1. Svým pádem člověk vypadl z obrazu Božího, ze stavu nevinnosti do stavu viny a smrti. S tím změnilo se i jeho okolí. Byl vyhnán z ráje a ostatní země sdílela jeho kletbu. Vypadnutí z obrazu Božího mělo za následek zrušení souladu, harmonie s Bohem, s přírodou a s sebou samým. A to je to hrozné neštěstí hříchu, že člověk se octl v rozkolu a rozporu s Bohem, zdrojem všeho požehnání a života, s přírodou, které byl ustanoven za pána, a s sebou samým, takže ani o sebe nemůže se opříti. Utíká od Boha a skrývá se, bojí se, protože je obviněn v nitru svém, a v nitru jeho je rozpor, který by rád strčil na jiného a konečně i na Boha. Po vyhnání pak z ráje cítí celý ten rozpor s přírodou.

Stav jeho je stav smrti - následek a trest zároveň. Měl život, a v tom okamžiku, kdy vydal se hříchu, ďáblu, nastala protiva života - smrt (Ř 5,12.). Tím první stav, stav nevinnosti, stav v obrazu Božím, byl zmařen a ustoupil stavu odcizení od Boha, odcizení od života Božího (Ef 2,12. 4,18.). Podoba Boží se zvrátila, stala se temna, nezřetelna, a půjde-li dál od tváři Boží jako Kain bude bydlení jeho na chladném severu, kde paprsky Boží lásky nehřejí a jasnost světla pravdy se ztemňuje (1. M 4,16.).

Smrt má hlubší význam než jen rozdělení těla od duše. Má trojí obor. Je smrt duchovní, tělesná a věčná.Člověk dostal se do stavu, kde chyběly mu podmínky života pravého. Přestává přístup k stromu života a tím přestává zřejmé, viditelné a tělesné spojení s Bohem.

Odloučení od Boha, od jeho spravedlnosti a slávy (Ř 6,20. 3,23.) je smrt duchovní. Viz J 5,24. Zj 3,1. Ef 2,1.5. Ko 2,13. 1. Tm 5,6. Ef 4,18. Ko 1,21. 1. Pt 3,18. - Ř 5,6.8. 4,5. - Jan 3,5. Ef 2,16. 2. K 5,17. Ga 6,15. - Iz 26,19. Ez 37. J 5,25 Zj 20,6. Písmo tento stav opisuje (J 1,5. Ef 5,8. sr. 1. Pt 2,9.) tmou, marností, porušením (Ř 8,20.21.).

Smrt tělesná změnila celý pozemský život v umírání (Tota vita cursus ad mortem). Narozením už v sobě máme zárodky smrti. (Viz Ž 90).

O smrti věčné viz Zj 2,11. 20,6.14. 21,8. Mt 25,41.46. 2. Tes 1, 9. Ta je trvalý stav odloučení od Boha, temnost zevnitřní (Mt 8, 12. 22,13. 25,30.).

2. Nejen pak první člověk trpěl následky svého pádu, nýbrž celé jeho potomstvo. Smrt přišla na všecky lidi (Ř 5,12.) 1. K 15, 21,22. A nejen smrt, ale i to, co jmenujeme dědičným hříchem. Dědičný pak hřích není toliko hřích Adamův, který se připočítává, ale celá hříšná přirozenost, která se objevuje a jeví ve všech lidech, totiž ona hříšná náchylnost ke všemu zlému, sklonnost, kterou zároveň člověk pociťuje jako vinu (Ž 51,7. J 3,6. Ef 2,3. L 11,13. Jb 14,4. 25,4. Ř 2, 17-24. 3,9-19.). Všeobecnost hříchu pociťuje celé lidstvo, a ovšem celé učení Písma mluví o ní (1. Kr 8,46. Ž 14,3. 143,2. Př 20,9. Jb 14, 4. Kz 7,20.). Toto vědomí vyjadřuje všechen obětní kult i obřízka (Mt 7,11. Ř 3,23. 1. J 5,19.). Tuto hříšnost vyjadřují názvy jako tělo (sarx, tolik jako přirozenost, nátura přirozená), starý člověk, Adam (Ř 6,6. Ef 4,22. Ko 3,9. 1. K 15,45.). Tělo (už 1. M 6,3.) je Duchu Božímu odporné a znamená člověka v odporu a protivě k Bohu. Tělo se líčí jako to v člověku, co odpírá Duchu sv. Ga 5,17.

