X.

Dne 20. dubna.

Včera cítila jsem se zdravější, než kdy od popálení Eminčina. Poskakovala jsem vesele po domě. Chtěla jsem se optat na něco maminky a tak vesele zpívajíc letěla jsem do přijímacího pokoje, kde jsem před chvílí od ní odběhla. Ale nebylo jí tam, zato tam byl dr. Elliott. Zarazila jsem se a chtěla jsem kvapně odejít, ale on mne zadržel.

„Prosím, vejděte,“ pravil chraplavým hlasem. „Ukončeme to.“

„A co?“ tázala jsem se přibližujíc se k němu a dívajíc se v jeho zcela bledou tvář.

„Váš patrný strach, abyste se se mnou neocitla o samotě, nebo abyste neuslyšela mne mluvit. Buďte jednou pro vždy ujištěna, že nic mne nepřiměje k tomu, abych vás obtěžoval vnucuje se vám, jelikož se zdá, že se bojíte, že bych byl k tomu pokoušen. Nemohu vás nutit, abyste mne milovala, aniž bych chtěl, i kdybych mohl. Budete-li kdy potřebovati přítele, budu vám jím vždy. Ale nemyslete na to, že jsem do vás zamilován, aniž jednejte se mnou, jako bych jen čekal na příležitost, abych vám to připomenul. Toho nikdy neučiním, nikdy.

„Ovšem, ovšem,“ propukla jsem všecka jeden oheň a slzy kajícnosti řinuly mi po tváři. „Já jsem věděla, že o mne nedbáte. Věděla jsem, že to už máte za sebou.“

Nevím, kdo z nás začal. Nemyslím, že to byl on, a jsem jista, že jsem to nebyla já, ale v nejbližším okamžiku octla jsem se v jeho dlouhých loktech, a začal nový život. Maminka otevřela za nedlouho dveře a vidouc, co se děje, odkvapila na svých milých, starých nohách, co nejspěšněji mohla.

Dne 21. dubna.

Jsem příliš šťastna, než abych psala deníky. Jen považ, jak se máme rádi! Maminka se chová překrásně.

Dne 25. dubna.

Je-li kdo tak šťasten, jako já, nerad o tom mnoho povídá. Chodím ulicemi, jako bych se pohybovala v povětří. Poletuji po domě jako na křídlech. S kým se sejdu, toho líbám.

Když teď se dívám na Arnošta (chce, abych ho tak jmenovala) okem nepředpojatým, divím se, že jsem ho mohla považovati za neohrabaného. A jak směšné to bylo ode mne pokládati jeho důstojnost a mužnost za stáří. Je to však divná věc, že se tak opatrný, rozvážlivý muž zamiloval do mne tenkrát v nedělní škole. A ještě divnější, že jsem se já se svou umíněnou prudkou povahou zcela rozvážně oddala lásce k němu. Myslím, že nikdy nebudeme hotovi s tím, co si máme co vyprávět. Obávám se, že je to od nás sobectví, že večer jak večer zanedbáváme maminku.

Dne 5. září.

Bylo to rozkošné léto. Museli jsme ovšem vzíti s sebou děti na venkov na několik měsíců, ale Arnoštova psaní jsou skoro lepší než Arnošt sám. Napsala jsem se mu dost, že by z toho byl tucet knih. Teď se zas vrátíme do města. V posledním svém listě píše Arnošt, že byl doma, a že maminka velice ráda slyšela o našem zasnoubení. Vypravuje také, že byl navštívit starou dámu, přítelkyni z chlapectví, aby jí zvěstoval tu novinu.

