Dýchám trochu ztěžka, ale jistě chápete. Být čtyřicet šest let kvadruplegikem není jednoduché (pozn. red.: Kvadruplegie je ochrnutí pohybového ústrojí – celého těla, dolních končetin nebo dolních končetin a částečně horních). I zazpívat píseň, jako byla tato, mi dalo zabrat. A víte, kdykoliv na mě kvadruplegie ztěžka doléhá a také chronické bolesti, se kterými se dennodenně potýkám, vzpomínám na ty temné dny, kdy jsem byla v nemocnici… tak sklíčená, tak ustrašená. Prohlásila jsem, že zoufale toužím být uzdravena. Když přišli přátelé do nemocnice na návštěvu a ptali se: „Máme ti něco přečíst z Bible?“ Vždycky, vždycky jsem chtěla Jana 5. kapitolu: „Prosím, přečtěte mi z ní.“ Až ji tady přečtu, pochopíte proč.

„V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých… Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen…“ Tedy, jestli si myslí, že 38 let je dlouhá doba, ráda bych věděla, co si myslí o 46 letech? Zeptal se ho: „Chceš se uzdravit?“ A pak mu řekl: „Vstaň a choď.“ Nedokážu vám říct, kolikrát jsem se v posteli snažila přinutit své svaly k pohybu … a zpívala jsem u toho píseň, kterou jsem se naučila jako dítě: „Spasiteli, spasiteli, slyš mé pokorné volání. Navštěvuješ ostatní, Ježíši, nepomiň ani mě.“ Nikdy jsem však z té postele nevstala a nezačala chodit. A tenkrát se mi zdálo, že mě Ježíš minul.

Byla jsem propuštěna z nemocnice. Moje sestra J. K. mě pozvala, abych s ní bydlela na naší farmě v Marylandu. A jednoho rána, když se věnovala mé ranní rutině – hygieně, toaletě, cvičení – otočily jsme se na televizi u postele a tam běžela reklama: „Kathryn Kuhlmanová přijede do Washingtonu D. C.“

Kolik z vás si ji pamatujete – Kathryn Kuhlmanovou? Ano. Pro ty z vás, kdo si ji nepamatují, ona byla někdo jako Benny Hinn. A tak jsme moje sestra a já nastoupily do vlaku a přijely jsme do washingtonského Fulton Ballroomu o něco dříve. Chtěly jsme získat dobrá místa. Byly jsme však doprovozeny do sekce pro vozíčkáře, kde jsem seděla s mnoha dalšími lidmi, přepravkami, berlemi, opěrátky, chodítky, vozíčky… Všichni jsme byli ve velkém očekávání. Světla potemněla. Reflektor zamířil na pódium a už přichází slečna Kuhlmanová, připlouvá na pódium ve své dlouhé bílé róbě za doprovodu sílícího zvuku varhan, zpívají se písně a hymny, a než vám to dojde, světlo reflektoru se přemístí do vzdáleného kouta sálu a asi se tam něco děje, něco jako že jsou lidé uzdravováni. Jsou uzdravováni? Jsou uzdravováni? A tak čekáme, až se reflektor přenese do sekce vozíčkářů, tak nějak: „Hej, pojď sem, tady jsou všechny ty těžké případy.“

Než program skončil, přišli uvaděči, aby nás doprovodili z oddělení pro vozíčkáře k výtahům, abychom neucpali chodby. A jak jsem tam seděla patnáctá v řadě 35 postižených lidí u výtahu, slyšela jsem, jak z druhé strany zdi varhany stále hrají. Byli jsme všichni velmi potichu. Podívala jsem se po té řadě a pomyslela jsem si: „Něco je tady špatně. Jaký Spasitel, jaký zachránce, jaký uzdravovatel, jaký vysvoboditel by odmítl modlit se za ochrnutého?“

Když jsem dorazila té noci domů, v posteli jsem přemýšlela: „Dobře, pokud nemůžu být uzdravena, nebudu žít, nebudu žít tímto způsobem.“ A brzy se mě začal zmocňovat duch zahořklosti, ten duch, co si pořád stěžuje. Nikdo neudělal nic, co by bylo dost dobré. Každá překážka byla dobrým důvodem k sebelítosti. Když něco nebylo po mém – budou o hlavu kratší… Byla jsem taková královna Joni.

