Tato zvěst velikonoční proměnila zármutek těch, kteří pod křížem Páně plakali a kvíleli nad zmařenými nadějemi. Vstalť jest! Zvěstovali andělé, vstal Pán právě! Potvrzovali jeden dru­hému, ale i on sám přišel živý mezi ně a mluvil s nimi. Pochybnost byla zaplašena, a srdce jejích jásalo v plné jistotě, že Pán, který umíral na kříži a pohřben byl, vstal z mrtvých a je živ. A od té doby v plné jistotě svědčili, že Ježíš Kri­stus umřel za hříchy naše a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše. A když doplňovali počet apoštolů po odchodu Jidášově, bylo jím jasné, že musí zaujati místo mezi nimi a s nimi jeden, kterýž by spolu s nimi byl svědkem jeho vzkříšení (Sk 1,22). Ba, zvěst o zmrtvýchvstání Pána Ježíše je podstatná část evangelia, a kdekoliv se vypravuje o Spasiteli, tam se musí vypravovat o jeho kříži a o jeho zmrtvýchvstání. A mluvilo-li by se o všem krásném, co Ježíš kázal, co konal a scházelo-li by tomu, že z mrtvých vstal, to by nebylo evangelium. Ba, tak důležité je, že Kristus z mrtvých vstal, že apoštol potvrzuje, že všecko ostatní je nic a všecko rozplývá se v dým bez této stěžejní základní pravdy spasení. „Nevstal-li z mrtvých Kristus, tedy je daremné kázání naše a daremná je i víra vaše. Nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je víra vaše, ještě jste ve svých hříších.“ (1K 15,14.17) Co by bylo platné kázat o těch pěkných podo­benstvích Kristových, co o jeho krásném životě, co o jeho smrti na kříži, kdyby konec všeho byla smrt a zetlení v hrobě? My cítíme, že bychom neměli žádné naděje, nebylo by vysvobození z hříchu, neměli bychom žádné vyhlídky na do­mov, na spatření svatého Boha. Nebylo by žádné jistoty, že jeho oběť na kříži byla by co platná, nebylo by žádného života věčného. Apoštol před­kládá Korintským všecky důsledky toho, kdyby byl Kristus nevstal, Ó, jak smutný by byl všechen život. Jaká tma v duši, jaká hrozná budoucnost, jaká smutná věčnost. Všecko by bylo daremné. Kázaní o Kristu a o Bohu daremné. Co by bylo platné kázat o Kristu, který nemá žádné síly, žádné mocí, který nemůže vysvobodit, potěšit, vytrhnout ze smrtí, Ó, pak naši miláčci zahynuli, a není s nimi shledání, Ó, pak není proč usušit slzy a není naděje, že bude vyrovnání všeho, co nás kdy zaráží, ba není odpuštění hříchu, ještě jsme ve svých hříších a není možnosti sejiti se s Bohem, A doufat jen v Krista jako v reformátora, učitele, učence, kazatele, spravedlivého, hodného člověka, ó, jak málo nás může potěšit v zklamáních života, na prahu hrobu, v nemoci i v umírání, ve tváří věčností! Apoštol praví: „Jestliže pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnější jsme ze všech lidí,“ (1K 15,19) Ale vstal z mrtvých Kristus! To je jásavý vý­křik apoštolův naproti všemu, co ho trápilo, sou­žilo, co mu stálo v cestě, a to je to, co mu dávalo odvahy a radostné jistoty, když zvěstoval evan­gelium Boží o Synu Božím, kterýž prokázán jest býti Synem Božím mocně podle Ducha posvěcení skrze z mrtvých vstání (Ř 1,6). To je právě průkaz, důkaz, že ten, který zmíral na kříži, byl sám Pán z nebe. Proto, že je to Syn Boží, o němž se káže, je to evangelium moci a proto nestyděl se za ně Pavel, nestyděli se za ně apoštolové, ne­styděli se za ně, kteří tvořili řady prvních svěd­ků: „Moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku, Nebo spra­vedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude“ (Ř 1,16-17). Ten, který zvítězil nad smrtí, nad hrobem, nad všelikou mocí hříchu a pekla, je silný Spasitel a jistotně netřeba se styděti za něj ani se obávati, že dílo své pro nás a v nás nedokoná.

V první řadě zmrtvýchvstáním Páně je nám zaručeno, že život Pána Ježíše nebyl marný, a že to, co o něm Písmo předzvěstovalo, také skuteč­ně naplnil. Oč tu šlo? Proč zmíral na kříži? Pro­to, že Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. On ho učinil naším zástupcem, Beránkem, aby sňal a nesl náš hřích. „0n pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Položil duši svou v oběť za hřích náš.“ (Iz 53). Dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé (Mt 20,28). Na odpu­štění hříchů našich vylita byla jeho krev (Mt 26,28). V něm máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů podle bohatství milosti jeho (Ef 1,7). Kříž Ježíšův je naše spojení s Otcem, „kterýž hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlností živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste“ (1Pt 1,24). Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu (1 J 1,7). Ó, jaké to skvostné věcí zvěstuje nám smrt Syna Božího! Jaké milostné poselství s kříže! Jaká to velikost toho, že na místě našem zmíral, že vinu naši shladil, Božím požadavkům zadost učinil, s Bo­hem nás smířil. Apoštol to vyjadřuje slovy: Ano i vás někdy odcizené a nepřátely v mysli skrze skutky zlé nyní již smířil tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté a neposkvrněné a bez úho­ny před obličejem svým (Ko 1,21-22). Kdo to všechno může popsati, vystihnouti, vyložiti, co všecko znamená smrt Pána Ježíše na kříži! Kri­stus jednou jest obětován k shlazení mnohých hříchů. Jednu oběť obětovav za hříchy, vždycky sedí na pravici Boží. Neboť jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěcení bývají. Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vejití do svatyně skrze krev Ježíšovu tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své, a kněze nad domem Božím, přistupme s pravým srdcem v plné jistotě víry očištěná ma­jíce srdce od svědomí zlého a umyté tělo vodou čistou, držme nepochybné vyznání naděje, nebo věrný je ten, kterýž zaslíbil (Žd 10,19-23).

