Proč se někteří kazatelé zlepšují, a jiní ne

 

Jako profesor vyučující kázání se často musím vypořádávat s těmi nejpodivnějšími otázkami, na které se lidé vůbec mohou ptát, například: „Myslíte si, že schopnost dobře kázat se lze naučit?“ Mám vždy chuť odpovědět: „Ne, dělám to jen kvůli penězům.“ Nikdy to samozřejmě neřeknu, jelikož vím, že takové chytrácké řeči je lepší si nechat pro sebe. Na druhou stranu ale rozumím tomu, na co se ptají. Ve skutečnosti to je docela férová otázka.

Nikdo nepopírá, že výuka „kázání“ a trocha trénování mohou lidem pomoci se zlepšit. Snažíme se zde ale spíše zodpovědět otázku, zda člověk bez jakéhokoliv talentu a schopnosti kázat může být vytrénován na takovou úroveň, že můžeme mluvit o dobrém kazateli.

Posledních 16 let jsem téměř každý den sedával v učebně našeho biblického semináře a poslouchal kázání studentů. Slyšel jsem snad každý druh kázání a viděl kazatele všech úrovní. Viděl jsem kazatele tak nervózní, že během kázání museli přestat a jít se vyzvracet. Také jsem viděl studentská kázání, která ke mně natolik promlouvala, že jsem měl pocit, jako bych byl uveden do přítomnosti samotného vzkříšeného Krista. Viděl jsem studenty, kteří kázali úplně stejně při pátém kázání jako při prvním. Na druhou stranu jsem viděl studenty, jejichž první kázání bylo až depresivně strašné, a u kterých jsem na konci semestru nevěřil, že se jedná o stejného kazatele, protože se dokázali tak radikálně zlepšit.

Posoudit studenta a zjistit, zda má, co je třeba, nebo zda je ochotný dělat vše potřebné, aby se stal dobrým kazatelem, nelze hned první den semestru nebo při jeho prvním kázání. Obvykle to ale dokážu posoudit již po druhém kázání, protože se zde student už musí řídit pokyny, které jsem mu dal po kázání prvním.

V čem tedy tento rozdíl spočívá?

1. Povolání

Nejvíce frustrovaný je kazatel, který má smysl pro povinnost, ale chybí mu v jeho povolání zápal.

Kázání není jen další zaměstnání, zaměřené na pomoc druhým, křesťanská verze politiky nebo mírové sbory. Člověk je povolán kázat jasnou žádostí Ducha svatého. Ten v nás zapaluje oheň, který nemohou uhasit ani tvrdošíjní lidé, lidé s kamenným srdcem, nebo ti, kdo odmítají poslouchat.

Povolaný kazatel musí hlásat, co Bůh řekl jednoduše proto, že to Bůh řekl. Úspěch této služby bude záviset na síle povolání. Ochota kazatele pracovat na svých kázáních a jeho touha pracovat ze všech sil na své užitečnosti Bohu bude v přímé úměře s jeho přesvědčením, že ho Bůh povolal kázat.

Vše ostatní, od přípravy kázání k jeho přednesu, musí být vedeno Duchem svatým, a to se nestane, pokud se o to budeme pokoušet bez jeho povolání.

2. Ochota učit se

Být profesor kázání se dá připodobnit k práci, kde by vás platili za to, že oznamujete matkám, jak jsou jejich děti škaredé. Říkáte sice pravdu, ale nikdo ji nechce slyšet.

Většina mých studentů se děsila mých komentářů a byli také zděšeni, kdykoliv jsem jim oznamoval, že jim unikla myšlenka Písma, nebo že jejich výstup vypadal nepřipraveně. Byli už unaveni ze stále se opakujících připomínek, když jsem jim vytýkal, že jejich kázání bylo bez energie nebo nedokázali navázat dobrý kontakt s posluchači.

Nicméně jednou za čas se vždy našel někdo, kdo se dokázal na mé opravy a návrhy vděčně usmát.

Někdo dokonce může říct: „Chci, abyste na mě byl co nejpřísnější. Řekněte mi vše, co dělám špatně, abych to mohl dělat co nejlépe.“ Takovýto člověk si povede dobře, protože jeho duch je ochotný se učit a za možnost se zlepšit je klidně ochotný zaplatit cenu vlastního nepohodlí. Chápe, že je jen nástrojem ve službě Písmu a jeho pocity nehrají hlavní roli.