„Když jsem jí pravil,“ píše, „že jsem nalezl nejkrásnější, nejšlechetnější a nejmilejší lidskou bytost, odpověděla jen: „Ovšem, ovšem, to je zcela přirozené.“

„Ale ty víš, drahoušku, že to nebylo vůbec přirozené, ale tou nejdivnější a nejzvláštnější událostí světa.“

Potom popisuje výjev, jakého byl svědkem u lože umírající dívky mého věku, která opouštěla tento svět a každou světskou rozkoš s radosti nad tím, že bude s Kristem. Činí tak s opravdovou výmluvností. Jak ráda jsem, že Bůh mne svedl s mužem, jehož celé zaměstnání je sloužit jiným. Jsem přesvědčena, že už to zachová ho od sobectví a světské mysli. Jak skvostné to milovat takovou povahu a jaké štěstí smět s ním navštěvovat nemocné a umírající. Už naučil mne, že to, čemuž se lze naučit z takových výjevů, přesahuje poučení knih, ba i kázání.

A nyní, můj milý, starý deníku, svěřím ti tajemství, které má co činit s životem a ne se smrtí. Budu se vdávat. Považ jen, budu vždycky s Arnoštem. Každý den budu sedat s ním u stolu, modlit se s ním, chodit do shromáždění s ním, a mít ho celého svého. Jsem jista, že bych na celém širém světě nemohla mít tak ráda druhého jako jej. Myšlenka vdáti se za K. – myslím – to, že by ona hloupá, školácká známost mohla skončit manželstvím, byla mi vždycky protivná. Arnoštovi však oddávám se s radostí a s celým srdcem.

Jak laskav byl ke mně Bůh! Doufám, že tato nová, vše pohlcující láska neodloučila duše mé od Něho a neodloučí. Modlím se ovšem za to. Zdali pak bych měla i sílu i odvahu vzdát se jí, kdyby mne od Pána oddělovala?

Dne 16. ledna 1837.

Včera jsem měla narozeniny, dnes pak mám svatbu. Myslili jsme, že obé budeme slaviti najednou, ale letos připadá neděle na patnáctého.

 Jsem oblečena, všecky jsem vykázala z tohoto pokojíka, kde jsem tolik mnoho výčitek a lítosti vytrpěla a tolik radosti zažila, abych prvé, než se oddám Arnoštovi a opustím domov na vždy, se zasvětila na novo Bohu. Byla jsem příliš zabrána do své vezdejší lásky a lekám se, jak naplňuje všecky mé myšlenky. Ale já chci patřiti Bohu. Chci začíti svůj manželský život v Jeho bázni spoléhajíc na Něj, že mne učiní nesobeckou a oddanou ženou.

Dne 25. ledna.

Po svatbě měli jsme krásný výlet spolu. Arnošt navrhoval, že mne vezme do svého domova na návštěvu k své matce a sestře. Nikdy neříkal, že by si přál, aby mne ony navštívily. Ale jeho matka je nemocna. Jsem ráda tomu. Totiž jsem ráda tomu, že nemusím tam jet, abych byla okukována a posuzována od nich. Jsem jista, že by si mne prohlížely, a to já nemám ráda. Máme dům pro sebe. Snažím se vpraviti se do vedení domácnosti. Arnošt je více mimo dům, než jsem očekávala. Cítím se hrozně osamělá. Tetinka mne navštěvuje, jak často jen může, a já tam chodím každý den skoro, ale to není náhradou. Jak budu mít odvahu, požádám Arnošta, aby dovolil mi, abych maminku vyzvala, aby se k nám přestěhovala. Není to správné nechati jí tak samotné. Doufala jsem, že to sám od sebe učiní. Ale muži nejsou jako ženy. My myslíme na vše.

Dne 16. února.

Měsíc líbánek uprchl. Myslila jsem, že bude v něm více sladkosti. Měla jsem za to, že Arnošt bude doma každý večer alespoň, a že budeme nahlas číst, že bude chtít, abych mu hrála a zpívala, a že budeme mít spolu pěkný čas. Ale teď, co mne má, zdá se býti spokojen a chodí po svém zaměstnání, jako by byl sto let ženat. Ráno jde a prohlíží seznam svých nemocných a celý den přichází a odchází.

