Jedním z nejobtížnějších textů SZ je 2. Samuelova 6:1-8, kde je zapsáno, jak Bůh zabil Uzu, který se snažil zachytit Boží schránu. Spornou otázkou, která leží v jádru této epizody je, zda bylo pro Boha spravedlivé Uzu potrestat. Ten měl přece dobrý úmysl. Nebyl snad nevinný? Proč ho tedy Bůh srazil?

Některé obtížné oddíly Písma prohlubují naše porozumění. 2. Samuelova 6:1-8 nás v tomto ohledu nezklame. Poskytuje nám vhled do Božího charakteru. Ale oddíl také ukazuje, jaké místo máme, jako lidé přiznat dobrým úmyslům. Podívejme se na oddíl v kontextu.

Historický kontext

V první knize Samuelově ukořistili a odnesli schránu Pelištejci. Nakonec ji přenesli do Dágonovy svatyně (kap. 5). Avšak ukořistěná schrána přinesla potíže. Hospodin uchránil svou čest tím, že povalil Dágonovu sochu před schránu a sužoval nic netušící Pelištejce. Ti ji tedy ve strachu a velkém zděšení vrátili. Po navrácení schrány ji Hebrejci dali do správy obyvatelům Kirjat-jearímu, kteří ji dali do domu Abínádabova (1S 7:1-2). Tam ležela zapomenuta po dvacet let. teprve za Davida se Hebrejci o ni znovu začali zajímat. David byl Boží muž a tak chtěl přepravit schránu do Jeruzaléma, kde by našla své právoplatné místo.

Přenesení schrány do Jeruzaléma (2. Samuelova 6:1-5)

Po mnoha letech zapomenutí, David a Izraelité vyzvedli schránu z Abínádabova domu. To doprovázela velká oslava. Jakoby došlo v Izraeli k probuzení, když David a třicet tisíc vybraných mužů doprovázelo schránu do Jeruzaléma, nového hlavního města.

Jejich naděje byla ale zmařena. Oslava skončila. Křepčení Hebrejců ustalo. Schrána cestu do Jeruzaléma nedokončila. A důvodem tohoto neúspěchu, i když to není přímo v textu řečeno, bylo, že David a Izraelité se ve své snaze schránu přenést prohřešili. Čteme, že „vezli Boží schránu na novém povozu". To bylo špatně. Na hoře Sínaj vydal Bůh jasné pokyny o přenášení schrány. Ve 4. Mojžíšově (Numeri) 7:6-9 je napsáno, že Kehatovci měli nosit svaté předměty (schránu) „na ramenou". Po stranách schrány byly kruhy, skrze které byly prostrčeny tyče. Kehatovci měli zvednout tyče a tak schránu nést bez toho, aby se jí dotkli.

Ve 4. Mojžíšově (Numeri) potomci Geršóna a Merarího, synů Léviho, dostali povozy a skot na převážení věcí. Kehatovci ale povozy a skot dostat neměli. Měli přenášet schránu na ramenou, bez povozů a zvířat. Vézt schránu na novém povozu taženém skotem bylo přestoupení Božího příkazu.

Ve svém zápalu vezli Izraelité schránu do Jeruzaléma v průvodu, aby ji každý mohl vidět. Ale Boží Slovo, jak je zapsané ve 4. Mojžíšově (Numeri) 4:5-6, vyžaduje, aby byla schrána zakryta. Schrána byla svatá. Nebyla určena pro oči všech lidí. Mohla být spatřena pouze jednou za rok, v den smíření. Mohl ji vidět pouze jeden člověk, velekněz, který musel vykonat oběť za lid. David a Izraelité zjevně nedbali na to, že schrána měla být ukryta před zíráním lidí.

Dopravu schrány do Jeruzaléma měli na starost Uza a Achjó (v. 3), synové Abínádabovi z rodu Judova (porov. 1Pa 13:6). Toto pověření bylo dalším přestoupením Božího zákona. Podle zákona byli Bohem k přepravě schrány ustanoveni Kehatovci z Léviho rodu.

