I.

15. ledna 1831

Jak strašlivě to stárnu! Už šestnáct! Není pomoci; už je tomu tak. Vlastní rukou tatínkovou je napsáno v té naší veliké bibli: Kateřina, narozena 15. ledna 1815.

Myslila jsem, že dnes vstanu časně, ale oknem čišil sem tak nepříjemný chlad, a v posteli bylo tak příjemně teplo, že jsem přitáhla přikrývku pevněji na sebe a dala jsem se do dobrých předsevzetí.

Především předsevzala jsem si, že budu psáti deník. Ovšem, již půltuctukrát jsem byla začala, ale vždy jsem toho za chvíli nechala. Ne že bych nerada psala, ale co jsem o sobě zapisovala, nudilo mne. Tentokrát však přes všecko vytrvale míním pokračovati; myslím si, že mi bude s prospěchem, když si pak přečtu, jaký jsem to tvor.

Potom jsem si předsevzala, že své dobré matce víc lásky budu prokazovati než dosud, a že se vynasnažím znovu mírniti svou prudkou povahu.

Myslila jsem si též, že se přes zimu budu cvičiti v sebe zapření, jako lidé činí, o nichž se čte v knihách. Již jsem si představovala ve své obrazotvornosti radostné překvapení všech, až mne uvidí tak zdokonalenou.

Za takovýchto příjemných myšlenek ubíhal čas jako šipka. Zvonek sezvánějící k ranní pobožnosti mne pořádně polekal. Vyskočila a oblékla jsem se tak rychle, jak jsem jen mohla, ale zdálo se, že se všechno spiklo, aby mne sužovalo. Nemohla jsem najíti žádného čistého límce ani kapesníku. Vždycky se mi to tak děje. Zuzana zahrabe mi vždycky mé věci někam, kde nejsou na svém místě. Když jsem konečně přišla dolů, byli všickni již u snídaní.

„Nadála jsem se, milé dítě, že oslavíš své narozeniny časnějším příchodem,“ řekla maminka.

Nemohu snésti, když mi někdo chyby vytýká, a proto jsem okamžitě vybuchla: „Když mi všechny mé věci zahrabou, že já jich nalézti nemohu, ovšem se musím opozditi.“ Nepochybné jsem mluvila hodně mrzutě, neboť maminka si vzdychla. Nemám ráda, když vzdychá. Raději bych byla, kdyby mne vyplísnila. Hned po snídani musela jsem pospíšiti do školy.

Když jsem byla ve dveřích, ptá se mne maminka: „Máš-li pak, dítě, své přezuvky?“

„Maminko, nezdržuj mne, sice přijdu pozdě,“ řekla jsem, „nepotřebuji jich.“

„Padal sníh v noci, bude ti jich potřebí, máš jen lehké botičky,“ pravila.

„Nevím, kde jsou,“ volala jsem, „a já přezůvek nenávidím. Maminko, nezdržuj mne. Chtěla bych jednou už míti také svou vůli.“ „Tak zkus to nyní, mé dítě,“ řekla maminka a odkvapila. Ráda bych věděla, proč mne s takovýmto přízvukem svým dítětem nazývala.

Spěchala jsem, co jsem mohla. Teprve když jsem u školy byla, napadlo mě, že jsem svou ranní modlitbu zapomněla. Zajisté důstojný to začátek narozenin! Ale co na plat; neměla jsem již kdy a možná, že milému Pánu Bohu nebyla má dobrá předsevzetí méně příjemná než některá z mých těkavých hloupých modliteb. Musím se totiž přiznat, že se dobře modlit neumím. Nevzpomenu hned na všechno, co bych měla všechno říci. Je mi často divné, co asi maminka všechno na srdci má, když se třeba na hodinu zavře.

Ve škole šlo vše pěkně; učitelové chválili mne, a Amálie zdála se mě mít velice ráda. Přinesla mi darem k narozeninám pěkný sáček, který mi sama uháčkovala a síťku na vlasy. Síťky na vlasy jsou teď v módě. Uspoří mi času. Na místě co bych musela ty své staré vlasy česat a česat a ještě jednou česat, aby mamince stačily, potřebuji je hřebenem projeti, smáčknouti, do síťky směstnati a stačí na celý den. Amálka připsala k svým dárkům rozkošné psaníčko. Věřím doopravdy, že mne vroucně miluje. Je to tak rozkošné, když nás lidé mají rádi.

