Trávíme již čtvrté Vánoce mimo bývalý domov v tropické Indonésii. Týden před Štědrým večerem jsme volali do Mnichova, kde právě chumelilo, zatím co u nás v bujné, všudepřítomné zeleni máme dešťovou sezonu.

Bílé Vánoce už nemáme léta, a proto jsou bílé vzpomínky o to malebnější. Jak se slaví Vánoce v tropech, v muslimské zemi, kousek pod rovníkem?

Indonésie se snaží být celému světu příkladem. Pokud zůstane muslimská víra dominantní vírou, jsou ostatní vyznání tolerována a kvete tak zvaná "Pančasila." Většina lidí, včetně cizinců, je touto filosofií nadšena. Jak je to "hezké", že všichni, ať jsme jakéhokoliv vyznání, jdeme za jedním cílem - dosáhnout Pána Boha svým způsobem.

Atheismus se zde nepěstuje. Být ateistou je v Inodésii protizákonné.

Muslimové, protože si zakládají na dobrých skutcích, nám křesťanům prokazují veškerou sváteční pozornost. Vánoční pohledy, blahopřání přichází od každého. Indonézští křesťané slaví vánoční svátky daleko více duchovně než materialisticky. Jídlo a pití je k vánočním oslavám jen přidruženo. Nejdůležitější je program. Naše podnikové oslavy letos duchovně překonaly většinu vánočních programů, které známe z křesťanských shromáždění a kostelů všech denominací.

Pavel měl tu milost, že byl částečně zodpovědný za program, kterého se zúčastnilo asi tisíc zaměstnanců. Měl malé úvodní kázání, které připomnělo proč slavíme vánoce. Kázal v indonézštině i v angličtině. Pán Bůh byl oslaven, až se nám dušičky tetelily. Zažili jsme něco tak nečekaně pěkného, důstojného a obsahuplného v zemi, kde je křesťanství v desetiprocentní menšině. Hlavní kazatel, norský misionář kázal s velkým nadšením. Žádné sladké řeči o míru a pokoji na zemi, ale spásnou novinu pro ztracené duše.

O pár dnů později jsme se zúčastnili další vánoční oslavy, která námi otřásla. Byli jsme pozváni několikrát, ale vždy jsme raději zůstali stranou. Tentokrát jsme chtěli prokázat dobrou vůli, že nejsme uzavření dogmatici. Nevydrželi jsme.

Letniční shromáždění křesťanských mužů je známé po celém západním světě. Má mnoho členů a organizace roste překotným tempem.

Nejdříve jsme byli ujištěni, že jsme na svatém území a že dnes uvidíme zázraky, které pro nás Pán Bůh připravil. Vedle nás seděla mladá katolická žena, s kterou jsme se dali do řeči. Podivila se, že nejsme katolíci a tak jsme se jí zeptali proč je sama katoličkou. Její vysvětlení bylo typické. Narodila se do katolické rodiny. Na otázku spasení nám odpověděla, že Pán Bůh musí spasit každého, protože každého stvořil.

V nebi se tedy sejdeme, jak prohlásila, s Hitlerem, Stalinem, Muslimy i Budhisty. Všichni a všechny cesty vedou do jednoho ráje.

Neměli jsme příležitost jí vysvětlit vše, co bychom chtěli. Byli jsme ve shromáždění dvě a půl hodiny a o spáse a evangeliu nepadlo ani slovo. Talentovaní zpěváci a doprovod naplnili shromáždění decibely tak, že reproduktory málem explododovaly. Elán měli. Na podium vystoupil hostující řečník a propuklo nadšení. Přestože nás předchozí řečník ujistil, že jsme na svatém území, tento začal vyhánět ďábla z téhož území, aby se mohly dostavit zázraky. Přišly vidiny. V jednom koutě viděl lidi nemocné s migrénou, v dalším nespavostí, strachem a jak stupňoval jekot, víc a víc lidí vstávalo a začalo se léčit.

Byli jsme zdrceni. Dvě a půl hodiny mezi křesťany, vedle nás sedí mladá žena, které nemá ani potuchu o spáse a tohle se děje na jevišti. Mysticismus a vyhánění ďábla! Jaký smutek takhle vyplýtvat příležitost se podělit s lidmi o spásonosnou novinu. Odešli jsme a byli jsme z toho smutní několik dnů.

Na třetím vánočním shromáždění bylo opět asi tisíc lidí. Seděli jsme v přední řadě. Před námi byly malé stolky s vánoční výzdobou ze zelených větví, šišek a červených svíček. Jak program pokračoval, svíčky dohořívaly, až se začaly ztrácet v suchých větvičkách. Při vší povznešené náladě, jsme jen trnuli, kdy to vzplane, a dusili jsme jednu svíčku za druhou. Měli jsme požární službu. Nikdo nehnul ani brvou. Asi mají lepší nervy.

Rodinné oslavy jsme prožili s našimi kluky. Po Štědrém dnu jsme jeli k moři na západní část Jávy. 160 km trvalo 4 hodiny. Cesta, ač byla sjízdná, byla plná dobrodružných zážitků. Indonésie musí mít dvojnásobek strážných andělů. Co provádí řidiči, především autobusů, je neuvěřitelné. Průvodčí visí a vlají na štangli, aby řidič věděl, jestli má centimetr i na druhé straně. Řidič sedí vpravo, průvodčí vlaje vlevo, cestující jsou našlapaní uvnitř.

Byli jsme sparťansky ubytování v bambusových chýších plážového střediska s výhledem na sopku Krakatau. Krakatoa řachla v roce 1883, silou 100.000 vodíkových pum. Kotel, který výbuch způsobil, vsál takové množství vody, že moře ustupovalo rychlostí 20 km za hodinu. Voda se vařila a ohromné výbuchy páry způsobovaly zemětřesení. Vlny dosáhly rychlosti 560 km za hodinu a výšky 44 metrů. Exploze byla slyšet 5 600 km daleko. Sopečný prach obletěl zemi několikrát. Okolí Krakatau zůstalo ve tmě tři dny. Tlaková vlna oběhla zeměkouli třikrát.

V roce 1927 sopečná aktivita opět ožila. Dítě Krakatoy vyrostlo do výše 65 metrů, dnes je nová sopka vysoká 200 metrů a stále roste. Zblízka jsme se však nepodívali. To je pro dobrodruhy. V dešťové sezoně je plavba nezapomenutelný zážitek. Bouře a potápějící se plavidla, k smrti vyděšení a zelení turisté mají nezapomenutelné vzpomínky.

- Klára a Pavel Steigerovi -