A co bylo nejhorší, v té hořkosti se zdálo, že Ježíš uzdravovatel je daleko, velmi vzdálený. Řekla jsem své sestře, že jestli nemůžu být uzdravena, ať mě prostě nechá v mé ložnici, zatáhne závěsy, zhasne světlo, zavře dveře a nechá mě na pokoji.

Ale i v té tmavé ložnici vyplouvaly na povrch mého srdce chvalozpěvy a já jsem se utěšovala v samotě, kterou jsem procházela: „Prosím, jen se mnou zůstaň, rychle klesá příliv, když temnota je ještě temnější, Pane, zůstaň se mnou. Když jiná pomoc selže a útěcha zmizí, Pomoci bezmocných, jsem tak bezmocná, ach, zůstaň se mnou.“

A někde tam v té temné ložnici jsem o několik dní později volala k Bohu: „Pokud nejsem schopná takto žít, pak to bude muset za mě udělat někdo jiný. Ježíši, budeš to muset udělat za mne. Já nedokážu žít s touto věcí, která se jmenuje kvadruplegie. Prosím, ukaž mi, jak žít.“

To byla v tom období moje první žádost o pomoc. Moje sestra pak přišla do mé ložnice, roztáhla závěsy, vpustila dovnitř slunce, oblékla mě, posadila do mého vozíku, dovezla mě do obýváku a přistrčila můj vozík ke stojánku na noty, jako je tento, pleskla na něj velikou Bibli, strčila mi do pusy dřívko a tam jsem den za dnem sedávala, listovala stránkami Bible tam a zpátky a snažila jsem se tomu všemu porozumět.

Samozřejmě že jsem se pořád zajímala o uzdravení. Stále jsem chtěla vědět, co o tom říká Boží Slovo. A v první kapitole Markova evangelia jsem to zjistila. Znáte ten příběh. Ježíš tam po celý den a ještě dlouho po západu slunce uzdravuje velký zástup nemocných a chromých. Druhý den ráno se zástupy vrací, Šimon a jeho společníci spěšně hledají Ježíše, ale On není k nalezení. To proto, že Ježíš vstal brzy a odešel na osamocené místo, aby se tam modlil. A když Ho konečně najdou, říkají Mu o zástupu nemocných a chromých lidí tam dole pod kopcem, že všichni čekají na uzdravení. A já si pomyslela, že to co jim Ježíš odpověděl, bylo velmi zvláštní, protože ve 38. verši je řečeno: „Ježíš řekl: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ A tam mi to došlo, ach, konečně mi to došlo. Není to tak, že by se Ježíš nestaral o všechny ty nemocné a chromé, avšak jejich problémy nebyly Jeho hlavním úkolem. Tím bylo evangelium. Evangelium, které říká, že hřích zabíjí, peklo je skutečné, ale Bůh je milosrdný a Jeho království tě může změnit a že Ježíš je ta cesta. A kdykoliv to lidé nepochopili, kdykoliv k Němu začali přicházet, aby vyřešil jejich bolesti a problémy, náš Spasitel vždy odstoupil. Není divu, že jsem byla tak skleslá. Volala jsem k Ježíši jen proto, aby spravil moje problémy a mé ochrnutí. Ano, Ježíš se stará o lidská utrpení. Není Mu jedno, když jste ochrnutí 38 nebo 46 let.

(Kene, můžeš mi dát ruku za záda? Cítím se tak slabá, potřebuji, aby mi někdo pomohl obrátit stránku. Ale jsem vděčná, že vy víte, že když jsou lidé slabí, Bůh může být silný.)

Volala jsem k Ježíši jen proto, aby spravil moje problémy a mé ochrnutí. A poznávám, ano, Ježíš se zabývá utrpením a strávil většinu svého času tady na zemi tím, že od něho ulevoval. Ale Markovo evangelium mi ukázalo Jeho priority, protože ten samý muž, který uzdravil slepé oči a uschlé ruce, je Tím, kdo také řekl: „Vyrvi si oko, usekni si ruku, jestliže tě svádí k hříchu.“

Pochopila jsem. Pro mě bylo fyzické uzdravení vždycky důležité, ale pro Boha byla daleko důležitější moje duše. A právě tehdy jsem začala hledat hlubší uzdravení, nejen fyzické uzdravení. Pořád jsem se za něj modlila, ale žádala jsem o hlubší uzdravení. Žalm 139: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení. Očisti mě od každého hříchu a osvoboď mě.“