Když jsem přišla domů, zavolala mne maminka do svého pokojíka, vypadala, jako by byla uplakaná. Řekla mi, že ji mnoho zármutku působím svou umíněností, nevrlostí a domýšlivostí.

„Domýšlivostí, maminko?“ zvolala jsem. „Kdybys jen věděla, maminko, jak se pokládám za ošklivou!“

Maminka se trochu usmála, ale přeříkala mi celý seznam mých hříchů, až mne jako nejšpatnější stvoření na světě vylíčila. Propukla jsem v pláč a chtěla jsem se do svého pokoje utéci, ale volala mne nazpět, a já jsem musela všechno až do konce vyslechnouti. Řekla, že do dvacátého mého roku moje povaha se podstatně ustálí, a že přenechává mému soudu, chci-li býti takovou dospělou ženskou, jakou jsem nyní jako děvče. Zaseklo mne, že už jen čtyři léta mi zbývají k mému zdokonalení, ale když to dobře uvážím, může se do té doby ještě mnoho státi a změniti. Ovšem, že nepřeju si býti vždycky zrovna taková, jaká jsem, do smrti.

Maminka přidala, že mám v sobě prvky dobré povahy, záleží pouze, přemohu-li toliko některé své chyby. „Jsi přímá a pravdomluvná,“ řekla, „a v některých věcech svědomitá. Doufám, že jsi pravé dítě Boží a že se vynasnažuješ jemu se líbiti. Je to má denní modlitba, aby ses stala hodnou, užitečnou a milování hodnou ženou.“

Neřekla jsem k tomu ničeho. Chtěla jsem něco říci, ale jazyk vypověděl mi službu. Hněvala jsem se na maminku a na sebe. Konečně jsem něco ze sebe bouřlivě vyrazila. Plakala jsem tak usedavě a prudce, že jsem myslela, že mamince srdce roztaje a že odvolá něco z toho, co byla řekla.

„Amálčina maminka nikdy s ní takhle nemluví,“ řekla jsem. „Chválí ji a říká, jakou jí je útěchou. A teď, když se vynasnažuji co nejvíce, bych byla hodná a mám tolik nejlepších předsevzetí, vadíš se se mnou a srážíš mne.“

„Jmenuješ to, milé dítě, vaděním?“ tázala se maminka něžně. „Já nechci slouti domýšlivou,“ pokračovala jsem. „Vím dobře, že jsem hrozná, ale jsem zrovna také tak nešťastná.“

„Je mi tě líto, milé dítě,“ odpověděla maminka, „ale musíš míti se mnou trpělivost. Jiní vidí tvé chyby, ale tvoje maminka jediná má odvahu upozorniti tě na ně. Jdi nyní do svého pokojíku a umyj si oči, aby neviděla celá rodina, že jsi o svých narozeninách plakala.“

Políbila mne, ale já jsem ji nelíbala opět. Jsem přesvědčena, že satan sám mně zabránil. Běžela jsem síní do svého pokojíku, bouchla jsem za sebou dveřmi a zavřela jsem se. Měla jsem chuť vrhnouti se na postel a tak dlouho plakali, až bych onemocněla. Kdybych vypadala bledá a zemdlena, všichni by měli se mnou soustrast. Já to mám hrozně ráda, když mne lidé litují. Ale tu spatřila sem u okna nový rozkošný psací stůl na místě starého nešikovného haraburdí, které jsem už po léta kaňkami a řezbami znetvořila. Několik laskavých řádků poučilo mne, že maminka je dárkyní. Žádala mne, bych ve vkusně vázané bibli, která vedle řádku ležela, denně, pokud živa budu, několik veršů čtla a uvažovala o nich. „Málo veršů pozorně čísti a rozjímati,“ psala maminka, „je lépe, než celé kapitoly proběhnouti jen ze zvyku.“

Ve stolku jsem našla zrovna vše, čeho potřebuji: sílu papíru, pečeť, pečivosk a péra. Já užívám pečivosku; oplatek užívati je tak sprosté. Když jsem si vše prohlédla, otevřela jsem bibli, a oči mé padly na slova: „Bděte, neboť nevíte, v kterou hodinu váš Pán přijde.“ Nic právě povzbuzujícího nebylo v tom verši. Bylo mi skutečně protivné vždycky státi na čekané a vždy míti na paměti, že bych mohla umříti v každý okamžik.