V 1. Samuelově 6:7-8, když Pelištejci vraceli schránu Izraeli, dali ji na „nový vůz", do kterého zapřáhli „dvě krávy po otelení". Přesně tak se nyní Izrael snažil schránu převézt, na „novém voze" vedeném dvěma tažnými zvířaty (v. 3).

Podstatou problému byla neposlušnost Hebrejců Božímu Slovu. Jejich záměry byly dobré, ale nedbali na Bohem určený postup. Davidova touha byla dobrá, ale její uskutečnění ledabylé. Boží dílo musí být konáno správným způsobem, podle jeho Slova.

My jsme také jako Izraelité. Mnozí v dnešní církvi mají touhu dělat dobré věci pro Kristovu slávu, ale nejsou pečliví a nedbají na to, jak se věci mají dělat. Mnozí se příliš nestarají o Boží Slovo, které je pravidlem, podle kterého křesťané žijí a slouží. Často lidé, kteří vyznávají víru, následují svět, místo aby žili podle slov Písma. A když se věci nedaří, na své spravedlnění říkají: „Měl jsem dobré úmysly".

Uza znesvěcuje schránu (2. Samuelova 6:6-8)

V druhé části příběhu vidíme, že Uza, jako David, měl dobrý úmysl. Dobytek klopýtl, vůz zakolísal, až hrozilo, že se převrhne a schrána se začala sunout na zem. Uza vztáhl ruku, jakoby instinktivně, aby schránu zadržel, aby nespadla. Ušlechtilý skutek? Nebyla by schrána poskvrněna, kdyby ji Uza nezachránil?

Uzův záměr mohl být dobrý, ale tak jako David a Izraelité, neuposlechl Boží Slovo. Zákon určoval, že zemře každý, kdo se odváží dotknout se svatých předmětů stánku a obzvlášť schrány smlouvy (Nu 1:51; 4:15;19-20). Člověk ve své poskvrněnosti a hříchu svaté předměty znesvěcoval. Uza, když zachytil schránu, byl vinen přestoupením Božího zákona, nehledě na jeho úmysl. Zasloužil si Boží hněv a trest. Z tohoto oddílu můžeme pro sebe vyvodit důležitá ponaučení. I když to David a Uza mysleli dobře, provinili se proti Bohu tím, jak svůj úmysl uskutečnili. V křesťanství „účel prostředky nikdy nesvětí". Uza a David měli schránu do Jeruzaléma dopravit podle Božího Slova. Jako věřící máme jednat podle Písma. Jedině bible je řádem naší poslušnosti. Proto musíme mít její podrobnou znalost. Poslušnost neexistuje bez znalosti bible.

Boží charakter je v tomto příběhu ospravedlněn, jakmile si uvědomíme, jak závažné byly hříchy Izraelitů. Bůh jednal spravedlivě, když potrestal Uzu za neuposlechnutí jeho Slova.

David a Izrael se poučili. Nějakou dobu po Uzově smrti David promluvil těmito slovy k lévijcům:

• „Že jste při tom ponejprv nebyli, Hospodin, náš Bůh, se prudce na nás obořil, protože jsme se ho nedotázali podle řádu." Kněží a lévijci se tedy posvětili a vynesli schránu Hospodina, Boha Izraele. Léviovci nesli Boží schránu na ramenou na sochorech, jak podle Hospodinova slova přikázal Mojžíš. (1Pa 15:13-15).

David byl nyní při druhém pokusu vynést schránu do Jeruzaléma mnohem opatrnější. Nyní dodržel všechny podrobné požadavky Božího Slova. Davidova úcta je zjevná ještě z další věci:

• „Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče". (2Sa 6:13).

Schrána konečně dokončila svou pouť do Jeruzaléma, kde byla uložena do stanu. Dobrý úmysl nikdy nestačí. Je na nás, abychom se učili Božímu Slovu a do podrobností je uváděli do našeho života a služby Bohu.

- John D. Curid - Banner of Truth - Červen 1997 - č. 405