3. Tážeme-li se, jak je možné, že v pád Adamův zapleteno je všechno lidstvo, odpověď zní: "Adam jest kořen všech nás; když se pak kořen zvrhne, je zvrhlá i každá ratoléstka, jenž jsme my." I lidstvo celé je řadou příčin a účinků. To, co se stalo s členem předchozím, má účinek na člena následujícího. Rodičové nejsou zodpovědni jen sobě, nýbrž i potomkům. Jmění prohýřené otcem nemůže být podílem dítěte: Vášně oslabují tělo a zase oslabené tělo působí na ducha. Jako děti dědí nadání, náchylnost i letoru po rodičích, tak také i hřích stal se živlem zakořeněným v lidském organismu, náchylnosti ke zlému, z níž i v dětech vyrůstají jako divoké výhony - skutečná provinění. Tím, že jsme takto organicky spojeni, máme všichni podíl na vině kolektivní (hromadné, společné) člověčenstva. Toto zlo v člověku ("hřích v těle", Ř 8,3. Rev. text) a tragičnost viny poznávali i pohané.

4. Z této porušenosti naší, z tohoto "hříchu v těle", hříšnosti, zděděné zkažené nátury, vycházejí pak jednotlivé a hromadné pády, hříchy skutečné, jako jsou zlá myšlení, slova i skutky (Mt 15,19, 12, 36. Ga 5,19-31.).

Dělíme je a) na přestoupení, činy to, které Bůh zakázal, a na hříchy opomenutí, když nečiníme toho, co Bůh chce (Jk 4,17. L 12, 47.48.); b) na hříchy vědomé a nevědomé (4. M 15,29.30.). I nevědomý hřích je hřích. c) Tajné (Ž. 19,13. Kaz. 12,14. Mt 10,26.) a zjevné; d) vnitřní (Mk 7,21.23. Mt 23,28.) a zevní; e) proti Bohu a proti lidem, neboli proti první desce a druhé desce zákona.

Na každý hřích je vyřčena kletba (5. M 27,26. Ga 3,10. Jk 2,10.), a proto žádný hřích nemůže být pokládán za neplatný a omluvitelný. Středověk rozeznával 7 smrtelných hříchů a rozlišoval od nich hříchy všední. I Jan mluví o "hříchu k smrti". 1. J 5,16. Je patrné, že je rozdíl mezi hříchem a hříchem v následcích. Lehčeji bude zemi Sodomských a Gomorských v den účtování než městu, jež nepřijalo apoštolů nebo samého Pána (Mt 10,15. 11,21-24.). Kdo nečiní vůle Boží znaje ji, bude trpěti větší soud než ten, který jí nezná (L 12,47.48.). Lze zesílit svůj pád až na stupeň, kde není už návratu. Takový stupeň je hřích proti Duchu svatému (Mt 12,31.32. L12,10.). K tomu vede každé nedbání hlasu Ducha svatého, každé se zatvrzování proti jeho působení, až pak není návratu, pokání vůle a touhy. Příkladové výstražní: Farao, Saul, Jidáš.

5. Hněv Boží je obrácen na hřešícího ne pro jednotlivé hříchy, ale pro jeho převrácený poměr k Bohu. A tento převrácený poměr je ten, v němž nevěří v Syna Božího (J 3,36.). Je to dobrovolné, vědomé, předložené vydání se hříchu a zůstávání v něm (Žd 10,26.27.).

Hřích pak musí být trestán, poněvadž Bůh je svatý a spravedlivý (Ž 5,5. Ab 1,13. Ez 18,4. Př 14,34. Ř 5,12.).

Poněvadž následkem hříchu směr lidského myšlení je odvrácen od Boha, nemůže člověk sám od sebe se vrátiti a nemůže se osvoboditi od moci hříchu, která ho jala a ujařmila. I když pod hříchem svým lká a v srdci jeho je obecná touha po svobodě, nemůže hříchu uniknouti, aniž může náklonnosti srdce svého změniti. Je otrokem a manem, je mravně nesvoboden, a všechno úsilí jeho po osvobození, po své vlastní záchraně a dokonalosti míjí se cíle.

Proto je myšlení srdce jeho zlé od narození (1. M 6,5. 8,21.). Proto nestačí potlačit ten a onen výhonek, je potřebí ústředního obnovení (Ez 11,19. 36,26.). "Beze mne nic nemůžete učiniti", J 15,5. Člověk musí být vzkříšen ze stavu smrti (J 5,21n. Ef 2,5. Ko 2,12. J 8, 36. Ř 6,22. J 3,3.5.). To může učinit jen Bůh. Poměrné mravnosti ovšem člověk svým úsilím se dopracuje (jako Marcus Aurelius a stoikové, Tolstoj a celé školy ethiků a moralistů), ale zůstává to v mezích přirozeného života (Ž 49,8-10. Ř 7,24.), aniž okusí, co je to život věčný.