Pátou konferenci Zápasu o duši a Poutníkovy četby jsme nazvali: „Člověk není Bůh“. Tento výrok platí i obráceně: „Bůh není člověk“. Našim cílem je, abychom si na každé konferenci připomínali základní biblické pravdy, a pravdivě vyučovali základy biblické víry, které jsou zaznamenány v Knize knih. Krédem naší služby je Sola Scriptura, tedy jedině Písmo. Tentokrát se zaměříme na dvě nejdůležitější otázky, které by si křesťané měli klást:

1) Kdo je Bůh? a 2) Kdo je člověk?

To, jak na ně odpovíme, ukáže, jací jsme, jaká je církev, jejíž součástí jsme. Kdybychom znali správné biblické odpovědi na tyto dvě otázky, jež tvoří základy víry a obecenství, skutečně jim věřili, celým svým vnitřním člověkem, potom bychom se jako jednotlivci chovali jinak, a tím by potažmo i Kristovo tělo, jehož jsme údy, mohlo být příkladem celému světu. Bylo by nemyslitelné, abychom my, kdo milujeme Krista a Boží slovo, měli mezi sebou osobní rozbroje, sváry a hádky. Jestliže vidíme Boha jako nedefinovatelnou svatou Bytost bez hranic a omezení jakékoliv Jeho vlastnosti a Jeho bytí, a přirozeného člověka jako omezeného, hříšného, naprosto neschopného se k biblickému Bohu přiblížit vlastní vnitřní vůlí, potom nám Jeho všudypřítomná svatost přímo diktuje, abychom ze sebe setřásli pýchu, a s bázní a chvěním uváděli ve skutek své spasení, které není výsledkem rozhodnutí naší svobodné vůle, ale je Božím dílem v nás. Jen když si uvědomíme nekonečnou vyvýšenost Boha, uvidíme, že jsme rodem padlé Adamovo plémě. V Adamovi jsme se narodili duchovně mrtvi, nekonečně vzdáleni Bohu, že jsme uvězněni v satanově domácnosti — v ďáblově oikos, tedy v ďáblově ekonomii. Takový je náš přirozený stav. Proto patří všemocnému, milostivému Bohu nekonečné díky za náš nadpřirozený stav, že nás ve svém milosrdenství znovuzrodil ze svého Ducha svatého, pokřtil a vložil do Krista.

I. Člověk by měl být v pozitivním úžasu z toho, kdo je Bůh

Náš úžas, bázeň, konsternace by měly být zapříčiněny nekonečným a pro nás nepřekonatelným, rozdílem mezi absolutně svatou Boží podstatou a přirozenou, padlou, hříšnou podstatou člověka. Když si Petr očividně uvědomil Boží podstatu Krista, jenž jakoby „mimochodem“ naplnil sítě rybami, padl na něj a všechny přítomné ochromující úžas:

• Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb. (Lukáš 5:8)

Svatost a hříšnost se vedle sebe nesnesou, jsou neslučitelné, až do okamžiku prvního, duchovního vzkříšení, kdy je Boží člověk Duchem svatým znovuzrozen, a „oblečen“ do Krista. Člověk neuvidí tváří v tvář Boha — Ježíše Krista, až do okamžiku druhého, tělesného vzkříšení, kdy bude oblečen do oslaveného těla, které bude podobné Kristovu.

Dokud člověk nezíská pravdivou představu o ohromující vznešenosti třikrát svatého Boha, a zároveň patřičnou, ochromující představu o své vlastní hříšnosti a nehodnosti jako Izajáš, pak není schopen pochopit hloubku své ztracenosti, ani plně docenit hodnotu svého spasení:

• (1a) Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. … (5) I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Izajáš 6:1a,5)

Ti, kdo spatřili Boha, třeba „jen“ prostřednictvím andělů, padli zděšením, a do morku kosti pocítili vlastní zahynulý stav. Téma o nesmírné, nezměrné absolutní Boží svatosti, velikosti a moci, je obdobně nekonečné, jako je nekonečný, nevymezitelný, tedy nedefinovatelný Bůh. Poznat podstatu biblické odpovědi na základní otázky ‚Kdo je Bůh?‘ a ‚Kdo je člověk?‘ je naprosto klíčové pro život křesťana. Naši řečníci se pokusí jen nepatrně proniknout pod povrch těchto dvou otázek.

