1. Ve svém stavu blaha a štěstí člověk nezůstal. Vypadl z obrazu Božího, ze stavu nevinnosti a zhřešil. Historie pádu líčí nám zevní děj sice, ale zároveň dává nám tušit, co se uvnitř srdce odehrávalo. Kde se vzal především hřích, kde zlo, kde pokušení?

To bylo už před postavením člověka do ráje. Strom vědění dobrého a zlého byl výstrahou a zjevením, že je tu hřích, že tu říše temnosti, která tu číhá, aby zastřela světlo. Hřích přišel na svět z venčí (Ř 5, 12.). Odkud, kde se vzal? A tu nám Písmo ukazuje, že svůj začátek vzal hřích v andělích (Ju 6. 2. Pt 2,4.), a to v čelném andělu, který si získal četné následovníky a stal se jejich knížetem (Mt 9,34.). On byl otcem lži (J 8,44.). Před ním tedy jí nebylo. A tento otec lži zprotivil se Bohu a všemu, co bylo z pravdy a co vinulo se k Bohu. Proto má jméno Satan (= protivník). Pomlouvá a očerňuje Boha a očerňuje lid Boží. Proto slove ďábel (žalobce, Za 3,1.). Pokouší k hříchu a proto slove pokušitel. (Belzebub, Belzebul, Baal-zebub = pán much. Pohanské božství Akaronu, 2. Kr 1,2.3.16. Mt 10,25. Belial = nešlechetný, 1. K 6,15.). Je nepřítel Boží a jde mu o vzpouru všude a ve všem; musel být vysoký duch, který si troufá odporovat Bohu. Lež a pýcha jsou hlavními známkami jeho povahy. Jeho pád (Ju 6. 2. Pt 2,4.) byl podobný pádu prvního člověka. Svémyslným vzdorem a s pýchou opustil své knížetství, své postavení, sobě od Boha vykázané, a proto zatmělo se mezi ním a Bohem a z říše světla byl vyvržen v říši tmy, byl odkázán na sebe. V tento pád muselo být zapleteno velké množství andělů, on pak je původ toho pádu. Vypadl z pravdy a dal se dráhou hříchu (J 8,44. 1. J 3,8.). To je jeho dráha, jeho cesta, jeho šlepěj. A na tuto dráhu strhl člověka. Ne však tak úplně jako sebe. Neboť sám tak úplně propadl své vzpouře, že není pro něho návratu. Jeho vůle je stržena tak úplně v hřích, že není pro něho už ani svědomí, které varuje, ani rozvahy, nebylo-li by lépe nehřešit. Celá jeho bytost smýšlí, uvažuje a chce zle. Je zlý. Jako Bůh stvořiv k obrazu svému člověka, chtěl a chce člověka sytit sebou samým a proměnit jej v plnou svou podobu; tak satan zmocniv se nátury člověka, otrávil ji, to, co jmenuje Písmo "tělo", sarx, a nyní se chce zmocniti celé vůle člověka, aby člověk duši i ducha, svůj citový život i svůj intelekt, svůj rozum, vydal jemu k hříchu a tak sytě se zlým i sám stal se zlým, až by nesl podobenství zlého a sdílel s ním jeho určení. Tento strašný cíl je s počátku člověku zastřen.

2. A jak se uskutečnil Pád člověka? Člověk propůjčil sluch pokušiteli, začíná mu důvěřovat a začíná nevěřit Bohu a podezřívat jeho přikázání. Začíná nevážit si toho, co mu je uděleno a začíná toužit po tom, co ďábel mu předstírá. A aby toho dosáhl, odhazuje dobrou cestu a přestupuje přikázání a provede toho důsledek. Žádost porodí hřích (Jk 1,14.15.).

Hřích vystoupil na jeviště, aby sehrál strašlivou tragedii oklamání. Člověk s hrůzou musel poznat, že se nesplnilo, čeho od hříchu očekával. Vždy hřeše stává se kořistí zlého a jeho lsti (Ef 4,22 Jk 1, 14. Ř 7,11.). V tom je také rozdíl pádu člověka od pádu satanova: Satan sebevědomě a chtě jde k svému určení. Člověk lží a podvodem dává se cestou pádu.

3. Co je hřích? Hřích je uchýlení se od živého Boha a jeho slova ze svévolného neposlušenství a z nedověry k Bohu (negative), a je vydání se ďáblu k činění jeho vůle, na místě zůstávání při Bohu a jeho slovu (positive). Anebo jinými slovy: "Je to sebevědomé přestoupení člověka ze sféry obrazu Božího do sféry smrti a zůstávání v této sféře." Hřích je přestoupení (Ř 5,14.18.19. paraptóma, parabasis, parakoé).

Pro hřích jsou různá slova v bibli. Tak obyčejné starozákonní slovo je chátá' = minouti se cílem, zblouditi od cesty, pochybiti, novozákonní, hamartanein, parapiptein - ve všech výrazech je myšlénka od rovné dráhy se odchýliti. Rovná pak dráha je slovo Boží.

4. Kde se vzala první myšlénka hříšná v satanu, když vše bylo dobré? O tom uvažovali mnozí, ale tu nás opouští vědění. Tolik však je jisto, že v Bohu původu není, i když zlému nezabránil. Původce hříchu nemohl by souditi světa (1. M 18,25. Ř 3,6. Ž 9,9. 58,12 96,13 98, 9.). U Boha není stínu, zlé nemá u něho místa (Jk 1,13.17.).

Proč Bůh pokušení nezabránil? Proto, aby Adam byl zkušen a aby mu byla dána volba, chce-li záviseti na Bohu, zůstávati na jeho cestě, důvěřovati jeho lásce, čili nic. Bůh mu oznámil, že zůstávati na jeho cestě znamená život, uchýliti se od ní smrt, a přenechal mu, zdali chce věřiti jemu čili nic. Člověk měl i sílu a možnost nehřešiti a měl pro boj s neznámou mocí zlého tisícerou zkušenost pravdy, svatosti a lásky Boží a strom života, z něhož mohl síliti a v čistotě z Boha pokračovati, až by úplně uzrál v plný, souladný protějšek Boží. Bůh nechtěl míti v něm tvora poddaného toliko zákonům přírody, ale dal mu možnost voliti, zdali chce poslušen být zákonů duchovních.

Mimo to dopustil pád, a peklo muselo trnout, že není všem dnům konec, ale že je milost a milosrdenství, které by bylo zůstalo skryto. "Zavřel všecky v nevěře, aby se nade všemi smiloval" (Ř 11,32. Ga 3, 22.).