Vím, že nejsem umříti hotova a přála bych si žíti dlouho a bezstarostně. Doufám, že se mi toho dostane. Možná však, že za 40 nebo 50 let budu míti světa tohoto dosti a bude se mi chtíti odejíti, také doufám, že budu lepší pak, než jsem teď, že budu zcela způsobilá odejíti do nebe.

Napsala jsem několik slov díků mamince u nového psacího stolku; vyznala jsem jí, že je nejlepší matinkou na světě, a že já jsem nejšpatnější dcerou. Ale když jsem to viděla napsané, nelíbilo se mi to, a tak jsem napsala jiný lístek; pak jsem šla s lepšími city dolů k obědu. Byl znamenitý. Všechny zamilované krmičky; maminka na nic nezapomněla, co ráda jídám, a Amálka byla také tu. Maminka ji dala pozvat, aby mne tak trochu překvapila. Teď je čas ku spaní, pomodlím se a půjdu spát. Prostydla jsem veskrz při psaní, a proto myslím, že bude lépe, když se pomodlím až v posteli; nejsem ospalá, ale nesmím déle vzhůru zůstati.

30. ledna.

Tak opět jednou sedím u svého stolku, pokojík je vytopen, maminka je také tady nahoře a čte. Nemohu rozeznat, jakou to knihu má, ale nepochybuji, že to asi Tomáš Kempenský. Nemohu pochopit, že pořád v něm rok od roku čítá, neboť musím se přiznati, že já miluji proměnu. Ale kde jsem přestala.

Když jsem onoho večera přestala psáti, skočila jsem co nejrychleji do postele, cítila jsem se zajisté velmi zemdlená a prostydlá. Pamatuji se, že jsem ještě řekla: „Ach Bože, já se stydím modliti“ a že mi všechno do hlavy přišlo, co se ten den událo; dále nevěděla jsem ničeho, až zvonek zazněl napomínaje k povstání, a já jsem shledala, že bylo jitro. Určitě nebylo mým úmyslem usnouti bez modlitby a musím vyznati, že to bylo hodně zbabělé ode mne chtíti se modliti v posteli proto, že jsem mrzla. Dokud jsem psala, bylo mi jedno, je-li mi zima čili nic. Slyšíc zvonek rychle jsem vyskočila, ale cítila jsem prudkou bolest na straně a kašlala jsem. Zuzana tvrdí, že jsem prokašlala celou noc. Vzpomněla jsem si, že jsem tutéž bolest a kašel měla, když jsem se před nějakým časem bez přezůvek brodila sněhem. Vlezla jsem do postele nazpět a byla jsem hodně sklíčena. Když se maminka dala ptáti, proč nejdu dolů, musela jsem se přiznati, že je mi nevolno. Přiběhla okamžitě nahoru a bylo vidět, že má starost. Od té doby jsem tady ležela a dnes jsem ponejprv na chvilku vstala. Ubohá má maminka měla se mnou potíž, nebo vím, že jsem byla velmi protivná a nerozumná a že jsem si nemoc sama přitáhla. Příště poslechnu maminku.

31. ledna.

Jak lehké jest dělati si dobrá předsevzetí a jak lehké je jich neuskutečnit. Když jsem včera až dotud dopsala, říkala mi maminka již po třetí, že se příliš namáhám. A zrovna v týž okamžik jsem padla do mdlob, a ona měla se mnou, jsouc sama, velkou práci. Nepředstavila jsem si, jak dlouho píšu a jak jsem usláblá. Jestli pak se jednou naučím uznati, že maminka ví víc než já!

17. února.

Již je tomu déle než měsíc, co jsem se nastudila a musím ještě pořád seděti doma. Lékař dovoluje mi choditi dolů do světnice, ale o škole nechce ani slyšeti. Je to smutné; všechny dívky mne předhoní!

Dnes je neděle. Všichni šli do kostela. Měla jsem za svou povinnost použíti mezi tím času svého dobře a tak vzala jsem do ruky „Paměti Henryho Martyna“ a začala jsem čísti.

Obávám se, že mu nejsem tuze podobna. Poklekla jsem a chtěla jsem se modliti, ale můj duch byl tak zaneprázdněn vším možným, že jsem si usmyslela raději počkati, až budu lépe naladěna.