Po obědě usadíme se, abychom si hezky pohovořili, v tom zazní pokaždé zvonek – a Arnošta volají k nemocnému. Večer pak jde, zasedne do své pracovny a studuje. Nemíním tím každou minutu, ale jistě stráví tam hodiny. Dnes přinesl mi takové vzácné psaní od mé drahé maminky! Nemohla jsem se zdržeti pláče čtouc je, bylo tak laskavé, tak plno lásky. Arnošt podíval se na mne překvapen. Odhodil své noviny, přistoupil ke mně, vzal mne do náručí a ptal se: „Co pak je s matinkou, miláčku?“ Pak vyšlo všecko najevo. Řekla jsem mu, že jsem opuštěna a nejsem zvyklá tráviti večery docela sama.

„Ubohé dítě,“ pravil, „musíš si pozvat některou ze svých přítelkyň na návštěvu.“

„Já netoužím po přítelkyních,“ vyrazila jsem vzlykajíc, „já toužím po tobě.“

„Ano, miláčku; proč jsi pak mi to neřekla dříve? Ode dneška zůstanu u tebe, když si to přeješ.“

 „Jestli toto jest tvůj jediný důvod, pak jisté po tvé společnosti netoužím,“ odsekla jsem vzdorně.

Podíval se na mne v rozpacích.

„Pak vskutku nevím, co mám dělat,“ pravil s pohledem velmi komickým pro jeho rozpaky. Odešel do pracovny a přinesl odtud hranici starých, stuchlých knih.

„Tak miláčku,“ pravil, „myslím, že si rozumíme. Mohu čísti zde právě tak dobře jako dole. Vezmi si svou knížku, a budeme tu tak po domácku, jak jen možno.“

Srdce mne zabolelo a byla jsem neuspokojena. Jsem nerozumná a dětinná? Co je manželství? Náhodné jen setkání se, políbení tu a tam, pohlazení? Nebo jest to posvátné spojení dvou duší, které kráčí spolu po svém boku znajíce jeden druhého i radosti i žalosti a vzhůru k nebesům spějíce ruku v ruce?

Dne 17. února.

Dnes tu byla paní Emburyová. Toužila jsem porovnat její zkušenosti se svými a nalézt tak, zdali je to opravdu chyba moje, že nejsem úplně šťastna. Avšak nemohla jsem snésti, abych otevřela své srdce před ní o tak posvátném předmětu. Vedly jsme tedy zcela obyčejný hovor, který mi aspoň činil dobře pro ten čas.

Řekla, že myslí, že jeden z prvých úkolů ženiných jest učit se zapomínati na sebe. Divila jsem se, zda snad neshledala při mně něco, co by vyvolalo toto vyjádření. Scházíme se dosti často, částečně že naši manželové jsou tak dobrými přáteli, částečně, že je takovou přítelkyní hudby jako já sama, a rády zpíváme a hrajeme spolu. Nikdy nevidím při ní, že by neudělala nebo nepověděla něco povznášejícího, něco, co posiluje moje vlastní úmysly a touhy. Avšak ona neví ničeho o mých rozporech a bolestech a nikdy věděti nebude. Její jemná přirozenost poddává se hned svatým vlivům. Jsem opravdu velmi vděčna za její lásku ke mně, neboť mne miluje skutečně přes to, že vidí moje chyby.

Ráda bych věděla, je-li nějaký důvod na zemi, proč by žena měla se učit zapomínat na sebe, který by se nehodil také na muže?

Dne 18. února.

Strýc říká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že děkuje za svůj život Arnoštovi, který oproti mínění jiných lékařův trval na tom, aby se vzdal svého zaměstnání a odebral se do Evropy právě v pravý čas. Neboť jeho společník, jehož příznaky byly velmi podobny jeho vlastním, byl zachvácen obrnou a již se z ní nepozdraví.