Kdo je Bůh?

Samotná podstata Boha se nedá definovat, slovy vymezit, protože nemá začátek ani konec. Nemá meze, je tedy nevymezitelná, nemá konec, je tedy nekonečná; Boží konec bychom hledali marně. Mez, konec se latinsky řekne „finis“, to slovo známe všichni, ve formě finiš. Protože Bůh nemá „finis“, nemá „fin“, je sám o sobě nekonečný a pro nás pozemšťany zůstává nedefinovatelný a nevymezitelný. Tato Boží vlastnost platí ve všech Jeho kvalitách a vlastnostech. Bůh je Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Je to On sám, kdo vymezuje a udržuje svým prvním a posledním Slovem, alfou a omegou, konečné hranice svého stvoření. Už jen ta skutečnost, že všechno viditelné i neviditelné stvoření světa má počátek, že bylo Slovem, Ježíšem Kristem, stvořeno ex nihilo, tedy, že povstalo v bytí z ničeho, je zdrojem naší víry:

• Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. (Židům 11:3)
• Všechno povstalo skrze ně [= Slovo, = Kristus] a bez něho nepovstalo nic, co jest. (Jan 1:3)

Vyjmenujme si nejdůležitější Boží absolutní vlastnosti:

Bůh je věčný, časem neomezený, proto je nutný; je nekonečný, vševědoucí, všemocný, všudypřítomný, neměnný a jedinečný.

Bůh je Svatý, proto je bez hříchu, věrný Svému slovu, milující, trpělivý, milosrdný, sebeobětující. Je svrchovaný Vládce nade vším.

Kvalita všech Božích vlastností, atributů, které člověk nemůže vyjmenovat, protože je omezený svým bytím, vychází z Boží neomezenosti, z Boží neohraničitelnosti. Definovat Boha v Jeho plnosti je stejně absurdní myšlenka jako snaha přelít náprstkem vodstvo nekonečného oceánu. Podobně dětinská byla Filipova potřeba alespoň jednoho důkazu:

• „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: `Ukaž nám Otce'? …“ (Jan 14:8-9)

Konečné, ohraničené stvoření nikdy, ani na věčnosti, nebude schopné obsáhnout nekonečnost Stvořitele. Proto nikdy nemůžeme v přirozeném těle Boha vidět. I na věčnosti, na nové zemi na novém nebi, v novém těle budeme poznávat Boha postupně a v našem Pánu, Ježíši Kristu:

• Budou [= Beránkovi služebníci] hledět na jeho [= Beránkovu] tvář a na čele ponesou jeho jméno. (Zjevení 22:4)

Na věčnosti budeme v oslaveném těle moci hledět na Boha, Pána Ježíše Krista, protože mu budeme podobni. Budeme donekonečna, bez časového omezení, poznávat více, a větší měrou, našeho Boha. Budeme věčně pronikat do Jeho svaté podstaty, blaženě poznávat Jeho dílo, aniž bychom se kdy dobrali dna poznání, protože Bůh je bezedný. Budeme prožívat bezmezný zájem o Boha, takový, jaký On měl nejprve o nás. Zájem a poznávání jsou nedílnou součástí projevu naší víry a aktivní lásky. Budeme se radovat v přítomnosti Jeho svatosti, která by nás dnes, v tomto hříšném, přirozeném těle sežehla:

• Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu [= Kristu] budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (Janův 3:2)

Kdo vidí Krista, vidí a poznává i neviditelného Otce skrze působení neviditelného Ducha svatého. Sloužit Kristu, hledět na Jeho tvář, je neustálé, vzrůstající poznávání kvality Boží nekonečné milosti:

• V něm je přece vtělena všechna plnost božství. (Koloským 2:9)

Písmo nikde nevymezuje věčný život časovou kvantitou, ale Boží kvalitou:

• … život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. (Jan 17:3)

Bůh je Duch, nepřebývá v hmotném těle, není omezen časem ani prostorem, v němž by uskutečňoval své záměry, nebo průběžně v čase přemýšlel jako my stvoření lidé. Bůh netvoří v čase a prostoru, protože On stvořil čas a prostor:

