Pak si uvědomil, že vše, co podnikl, je vlastně k ničemu, protože kniha byla jeho vlastním výtvorem. Neměla v sobě schopnost přesvědčit. Hluboce sklíčen si ji dal zpět do kapsy.

Právě v tu chvíli jeho manželka, která o jeho počínání nic nevěděla, přišla se zajímavým vyprávěním. Byla toho odpoledne na procházce v jejich francouzské vesničce a náhodou došla k malému hugenotskému kostelíku. Nikdy předtím v něm nebyla, ale vešla dovnitř a k vlastnímu překvapení požádala o Bibli. Stařičký kazatel jí Bibli dal. Svému manželovi se začala omlouvat, protože věděla, co si o křesťanské víře myslí. Ale on si toho nevšímal. "Bible, říkáš? Kde je? Ukaž mi ji," řekl. "Nikdy jsem dosud žádnou neviděl." Když mu ji přinesla, rychle odběhl do své studovny a začal číst. Zde jsou jeho vlastní slova:

Otevřel jsem ji a "náhodou" mi zrak padl na blahoslavenství! Četl jsem, četl a četl - nyní již nahlas a mé nitro stále více zaplavovalo nepopsatelné teplo... Nedostávalo se mi slov, která by vyjádřila mou posvátnou bázeň a údiv. A náhle mi svitlo: Tohle je ta kniha, která mi bude rozumět! Tolik jsem ji potřeboval, a přece, nevědomky, jsem se pokoušel napsat svou vlastní - marně. Dlouho do noci jsem pokračoval ve čtení, hlavně z evangelií. A tu náhle, jak jsem jimi procházel, Ten, o němž vyprávěla, Ten, který v nich promlouval a jednal, se pro mne stal živým. Tato pronikavá zkušenost poznamenala začátek mého porozumění modlitbě. Projevila se také jako mé uvedení do představy živé Přítomnosti, která se později ukázala tak ústřední v mém teologickém myšlení.

Podivuhodné okolnosti, uprostřed nichž mne Kniha zastihla, daly nyní jasně najevo, že zatímco se zdálo být absurdní mluvit o kterékoli jiné knize, která by člověku rozuměla, bylo toto možné říci o Bibli. Její stránky byly totiž oživené Přítomností živého Boha a Mocí jeho velkolepých činů. K tomuto Bohu jsem se té noci modlil, a Bůh, který odpověděl, byl týmž Bohem, o kterém se v Knize mluvilo.

- J. M. Boice - Základy křesťanské víry, str. 44