Je to velmi rozkošné slyšet Arnošta chválit, a tohoto potěšení dostává se mi velmi často, neboť jeho přátelé přicházejí na návštěvu ke mně a mluví o něm s nadšením. Jedna paní vypravovala mi, že za dlouhé nemoci její drahé dcerušky modlil se s ní každý den slouže tak požehnaně její duši, že odstoupil od ní všechen strach před smrtí, tak že sama toužila odejít a odešla konečné s opravdovou radostí. Tuším, že mi vypravoval o ní jednou, avšak neřekl mi, že on ji to připravil na smrt. Nemohu pochopit, proč mi to zatajil.

Dne 24. února.

Arnošt odcestoval již týden. Jeho matce se přitížilo, a proto odejel k ní. Chtěla jsem jet také, ale on řekl, že by to nestálo za to, protože se musí hned zas vrátit. Dr. Embury přijal péči o jeho pacienty za jeho nepřítomnosti, a pí. Emburyová a teta a děti přicházejí ke mně velmi často. Mám ráda paní Emburyovou čím dále tím více. Není tak odvážná, jako jsem já, avšak, jak věřím, souhlasí se mnou více, než se sama přizná.

Dne 25. února.

Arnošt píše, že jeho matka jest nebezpečně nemocna, a zdá se být ve velikých úzkostech. Jsem dost nízká, že chci sama všecku jeho lásku, kdežto bych měla mu mít za zlé, kdyby nevěnoval žádné jí. Ubohý Arnošt! Zemře-li matka, bude bolestně dotčen!

Dne 27. února.

Zemřela téhož dne, kdy mi psal. Jak toužím zaletět k němu a potěšiti ho! Nemohu myslit na nic jiného. Modlím se ve dne v noci, aby mne Bůh učinil lepší ženou.

Zároveň s Arnoštovým přišlo psaní od matinky. Patrně postrádá mne více, než sama chce doznati. Hned jak se Arnošt vrátí domů, požádám ho, aby dovolil jí přijeti k nám a bydlit u nás. Jsem jista, že to dovolí. A nyní, když jeho matka zemřela, nalezne v ní pravou útěchu. Jsem jista, že učiní náš domov tím nejšťastnějším.

Dne 28. února.

Taková strašná věc má se státi! Plakala jsem a zase činila si výčitky celý den. Arnošt píše, že bylo rozhodnuto vzdát se starého domova a rozdělit rodinu mezi ženaté syny a vdané dcery. Naším podílem má být jeho otec a sestra Marta, a žádá mne, abych pro ně připravila najednou dvě místnosti.

Tak všecka sláva a krása je vyrvána z mého manželství jedním rázem! A to je učiněno rukou toho, jehož miluji nejvíce, a o němž bych nechtěla věřit, že je tak nelaskavý.

Jsem celá rozervána zápasem mezi vzrušením a bolestí. Jednu chvíli jsem samá něžnost a plna soucitu s ubohým Arnoštem a hotova zasvětit všechno jemu k radosti. Hned potom zase jsem plna hořkého hněvu, že naložil se vším mým štěstím takovým libovolným způsobem. Kdyby se byl posadil se mnou a svěřil mi své záměry, vím, že nejsem tak ošklivě sobecká, abych cítila to, co cítím nyní. Avšak on vnucuje mi dvě úplně cizí osoby a zavírá tak naše dveře před mou milovanou matkou. Pak ovšem nemůže ona bydlit u nás, když tu budou oni.

A kdo ví, jací jsou to lidé. Není možno, abych se shodla s každým, ani nemůže každý shodnout se se mnou. Kdyby aspoň přišla Helena místo Marty, bylo by v tom trochu ulehčení. Jsem jista, že bych ji mohla mít ráda, a ona by se spokojila s mými způsoby. Ale vaší Marty se bojím, ó můj milý, jaké to hnízdo štírův nasadila tato okolnost ve mně! Kdo by myslil, že mohu myslit na svou vlastní bídu, zatímco Arnoštova matka, kterou tak vroucně miloval, je sotva uložena ve svém hrobě? Ale jsem bez srdce, jsem kamenná a chladná. Však je dobře, že jsem shledala, jaká jsem!