3. Nadšení

Téměř všichni mí studenti jsou nadšeni pro Krista, pro zvěstování evangelia ztraceným a pro slovo Boží. Ale i když cítí nadšení, ne vždy ho projevují navenek. Pokud by můj projev při kázání v sobě nenesl toto nadšení, tak se mnou ani mé publikum nebude toto nadšení z Písma sdílet. Všichni proroci měli nadšení. Všichni apoštolové měli nadšení. Ježíš měl nadšení. Proč by jinak farmáři, rybáři a ženy v domácnostech šli a celé hodiny tam stáli, vystaveni žhnoucímu slunci, jenom proto, aby ho slyšeli?

Jednou jsem na Jižní baptistické konferenci pastorů slyšel kázat misionáře. Byl jako dynamit. Kázal skvělé výkladové kázání s neuvěřitelnou energií a celé publikum hluboce zaujal svým výkladem Bible a svým svědectvím, jak křtil desetitisíce Afričanů.

„Hershaeli,“ řekl mi a tím, že znal mé jméno, mě zaskočil, „chodili jsme spolu do stejného biblického semináře.“ Trapně jsem musel přiznat, že si na něj nevzpomínám. „Neměl jsi důvod si mě pamatovat,“ vysvětlil, „byl jsem velmi tichý, a nikdy jsem se neodhodlal se s někým seznamovat.“ Zeptal jsem se ho, jestli by mi to mohl vysvětlit.

„Když jsem se dostal na misii, má kázání nikdo neposlouchal. Dokonce jsem všechny uspával. Když jsem po návratu kázal ve sborech doma, nudil jsem lidi k smrti. Tehdy jsem si konečně uvědomil, že jediná cesta, jak kázat slovo efektivně, je kázat ho způsobem, který si zaslouží. Stal jsem se tedy ochotným jít za hranice své komfortní zóny a osobnosti a dovolit Bohu, aby na mě pracoval. Modlil jsem se, aby mě slovo za kazatelnou pohltilo takovým způsobem, že už nikdy nebudu nikoho nudit.“

Jeho ochota učit se mu umožnila projevit své nadšení, které pro jeho introvertní povahu nebylo přirozené. Bylo to až nadpřirozené.

4. Co je třeba bezodkladně opustit

Dnes učím generaci studentů, která vyrostla s psanou formou Písma, a to psanou na obrazovkách, chytrých telefonech, iPadech a na blogu. Díky videohrám mohou závodit s auty, stavět civilizace, vyhrávat války, ničit zombie a zabíjet stovky lidí. Ústně komunikují méně než kterákoliv předchozí generace a když už ústně komunikují, tak s mnohem menším nadšením. Bůh ale stále využívá kázání svého slova, tedy ústní podání, aby budoval církev, povzbuzoval svaté a usiloval o ztracené.

Ke zvěstování slova musí být mládenci kompletně odhodláni opustit svou komfortní zónu, tedy své osobnosti a zvyky, a bezohledně opustit sami sebe a tím riskovat, že se stanou blázny pro Krista.

Svým studentům říkám: „Ten jemný hlásek ve vaší hlavě, který vám našeptává: ‚Toto už nejsi ty,‘ není váš přítel. Posvěcení je proces, kdy Duch svatý překonává naše já a formuje nás do podoby, kterou nám sám určuje. Takže pokud potřebuji kázat a přitom zcela bezodkladně opustit sebe sama, protože mé přirozenosti to je cizí, musím se modlit k Duchu svatému, aby mi to pomohl pro Krista učinit.“

Potřeba zaplatit určitou cenu

Učím jen málo studentů, kteří špatně vyloží význam textu v Písmu. Studenti často vykazují ohromující exegetické a hermeneutické znalosti. Berou Písmo opravdu vážně.

Ale jelikož si myslí, že stačí přemýšlet tímto stylem, říct ta správná slova a kázání se samo o sebe už nějak postará, dopouští se chyby. A pokud tímto stylem přemýšlí i nadále, pokud trvají na kázáních stylu „vyklopení hromady informací“, která se zaměřují pouze na kontext a nezabývají se již podáním, nemohu toho pro ně už moc udělat. Budou přesně takovými kazateli, jakými sami chtějí být.

Pokud je ale někdo povolán se zápalem, má ducha ochotného se učit, nadšené srdce a ochotu přestat brát příliš ohled na sebe sama, aby zaplatil cenu za schopnost dobře kázat, tak ani omezení plynoucí z jeho vlastní minulosti, charakteru nebo nedostatku talentu mu nedokážou zabránit v mocném kázání Božího slova.

Český biblický institut Kroměříž