Seděla naproti mně zoufalá a bála se. „Nedokážu svoje srdce přimět, aby bylo dost dobré,“ řekla. „Vím, že Ježíš říká, abychom Mu důvěřovali a milovali Ho, já ale pořád hřeším.“ Zeptal jsem se: „Věříš, že za všechny tvoje hříchy zaplatil Ježíš na kříži?“ „Nevím,“ odpověděla dívenka. „Myslím, že ano, ale pořád hřeším. A někdy miluji svůj hřích více než Ježíše.“ Řekl jsem: „To znám. Já někdy také. Ale Bible říká, že všichni věřící pokračují v hříchu. Když nás Bůh spasí, nedává nám schopnost přestat hřešit úplně. Nezachraňuje nás proto, že jsme dobří nebo proto, že jsme schopní, ale jen proto, že Ježíš je dobrý a schopný. A čím více poznáváme a věříme, jak veliký a dobrý Ježíš je, tím více Ho budeme milovat. A čím více Ho milujeme, tím více budeme poslouchat Jeho přikázání.“

Učení Bible o lidské vůli je nesmírně praktické. Mám zkušenost, že když lidé hovoří o podstatě svobodné vůle nebo o rozdílech mezi kalvinismem a arminianismem, praktické důsledky diskuze se někdy ztratí nebo minimalizují. Ale všechny biblické nauky jsou potravou pro naši víru, byly nám dány, aby nás posilovaly v poznávání Krista a v poslušnosti Jeho dobrým přikázáním.

Vezměte si například nauku o lidské vůli. Někteří lidé věří, že máme schopnost si vybírat, zda poslechneme jakékoliv Boží přikázání v kterýkoliv okamžik svého života. To je jejich definice svobodné vůle. Myslí si, že pokud nám Boží slovo říká, abychom něco udělali, pak nám Bůh musel dát schopnost to vykonat. Příkaz v sobě prý zahrnuje schopnost ho poslechnout. Když Bůh říká, abychom Ho milovali celým svým srdcem, věří tito lidé, že to znamená, že jsme schopní Ho milovat celým svým srdcem. Když Bůh říká, abychom dodržovali všechna Jeho přikázání, věří, že naše vůle má schopnost dodržovat všechna Jeho přikázání, pokud bychom se k tomu odhodlali. Pokud mají pravdu, pak si teoreticky můžeme všichni vybrat, že se hned teď budeme podobat Ježíši. Kdybychom se teď rozhodli, jednoduše bychom mohli být jako Kristus. Bylo by to velmi těžké, protože jsme si za tu dobu vytvořili mnoho zlozvyků, ale dokázali bychom to. Lidé, kteří žijí své životy pod vlivem tohoto názoru ohledně lidské vůle, se často cítí velmi podobně jako dívka, se kterou jsem mluvil v úvodu. Říkají si, jestli vůbec milují Ježíše, když tak často hřeší. Myslí si, že kdyby opravdu milovali Ježíše, měli by být schopní dělat vše, co jim nařizuje, kdyby jen vyvinuli dostatečné úsilí k tomu, aby Ho poslechli.

Problémem tohoto chápání lidské vůle je ten, že Bible učí něco velmi odlišného. Lidé, kteří věří, že mají svobodnou vůli, která je schopna poslechnout všechna Boží přikázání, se vystavují obrovskému selhání, zklamání a pochybnostem. Apoštol Pavel, zralý věřící, řekl: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne“ (Ř 7,18). Pokračoval slovy: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy“ (Ř 7,22-23). I ve zralých věřících probíhá válka dvou zákonů. Mají v sobě nutkání zbylého a přebývajícího hříchu a mají zbožné touhy nového stvoření. Věřící chce poslouchat všechna Boží přikázání a v průběhu času vždy roste ve věrné poslušnosti. Co je však smutné, věřící chce také hřešit. V Galatským 5,17 (ČSP) Pavel vysvětluje: „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ Všimněte si, že hříšné touhy věřícího mu brání v konání Božích příkazů.

V žádném případě však neschopnost věřícího poslouchat všechna Boží přikázání neumenšuje jeho zodpovědnost je poslouchat. Věřící jsou plně zodpovědní za konání všeho, co Bůh říká. Náš problém je, že na této straně nebe toho ještě nejsme schopní. To znamená, že věřící nepřestanou hřešit. 1. Janův 1,8 říká: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ A to znamená, že máme neustále důvod odvracet pohled od sebe samých k Ježíši Kristu. Náš hřích je zlo. Není dobrý, ale je vždy dobrou příležitostí poděkovat Bohu za Krista. Tak nakládal apoštol Pavel se svým vlastním zbylým hříchem. Pavel řekl: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! … Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 7,24 – 8,1). Když hledíme na Krista a vidíme Jeho dobrotu, lásku, milosrdenství a slávu, naše vůle je posílena, „aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha“ (Ř 8,4).

Tato biblická nauka o lidské vůli mění všechno. Znamená to, že žijeme v napětí. Dívka, se kterou jsem mluvil, potřebovala poznat biblickou nauku o vůli, která stále ještě nemá svobodu, aby mohla být dokonalá. A potřebovala se dozvědět, že její hříchy jsou příležitostí, aby si připomněla veliké evangelium Ježíše Krista, který jí jako jediný dá sílu chodit v Jeho milostivých přikázáních ve stále větší míře. Nemůžeme být dokonalí, ale můžeme se naučit žít vírou v Krista každý den, den po dni. J. Ch. Ryle moudře řekl: „Neočekávejme příliš mnoho od svých vlastních srdcí zde dole. Přinejlepším bychom v sobě měli každý den nacházet důvod k pokoře a zjišťovat, že jsme každou hodinu nuzní dlužníci milosrdenství a milosti. Čím více světla máme, tím lépe bychom měli vidět svou vlastní nedokonalost. Hříšníky jsme byli na začátku a jako hříšníky budeme sami sebe rozpoznávat i nadále – obnovení, omilostnění, ospravedlnění, přesto hříšníci až do úplného konce.“

Blog Founders Ministry