Od té doby, co jsem napsala toto, pokoušela jsem se povědíti všecko to svému Bohu. Avšak nemohla jsem promluvit pro pláč. Šla jsem připravit pokoje. Kolik drobných věcí mínila jsem umístit v jednom z nejlepších pokojů, který jsem vyhlédla pro svou matku! Přiměla jsem se urovnat právě totéž pro Arnoštova otce. Vycpaná židle, kterou jsem měla ve svém pokoji a z níž jsem se tolik těšila, byla dopravena tam, a bible s velikým tiskem byla položena na stolek, u něhož jsem malovala svou matku s jejím sladkým, bledým obličejem sedající tak rok od roku. Jediná věc, kterou jsem odnesla, je otcova podobizna. Nebude jí postrádat!

Když jsem ukončila tuto práci, šla jsem a pohrozila pěstí stvoření, jež jsem viděla v zrcadle.

„Byla jsi poražena!“ křičela jsem. „Ty jsi nechtěla zřeknout se židle, ani svého psacího stolku, ani bible, do které očekáváš, že vepíšeš jména svých deseti dětí! Avšak bylas přinucena učinit tak!“

Dne 3, března.

Přišli sem všichni včera večer o sedmé hodině, právě v čas na čaj. Byla jsem tak ráda při opětném stisknutí Arnoštově, že jsem byla laskava k hostům také. Nicméně první věc, kterou mne poškádlil, bylo jeho oslovování Kateřina, ačkoliv ví, že tohoto jména nenávidím a chci býti jmenována Katuškou, jako bych byla milování hodnou osobou, jako že jí jsem (někdy). Ovšem jeho otec a Marta jmenovali mne Kateřinou také.

Jeho otec je dokonce větší, snědější, tmavších očí a vlasů nežli on. Marta je starou pannou.

Předložila jsem jim pěknou malou večeři v domnění, že budou potřebovat něco obsažnějšího po své cestě. A snad v tom předkládání lahůdek bylo něco marnivosti, jež potřebovala pokoření, jehož jsem pocítila vidouc oba své hosty odstrkovat talíře v zřejmé nechuti. Arnošt také vypadal mrzutě a vyslovil politování nad tím, že nemohli nalézti ničeho po své chuti.

Marta pravila něco o tom, že není možno očekávat mnoho od mladé hospodyně, což jsem jí v duchu za zlé pokládala; neboť lehký, lahodný chléb byl poslán tetou, spolu s jinými lahůdkami z jejího vlastního stolu a věděla jsem, že nejsou výrobkem mladé hospodyně, ale staré Chloe, která žila v matčině i své vlastní rodině dvacet let.

Arnošt odešel, jakmile bylo po této nešťastné hostině, aby poslechl zprávu dr. Emburyho o svých nemocných, a my jsme strávili smutný večer, jelikož má mysl byla zaujata touhou, aby se navrátil. Čím více jsem se namáhala nalézt nějaký předmět rozhovoru, tím více jsem byla neschopna něco říci. Až konečně Marta se otázala, v kolik hodin snídáme.

„Přesně o půl osmé,“ odpověděla jsem. „Arnošt je velmi přesný na snídani. Ostatní předkládání jídel jest nepravidelnější.“ „To jest příliš pozdě.“ odvětila. „Otec vstává brzy a potřebuje své snídaně hned.“

Pravila jsem, že bych byla ráda, aby ji měl tak záhy, jak si přeje, zatím co jsem předvídala, že by mne to stálo boj s vládkyní kuchyně.

„Nemusíte se sama obtěžovat. Chci o tom promluviti s bratrem,“ pravila.

„Arnošt nemá co dělat s tím,“ řekla jsem rychle.