• On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen. (1 Timoteovi 6:16)

Mějme na paměti, že Bůh netvoří v historii, On stvořil historii pro náš svět mimo hmotu, čas a prostor:

• v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky [= časoprostorovou historii]. (Židům 1:2)

První věta Písma ukazuje, že Bůh má svrchovanou moc nad hmotou, prostorem i časem:

• Na počátku [= čas] stvořil Bůh nebe [= prostor] a zemi [= hmotu]. (Genesis 1:1)

Mezi Bohem Stvořitelem a Jeho stvořením je nepřekonatelná propast. On je neměnný, vše stvořené je nutně proměnné. Nadto, jakákoliv proměnnost musí být nejen stvořená, ale nutně i ohraničená. V čase a prostoru vidíme proměnnost času, prostoru a hmoty, tj. celý vesmírný ruch, veškeré dění, které tímto světem hýbe. V časoprostoru poznáváme fyzikální zákony, na nichž závisí naše existence. Lidé mohli vidět Boha, Pána Ježíše Krista jen proto, že poprvé sestoupil v těle do tohoto časoprostoru, této historie, mezi nás, aby naplnil Otcův plán a spasil svůj lid. Podruhé Jej spatříme, až znovustvoří, promění ohněm vesmírné nebe a zemi, tento padlý, hříchem znečištěný časoprostor, historii; za tím účelem sestoupí ve svém oslaveném těle, aby soudil všechny lidi. Jeho ovce budou po pravici, ve vzkříšených, nových, oslavených tělech – a ty uvede do království naplněného Otcovou slávou. Ďáblovy kozly, po levici, uvrhne ve vzkříšených tělech do hořícího jezera, daleko od Pána.

Bůh je Stvořitel, Udržovatel a Vládce všeho, co je. „Přebývá“ mimo své viditelné — časoprostorové, i neviditelné — duchovní stvoření. Proto nemusí v čase cestovat, jen tak může být všudypřítomný. Historie se mu neodvíjí v čase, On ji stvořil, zná ji do nejmenšího „bosonu“, a jako taková je zkoncentrovaná do jediného bodu, jenž setrvává mimo hmotu, čas, a prostor. Proto je Bůh nutně vševědoucí. Bůh je neohraničený, proto je neměřitelný. Konečná bytost jako člověk je stvořená, proměnlivá a ohraničená, proto nemá dostatečně dlouhý „metr“, aby měřila, aby Boha obsáhla. Podle Jeho nekonečné bytosti se měří svatost, bezhříšnost, láska, spravedlnost, milosrdnost, trpělivost, moc, hněv, mravnost, krása, a jakákoliv jiná vlastnost. Vše, co se Bohu líbí, to činí. Ať se neomezený, nekonečný a vševědoucí Bůh rozhodne jakkoliv, všechna Jeho rozhodnutí jsou svatá, neodvolatelná a nezvratitelná:

• Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. (Jób 23:13)

Boží svaté chtění nemá nic společného s chtěním a touhami hříšného člověka. Proto se s důvěrou modlíme — Buď vůle Tvá, tj. Tvoje chtění, jako v nebi tak i na zemi! Boží absolutní dekretivní vůle, výnos, rozhodnutí je to nejpříznivější, co nás může postihnout, protože nakonec maximálně oslavuje a vyvyšuje Boha. Otázka, která mne kdysi napadala a jistě napadla nejen mne, je — Kdo stvořil Boha? Ta se stává naprosto bezpředmětnou, když domyslíme, přestože nikdy nepochopíme, Boží neohraničenost. V prvé řadě je Bůh neohraničený ve svém bytí, ve své existenci, protože je svébytný a má život sám v sobě:

• Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (Jan 5:26)

Proto nemůže mít existenční počátek ani konec, jinak by byl proměnlivé stvoření. Protože je ve svém bytí neohraničený, potom nemůže být, aby nebyl. Bůh, který existuje bez příčiny, musí být nutný. On sám sebe nazývá jménem JSEM:

• Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ (Exodus 3:14)

Náš Bůh je ta nezapříčiněná příčina všeho, co je. Takového máme Boha! Toho chceme poznávat, s Ním se absolutně nemůžeme měřit. Bez našeho přičinění je to náš milující Otec, osvojil si nás z milosti, když na sebe na kříži vložil náš hřích a byl potrestán za naše viny. Můžeme mu říkat tatínku, ale rozhodně není náš kámoš a „parťák“, jak jsem již i z kazatelny slyšel.

