II. DRUHÝ MESIÁŠSKÝ ZÁZRAK

Uzdravení posedlého démonem němoty

A. Úvod

V době mezi prvním a druhým mesiášským zázrakem zkoumali vůdcové Izraele případ Ježíše Krista. Ať šel kamkoliv, sledovali, co dělá, a ustavičně se ho na něco vyptávali. Vedení se dovědělo několik informací. Nejdůležitější z nich bylo, že Ježíš nebyl zastáncem farizejského judaismu. Neuznal farizeje za nejvyšší autoritu. Jeho učení a farizejský výklad Mojžíšových zákonů si protiřečily. V kázání na hoře to zaznělo dokonce dvakrát: 1. jak důležité je správně pochopit spravedlnost v Mojžíšově zákoně, 2. jaká forma spravedlnosti je podmínkou vstupu do Božího království.

B. Uzdravení posedlého démonem němoty

Okolnosti druhého mesiášského zázraku jsou zaznamenány ve dvou evangeliích: podle Matouše 12,22-37 a podle Marka 3,19-30.

• Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: "Pomátl se." (Mk 3,21)

Evangelista se tu zaobírá jedním z vrcholných bodů služby a všeobecného uznání v životě Pána Ježíše. Dokonce i Jeho příbuzní viděli, že ho musí chránit před ním samým. Podle nich Jeho horlivost hraničila s pomatením.

• Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: "Je posedlý belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony." (Mk 3,22)

I když se to stalo v Galileji, vyšetřoval Ježíše jeruzalémský vyslanec. Nakonec sanhedrin rozhodl o Ježíšově mesiášství. Pomohla jim událost, o níž čteme v Mt 12,22:

• Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl.

Tento text je důkazem, že Ježíš vyhnal z člověka démona, který mu způsobil slepotu a hluchotu. Vyhánění démonů nebyla v té době u Židů neobvyklá událost. Dokázali to farizeové, rabíni i jejich následovníci. V rabínském judaismu probíhalo vyhánění démonů podle zvláštního rituálu, který se skládal ze tří etap. Vyháněč nejprve navázal kontakt s démonem. Když démon mluví, používá řečové ústrojí posedlého člověka. V druhé fázi se měl vyháněč dozvědět jméno démona; jen tak mohl v poslední fázi démona vyhnat. I Pán Ježíš postupoval tímto židovským způsobem. Například v Markově evangeliu 5,9 čteme: A zeptal se ho: "Jaké je tvé jméno?" Odpověděl: "Mé jméno je 'legie', poněvadž je nás mnoho." Byl to jeden z těch druhů démonů, proti kterým byl židovský způsob vyhánění bezmocný. Dalším byl démon němoty. Posedlý nemohl mluvit, takže nebylo možné navázat s démonem kontakt a dozvědět se jeho jméno - judaismus byl tudíž bezmocný. Rabíni učili, že takového démona bude moci vyhnat jedině Mesiáš. A Pán Ježíš to udělal. To byl druhý ze tří mesiášských zázraků. Jedním z účelů zázraku bylo vyvolat v davu Židů otázku:

• Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?" (Mt 12,23)

Není to Mesiáš Židů? Činil přesně to, o čem se každý Žid už od dětství učil, že to bude činit Mesiáš. Pán Ježíš vyhnal i jiné démony, ale ještě nikdy si nepoložili tuto otázku. Nyní, když šlo o démona němoty, věděli podle učení rabínů, že jde o mesiášský zázrak. Jenže židovský dav měl sklon následovat vůdce. Kam šli vůdcové, tam je určitě následoval zástup. Ze Starého zákona víme, že když král konal podle Boží vůle, lid ho následoval. Ale i tehdy, když král podle Boží vůle nečinil, byl lidem následován. Tak je to i dnes. Když věřící Židé vydají svědectví o své víře v Pána Ježíše svým známým, dostanou otázku: "Pokud je Ježíš Mesiáš, jak je možné, že rabíni v Něj nevěří?" V novozákonní době byl rabínský judaismus velmi populární. Proto bylo následování vůdců přirozené. A tak i když si Židé položili otázku, zda Ježíš je, nebo není Mesiáš, nebyli ochotni si na ni sami odpovědět. Čekali na své vůdce, aby rozhodli za ně.

C. Reakce Židů

Na základě druhého mesiášského zázraku a zvědavosti davu si židovští vůdcové uvědomili nutnost zaujmout konečné stanovisko k Ježíšovu mesiášství. Měli dvě možnosti. Na základě důkazů mohli vyhlásit, že Ježíš je Mesiáš, anebo ho odmítnout. Pokud by se rozhodli pro druhou možnost, museli by vysvětlit, jak je možné, že Ježíš učinil zázraky, o nichž sami učili, že je bude činit pouze Mesiáš. Proto se rozhodli pro takovéto řešení:

• Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů." (Mt 12,24)

A tak definitivně odmítli Ježíše jako Mesiáše. Aby vysvětlili zástupu, jak mohl tyto zázraky učinit, tvrdili, že je sám posedlý démony, a to ne ledajakými, ale samotným Belzebulem, vládcem démonů. Jméno Belzebul vzniklo kombinací dvou hebrejských slov, která znamenají Pán much. Na tom založili odmítnutí Ježíšova mesiášství. Nemůže být Mesiáš, když je sám posedlý. Na první mesiášský zázrak reagovali zkoumáním, na druhý odmítnutím. Toto stanovisko izraelských vůdců položilo základy krvavé historie Izraele na následujících 2 000 let.