Pohlédla na mne mlčky a pak tu bylo dlouhé ticho, při němž potřásla bezpočtukrát hlavou. Konečně se otázala: „Dělala jste chléb, který jsme měli na stole dnes večer?“

„Ne, nevím, jak se dělá chléb,“ řekla jsem, a musela jsem se usmát nad jejím užaslým pohledem.

„Nevědět, jak se dělá chléb!“ vykřikla.

Zlostný duch vjel do mě, takže jsem se otázala: „A vy to víte?“

Vím nyní, že jest jen ještě jedna otázka, kterou jsem jí mohla položit, méně urážlivá než tato, a ta jest: „Znáte desatero Božích přikázání?“

Stará panna teď zrovna ze statku přišlá, aby nevěděla, jak se dělá chléb!

Ale v okamžiku jsem byla zahanbena a litovala jsem, že jsem podlehla tak dalece, že jsem opominula zdvořilosti k ní jako k svému hostu, který přichází zrovna s místa zármutku, i běžela jsem k ní přes pokoj a stisknouc její ruku pravila jsem hbitě: „Odpusťte mi! Proklouzlo mi to dříve, než jsem uvážila.“

Pohlédla na mne ve zmateném úžasu nevědouc, že by tu bylo čeho k odpuštění.

„Jak jste mne polekala!“ pravila. „Myslila jsem, že jste se najednou potřeštila.“

Vrátila jsem se k své židli dosti schlípeně. Po celý ten čas Arnoštův otec seděl beze slov ve svém koutku, vážný a zamračený. Ale nyní promluvil: „V kolik hodin má můj syn domácí pobožnost? Rád bych se vzdálil. Cítím se velice unaven.“

Nyní večerní rodinná pobožnost záleží v tom, že klekáme společně ruku v ruce, poslední věc před spaním a v našem vlastním pokoji. Hrozné pomyšlení na pozměnění tohoto sladkého, nezávazného zvyku ve formální, vyvolal moji rychlou odpověď.

„Och, Arnošt jest velmi nepravidelný v tom. Je často venku večer, a někdy jsme vzhůru dlouho do noci. Myslím, že nebudete nikdy se cítiti vázán očekávati ho.“

„Doufám, že vykonám svou povinnost, ať to stojí cokoliv,“ zněla odpověď.

Och, jak jsem si přála, aby byli šli spát. Bylo už deset hodin a cítila jsem se unavena a neklidná. Když Arnošt bývá dlouho pryč, obyčejné ležím na pohovce a očekávám ho a tak jsem veselá a svěží, když se vrací.

Ale nyní jsem musila bdíti, aniž bych věděla jak dlouho. Hrabala jsem se v ohni a sklepávala ho lopatkou a kleštěmi; nyní jsem se opřela o lenoch svého křesla a pak zase vpředu; a pak jsem naslouchala jeho krokům. Konečně přišel.

„Cože, to jste ještě všichni vzhůru?“ otázal se. Jako bych já mohla jít spát, když jsem ho byla po jeho návratu sotva okamžik viděla!

Vysvětlila jsem, proč jsme čekali, a když jsme měli modlitebnou chvíli, doprovodili jsme své hosty do jejich pokojů.

Když jsme se vrátili do hovorny, byla jsem vděčna, že jsem mohla svou znavenou duší spočinouti v náruči Arnoštově a vyslechnout něco málo o posledních hodinách matčiných.

 „Musíš mne milovati nyní více než kdy jindy,“ pravil, „neboť jsem ztratil svého nejlepšího přítele.“

„Ano,“ odpověděla jsem, „chci.“ Jako by to bylo možno!

Po celý čas, co jsme mluvili, slyšela jsem největší lomoz nad hlavou, ale zdálo se, že on toho neznamená. Shledala jsem dnes ráno, že Marta, nebo její otec, anebo oba dohromady přeměnili postavení všeho nábytku v pokoji, tak že to vypadalo hrozně.

Ostatní kapitoly