II. Člověk by měl být v negativním úžasu z poznání, kdo je člověk

Zde již nejde o úžas, jako v případě odpovědi na otázku Kdo je Bůh? Nejprve si musíme uvědomit, že člověk není Stvořitel, člověk byl stvořen. Člověk tedy není nutný, proto nutně musí mít v časoprostorové historii počátek. Je tedy omezený, konečný, ohraničený a proměňuje se v čase ve všech svých stvořených vlastnostech, atributech. Ještě bezhříšný Adam poznával v čase a prostoru Boží stvoření, měl za úkol pojmenovat postupně zvířata, atd. Rozhodující proměna však nastala, když Eva uposlechla hada a Adam dal přednost Evě před Bohem. Eva naslouchala hlasu svůdce a Adam Evě. Ďábel člověku sliboval:

• „… otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“ (Genesis 3:5b)

Dodnes, si přirozený, člověk tvoří takové zákony, které bez ohledu na Boha, vymezují relativní pohled na to, co je dobré a co zlé; Adam a celé jeho pokolení, včetně těch, kteří byli od počátku zapsáni v knize života, a které zachránil Kristus, byli po určitou dobu otroky hříchu a rodem ďáblovými vazaly:

• I vy [= kdo jste dnes v Kristu] jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Efezským 2:1-2)

Všichni přirození lidé bez rozdílu jsou zasaženi strašlivými důsledky prvotního hříchu. Důsledky pádu do satanova područí jsou očividné. Všichni se rodíme do světa duchovně mrtvi. Následkem Adamova pádu není přirozený člověk schopen vlastní vůlí ani snahou změnit své srdce, není schopen pochopit ani přijmout evangelium. Přirozený člověk zůstává vůči Božím věcem slepý, hluchý a zatvrzelý. Pokud jde o věci Božího Ducha, sám nemůže přemoci svoji duchovní nezpůsobilost:

• Hřích v tom, že ve mne [= Krista] nevěří. (Jan 16:9)

Vůle přirozeného člověka je zotročena hříchem natolik, že má svobodu jen v konání zla.

Dovolte mi malé, velmi nedokonalé přirovnání. Představme si, že uvězněná matka porodí ve vězení dítě. To vyrůstá za zdmi žaláře. V tomto omezeném prostoru má jistou míru „svobody“, ale za zdi vězení nemůže. Může se „svobodně“ rozhodnout v daném prostoru jít zprava doleva nebo zleva doprava, posadit se na kavalec, nebo jíst z plecháče levou nebo pravou rukou, ale nemůže se svobodně rozhodnout odjet na dovolenou třeba do Thajska, protože netuší, co je za zdmi vězení. Chybí mu totiž volnost, tj. styk s vnějším světem. Všude tam, kde není volnost, tam je omezeno poznání a následkem toho i svoboda. Takový vězeň nemá možnost odjet na dovolenou, a Thajsko jej v dané situaci vůbec nezajímá. Svobodně můžeme volit jen z toho, co známe. Podobně je to s celým přirozeným adamovským lidstvem. Rodem jsme všichni nevolníci, uvězněni v žaláři zla, jehož vládcem je satan, ten had, ďábel, drak, zkrátka ten Zlý. Podobně přirozená vůle člověka není svobodná, pokud nemá styk s Kristem, pokud nemá styk s věcmi Božího Ducha. Proto nemůže sám o sobě poznat, kdo Kristus je, proto Jej nemůže přijmout. Přirozený člověk má svobodu od Kristovy spravedlnosti, od spravedlnosti, v duchovním smyslu je zcela oddělen, je duchovně mrtev — neexistuje. Má „svobodu“ jednat a konat pouze v tom Zlém:

• Když jste byli služebníky hříchu [= satanovi otroci hříchu], měli jste svobodu od spravedlnosti. (Římanům 6:20)

