K zaslíbení přistoupil zákon (Ga 3,19. Ř 5,20.). Účel zákona je a byl připravit na Krista, byl pěstounem naším (paidagógos) ke Kristu (Ga 3,24.).

Tento účel zákona byl pravým dobrodiním, neboť bez něho člověk nepoznal by hříchu (Ř 3,20.), ani jeho moci (1. K 15,56.). Bez zákona hřích zůstává nepoznám v své hrůze (Ř 5,13. 7,5.8. 7,7.), zůstává nepoznána jeho moc, a proto také nepoznána smrt ve svém hrozném významu. Bez zákona by člověk zanikl v bezcitnosti, zůstával by neprobuzen ve svém stavu. Proto Bůh probouzí lidi. Nejprve svědomím (Ř 2,14-15). Ale i když svědomí stává se nejisté, zjevuje svou vůli zákonem alespoň u svého lidu, v němž dle jeho rady a uložení má být spasení připraveno pro všechen svět. Ba, tento jeho lid má být zákonem ohražen od všech ostatních, aby neutonul v moři národů (Iz 5,2.). Proto má zákon při své všeobecnosti zabarvení národní a lokální. (Viz Ex 20,2.12; Lv 12,45; 20,26. aj.).

Veliká důležitost zákona spočívá tedy v těchto věcech: 1. vede ku poznání hříchu, 2. je pěstounem ke Kristu, 3. udržuje nádobu národa zaslíbeného, až by v ní připraveno bylo spasení světa, je obručí díže, v níž se připravuje chléb světu.

Těmito věcmi účel zákona je dosažen, a úloha jeho vyplněna. Jsme-li Kristovi, jsme-li u Krista - nejsme už pod zákonem (Ga 8, 25n.). Ekonomie (hospodářství) dětství nahražena je hospodářstvím dospělosti (Ga 4,1-6.). Když vyplněno bylo vše, a Kristus přišel, přišel s ním konec Zákona (Ř 7,4-6. 10,4.). Chtěli-li bychom přes to zůstávati pod zákonem, nebyl by Kristus koncem, který by mu dvéře otvíral, ale zavíral by mu dvéře, nebo pak by Kristus nebyl cílem zákona ale toliko služebníkem zákona. Byla-li v něm závaznost naše, tak Kristus nadarmo umřel (Ga 2,21.). A proto velice bloudí, kteří se vracejí od Krista k Mojžíšovi, od podstaty k stínům (Ko 2,17.), od naplnění k předpovědím, od skutečnosti k symbolům, od zralosti věku k dětství, od vlády a svobody Ducha k panství a otroctví litery a vkládají jho Mojžíšovo se všemi ustanoveními zákona na hrdlo učedníků Ježíšových, které Kristus osvobodil. Nelze pak domnívati se, že lze zákon s milostí míchat a brát trochu odtud a trochu odtud, že lze zdůrazňovat sobotu a pohrdat obřízkou. Kristus vysvobodil nás od zákona (Ř 7,7.), který nás nemohl a nemůže obživiti (Ga 3,21.), a proto muselo se stát přenesení zákona (Žd 7,12.), když přišel ten, který jest konec zákona (Ř 10,4.). Není potřebí vracet se k dlouhému podnikání pečení chleba, když chléb je upečen, hotov a nabízí se našemu hladu.

Víra v Pána Ježíše činí ze sluhy dítě Boží a uděluje mu Ducha Syna Božího a tím svobodu (Ga 4,4n; Žd 12,18n). Každý, kdož věří, je členem smlouvy nové, nového uspořádání, nového životního principu. Co dříve bylo „nesmíš“ - pod milostí zní: „nemohu jinak“ (1 J 3,9) a „nechci jinak“ (Ř 6,15.17.).

Proč pak učíme ještě desateru? Poněvadž má ještě úlohu vést ku poznání hříchu a tím vzbudit touhu po Vykupiteli. Zákon je a zůstává svatý, spravedlivý a dobrý a má stále úlohu zjevovat svatost Boží a vést ku poznání hříchu a přivést hříšníka ke křiku duše: Bídný já člověk, kdo mne vytrhne z toho těla smrti? (Jk 2,8n; 1 Tm 1,8n; Ř 7,12.24). Věřící pak není bez zákona Ducha života v Kristu Ježíši, Pánu našem (Ř 8,2; 1 K 9,21), je v jiné sféře, v jiné ekonomii, ve smlouvě nové. Zákon hříchu a smrti je nahražen zákonem Ducha života (Ř 8, 2).

Když všecko vykonalo svou úlohu a svět byl připraven, poslal Bůh Syna svého v plnosti času (Ga 4,4; Mk 1,15).