V poledne jsem se pohádala s Jakubem o jméno jednoho druhu jablek. Velice mne popudil a pak řekl, že je vděčen, že nemá takové povahy jako já. Plakala jsem, a maminka mu zakázala škádliti mne, jelikož mne moje nemoc učinila prý popudlivou a nervosní; ale Jakub odpověděl, že nemoc mne nechala zrovna takové, jakou mne nalezla. Ležela jsem na pohovce a plakala jsem dlouho, až jsem konečně usnula. Neshledávám, že mi prospěla co tato neděle, ale učinila mne hodně nešťastnou a velmi mrzutou. Jistě prosím Boha, by mne učinil lepší; proč mne nevyslýchá?

20. února.

Byl mírný den na tuto dobu, a lékař dovolil mi, bych si vyjela na procházku. Bylo mi to milé a posloužilo mi to; cítila jsem se zdráva jako nikdy před tím a těším se už na školu. Bůh jest velmi laskav, že mne zase pozdravil. Kdybych jen já ho více milovala! Pohříchu nevím ani určitě, zda-li ho miluji. Nechci přiznati sobě, také to ani nechci zde zapsati, ale, ale – já se nerada modlím. Vždy spěchám s modlitbou, anebo hledím se jí vyhnouti, abych měla kdy se baviti. Většinou alespoň tak bývá. Dnes ráno hořce jsem plakala klečíc, byla jsem velmi sklíčena nad svoji prudkou povahou a svým špatným chováním. Kdybych snad vždycky tak cítila, snad by mi modlitba nebyla tak obtížná. Ráda bych věděla, jestli někdo zrovna tak špatný jako já, přece konečně do nebe přišel. Četla jsem mnoho životopisů, všechno lidí, kteří se pro tento život ani nehodili, a proto zemřeli anebo do světa odešli, aby nějaké povoláni vyplnili. Já se žádnému z nich nepodobám.

26. března

Byla jsem tak zaměstnána, že jsem ti, můj ubohý starý deníku, mnoho neměla co říci. Celkem jsem se chovala za poslední čas velmi dobře, neboť se vše dělo dle mé vůle. Maminka mne ani jednou nenapomínala, tatínek chválil mé kresby, a zdálo se mi, že je hrdý na mne. On mně nechce říci, jak se učitelé o mně vyjadřují, poněvadž se bojí, bych nebyla pyšnou. Když mne několikráte zastihl, kterak jsem si po síni poskakovala prozpěvujíc, políbil mne a nazval mne svým milým, malým zlatohlávkem, a když mne takto nazývá, vím, že má ze mne radost. My žijeme všichni dohromady tuze šťastně, když se totiž nic nepřitrefí. O dlouhých večerech sedáme se svými pracemi a knihami na pohovce kolem stolu a předčítáme si vespolek. Maminka vyhledává články a čte také, když na ni přijde řada; ona čte ku podivu krásně. Ovsem, že začínáme teprv čísti, když jsou naše úlohy hotovy. Moje úlohy nevyžadují tak tuze mnoho času, já je vždy jen přehlížím, poněvadž je ze školy přinesu již hotové, a tak mám mnoho času nazbyt, zívám, vrtím sebou, zevluji a dělám často nedovolené věcí. A snadněji bych se odhodlala k tomu, Pollokův „Běh času“ čísti, než nečísti vůbec.

2. dubna.

Tři maminčiny přítelkyně bydlí blízko nás, každá z nich má hromadu malých dětí, a jest to skutečně k smíchu, jak často ti malí caparti jsou nemocni. Když některému z nich jen malá neštovička v obličeji se udělá, musí moje maminečka být hned po ruce. Já bych se chránila, navyváděti se tolik mít své děti. Budu pozorná na ně při jídle, chránit je před nastuzením, a pak budou samy sebou zdravé. Paní Jonesová vzkázala zase pro maminku, by se podívala na jejich Tomáška. Je to opravdu k zlosti. Já jsem právě maminku uprosila o jednu černou zástěru s hedvábným háčkováním kolem, jak se nyní nosí. Nakreslila jsem si právě okolek z vinných listů, a maminka byla zaměstnána vystřihováním právě, když přišlo poselství, jež ji odvolávalo. Já ani nevěřím, že tomu dítěti co schází, protože je to takový buclatý kluk.

3 dubna.

Ubohá paní Jonesová! Její malý, milý Tomášek jest mrtev!

Já jsem dnes nešla do školy. Měla jsem zde její ostatní děti, by jí nebyly na blízku. Jak hrozně musí jí srdce bolet! Maminka vyprávěla mi plačíc, jak ten malý chlapeček na smrtelném lůžku mnoho vytrpěl; upomínalo ji to na moje malé bratry, kteří zemřeli krátce před mým narozením na podobnou nemoc. Ta milá maminka! Já nepochopuji, jak mohu někdy zapomenouti, co již musela vše přestáti.