Ó, jak slavné věci nám to získala smrt Kristo­va, jaké slavné očištění od hříchů, jaké vzácné spojení s Otcem. A je tomu skutečně tak? Toho jistotu nám dává zmrtvýchvstání Páně. „Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všichni svědkové jsme,“ svědčil Petr v den vylití Ducha svatého. Kdyby byl nevstal, byli bychom nadále ve svých hříších, nebylo by seslání Ducha svátého, nebylo by té radostné jistoty, že hřích je shlazen, Bůh smířen, a že smíme s radostí k němu se hlásit: Otče náš, který jsi v nebesích. Víra v živého Krista je to, co nás v Duchu sv. obživilo.

A jako jeho vzkříšení je jistotou a zárukou našeho smíření s Otcem, našeho odpuštění hříchů a vysvobození od nich, naší svobody a našeho měšťanství v nebesích, tak je také našeho vítěz­ství nad smrtí a našeho vzkříšení. To je naše ve­liká radost. „Nebo jako v Adamovi všichni umí­ní jí, tak i skrze Krista všichni obživeni budou.“ A ta naše útěcha nad hrobem našich milých. Není třeba lkát. Přijali-li jsme živého Krista za svého Spasitele, přijali jsme s ním i život. „Jestliže pak Duch toho, kterýž vzkřísil Ježíše z mrtvých, ve vás přebývá, tedy ten, kterýž vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše pro přebý­vajícího Ducha jeho ve vás“ (Ř 8,11). „Nebo poněvadž jsme s ním vštípení připodobněním smrti jeho, tedy i vzkříšeni budeme“ (Ř 6,5). I to naše porušitelné tělo účastno bude nepo­rušitelnosti těla Kristova. „Tak bude i vzkříšení z mrtvých. Rozsívá se porušitelné, vstane nepo­rušitelné: rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo du­chovní.“ „Musí zajisté toto porušitelné tělo ob­léci neporušitelnost a smrtelné toto obléci ne­smrtelnost – a tehdy se naplní řeč, kteráž za­psána jest: Pohlcena jest smrt ve vítězství.“ (1K 15,53.54). Ó, není potřebí rmoutiti se jako ti, kteří naděje nemají. „Neboť jako věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, takt Bůh i ty, kteří by zesnulí v Ježíšovi, přivede s ním.“ (1Te, 4,14).

Ono velikonoční jitro bylo jitrem života, ví­tězstvím nad smrtí. „Kde jest, o smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé? – Ale Bohu dík, který dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ (1K 15,55.57). Jeho vítězství je naše, jeho život je náš život, jeho smrt a co skrze ni učinil, je naše, Kristus ukřižovaný je náš, Kristus vzkříšený je náš. Ó, jak bychom se ne­radovali a netěšili nad tím velikým dnem vzkří­šení a nechápali, proč církev hned v dobách apo­štolských slavila první den v témdni a vzpomí­nali vděčně, že Pán vstal v neděli ráno.

Zmrtvýchvstání Páně je zárukou, že smrt jeho je naše vykoupení, je zárukou i našeho zmrtvýchvstání, a zmrtvýchvstání Páně je naší radostnou jistotou, že je živ a že slyší nás, že nás zastupuje u Boha, že je naším veleknězem a pomocníkem. Je s námi po všecky dny naše. Je živ! A jako apoštolové byli naplnění jistotou, že jejich Spasitel je živ, jsme naplněni jistotou i my. Náš Spasitel je živ. A jestli kolem nás vi­díme pomíjitelnost všeho, vídíme-li, že nelze opříti a spolehnouti se na veliké, mocné lidi, že poměry a okolnosti se mění, my smíme stálí zů­stat a pevně stát na skále. Pán praví: Já živ jsem, i vy živi budete. V něm je naše skála. On neumírá, Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky. „A víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém i v Synu jeho Ježíši Kristu, On jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (1J 5,20). Je živ! V dobách zármutku naplnila tato ji­stota srdce zkormoucených učedníků. Naplnila srdce sklíčených svatých. Toto velikonoční poselství je poselstvím radosti i pro tebe. Proč tesknit, proč se bát? Ježíš je živ. A jeho pozdrav platí i dnes: Pokoj vám! „Co se strašíte a proč myšlení vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé.“ (Lk 24,38.39). A jako tenkrát zradovali se učedníci vidouce Pána, tak i dnes radujeme se. Je živ, je blízko nám, je mezi námi a Duchem svým chce přebývat v našich srdcích skrze víru. Nebudiž nevěřící, ale věrný! A patře na něj, na toho živého Krista, a přijímaje od něho moc vzkříšení (Fp 3,10), nebudeš mocí jinak než říci, svému Pánu: „Pán můj a Bůh můj“ (J 20,28) a budeš svědkem jeho vzkříšení.

V první pak řadě budeš nevýslovně štasten, že Ježíš je živ a pak povíš o tom jiným, že Ježíš je živ, že vstal z mrtvých v pravdě.