A něco vám řeknu, modlím se takto posledních 46 let. A Bůh na tuto modlitbu odpovídá, odhaluje v mém srdci věci, ze kterých potřebuji být uzdravena, a řeknu vám, že jsem tak daleko od cíle, tak daleko… Vzpomínáte si na toho zahořklého ducha, jak nikdo neudělal nic dost dobrého? Tak to se stalo na počátku mého manželství, možná tak třetí nebo čtvrtý rok. Ken se začal prát s péčí o mě v mé nemohoucnosti. Tuto péči potřebuji nonstop 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jistě, že jsem měla pomoc. Měla jsem kamarádky, které pomáhaly, ale většina toho spadala na Kenova bedra. A jedné noci, když jsme se chystali spát, seděl na druhém konci matrace a se svěšenými rameny vyznával: „Už nemůžu. Cítím se jako v pasti. Joni, cítím se jako v pasti.“

Z ničeho nic jsem vyhrkla: „No, a kde byl tvůj rozum, když jsme se brali? Nevěděl jsi, že to bude takové? Nechápal jsi, že jsem kvadruplegik? Nedošlo ti, že to bude tak těžké?“

Jakmile jsem ta slova vyslovila, přála jsem si, abych si je mohla nacpat zpátky do pusy. Rychle jsem se omluvila: „Kene, nevím, co to do mě vjelo, to přeci nejsem já. Nejsem taková, neříkám takové věci.“

Ale víte co? Přesně to jsem já. Jsem taková. A proto Bůh neodnímá utrpení, svoluje k nim, jsou Jeho úmyslem, plánuje je, nařizuje je, povoluje je… a bolesti, problémy a ochrnutí se stávají citronem, který On neustále v mém životě mačká a odhaluje tím věci, ze kterých potřebuji činit pokání… hořkost, zlomyslnost a sobectví. Nemám ráda, když Bůh ten citron mačká, ale potřebuji to. „Zkoumej mě, Bože, a ukaž mi hřích, kterého jsem schopen.“ Moje postižení i dnes, tolik let poté, mě stále svírá a odhaluje ne moc pěkné věci, které mě tvoří. A v posledních deseti letech mého manželství s Kenem hraje velikou roli chronická bolest. Pamatuji si, že asi před deseti lety jsem prožívala svou nejhorší bolest… mluvím o neuvěřitelné bolesti, která vám trhá čelist, a Ken musel v noci vstávat ještě častěji, aby mě otočil. Trvalo to několik týdnů. Ale jedné noci, než jsme zhasli světla, zase seděl na posteli a vyznával: „Cítím se jako v pasti. Už nemůžu.“ Ale tentokrát jsem odpověděla: „Miláčku, nemám ti to ani trochu za zlé. Kdybych byla na tvém místě, cítila bych se stejně. Cítila bych se jako v pasti. A tak tě nebudu vinit nebo hubovat, jen chci, abys věděl, že ti fandím a budu se za tebe modlit, aby nás tím Pán Ježíš nějak pronesl. A chci, abys věděl, že věřím, že ti Boží milost pomůže, miláčku. Dokážeme to.“

Z ramen mého muže viditelně spadla veliká zátěž. Viděla jsem to. Zoufalství a strach zmizely. To byl pro naše manželství rozhodující okamžik. Bůh konal hlubší uzdravení v nás obou a řeknu vám, že jsme ho potřebovali, protože o pár let později mi byla diagnostikována rakovina třetího stupně. A v tu chvíli začal Bůh mačkat citron ještě urputněji. Pamatuji si však, že jednoho dne, když mě Ken vezl domů z chemoterapie, jsem seděla připoutaná vzadu v dodávce a mohla jsem ho pozorovat ve zpětném zrcátku. A jak jsme jeli po dálnici 101, začali jsme mluvit o tom, jak se utrpení podobají malým stříkancům z pekla. Když trpíte, měla by to pro vás být připomínka pekla, ze kterého jste byli zásluhou Krista s konečnou platností zachráněni. A tak jsme o tom mluvili a také o tom, jak je úžasné, že Bůh dovoluje stříkance z pekla v našich životech, aby nás probudil z naší duchovní dřímoty, a pak, když jsme zabočili k domu, vypnul motor a podíval se na mě do zpětného zrcátka: „A co myslíš - jak asi vypadají stříkance z nebe? A já si pomyslela: „Jsou to ty lehké, pohodové, jasné dny, kdy jde všechno hladce?“ Mluvili jsme o tom. Jsou to okamžiky, kdy jsou všechny účty zaplaceny a nejsou žádné zkoušky, žádné chronické bolesti? A tiše jsme se shodli: „Ne, ne, to nejsou stříkance z nebe. Stříkance z nebe jsou to, když nacházíš Ježíše ve stříkancích z pekla. Není nic dojemnějšího. Není nic sladšího, než nacházet Ježíše ve svém pekle. A Ken a já jsme tak vděční za trápení. Vím, že to zní divně, ale všechno nám to pomáhá zůstat hladoví po Chlebu života, pomáhá nám to mít žízeň po živé vodě. A to je utrpení – ne jen citron, je to učebnice, která nás stále učí o tom, kdo ve skutečnosti jsme. Obrušuje nás, svléká nás z našich hříšných způsobů.

