Jedině Písmo
Žijeme ve světě plném protichůdných výroků o pravdě. Každý den jsme bombardováni prohlášeními, že něco je pravda a něco jiného je lež. Říkají nám, čemu máme věřit a čemu ne. Žádají, abychom jednali tímto způsobem, a ne jiným. Ve svém článku „Co vím jistě“, který vychází každý měsíc, Oprah Winfreyová říká, jak zacházet s našimi životy a našimi vztahy. Úvodník The New York Times nám pravidelně říká, jak přistupovat k velkým morálním, právním nebo veřejně politickým otázkám naší doby. Richard Dawkins, britský ateista a evolucionista, nám říká, jak smýšlet o našem historickém původu a našem místě ve vesmíru.
Jak si přebrat všechna tato tvrzení? Jak lidé vědí, co si mají myslet o vztazích, mravnosti, Bohu, původu vesmíru a mnoha dalších důležitých otázkách? K odpovědi na takové otázky lidé potřebují určitou normu, standard nebo kritéria, na která se lze odvolat. Jinými slovy, potřebujeme konečnou autoritu. Samozřejmě každý má určitou konečnou normu, na kterou se odvolává, ať už si je či není vědom toho, co tuto jeho normu představuje. Někteří lidé se odvolávají na rozum a logiku, aby ospravedlnili protichůdná tvrzení o pravdě. Jiní se odvolávají ke smyslovým prožitkům. Ostatní se odvolávají na sebe a svůj vlastní subjektivní smysl pro věc. I když je v každém tomto přístupu něco z pravdy, křesťané je všechny jako konečnou normu poznání historicky odmítli. Namísto toho Boží lid všeobecně potvrdil, že existuje jen jedna věc, která má právo nazývat se nejvyšší normou: Boží slovo. Nemůže existovat žádná vyšší autorita než Bůh sám.
Samozřejmě nejsme první generace lidí, která čelí protichůdným tvrzením. Adam a Eva čelili takovému dilematu už na samotném počátku. Bůh jim jasně řekl: „Propadneš smrti, pokud pojíš ze stromu poznání dobrého a zlého“ (Gn 2,17). Had jim naopak řekl: „Nikoli, nepropadnete smrti“ (Gn 3,4). Jak se měli Adam s Evou rozhodnout mezi těmito protichůdnými tvrzeními? Prostřednictvím empirismu? Pomocí racionalismu? Podle toho, co se jim zdálo správné? Ne, byl jen jeden standard, na který se kvůli svému rozhodnutí měli odvolat: slovo, které k nim promluvil Bůh. Naneštěstí k tomu nedošlo. Místo, aby se spolehli na Boží zjevení, rozhodla se Eva, že se pustí do průzkumu na vlastní pěst: „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči... Vzala tedy z jeho plodů a jedla...“ (Gn 3,6). Nemylte se, podstatou pádu nebylo jen to, že Adam a Eva snědli ovoce. Jádrem pádu bylo odmítnutí Božího slova. Boží lidé odmítli Boží slovo coby konečnou normu platnou pro celý život.
Pokud je však Boží slovo nejvyšším standardem pro celý život, nutně přichází zásadní otázka: Jak se dostaneme k Božímu slovu? Kde se nachází? Tato otázka nás samozřejmě přivádí k jedné ze základních úvah protestantské reformace. I když se autority římskokatolické církve shodly, že Boží slovo je konečným standardem pro celý život a nauku, věřili také, že toto slovo lze nalézt i mimo Písmo. Řím prosazoval trojitou strukturu autority, která zahrnovala Písmo, tradici a magisterium. Klíčovým prvkem této trojnásobné autority bylo samotné magisterium, což je úloha směrodatného vyučování římskokatolické církve, která se projevuje předně u papeže. Protože byl papež považován za nástupce apoštola Petra, jeho oficiální prohlášení (ex cathedra) byla považována za slova samotného Boha.
V tomto bodu si však reformátoři stáli na svém. I když prohlásili, že „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků“ (Žd 1,1), tvrdili, že bychom už neměli očekávat další zjevení nyní, kdy k nám Bůh v posledním čase promluvil ve svém Synu (v. 2). Písmo jasně vyučuje, že záměrem apoštolského úřadu bylo vykonat jednorázovou úlohu v dějinách spásy, a to položit základy církve (Ef 2,20). Při plnění úlohy pokládání základů apoštolové poskytli církvi směrodatné vyučování dosvědčující a uplatňující veliké Kristovo vykupitelské dílo. A tak by novozákonní písemnosti, které jsou trvalým ztělesněním apoštolského učení, měly být považovány za dokončené dílo Božího zjevení Jeho lidu. Tyto písemnosti jsou spolu se Starým zákonem tím jediným, co je právoplatně považováno za Boží slovo.