Kristus na jeho volebním lístku chybí, protože v satanově žaláři se takové volební lístky nevyplňují. Proto ďáblův služebník nemůže na volebním lístku Krista zakroužkovat ani volit. Přirozený, hříchem zotročený, tj. tím Zlým vlastněný člověk nemůže chápat ani přijímat věci Božího Ducha. Zůstává otrokem své přirozenosti, tělesnosti a hříšné povahy. Proto dává v každé oblasti své existence na první místo sám sebe místo Krista. Ve skutečnosti jako satanův otrok ani nemůže jinak. Nejenže má kamenné srdce, ale jeho srdce je nejúskočnější ze všech. Má-li být hříšník přiveden ke Kristu, je zapotřebí Boží záchranné akce; hříchu zaprodaný ztracenec potřebuje nové srdce.

Kristův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchrannou akcí v historii nebe a země. Vysvobodil a vykoupil svůj lid ze satanova otroctví, vyvedl je ze satanovy domácnosti. Zachránil duchovně mrtvé a nevědomé z bahna světa kvůli sobě, aby se na nich oslavil. Kristus vyloupil svou smrtí na kříži satanovu domácnost, ďáblovu oikos – ekonomii. Vysvobodil zajatce, své vyvolené, z otroctví hříchu:

• Což může někdo vejít do domu silného muže [= satana] a uloupit jeho věci [= jeho otroky, nás, kdo Mu patříme od věků], jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Matouš 12:29)

Totéž prorokoval už Izajáš.

• Lze vzít bohatýru [= ďáblu] to, co pobral [= celé adamovské lidstvo]? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého [= vyvolení Boží]? Ale Hospodin praví toto: „I bohatýru je možno vzít [= uloupit] zajatce, co pobral ukrutník [= ďábel], může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.…“ (Izajáš 49:24-25)
• Vstoupil jsi na výsost, jaté jsi vedl vězně [= všechny, satanem zajaté, které dal Otec Synovi], vzal jsi dary pro lidi [= dal jsi jim v sobě — ospravedlnění, znovuzrození, posvěcení]. I nejvzpurnější k přebývání s námi, Hospodine Bože, přivozuješ. (Žalmy 68:19) KR

Verše, které líčí způsob, jak nás Ježíš Kristus razantně vyrval satanovi ze spárů, přestože jsme celým svým bytím sloužili tomu Zlému, ochotně poslouchali našeho otrokáře ďábla a bezmezně milovali svůj hřích, by nám měly připomínat, jak vysoká cena za nás byla zaplacena. I ti nejvzpurnější, které dal Otec Synovi, jsou z milosti Boží spolu s Kristem vzkříšeni ze smrti do života a spolu s ním uvedeni na nebeský trůn. Kristův kříž přemohl i ty nejvzpurnější Otcem vyvolené odpůrce, jakým byl např. apoštol Pavel. Naše spasení bylo největším zápasem, největší duchovní bitvou, kterou kdy Bůh vedl. Ty, které si od věků zamiloval, ty si také na kříži vybojoval, a na věky k sobě přitáhl svou svrchovanou mocí. Poslouchejme pozorně:

• A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří [= Kristovy nevěsty, Božího lidu], který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni [= Boží lid, Jeho vyvolaní, Jeho ekklésie] nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. …“ (Zjevení 12:7-11a)

Tak byla Kristovým křížem vyloupena satanova domácnost. Tím svatým lupem jsme my všichni, kdo spoléháme na Krista, kdo jsme občany jeho duchovního království zde na zemi. Kristův kříž není žádná sentimentalita, není obrazem Boží touhy po nás, abychom Bohu dovolili zasáhnout do našeho života, nečeká na to, jak s křížem Ježíše Krista člověk naloží, zda se uvolí Jeho smrt za hřích světa přijmout nebo zavrhnout.

III. Proč je důležité vědět, kdo je Bůh a kdo je člověk?

Známe-li biblické odpovědi na tyto otázky a vírou je přijímáme za své, nemůžeme zůstat neproměněni. Jestliže nás nepromění Boží svatost, nekonečnost, vševědoucnost, všemohoucnost, všudypřítomnost, neměnnost, jedinečnost a z toho vyplývající nutnost, Jeho věrnost svému slovu, bezhříšnost, mravnost, láska, trpělivost, milosrdnost a sebeobětování; dále jestliže nás nepromění, co tento Bůh pro nás, padlé a duchovně mrtvé ztracence vykonal na kříži; jestliže nás nepromění vědomí, že přirozeným rodem jsme patřili tomu Zlému, potom bychom měli zkoumat, zda jsme vůbec křesťané, a zda nás stále ještě neovládá člověčina a pýcha, tento průvodní znak nevíry, který mnohé odděluje od Boha a proč tolik lidí Krista odmítá.