D. Soud

Ježíš na obvinění reagoval nejprve vysvětlením. Předložil čtyři argumenty (Mt 12,25-29):

Nemůže být pravda, že spolupracuje s Belzebulem, protože to by znamenalo rozdělení Satanova království;

I farizeové věděli, že vyhánění démonů je darem milosti, který pochází od Ducha svatého, a dokážou to i jejich následovníci - kromě vyhnání ducha němoty;

Tento zázrak potvrdil Jeho práva a poselství;

Dokázal, že je silnější než Satan, takže nemůže být jeho služebníkem.

Druhou reakcí byl soud (Mt 12,30-37). Ježíš vyhlásil, že toto pokolení má neodpustitelný hřích, a to hřích proti Duchu svatému. Tím, že ho charakterizoval jako neodpustitelný, vyřkl nad tímto pokolením soud. A ten nebylo možno zmírnit. Naplnil se o 40 let později, v roce 70 po Kristu, když byl zbořen jeruzalémský chrám i celé město.

Co vlastně tento neodpustitelný hřích znamená? Nejde o hřích jednotlivce, ale o hřích celého pokolení. Dopustili se ho lidé žijící v době Pána Ježíše, ale nepřenesl se na budoucí židovská pokolení. Neodpustitelným hříchem bylo to, že na základě obvinění z posedlosti démony Izrael jako národ odmítl Ježíše Krista, když byl ještě mezi nimi.

Byl to hřích pokolení, nikoliv jednotlivce, byli jednotlivci, kteří tomuto soudu unikli (například apoštol Pavel). Nejde o hřích, který může spáchat kdokoli i dnes. V tomto případě je Bible velmi důsledná. Bůh odpustí každému, kdo k němu přijde v pokání skrze Pána Ježíše, bez ohledu na to, jaký hřích spáchal. Bůh odpustí každému, kdo k Němu přistupuje ve víře v Pána Ježíše jako Mesiáše. Ale národu a jeho pokolení jako celku Bůh tento hřích odpustit nemohl.

V další části naší studie se budeme střetávat s výrazem toto pokolení, které zhřešilo zvláštním hříchem. To znamená, že pokolení žijící v době Ježíše Krista bylo odsouzeno. Jak jsme již vzpomněli, tento soud se naplnil v roce 70 po Kristu zbořením chrámu a Jruzaléma. Mesiášské židovské království nebylo vybudováno.

Farizeové svůj útok zopakovali:

• Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." (Mt 12,38)

Žádali od Ježíše další znamení, jako by už dostatečně svoje mesiášství nedokázal. Od začátku své služby učinil mnoho různých zázraků, včetně těch, které sami farizeové označili za mesiášské, a přesto mu odmítli přiznat mesiášská práva. Proto Ježíš řekl, že nedostanou znamení kromě znamení Jonášova, což bylo předpověděním zmrtvýchvstání. Pravda, Pán Ježíš i po této události činil zázraky, ale nyní již kvůli něčemu jinému. Nyní již nebylo účelem dovést Izrael k správnému rozhodnutí ohledně Jeho mesiášských práv, ale vystrojit dvanáct učedníků do práce, která na ně čekala. Pro izraelský národ měl už jen znamení zmrtvýchvstání.

Když oznámil nový účel svých znamení, pokračuje ve zvěstování soudu nad tímto pokolením:

• (Ježíš Kristus): "Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš. Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu - a hle, zde je víc než Šalomoun." (Mt 12,41-42)

Pán Ježíš uvádí dva příklady lidí víry: Ninivské a královnu ze Sáby. Byli to pohané, měli méně poznání, ale byli poslušní. Před soudnou stolicí Boží tak mohou tito pohané obstát a soudit židovské pokolení, které zhřešilo neodpustitelným hříchem.

Slova soudu končí příběhem o nečistém duchu (Mt 12,43-45), kterého nikdo nevyhnal, ale odešel sám, aby si našel lepší místo. Chvíli hledal, ale když nenašel volné místo, rozhodl se vrátit do domu, odkud vyšel. "Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením." Na začátku v člověku přebýval pouze jeden nečistý duch. Jelikož však místo zůstalo prázdné, nastěhovalo se do něj osm duchů. V době mezi odchodem jednoho a příchodem osmi v něm nebyl žádný duch; ani nečistý, ani Svatý. To platí i o tomto pokolení. Klíčový bod je na konci 45. verše: Tak bude i s tímto zlým pokolením. Když začínal příběh tohoto pokolení, Jan Křtitel hlásal příchod Krále. I když žili pod římskou nadvládou, měli svou národní identitu, měli Jeruzalém a chrám. Čtyřicet let po těchto událostech vtrhli do země římští vojáci, zbořili Jeruzalém a chrám srovnali se zemí, takže nezůstal kámen na kameni. Stav tohoto pokolení byl horší než předtím.