Nemyslíte, že je to zvláštní, myslím to, že utrpení je následkem původního hříchu, a přesto Bůh ví a používá utrpení v našich životech, aby nám pomohl se hříchu zbavit? A tak nás nepřestává obrušovat, naše duše jsou tím odřené a odkryté, ale to všechno proto, abychom se mohli lépe připoutat k Pánu Ježíši Kristu, protože když naše srdce začnou bít v Jeho rytmu, naplní nás nebeská radost, bude se v našich srdcích přelévat a stříkat, rozlije se směrem k ostatním v proudech povzbuzení a vystoupá zpět k Bohu v nadšeném gejzíru „chvály Pána, Všemohoucího, Krále stvoření.“ A není nic sladšího než zakoušet radost Pána Ježíše uprostřed utrpení. Tehdy jsme, jak to říká 1. Korintským 6. kapitola (ČSP): „jako zarmucovaní, avšak stále se radující, jako chudí, avšak mnohé zbohacující, jako nic nemající, a přece všechno vlastnící“.

Lidé se mě často ptají: „Nemyslíš si, že na tebe Bůh nakládá přece jen příliš mnoho? Rakovinu na chronické bolesti, a bolesti na kvadruplegii, která trvá už desetiletí?“ Je toho na mě příliš? Bylo by to příliš na vás, kdyby to byl Bohem určený citron pro váš život? K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. A já chci jít v jeho šlépějích. A jestliže se můj Spasitel naučil poslušnosti ze svého utrpení, nejsem větší než můj Mistr. Bůh stále koná hlubší uzdravení, zkoumá, zkouší a hledí, jestli je ve mně ještě nějaká nepřístojnost. Proto mě často uslyšíte citovat z Knihy společných modliteb, na které jsem vyrostla v Reformované episkopální církvi. Jako bych pořád říkala: „Všemocný Bože, pochybili jsme a zbloudili z Tvých cest jako ztracené ovce, přespříliš se vydáváme za plány a touhami svých vlastních srdcí. Urazili jsme Tvůj svatý zákon, nevykonali jsme to, co jsme měli vykonat, a dopustili jsme se toho, čeho jsme se neměli dopustit. A není v nás nic zdravého.“

Miluji ta slova. Zároveň je však nenávidím. Nemyslete si tedy, že je pro mě důležité, že tam v nebi, až uvidím Ježíše, dostanu nové tělo. Ne, ne, ne. Chci oslavené srdce. Chci oslavené srdce, které už nepřevrací pravdu, neodolává Bohu, nehledá úniku, není přemáháno bolestí, není zoufalé a netrápí se, nemanipuluje mým manželem přesně načasovanými výroky. Ne, nechci už nic, nic takového. Když ke mně přicházejí lidé, křesťané, obvykle charismatického přesvědčení, vždy se chtějí modlit za mé uzdravení. Jsou docela odvážní, že přijdou a ptají se, jestli mohou. Nikdy neříkám ne, nikdy. Jestli se chcete modlit za mé uzdravení, do toho. Ale říkám jim: „Mohla bych vám říct některé konkrétní věci, kvůli kterým opravdu, ale opravdu potřebuji modlitbu za uzdravení?“ A jich se zmocní takové nadšení. „Mohl byste, prosím, požádat Boha, aby mě zbavil té špatné nálady po ránu? A prosím, jsem tak otrávená, když je na mém stole příliš mnoho práce. A víte, jsem skutečný workoholik, takže bych si přála, abyste se za to modlil…“, a tak pokračuji dál a dál a říkám jim všechny ty věci, které mám v srdci, které stále ještě potřebuji vykořenit, vyznat před Bohem, činit z nich pokání a nechat je uzdravit.