Po pravdě, jsem znepokojen skutečností, že lidé, kteří se nazývali nebo nazývají křesťany, se ani v minulosti ani dnes natolik nebojí Boha, že prosazují svoji rádoby biblickou víru neúčinnými, světskými zbraněmi, přestože jejich jediným nástrojem by mělo být účinné Boží slovo, sola scriptura, láska k Bohu a bližnímu. Jistě, v každém z nás někdy probublá volání těla, kterým obhajujeme svoji milovanou herezi, a jistě každý z nás nějakou máme, ale v každém takovém případě bychom se měli s třesením obrátit k Bohu. Bez lásky zůstává v člověku jen sobectví. Kdo z nás může s čistým svědomím říci, že bez výhrad plní nejdůležitější přikázání, které má nadčasovou platnost?:

• … `Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´… (Lukáš 10:27a)

Ten, kdo miluje Hospodina, Boha z důvodu — Kdo Bůh je, a ne proto, co by pro něj Bůh mohl udělat, ponese dobré ovoce, které plyne z lásky k Bohu a je její neoddělitelnou součástí. Kdo z nás může s čistým svědomím říci, že bez výhrad plní druhé nejdůležitější přikázání?

• … miluj svého bližního jako sám sebe. (Lukáš 10:27b)

Kdo z nás může s čistým svědomím říci, že bez výhrad miluje Boží slovo a řídí se jím? V duchovním vesmíru, kde jde o slávu biblického Boha, je pouze a výhradně účinná jen jediná zbraň, a to je slovo Boží, které v duchovním, nefyzickém smyslu proniká na rozhraní duše a ducha. Vždyť naší zbraní je Písmo, slovo Boží, zprostředkované Duchem svatým takto:

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12)

Jistě, i my křesťané jsme měli a budeme mít jisté rozdíly ve výkladu Písma, ale to neznamená, že bychom se měli hádat, nenávidět, a nemluvit mezi sebou. Ve fyzickém světě, kde jde většinou o uspokojení sobeckých a fyzických potřeb, totiž o uchvácení statků, a území druhého, jsou účinné pouze fyzické zbraně — kameny, ocelové meče, jaderné hlavice. Historie podává mnoho důkazů, kdy se lidé, kteří se považovali za křesťany, navzájem nebo jednostranně v tom lepším slova smyslu hádali, pomlouvali, dělali si naschvály, aby jeden druhého vyšachovali z vedoucích „duchovních pozic“. V tom horším slova smyslu se vzájemně nebo jednostranně kamenovali, topili, upalovali, stínali, bojovali ocelovým mečem, ničili své odpůrce ekonomicky nebo je vyháněli do vyhnanství. Téměř každý bezbožník bude s notnou dávkou přehánění a škodolibosti prohlašovat, že vlastně za všechny osobní sváry a války může náboženský fanatismus.

Modlím se, aby naši dnešní přednášející: Štěpán Rucki — Boží svébytnost vs. lidská závislost; Jerry Farník — Boží svatost vs. lidská hříšnost; Ján Šichula — Boží spravedlnost vs. lidská nespravedlnost; Radek Kolařík — Boží svrchovanost vs. lidská omezenost; a Jaroslav Kernal — Boží dobrota vs. lidská zkaženost – vnesli dostatek světla Ducha Božího, do našich srdcí, že až se dnes večer rozejdeme, budeme takovými Božími dětmi, které v pravdě a s radostí poslouchají svého Otce i Pána. Modlím se, aby na nás každý poznal, že jsme větve, které jsou nejen naroubovány, ale jsou plně vrostlé do Kristova kmene, a proto nemůžeme nést špatné ovoce. Vyprošuji, abychom všichni byli zmocněni Duchem svatým, a abychom rostli ve znalosti našeho Pána.

AMEN.