E. Změna v Ježíšově službě

Od té doby Ježíšova služba zaznamenala čtyři zásadní změny, které je možno pochopit pouze ve světle neodpustitelného hříchu Židů, jehož se dopustili svou reakcí na druhý mesiášský zázrak.

První změna se týkala záměru Jeho zázraků. Jak jsme již řekli, Ježíšovy zázraky už nesloužily jako znamení pro Židy, kteří měli učinit rozhodnutí. A to učinili. Odmítli ho. Ježíšovým záměrem nyní bylo připravit dvanáct učedníků na práci, která byla důsledkem odmítnutí. Je popsána ve Skutcích apoštolů.

Druhá změna se týkala lidí, kteří byli aktivními účastníky Jeho zázraku. Dosud každý zázrak učinil ve prospěch lidí, aniž by od nich požadoval víru. Nyní činil divy jen ve prospěch jednotlivců a od každého víru vyžadoval. Dříve, když někoho uzdravil, přikázal mu jít a hlásat, jaké skutky mu Bůh učinil - nyní ale uzdravenému říkal, aby nikomu nevyprávěl, co s ním Bůh udělal.

Třetí změna se týkala poselství, které Ježíš a Jeho učedníci zvěstovali. Předtím procházeli celou izraelskou zemí a hlásali Jeho mesiášské poslání, ale když Petr prohlásil "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého" (Mt 16,16), Ježíš mu přikázal, aby nikomu neříkal, že je Mesiáš.

Čtvrtá změna se týkala způsobu Jeho učení. Předtím učil zástupy tak, aby mu rozuměli. Příkladem je kázání na hoře (Mt 5-7). Matouš svědčí o tom, že když Ježíš skončil, lidé tomu, co říkal, nejen rozuměli, ale bylo jim jasné i to, v čem Ježíš nesouhlasil s farizeji a zákoníky. Nyní učil v podobenstvích. Když začal, učedníci se ho zeptali: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" Ježíš odpověděl, že účelem podobenství je skrýt pravdu. "Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil." (Mt 13,34) Před odmítnutím Ježíše to tak nebylo (Mt 12).

Nepochopíme, proč Ježíš změnil způsob služby, pokud nepochopíme, jak vážný byl neodpustitelný hřích představitelů národa. Bylo to odmítnutí Ježíše, jež bylo založeno na obvinění, že je posedlý démony. To byla bezprostřední reakce na Jeho druhý mesiášský zázrak. Měli dost světla, ale odmítli ho. A tak víc světla nedostanou.

F. Jiný démon němoty

V evangeliu podle Matouše 17,14-20, Marka 9,14-29 a Lukáše 9,37-43 čteme o tom, co se stalo, když Pán Ježíš sestoupil se třemi učedníky z hory proměnění. Byl tam muž, jenž přivedl k učedníkům svého syna posedlého démonem, ale oni z něho nemohli démona vyhnat. Je zajímavé, že tento případ projednali i s farizeji a zákoníky.

• Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. (Mk 9,14)

Zákoníci zde byli proto, aby vyhrotili situaci. Byli svědky neschopnosti Ježíšových učedníků vyhnat z posedlého chlapce démona. Ale Ježíš to dokázal. I to potvrdilo Jeho mesiášství. Co bylo zvláštní na tomto případě? Ačkoliv učedníci měli moc vyhánět démony, tohoto vyhnat nemohli. Proč?

• Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit." (Mk 9,17)

Byl to démon němoty a jeho vyhnání bylo mesiášským zázrakem. Proto to učedníci nedokázali. Svou neschopností vlastně dokázali, že Pán Ježíš je Mesiáš. Neboť když přišel, vyhnal démona a učinil tak druhý mesiášský zázrak.

• Když Ježíš vešel do domu, jeho učedníci se ho o samotě ptali: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" Řekl jim: "Tento rod nemůže vyjít jinak, než v modlitbě a půstu." (Mk 9,28-29 NS)

Všimněme si, jak ho Pán Ježíš nazval: tento rod. Tímto prohlášením potvrdil poznání farizeů, že démoni němoty jsou jiní než ostatní, a proto není možno je vyhnat běžnými způsoby. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že nepoužili vhodný způsob. Zatímco ostatní démony je možno vyhnat ve jménu Ježíše Krista, démona němoty je možno přinutit k odchodu pouze prostřednictvím modlitby. To, co měli učedníci udělat, nebyl běžný způsob. Jednoduše měli důvěřovat Bohu Otci, že to učiní.

Dokončení příště

- S laskavým svolením původního vydavatele a Misijní společnosti evangelia Ježíše Krista, Bratislava -