Nyní vzdálila se od nás, jako vždy, když jest obtížená, by s Bohem byla sama, námi nevyrušována. Samo sebou se rozumí, že mi to neřekla, ale já ji znám.

25. dubna.

Ani jednou tento týden nepřišla jsem ráno dolů v čas. Přiměla jsem maminku, aby mi dovolila čísti některé ze Scottových románů. Nemohla jsem se od nich odtrhnout a tak nešla jsem dlouho spát a ráno jsem byla pak ospalá. Chtěla bych vycházet s maminkou tak pěkně jako Jakub. Opozdí se mnohem častěji než já, ale nikdy nemá proto tolik nesnází. Děje se to tak. Přijde dolů, kdy se mu hodí. Maminka začne: „Jsem s tebou, Jakube, naprosto nespokojena.“

Jakub: „Myslil jsem, maminko, že budeš.“

Maminka obměkčena: „Myslím, že nezasluhuješ snídaní.“

Jakub pokrytecky: „Myslím, maminko, že nezasluhuji.“ Maminka odkvapí a přinese mu něco zvláštního k snídani. A teď podívejme se, jak se věci mají, opozdím-li se já.

Maminka: „Kateřino (když se mrzí, nejmenuje mne Kačenkou), zas přišlas pozdě. Jak můžeš jen tak kormoutili svého otce?“

Kateřina: „To se ví, že to nedělám, abych kormoutila tatínka, ani kohokoli jiného. Když zaspím, není to mou vinou.“

Maminka: „Raději bych chodila spát v osm, než tak často pozdě vstávat jako ty. Jak by se ti líbilo, kdy bych nepřišla já k pobožnosti?“

Kateřina mumlajíc: „To je jiná věc. Nenahlížím, proč já mám být kárána proto, že jsem zaspala víc než Jakub. Já všecko odnesu.“

Maminka vzdychá a odchází.

Já pak slídím kolem do kola a musím se spokojiti s tím, co od snídaní zbylo.

12. května

Počasí začíná býti opravdu rozkošné. Sedím u otevřeného okna, a můj ptáček mi vesele prozpěvuje; já bych si přála být zrovna tak veselá jako on!

Myslela jsem si posledně, že jest již na čase, bych započala zapírati se v těch jednotlivostech, jak jsem si o svých narozeninách předsevzala. Trvalo to dlouho, než mé něco napadlo, co by stálo za námahu; konečné jsem přece něco vymyslila. Polovička mých spolužákyň mi závidí, že mne Amálka má tak ráda. Jmenovitě Johance Underhillové velice se jedná o důvěrné přátelství Amálčino. Dosud však jsem Amálku jen na se připoutala. Dnes jsem ji zkoušela. „Amálko,“ řekla jsem, „Johanka Underhillová vyznamenává tě přede všemi, a já nenamítám ničehož proti tomu, chceš-li s ní býti tak důvěrnou přítelkyní jako se mnou. Bude mne to stát kus hodný sebezapření, ale mám za to, že to je má povinnost. Je zde cizí a zdá se, že nikdo jí nemá tuze rád.“

„Ó ty sladké stvoření,“ zvolala Amálka, líbajíc mne. Johanka se mi líbila hned od prvního okamžiku, jak jsem ji spatřila, má příjemnou tvář a krásné způsoby. Ale neodvážila jsem se tobě dát znát, jak ji mám ráda proto, že jsi vždy tak žárlivá, nehněvej se, miláčku, ale žárlíš-li kdy, je to jen tvá vina.“

To řkouc odběhla, a já jsem viděla, kterak to děvče zrovna tak líbá, jako mě. Bylo to ve výklenku. Odešla jsem k svému stolku a dělala jsem, jako bych se byla ponořila v učení. Amálka se brzy vrátila.

„Je to roztomilé děvče,“ pravila. „Pomysli si jen, ona skládá básně. Jen poslechni. Je to básnička adresovaná na mne. Není-li to rozkošné od ní?“

Dělala jsem, jako bych neslyšela. Ale hořkost veliká mne naplnila. Hněvalo mne pomyšlení, že Amálka přes všecko vyznávání lásky ke mně, dovede chopiti se té první příležitosti, která se jí naskytne, by si zamilovala novou přítelkyni. Potom jsem litovala, že jsem se rozhněvala a byla bych se trhala, že jsem Amálce dala znáti, že žárlím na novou její přítelkyni.