Přesvědčení, že Sola Scriptura – jedině Písmo – je Boží slovo, a proto je jediným neomylným pravidlem pro život a učení, roznítilo plamen potřebný k zažehnutí reformace. Opravdu to bylo považováno za „formální příčinu“ reformace (zatímco Sola Fide neboli „jedině vírou“ bylo považováno za „materiální příčinu“). Způsob, jak Martin Luther vnímal tuto doktrínu, vyjádřil ve své slavné řeči k Wormskému sněmu (1521), poté, co byl požádán, aby odvolal své učení:
Dokud nebudu přesvědčen svědectvím Písma nebo jasným zdůvodněním (protože nedůvěřuji v papeže ani v koncily, neboť je dobře známo, že se často mýlili a protiřečili si), jsem vázán Písmem, které jsem citoval, a mé svědomí je zajatcem Božího slova. Nemohu a neodvolám nic, protože není bezpečné ani správné jít proti svědomí… K tomu mi dopomáhej Bůh. Amen.
Pro Luthera bylo Písmo a jedině Písmo konečným rozhodčím toho, čemu bychom měli věřit.
Jako mnoho základních křesťanských přesvědčení je samozřejmě i doktrína Sola Scriptura často nepochopena a špatně aplikována. Někteří naneštěstí používají Sola Scriptura jako ospravedlnění pro individualismus typu „já, Bůh a Bible“, kde církev nenese žádnou skutečnou autoritu a dějiny církve nejsou při výkladu a aplikaci Písma brány v úvahu. A tak jsou mnohé sbory dnes téměř nehistorické – odříznuté zcela od bohatých tradic a vyznání církve. Špatně si vykládají, že Sola Scriptura znamená, že Bible je jedinou autoritou, místo aby pochopili, že Bible je jedinou neomylnou autoritou. Je ironií, že takový individualistický přístup vlastně podkopává nauku Sola Scriptura, kterou má chránit. Zdůrazňováním autonomie jednotlivého věřícího je člověk ponechán jen s osobními, subjektivními závěry o tom, co Písmo znamená. Necení se zde ani tak autorita Písma, jako autorita jednotlivce.
Reformátoři by v takové pokroucenině nepoznali svou nauku Sola Scriptura. O církevní otce, církevní koncily a vyznání církve se naopak dychtivě opírali. Na takovou historickou zakořeněnost bylo nahlíženo nejen jako na prostředek zachování ortodoxie, ale také jako prostředek zachování pokory. V protikladu k obecnému porozumění neměli reformátoři dojem, že by přicházeli s něčím novým. Spíše si uvědomovali, že odkrývají něco velmi starého – něco, v co církev původně věřila, ale později to překroutila a pokřivila. Reformátoři nebyli inovátoři, ale spíše archeologové.
Jsou i další extrémy, před kterými nás nauka Sola Scriptura ochraňuje. I když se jistě chceme vyhnout individualistickému a nehistorickému přístupu mnoha dnešních církví, Sola Scriptura nás také ochraňuje před neustálým přepracováváním vyznání a dalších lidských dokumentů (či myšlenek) a jejich vyvyšování na úroveň Písma. Musíme se mít vždy na pozoru před stejnou chybou, jaké se dopustil Řím, totiž před přijetím toho, co bychom mohli nazvat „tradicionalismem“, který se snaží svázat svědomí křesťanů v oblastech, kde to Bible nedělá. V tomto smyslu je Sola Scriptura strážcem křesťanské svobody. Největší nebezpečí, kterému čelíme ohledně Sola Scriptura, však není její nepochopení. Největším nebezpečím je na ni zapomenout. Máme tendenci přemýšlet o této nauce čistě v rámci událostí šestnáctého století – jako o následku doby katolicko-protestantských bitev, jenž je pro moderní věk nepodstatný. Ale protestantská církev moderní doby potřebuje tuto nauku více než kdy dříve. Lekce reformace byly z velké části zapomenuty a církev se opět začala spoléhat na konečné autority mimo Písmo.
Aby se církev vrátila zpět k Sola Scriptura, musíme pochopit, že tak nestane pouze, budeme-li o této doktríně vyučovat (i když i to musíme dělat). Hlavní způsob, jak dovést církev zpět, je vlastní kázání Písma. Jen Boží slovo má moc přeměnit a reformovat naše sbory. O Sola Scriptura bychom tedy neměli jen mluvit, ale měli bychom ji žít. A když to budeme dělat, musíme kázat celé Boží slovo – nevybírat si části, kterým dáváme přednost nebo si myslíme, že je naše shromáždění chce slyšet. Musíme kázat jedině slovo (Sola Scriptura) a musíme kázat celé slovo (tota Scriptura). Ty dvě jdou ruku v ruce. Když se v moci Ducha svatého spojí dohromady, můžeme doufat v novou reformaci.