1. Petrův 4. kapitola říká: „Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem.“ Výsledkem je, že žije pro Boží vůli a co je Boží vůle? Mnoho věcí, ale pro mě je to nejlépe shrnuto ve Filipským 2. kapitole, verš 14: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování.“

Před nějakou dobou jsme já a Ken měli možnost navštívit svatou zemi a on mi neprozradil náš cestovní program, ale já jsem věděla, že pojedeme do jeruzalémského Starého Města. A to jsme také udělali. Já na vozíku, ne tomto elektrickém… On mě duc duc kodrcal po Via Delarosa. Když jste na vozíku, tak ji nešlapete nahoru, ale sjíždíte ji. Když jsme se dostali dolů a přejeli jsme přes kamenné ulice, vpravo byla chrámová hora, zahnuli jsme doleva, minuli kostel sv. Anny a pak se náhle cesta otevřela a podívejte se na to. „Kene, pojď sem, podívej se na to. To je rybník Bethesda. Ach, Kene, nevěřil bys, kolikrát… kolikrát jsem si představovala sebe samu tady mezi těmi postiženými lidmi.“

Bylo tam ticho jako v hrobě. Všechny turistické autobusy musely být u Mrtvého moře, a to bylo krásné. Bylo ticho. A já jsem se opřela o zábradlí té staré zříceniny a Ken seběhl dolů a šel se podívat do nádrží, jestli tam opravdu nezůstala nějaká voda z rybníku. A zatímco jsem tam byla sama, jen já a můj Spasitel, slzy mi stékaly po tváři: „Ach Ježíši, děkuji Ti, děkuji Ti, že jsi neodpověděl na moji prosbu o fyzické uzdravení. Ty jsi před těmi lety opravdu věděl, co děláš, protože to, že jsi neodpověděl na prosbu za fyzické uzdravení, mě zbavilo takového množství hříchů, tolika sobeckosti a hořkosti, a vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale každý den se chci probouzet a chci být jiná Joni než včera, chci být tou Joni, kterou jsi stvořil, kterou jsi předurčil, abych jí byla. Ach Bože, pomoz mi s tím. Odpověď „ne“ na prosbu o fyzické uzdravení znamená, Pane Ježíši, že jsem závislejší na Tvé milosti. To ale zvětšuje můj soucit s ostatními zraněnými a postiženými, pomáhá mi to odložit stížnosti, donutilo mě to vzdávat díky v dobách smutku. Zvětšilo to moji víru, zesílilo moji naději na nebe a způsobilo to, že Tě miluji mnohem, mnohem více. Je to taková bezpečná nádherná věc být zpátky v nejsvatější svatyni a sdílet s Tebou Tvé utrpení. Nevyměnila bych ji za žádnou schopnost chodit.“

To je hlubší uzdravení. To je opravdové uzdravení. Když Charles Wesley píše, že Ježíš vstal z mrtvých s uzdravením ve svých křídlech, je to druh uzdravení, který byste za nic nevyměnili, za žádné chození.

A tak moje otázka pro vás dnes zní: Vidíte se u rybníku Bethesda? Možná jako patnáctý v dlouhé řadě 35 lidí, kteří čekají na vyřešení svých problémů? Divíte se, proč Bůh neodejmul zklamání, proč nedal uzdravení, když jste o něj tak zoufale prosili? Víte co? Bůh může odstranit vaše utrpení, a to bude jistě veliký důvod ke chvále. Ale pokud to neudělá, použije ho, použije všechno a cokoliv, aby odstranil to, co Mu stojí v cestě Jeho vztahu s vámi. A tak dovolte Bohu, aby vás hnětl a tvaroval, přeměňoval vás od slávy k slávě. To je hlubší uzdravení. A nemusíte si kvůli němu lámat vaz.

Chci, abyste se se mnou pomodlili tuto modlitbu. Vím, že tu píseň znáte zpaměti, ale až ji budete zpívat, zpívejte ji ze srdce Pánu Ježíši, nebo možná ji berte jako novou smlouvu s Ním o vzrůstu na nějakou novou úroveň důvěry a poslušnosti navzdory vašemu utrpení.

„Prosaď svou vůli, Pane, prosaď svou vůli, Ty jsi hrnčíř a já hlína, hněť mě a tvaruj mě podle své vůle, já čekám, v poddanosti a tiše. Amen.“

Bůh vám žehnej a děkuji, že jste mě vyslechli.

Tento článek byl publikován na Grace to You.

Copyright 2014, Grace to You. Všechna práva vyhrazena. Použito se svolením.