„Nevím, co to je s tebou, Kačko,“ pravila Amálka objímajíc mne. „Udělala jsem ti něco? Pojď, buďme přáteli a já ti přečtu tyto krásné verše, zajisté, že se ti budou líbiti.“

A počala čísti svým jasným a příjemným hlasem. „Jak můžeš být jen tak marnivá a čísti takové povídáni!“ zvolala jsem.

Amálka se trochu zapýřila. „Ty jsi mluvila a psala mnohem lichotivěji o mně,“ odpověděla. „Snad mi to hlavu popletlo tak, že jsem hned hotova věřiti tomu, co jiní o mně praví.“

Při tom složila papír dohromady a strčila jej do kapsy. Šly jsme jak obyčejně společnou cestou domů, ale žádná jsme nepronesla ani slova. Nyní zde sedím dost nešťastná. Veškerá má dobrá předsevzetí jsou ta tam. Já jsem si nepředstavila, že Amálka hned do slova poslechne a poběhne za tou zubivou dotěrnou osobou.

20. května.

Zdá se mi, že jsem upadla opět do všech svých starých nezpůsobů. Maminka ztratila se mnou všechnu trpělivost. Již dlouhý čas jsem se ani nemodlila. Není to nic platno.

21. května.

Zdá se, že ta Underhillová je zde pro své zdraví, ač vypadá dobře, jako kterákoli z nás. Je sirotek. Jeden její bohatý, starý strýc, který ji přijal za vlastní, dělá z ní hotového blázna. Ty šaty a to fintění!

Včera večer byla u ní Amálka pozvána na čaj; mne pozvat jí ani z daleka nenapadlo, ač ví, že jsem Amálčina nejlepší přítelkyně. Darovala jí také náramek, zhotovený z jejích vlasů. Divím se, že Amálčina maminka své dceři dovolí přijímati dary od cizích lidí, moje by to jistě nedovolila. Celkem se přece jen nižádný mamince nevyrovná. Amálka se nyní chová chladně naproti mně a odtahuje se. Ach, má zlatá matička, ať jí řeknu a udělám cokoliv, zůstane ve své lásce přece jen vždy stejně vlídnou a laskavou.

Zpozorovala, že dnes chodím zamyšlená a tázala se mne, co mi schází. Styděla jsem se to říci, řekla jsem jen, že jsme se s Amálkou trochu nepohodly.

„Jak toho lituji, milé dítě, že jsi zdědila mou popudlivou a prudkou Ietoru,“ pravila. „Tvoji, maminko?“ zvolala jsem překvapeně. „Co tím chceš říci?“

Mé zděšení vyloudilo mamince úsměv.

„Je tomu tak,“ pravila.

O prosím, řekni mi, jak jsi se z toho vyléčila, řekni mi honem, ať se vyléčím také.“

„Moje milá Kačenko,“ pravila, „já bych tě chtěla přesvědčit, že Bůh je právě tak ochotný a mocný posvětiti nás jako vykoupiti. Ušetřilo by ti to mnoho soužení a zklamání. Bůh mi na konec otevřel oči.“

„Tož bych si přála, aby otevřel i mé oči,“ řekla jsem, „neboť vše, co nyní vidím, je, že už hroznější býti ani nemohu a že čím více se modlím, tím horší jsem.“

„Tomu není tak, milé dítě,“ odpověděla. „Jen pokračuj. Modli se bez přestání.“

Seděla jsem hrajíc si s šátkem. Na konec jsem z něho udělala míč a hodila jsem jím do kouta. Přála jsem si: ó bych tak s ním mohla odhodit všecky své zlé pocity a svou vášnivost.

Maminka pokračovala: „Přála bych si, miláčku, by ses ráda modlila. Kdybys znala jen moc, světlo a radost, již lze obdržet prosícímu. Bůh k svým darům nepřipojuje podmínek a výhrad. Toliko dí: „Proste, a bude vám dáno.“

Bude to asi pravda vše, ale ono to je přece jen těžké modliti se. Unavuje mne to. Chtěla bych, aby byl nějaký snadnější způsob stávati se lepším.

Opravdu bych byla ráda, kdy by mi lak Bůh poslal mírnou povahu, jako poslal chléb a maso Eliášovi. Nemyslím, že musel Eliáš klekat a modlit se za to.

Překlad: Alois Adlof 

Ostatní kapitoly